Vlastimil Vávra: Mluvíme beze slov

Ingrid Němečková

[Book reviews]

(pdf)

Vlastimil Vávra: Mluvíme beze slov

Vlastimil Vávra: Mluvíme beze slov. Panorama, Praha 1990. 309 s.

 

S obratem současné lingvistiky k pragmatice sdělování souvisí i zahrnutí neverbální komunikace do sféry zájmu dnešních jazykovědců (bádání v této oblasti sdělování má ovšem velmi dlouhou tradici a zabývá se jím celá řada vědeckých oborů). V české literatuře zatím nemáme publikaci, jež by se neverbální komunikaci věnovala z hlediska lingvistického.

Naproti tomu v zahraniční lingvistice je zájem o tuto problematiku značný; lze poukázat na některé klasické i četné novější práce, jako např. Duncan (1969), Birdwhistell (1971), Argyle (1975), Wolfgang (1979), Key (1980), Scherer – Ekman (1980), Bull (1987).

Všem, které tato problematika zajímá, lze doporučit knihu V. Vávry „Mluvíme beze slov”. Kniha je v podstatě úvodem do problematiky neverbálního sdělování a je určena širokému okruhu čtenářů.

Přínos publikace spočívá převším v tom, že přibližuje řeč gest, mimiky a pozic z hlediska různých vědeckých oborů (zahrnuje poznatky z oblasti psychologie, sociologie, rétoriky, etologie, lingvistiky, výtvarného umění, divadelní kritiky aj.). Vedle množství informací poskytuje i řadu podnětů k zamyšlení, známá fakta ukazuje v nových souvislostech, upozorňuje na význam kontextu, bez něhož by komunikace nebyla jednoznačně srozumitelná. Vlastní text je doplněn názornými, citlivě zvolenými fotografickými ilustracemi a náčrty (Vávra vystudoval pražskou filmovou fakultu, obor dokumentární tvorba); kniha tedy upoutá i estetickou stránkou a kultivovaností autorova projevu.

K uspořádání témat, metodických postupů a poznatků o neverbálním sdělování využil autor abecedního uspořádání. Po úvodní kapitole – stručném (avšak málo známém) přehledu historie poznávání gest, mimiky a tělových pozic – následují podle abecedy řazené celky, pojednávající o určitých tematických okruzích (Abstrakce, Bariéry, Citotváření, Dotyky, …). Kniha obsahuje poznatky zajímavé také z lingvistického hlediska; věnujme se proto některým kapitolám podrobněji.

V kapitole „Empatie” (vcítění) vysvětluje autor význam tohoto původně psychologického termínu, s nímž se dnes setkáváme i v lingvistice. Vávra upozorňuje na to, že ne každý z projevů, které můžeme považovat za empatické, se soucítěním opravdu souvisí; řada z nich je dána konvencí, společenskou dohodou. Příkladem může být empatické hