Vývoj pojmu a metaforiky systému u Jurije N. Tyňanova

Klaas-Hinrich Ehlers

[Articles]

(pdf)

Development of the concept and metaphors of the system in the works of Ju. Tynjanov

[1]Pokusy odvozovat vznik strukturalismu od jedné „otcovské postavy” Ferdinanda de Saussura náležejí už dávno minulosti a přežívají dnes nanejvýš v přehledových článcích různých příruček. Jednokolejné genealogie tohoto druhu na jedné straně zastírají, že pokud jde o „početí” strukturalismu – abychom zachovali onu obraznost –, bylo ve hře daleko více jmen než pouze jméno de Saussurovo (mezi nimi v neposlední řadě také mnoho jmen českých). Na druhé straně ovšem saussurovská filologie demontovala studiem pramenů zdánlivě monolitickou postavu „zakladatele lingvistického strukturalismu”[2] na menší a menší částečky, dílem i na výpůjčky velmi starého data.

Konstrukce jediného otcovského zakladatele strukturalismu se však ukázala nejen jako neudržitelně hrubé zjednodušení komplexních historických souvislostí, ale též jako výkladově velice chabé východisko. Tato konstrukce totiž neumožnila vysvětlit, proč se charakter „dětí” tohoto jediného otce – tedy rozličných škol evropského strukturalismu – již od útlého věku rozvíjel tak výrazně odlišným, zčásti dokonce vysloveně protikladným směrem.[3]

Jak řečeno, badatelé zabývající se počátky strukturalismu se už dávno naučili vidět i za de Saussura, resp. všímat si i širokého dobového kontextu. Jednou z osobností, která se při diferencovaném zkoumání vývoje strukturalismu stále znovu dostávala do zorného pole vědy, byl Jurij Tyňanov. Podle Červenky (1973, s. 144) se v Tyňanovovi „ohlašuje přechod ke strukturalismu”. Rosengrantová (1976, s. 140) ho v závěrečné korunující větě své stanfordské disertace označuje za „prestrukturalistu” a Steiner (1984, s. 20) dává těmto i jiným podobným hodnocením Tyňanovova významu sice lehce ironickou, nicméně trefnou pointu, když Tyňanova označuje za „Jana Křtitele strukturalismu”. Přirovnání Tyňanova k Janu Křtiteli činí zadost dvěma aspektům, které se při jeho hodnocení v odborné literatuře stále vracejí. Tyňanov – stejně jako biblický Jan Křtitel – platí jednak za průkopníka, který svým myšlením bezprostředně připravil přicházející „učení”, jednak ho sekundární literatura v této průkopnické roli zachycuje podobně jako jeho biblický protějšek, totiž jako „hlas volajícího na poušti”: jako jistý druh vědecké pouště bývá totiž líčen takzvaný „ortodoxní” či raný formalismus. Tyňanov je tak téměř bez výhrad umísťován do přechodové a mezní situace: nikoli už naprostý formalista, nikoli však ještě naprostý strukturalista.

Tato lokalizace Tyňanova v dějinách vědy není nová. Retrospektivně viděl v Tyňanovových pracích „mezník ve vývoji (formální, K. E.) metody” už Šklovskij (1930, s. 75) v roce 1930. To, že sumativní pojetí literatury, příznačné pro období raného formalismu, bylo nahrazeno koncepcí, jejímž jádrem je „vzájemný vztah” (sootnošenije) [42]centra literárního celku a jeho částí, považuje Šklovskij za Tyňanovovu zásluhu. Toto rozlišení mezi „ranou” a „pozdní” vývojovu fází formální metody se – po právu – stalo obecně uznávaným schématem vědecké recepce formalismu. Objevuje se i tam – jako například u Striedtera (1976) či Hansen–Löveho (1978) –, kde obě fáze jsou s ohledem na další vývoj strukturalismu nastaveny třetím stupněm pozdně formalistického či poformalistického modelu. Od Jakobsona (1936/1971) přes Erlicha (1955) až po Striedtera (1976) se metodologický obrat uvnitř formalismu zachycuje schematicky jako nahrazení Šklovského „sumární formule” umění[4] Tyňanovovým pojetím uměleckého díla jako „systému”.[5] Také Steinerova typologie formalistických myšlenkových přístupů vyhrocuje rozdíl koncepcí literatury u Šklovského a Tyňanova rozlišením Šklovského sumativního „strojového modelu” literatury a Tyňanovovy analýzy literatury jako systému. Podle všech jmenovaných autorů se tedy Tyňanov odlišuje od jiných, resp. dřívějších formalistů tím, že literární a jazykové jevy chápe konsekventně jako jevy systémové. A právě rozvinutím pojmu systému získal Tyňanov v sekundární literatuře historické postavení v předpolí raného pražského strukturalismu, který argumentuje rovněž „systémově”, a stává se tak jaksi jeho posledním „prorokem”.

 

V rámci schematicky zjednodušeného členění vývoje formalistické teorie lze sice do jisté míry právem hájit kontrastní rozlišení raně formalistické teze o „literatuře jako sumě postupů” a Tyňanovovy koncepce „literatury jako systému”. Terminologicky je to však rozlišení nepřesné. Raně formalistické teorémy totiž Tyňanov zpočátku vůbec nerozvíjí v pojmech systému. V jeho knize o básnickém jazyku, psané v roce 1923, kterou je podle Hansen–Löveho (1978, s. 228, srov. též 315n.) třeba chápat jako „klíčové dílo” druhé fáze formalismu, hraje pojem systému naprosto podřadnou roli. A ani v jiných Tyňanovových publikacích z první poloviny dvacátých let se pojem systému, pokud je vůbec užit, neobjevuje v žádném případě v centru jeho argumentace.[6] Především se zde však literární dílo nechápe jako „systém”, není tu ještě formulována koncepce, která podle sekundární literatury – počínaje Jakobsonem a konče Steinerem – představuje jádro Tyňanovovy literárněvědné teorie systému.

Taková formule (dílo jako systém) se u Tyňanova objevuje spíše až v roce 1927, a teprve ve spisech uveřejněných v roce 1927 a později se pojmu systému dostává metodologicky vskutku klíčového postavení. Jestliže při obecně historické a typologické perspektivě lze takové sotva znatelné časové odstupňování formalismu právem zanedbat, pak pro přesné určení Tyňanovova pojmu systému má zmíněný časový rozdíl tří až pěti let zásadní význam: systém je u Tyňanova „pozdní” pojem.

 

Argumentace, jimiž Tyňanov v první polovině 20. let přesahuje předchozí diskuse ruského formalismu, se totiž zpočátku rozvíjejí naopak v silovém poli pojmů „konstrukční princip” a „materiál”.[7] Ani těmito pojmy však raně formalistická teorie ozvláštnění (ostranenije), v sekundární literatuře obvykle spojovaná se jménem Šklov[43]ského, nebyla přísně vzato „překonána”.[8] Tyňanov se tu spíše chopil raně formalistických teorémů, aby je pouze teoreticky nově – syntagmaticky – ukotvil. Ozvláštňující kvalita literatury se teď nově vykládá ze vzájemné deformace materiálů v souvislostech celku literární konstrukce. Nechci tu do detailů rozebírat „syntagmatický funkční model”[9] literatury vytvořený Tyňanovem, byl totiž již mnohokrát a důkladně analyzován a popsán. Brzy byl též rozpoznán a doceněn i význam skutečnosti,[10] že tímto rozvinutím formalistické teorie nebylo proti sobě postaveno rané, spíše „sumativní” pojetí díla a pojem „celku”, ale že daleko spíš šlo o vypracování specifického pojetí pojmu celku – Tyňanov (1924, s. 40) užívá termínu „dynamická celostnost” (dinamičeskaja celostnosť).

Zato toho, do jaké míry tato specifická koncepce literatury nabývala svých obrysů skrze metaforiku, která nese Tyňanovovu argumentaci, si sekundární literatura zatím sotva povšimla. Přitom už při systematické analýze Tyňanovových textů z let 1922 až 1924 je brzy nápadné, že se jeho myšlenkové pochody opírají o omezené množství stále se vracejících a v určitém rámci variujících metaforických témat.[11] Na rozdíl od izolovaných metafor tvořených ad hoc, které případně i dále leitmotivicky rozvíjí, k těmto metaforám Tyňanov sahá nejen v rámci jednotlivého textu, ale ve všech svých textech. Při vytváření literárněvědného modelu přitom užívá především tří metaforických témat, která jsou rozvinuta ve zcela jasně ohraničená obrazná pole: metaforické téma „vnitroliterární, quasi technologické deformace materiálu”, dále téma „mocensko–politických tlaků a procesů v literatuře” a téma „prostorové polarizace a permanentního pohybu v literárních konstelacích”.[12]

Odpovídajícím způsobem se v těchto třech obrazných rovinách, které jsou dílem úzce propojeny, tematizuje také problém celku: Zjednodušeně shrnuto, vnitřní souvislost částí celku se u Tyňanova v jeho technologické metaforice pojímá jako násilné zhuštění materiálů v konstruktivních jednotkách, v nichž se různé druhy materiálů podle míry své odolnosti vzájemně deformují a v nichž jsou vystaveny rozdílnému energetickému zatížení. Nebo jsou vztahy uvnitř literárních celků metaforizovány také jako labilní vztahy dominance a podřízenosti, do nichž se zvrací nepřetržitý literárněhistorický mocenský boj antagonistických faktorů. Především tomuto druhému metaforickému tématu odpovídá u Tyňanova silná, prostorově metaforická polarizace literárních souvislostí v dvojicích „pozadí/popředí”, „nahoře/dole” a „centrum/periférie”, přičemž permanentně nově jsou v dějinách literatury obsazována nejen takto diferencovaná [44]„místa”, stálým posunům jsou vystaveny samy prostorově metaforické vztahy. Všechna tři metaforická témata akcentují násilný charakter literární jednotky stejně jako vnitřní protikladnost a inkoherenci literárních celků.[13] Koncepci celostnosti se tak u Tyňanova dostává zvláštního ražení, mj. díky centrálním metaforickým modelům, jimiž ji Tyňanov rozvíjí. Co přesně pojem „dynamické celostnosti” znamená, rozpracovává Tyňanov především s pomocí zmíněných tří metaforických témat. Účelovou vědeckou metaforiku, s jejíž pomocí je literárněvědný model vytvářen, je třeba brát jako jeho neodmyslitelnou část, která nám při rekonstrukci vytváření zmíněného modelu může poskytnout cenné záchytné body.

 

Avšak analýzu účelové metaforiky nelze provádět ryze imanentně, pouze s ohledem na Tyňanovovy texty. Ryze imanentnímu pohledu na Tyňanovovu vědeckou metaforiku by totiž například s největší pravděpodobností unikla důležitá negativní charakteristika jeho modelu. V nápadném protikladu k tradici estetiky a jazykovědy 19. stol., která ovšem působila a působí i hluboko ve století dvacátém,[14] se Tyňanovovy texty vyhýbají metaforám z organické oblasti. Tak se problematika části a celku rozvíjí bez jakéhokoli odkazu na organismus, nejvýznamnější model pozitivistické tradice.[15] A právě na pozadí této vlivné tradice lze Tyňanovův pojem „dynamické celostnosti” určit jako vědomě neorganický či antiorganický model.

Touto poslední – negativní – specifikací metaforiky, jíž Tyňanov užívá, se osvětluje její polemický náboj, a je to také první poukaz na její synchronní i diachronní zakotvení ve vývoji jazykovědných a literárněvědných modelů. Pohled na dobovou teoretickou scénu kolem Tyňanova umožňuje též brzy rozpoznat, že ani jeden ze tří nejdůležitějších metaforických modelů v pozadí jeho teorie není Tyňanovovou originální ražbou. Jak obrazná pole „umění–technologie”, „mocenský boj v umění” a „polarizovaný, proměnlivý umělecký prostor”, tak vyloučení uzuální organické metaforiky v té či oné podobě předznamenávají už raně formalistické texty – zvláště texty Viktora Šklovského a Borise Ejchenbauma. Odtud lze pak původ těchto klíčových modelů sledovat až k manifestům a sporům ruského avantgardního umění.

 

Tyňanov, který se teprve ve dvacátých letech připojuje k OPOJAZ a který teprve tehdy vystupuje s prvními publikacemi, se v dobových sporech o umění orientuje samozřejmě hlavně na porevoluční hnutí uvnitř ruské avantgardy, resp. se na něm přímo účastní, a orientuje se tak na tendence, které se brzy pokusí jasně vymezit vůči negativní a destruktivní estetice futurismu a které se v uměleckém kontextu samy chápou jako dějinná fáze „porevoluční výstavby” (srov. např. Lisickij – Erenburg, 1992). To je ostatně postoj pro formalisty celkem příznačný. V dějinách ruského avantgardního umění značí nástup konstruktivismu v jeho různých podobách přechod k zkoumání uměleckých postupů, v němž prvořadý zájem neplatí ozvláštňujícím efektům těchto postupů, ale jejich působení a funkci v širších kontextech. Umělecké postupy a materiály jsou přitom funkčně motivovány na různých rovinách: dílem v rámci celku díla určeného ekonomickým principem, často ovšem i v komplexním společenském zapojení uměleckého díla. Zde je pak umělecké dílo, v extrémních stanoviscích produkcionismu totéž co užitný předmět, vázáno na společenský pokrok.

[45]Souběžně s těmito tendencemi remotivace a refunkcionalizace[16] v pofuturistickém avantgardním umění dochází počátkem dvacátých let k pronikavé proměně literárněvědné perspektivy i uvnitř formalismu. Této souběžnosti v proměně estetických perspektiv se dostává viditelného výrazu Tyňanovovým převzetím pojmu konstrukce z programu uměleckého a literárního konstruktivismu. Literární model, který Tyňanov rozvíjí až do roku 1924, si nejen přisvojuje ústřední termíny ruského konstruktivismu a metaforické elementy jeho programatiky, ale – obzvláště svým syntagmatickým funkcionalismem – sdílí též vyhraněný smysl pro kontext, jaký lze pozorovat v konstruktivistických směrech.

Tyňanovovo mnohokrát zapřísáhavané překonání sumativní analýzy izolovaných postupů nalézá tedy silnou inspiraci v konstruktivistických programech. Pojem konstrukce pak, jak říká Grübel (1981, s. 115), může platit jako terminologický „diferenční rys raného a pozdního formalismu”. Rád bych tu s ohledem na ostatní sekundární literaturu podtrhl, že „diferenčním rysem raného a pozdního formalismu” je pojem konstrukce – a nikoli pojem systému.

Samozřejmě že se terminologické a metaforické výpůjčky formalismu ze soudobých sporů o umění neobejdou bez specifického výběru a bez specifických modifikací. Tyňanovův konstrukční model literatury se, jak už poznamenáno, vyznačuje právě tím, že trvá na raně formalistickém axiómu ozvláštňující kvality literatury vůči (jak se tam praví) „všednosti” (byt), „praktickému jazyku” a literárním kánonům a že je nyní syntagmaticky zakotvuje. Toto lpění především na rozlišení umění a všednosti vyznačovalo právě stanovisko formální školy v ruských sporech o umění v letech dvacátých, jež pak bylo zvláště ostře kritizováno levou avantgardou.

Tyto koncepční diference lze opět velmi zřetelně pozorovat na specifických rozdílech v metaforických leitmotivech, které jinak formalismus a avantgardní umění dalekosáhle sdílejí. Technologická obraznost, jíž je ještě v konstruktivistických manifestech poplatná veškerá argumentace, se sice objevuje také v Tyňanovových textech, tematicky je už nicméně silně omezena: Průmyslový stroj, který ještě konstruktivismus považuje za všestranný a univerzální model uměleckého díla, jeho produkce a působení, je pro Tyňanova s uměleckým dílem srovnatelný jen co do lokálních procesů „přenášení síly” a „energetického zatížení” jeho jednotlivých součástí. A i tyto quasi technologické procesy nejsou na rozdíl od konstruktivismu vázány na ekonomický princip, ale slouží naopak co možná největší deformaci a dynamice jako takové. Avantgardistické široké obrazné pole „umění jako technologie” je u Tyňanova podstatně zúženo a modifikováno až na samu hranici jeho lomu.

Třebaže obsáhlou technologickou metaforiku, s jejíž pomocí konstruktivismus začleňoval umělecké dílo do společenských funkčních kontextů, Tyňanovův konstrukční model zužuje na pouhé procesy deformace materiálu uvnitř díla, nelze přesto jeho syntagmatický model literatury chápat jako model imanentistický. Právě obraz syntagmatických deformací materiálu ukazuje za hranice toho, co souvisí s konstrukcí. Materiál u Tyňanova nepodléhá svému uměleckému zpracování, jako by šlo o látku beze vší kvality, spíše mu klade odpor své protoformy. Právě tuto skutečnost zvýrazňují Tyňanovovy metafory technologického a mocensky politického užití síly. Výchozí hodnota zpracovávaného materiálu tak „v zúžené, posunuté podobě” (Tyňanov, 1924, s. 89n.) přechází do celku uměleckého díla, tvoří nezbytnou „diferenční bázi”,[17] na jejímž pozadí se pak teprve rýsují syntagmaticky docílené ozvláštňující kvality literatury.

[46]Všechny externí vztahy literárních děl popisuje Tyňanov v první polovině dvacátých let na modelu „přijetí materiálu a jeho zpracování uvnitř díla”. Pro vnitroliterární vztahy, zvláště pro dějiny literatury to pak logicky dává model permanentního přefunkcionalizovávání tradičních literárních protoforem, resp. permanentního přestavování (permanentní „revoluce”) násilně konstruktivních vztahů v literatuře. Avšak literární dílo stojí u Tyňanova v ozvláštňující opozici nejen vůči literárním kánonům a protoformám, ale také vůči „praktickému jazyku” a „bytu”. Výchozí hodnota těch materiálů, které jsou do literatury přebírány z mimoliterární oblasti a které jsou podrobeny konstruktivnímu ozvláštnění, zůstává v Tyňanovových pracích ještě v roce 1924 bílým místem, které si žádá souvislého popisu. Sám koncept násilně ozvláštňujících deformací materiálu přitom do jisté míry přesahuje za hranice literatury.

Tyňanovovo další formulování jeho teorie literatury v druhé polovině dvacátých let lze jistě číst i jako imanentní důsledek tohoto předchozího modelu literatury. Vždyť jak Striedter (1976, s. XXII), tak Hansen–Löve (1978, s. 376) líčí tento další vývoj také jako „přenesení modelu vypracovaného na jedinečném díle” na synchronní a diachronní řád literatury vůbec, jakož v náznaku i jeho přenesení na vzájemný vztah jednotlivých řad v celostním kontextu kultury.[18] Tento popis dalšího vývoje formalistického modelu literatury, vystihující ostatně podstatu věci, je však opět, jak u Hansen–Löveho, tak u Striedtera, terminologicky nepřesný. Oba totiž od začátku, jak již zmíněno, dávají Tyňanovem formulovanou nadsumativní koncepci literárního díla do souvislosti s pojmem systému. Proto jim uniká, že popsaný další vývoj teorie literatury přichází až spolu s terminologickým posunem, který je pro dějiny pojmu systému na každý pád nanejvýš významný: Pojem systému je u Tyňanova spojen až s generalizací dříve rozvinutých metodologických zásad, své centrální metodologické postavení získává až spolu s přenesením raně syntagmatického funkčního modelu za hranice jedinečného díla a literatury.

V textech z roku 1927 a z let následujících se nejen „systémově” reformulují teorémy rozvinuté dříve v pojmech konstrukce a materiálu, ale skokem dochází také k rozšíření dosavadního předmětu literární vědy a přinejmenším v náznaku i k jeho expanzi i na jazyk a kulturu vůbec. Souvislostí jednotlivých veršů počínaje a vzájemnou interakcí „kulturních řad” konče je přitom tento předmět v celém rozsahu uchopen novým modelem systémových korelací. Systém je klíčovým pojmem teprve metodologicky univerzalizovaného syntagmatického funkčního modelu literatury.

 

To, že u tohoto vývojového kroku jde v podstatě skutečně jen o generalizaci, lze opět detailně a velmi zřetelně pozorovat na vědecké metaforice. V textech z druhé poloviny dvacátých let sice spolu s ranými klíčovými pojmy konstrukčního principu a materiálu ustupují i technologické metafory, metaforika moci a jí odpovídající metaforika prostoru však zůstávají nosnými modely, na jejichž pozadí se rozvíjí nová argumentace. Například důležitý, v roce 1927 zavedený pojem systémové dominanty je bezprostředně zapojen do obrazných polí násilné podřízenosti a hierarchické polarizace literárních faktorů.

Tyňanovův pojem systému je, jak řečeno, pojmem pozdním; v jeho pozadí stojí modely, jejichž formulování je staršího data než jeho vlastní užití, tento pojem do sebe přijímá především všechny podstatné specifikace, jež byly předtím rozvinuty v souvislosti s „dynamickou celostností” konstrukce.[19]

[47]Proč však Tyňanov najednou spojuje univerzalizaci svého raného konceptu celku přímo s pojmem systému? – Předně v pojmu systému nacházíme termín, který se svým antiatomistickým zaměřením, které pár let předtím razil de Saussure, i teorémem vzájemné závislosti a vzájemného ohraničení systémových elementů v základních bodech shoduje s Tyňanovovým konceptem konstruktivních celků.

De Saussurův pojem systému je pak jako základní pojem budoucí disciplíny zvané „sémiologie” vykládán tak univerzálně, že se i co do rozsahu přímo nabízí jako projekční plocha pro zamýšlené zobecnění Tyňanovova raného modelu literatury. Tyňanovův a Jakobsonův pražský manifest ukazuje, že „problémy bádání o jazyku a o literatuře”[20] lze v mezích tohoto jednoho pojmu pojímat s jednotnou, koherentní perspektivou.

A právě tímto manifestem zařazuje Tyňanov svůj literárně teoretický přístup poprvé výslovně i do kontextu soudobé jazykovědy, v níž se v návaznosti na de Saussura začínala ve velkém prosazovat „koncepce jazyka jako systému”.[21] Důvod sblížení s de Saussurovou terminologií má nejspíš strategický charakter, podobně jako tomu bylo i u raného Pražského lingvistického kroužku. I pro svébytný funkcionalistický přístup české lingvistiky, jakým byl např. přístup Mathesiův, bylo totiž v druhé polovině dvacátých let podle Lešky – Nekvapila – Šoltyse (1987, s. 84) víceméně nutné přiblížit se de Saussurově teorii jazyka: if the Circle wanted to take part in the international efforts to create modern linguistics, it had to present itself to the international forum in an intelligible way.

Viděno takto, avansovalo de Saussurovo pojmosloví v průběhu dvacátých let ve svého druhu „lingua franca”[22] rozcházejících se přístupů v moderní lingvistice. Kdo chtěl, aby mu bylo na internacionálním fóru popřáno sluchu, musel nadále užívat tohoto „jazyka”. Korespondence mezi Šklovským a Tyňanovem, pobývajícím v Německu a Československu, ukazuje zřetelně, jaké naděje ruský formalismus, trpící navíc hlubokou vnitřní krizí i tlakem zvenčí, vkládal v roce 1928 do „spojení se Západem”.[23] Vždyť i Tyňanovův a Jakobsonův pražský manifest si bral za cíl explicitně vyhlásit „znovuzrození OPOJAZ”, který se ostatně v plánovaném složení personálně kryl s Pražským lingvistickým kroužkem.

 

Dostávám se k závěru: Vývoj Tyňanovovy specifické koncepce systému nevychází v žádném případě z de Saussurova Kursu obecné jazykovědy. Terminologické sblížení s posaussurovskou jazykovědou začalo být zajímavé až v okamžiku, když Tyňanovův dřívější model literatury z metodologicky imanentních důvodů naléhal na další rozšíření a když navíc vědecko–politická spekulace ukázala nutnost internacionalizace vlastních přístupů.

Na tomto pozadí je také pochopitelné, proč je Tyňanovovo sblížení s de Saussurem zároveň provázeno kritikou de Saussurových základních pojmových opozic. Ve svém pražském manifestu z roku 1928, který se průběžně zabývá problémy jazykové a literární evoluce, argumentují Tyňanov a Jakobson především proti „protikladu synchronie a diachronie” odvozované od de Saussura. „Čistá synchronie se,” podle autorů, „stala iluzí,” protože „každý systém je nutně evolucí”, přičemž „evoluce má zároveň nutně systémový ráz” (Tyňanov – Jakobson, 1928, These 4). Principiální námitku tohoto druhu nelze jistě chápat jako dodatečnou, dílčí korekturu a rozvinutí původně sdíleného základního přesvědčení, nýbrž je do jisté míry výrazem také překla[48]dových obtíží. Kritika de Saussurových pojmových dichotomií svědčí o nemalých problémech s převáděním Tyňanovova pozdně formalistického modelu literatury, rozvinutého v kontextu ruského avantgardního umění, do zcela jinak zavedené „lingua franca” de Saussurovy sémiologie, aniž by přitom došlo k významovým ztrátám. Jinak řečeno: de Saussurovo systémové pojmosloví, které se orientuje mj. na modely rovnováhy a řádu, vyžaduje značné transformace, chce-li se v něm mluvit o fenoménech, jakými jsou dynamika nebo zlomkovitost moderního umění.

  

LITERATURA

 

Ballweg, J.: Strukturelle Linguistik. In: H. P. Althaus – H. Henne – H. E. Wiegand, Lexikon der germanistischen Linguistik. 2. vyd. Tübingen 1986, s. 109–120.

Baumgärtner, K. – Fritz, G.: Einführung in die strukturalistische Methode. In: K. Baumgärtner (Hrsg.), Funk–Kolleg Sprache. Eine Einführung in die moderne Linguistik. Frankfurt/M. 1973, sv. 1, s. 115–135.

Bierwisch, M.: Strukturalismus. Geschichte, Probleme und Methoden. Kursbuch, 5, 1966, s. 78–152.

Black, M.: Mehr über die Metapher. In: A. Haverkamp (Hrsg.), Theorie der Metapher. Darmstadt 1983, s. 379–413. (V originálu: More about metaphor. Dialectica, 31, 1977, s. 431–457.)

Červenka, M.: Die Grundkategorien des Prager literaturwissenschaftlichen Strukturalismus. In: V. Zmegač – Z. Skreb (Hrsg.), Zur Kritik literaturwissenschaftlicher Methodologie. Frankfurt/M. 1973, s. 137–168.

Ehlers, K.–H.: Das dynamische System. Zur Entwicklung von Begriff und Metaphorik des Systems bei Jurij N. Tynjanov. Frankfurt/M. – Bern – New York 1992.

Erlich, V.: Russischer Formalismus. Něm. překlad M. Lohner. Müchen 1964. (V originálu: Russian Formalismus. History – Doctrine. The Hague 1955.)

Gassner, H.: Konstruktivisten. Die Moderne auf dem Weg in die Modernisierung. In: B. M. Wolter – B. Schweng (Hrsg.), Die große Utopie. Die russische Avantgarde 1915–1932. Frankfurt/M. 1992, s. 109–149.

Grübel, R. G.: Russischer Konstruktivismus. Künstlerische Konzeptionen, literarische Theorie und kultureller Kontext. Wiesbaden 1981.

Günther, H.: Struktur als Prozeß. Studien zur Ästhetik und Literaturtheorie des tschechischen Strukturalismus. Müchen 1973a.

Günther, H.: Proletarische und avantgardistische Kunst. Die Organisationstheorie Bogdanovs und die LFF–Konzeption der ‚lebenbauenden’ Kunst. Ästhetik und Kommunikation, 12, 1973b, s. 62–75.

Hansen–Löve, A. A.: Der russische Formalismus. Methodologische Rekonstruktion seiner Entwicklung aus dem Prinzip der Verfremdung. Wien 1978.

Helbig, G.: Geschichte der neueren Sprachwissenschaft. Unter dem besonderen Aspekt der Grammatik–Theorie. Leipzig 1973.

Christiansen, B.: Philosophie der Kunst. Hanau 1909.

Jakobson, R.: Die Dominante (1935). In: R. Jakobson, Poetik. Ausgewählte Aufsätze 1921–1971. Ed. E. Holenstein – T. Schelbert. Frankfurt/M. 1979, s. 212–219. (Angl. in: J. Matějka – K. Pomorska (ed.), Readings in Russian Poetics. Cambridge, Mass. 1971, s. 82–87.)

Jakobson, R.: Die Arbeit der sogenannten ‚Prager Schule’ (1936). In: R. Jakobson, Selected Writings II. Word and language. The Hague 1971, s. 547–550.

Leška, O. – Nekvapil, J. – Šoltys, O.: Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle. Phil. Prag, 30, 1987, s. 77–109.

[49]Lisickij, E. – Erenburg, I.: Die Blockade Rußlands geht ihrem Ende entgegen. VĚŠČ, Objekt, Gegenstand, 1, 1922, s. 2.

Mukařovský, J.: Strukturalismus v estetice a ve vědě o literatuře (1940). In: J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky 1. Obecné věci básnictví. Praha 1948, s. 13–28.

Mukařovský, J.: O strukturalismu (1946). In: J. Mukařovský, Studie z estetiky. Praha 1966, s. 109–116.

Rosengrant, S.: The Theoretical Criticism of Jurij Tynjanov. Ann Arbor, Mich. 1976.

Saussure, F. de: Grundfragen der allgemeinen Sprachwissenschaft. (Německy H. Lommel.) 2. vyd. Berlin 1967.

Schiwy, G.: Der französische Strukturalismus. Mode, Methode, Ideologie. 4. vyd. Reinbeck bei Hamburg 1970.

Steiner, P.: Russian Formalism. A Metapoetics. London 1984.

Striedter, J.: Zur formalistischen Theorie der Prosa und der literarischen Evolution. In: J. Striedter (Hrsg.), Texte der russischen Formalisten, 1. Texte zur allgemeinen Literaturtheorie und zur Theorie der Prosa. München 1969, s. IX–LXXXIII.

Striedter, J.: Einleitung. In: F. Vodička, Die Struktur der literarischen Entwicklung. München 1976, s. VII–CIII.

Šklovskij, V.: Literatura vně sujetu. In: J. Šklovskij, Theorie prózy. 2. vyd. Praha 1948, s. 222–242. (Nejprve jako Rozanov. Petrohrad 1921. Zkráceně převzato do O teorii prozy. Moskva 1925.)

Šklovskij, V.: Denkmal zur Erinnerung an einen wissenschaftlichen Irrtum. In: A. Flaker – V. Zmegač, Formalismus, Strukturalismus und Geschichte. Zur Literaturtheorie und Methodologie in der Sowjetunion, ČSSR, Polen und Jugoslawien. Kronberg/T. 1974, s. 74–80. (Rusky: Pamjatnik naučnoj ošibke. Literaturnaja gazeta, 27. 1. 1930.)

Šklovskij, V. – Tyňanov, J.: Briefwechsel. (Německy F. Mierau.) In: F. Mierau, Russen in Berlin. Literatur, Malerei, Theater, Film 1918–1933. Leipzig 1987, s. 397–403. (Rusky: Voprosy literatury, 12, 1984, s. 192–196.)

Terras, V.: Belinskij and the Russian Literary Criticism. The Heritage of Organic Aesthetics. Madison, Wisc. 1974.

Travaux du Cercle Linguistique der Prague I. Praha 1929.

Tyňanov, J.: Problém básnického jazyka. In: J. N. Tyňanov, Literární fakt. Praha 1988, s. 422–534. (Rusky: Problema stichotvornogo jazyka. Leningrad 1924.)

Tyňanov, J.: Über die Grundlagen des Films. In: W. Beilenhoff, Poetik des Films. Deutsche Erstausgabe der filmtheoretischen Texte der russischen Formalisten. München 1974, s. 40–63. (Rusky: Ob osnovach kino. In: B. Ejchenbaum, Poetika kino. Moskva – Leningrad 1927, s. 53–86.)

Tyňanov, J. – Jakobson, R.: Problémy studia literatury a jazyka. In: J. Tynjanov, Literní fakt. Praha 1988, s. 250n. (Rusky: Problemy izučenija literatury i jazyka. Novyj Lef, 12, 1928, s. 36–37.)

Vygotskij, L. S.: Psychologie der Kunst. (Německy H. Barth.) Dresden 1976. (Rusky: Psichologija iskusstva. Vyd. V. Ivanov. Moskva 1965.)

 

R É S U M É

Entwicklung von Begriff und Metaphorik des Systems bei Ju. Tynjanov

1. Der Begriff des Systems erlangt in den Schriften Tynjanovs erst relativ spät – um 1927 – seine methodologische Schlüsselposition. Die Weiterentwicklung des „frühen” zum „späten” Formalismus läßt sich daher nicht einfach als eine Überwindung von Šklovskijs frühem „Summen”–Modell der Literatur durch Tynjanovs System–Modell darstellen, da sie bei Tynjanov zunächst gar nicht in Begriffen des Systems erfolgt.

 

2. Das frühformalistische Axiom einer Verfremdungsqualität der Literatur gegenüber „Alltag”, „praktischer Sprache” und literarischen „Kanons” erfährt bei Tynjanov eine neue, syntagmatische [50]Begründung. Die Differenzqualität wird nun in der wechselseitigen „Deformation” der „Materialien” im ganzheitlichen Zusammenhang der jeweiligen literarischen „Konstruktion” verankert.

 

3. Der Übergang von der frühformalistischen Verfremdungstheorie zu Tynjanovs „syntagmatischem Funktionsmodell” (Hansen–Löve) weist eine umfassende – auch terminologische und metaphorische – Parallelität zu dem kunstgeschichtlichen Schritt von der negativen Ästhetik des russischen Futurismus zur kontextualistischen des Konstruktivismus auf.

 

4. Bei der Entwicklung dieses frühen Literaturkonzeptes bedienen sich die Texte Tynjanovs durchgängig einer bestimmten Gebrauchsmetaphorik, die auf immer gleiche, typische Bildspendebereiche rekurriert. Die drei tragenden, zu ausgedehnten Bildfeldern entfalteten Metaphernthemen sind hier: die ‚Literatur–Technologie’, die ‚Machtpolitik in der Literatur’ und der ‚bewegte Literatur–Raum’. Diese Gebrauchsmetaphorik muß als genuiner Bestandteil von Tynjanovs literaturwissenschaftlicher Modellbildung ernstgenommen werden und kann folglich für die Rekonstruktion dieser Modellbildung wertvolle Hinweise bergen.

 

5. In der zweiten Hälfte der zwanzigen Jahre wird das so vorgezeichnete Erklärungsmodell der Literatur sodann von den deformierten Materialien innerhalb der literarischen Konstruktionen auf die synchronen und diachronen Ordnungen der Literatur insgesamt und noch über deren Grenzen hinaus erweitert. Erst mit diesem zweiten Entwicklungsschritt gewinnt der Systembegriff bei Tynjanov seine zentrale Bedeutung. Er ist Schlüsselbegriff eines generalisierten syntagmatischen Funktionsmodells.

 

6. Daß es sich bei dieser Weiterentwicklung tatsächlich vorwiegend um eine Generalisierung des früheren Modells handelt, offenbart die Kontinuität der Gebrauchsmetaphorik im Detail der Texte. In den Systembegriff gehen alle wesentlichen Bestimmungen der zuvor an den Konstruktionsbegriff gebundenen Konzeption der „dynamischen Ganzheitlichkeit” ein.

 

7. Die Entwicklung der spezifischen Systemkonzeption Tynjanovs nimmt ihren Ausgang also nicht ursprünglich im „Cours de linguistique générale”. Die Sprachtheorie de Saussures bietet vielmehr nur eine geeignete Projektionsfläche, die erst in dem Augenblick entfaltet wird, in dem der eigenständige Ansatz Tynjanovs aus immanenten und äußeren Gründen eine Horizonterweiterung verlangt.

 

8. Die massive Kritik, die Tynjanov (gemeinsam mit Jakobson) gegenüber dem statischen und rein synchronen Systembegriff de Saussures vorbringt, ist nicht als nachträgliche Korrektur einer ursprünglich gemeinsam geteilten Grundkonzeption zu verstehen, sondern beruht auf den ‚Übersetzungsproblemen’, die die Übertragung der früheren Ansätze Tynjanovs in die Begrifflichkeit de Saussures bereitet.

Katedra germanistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 1, pp. 41-50

Previous Václav Blažek: Po stopách indoevropské pravlasti

Next Světla Čmejrková: Slovo psané a mluvené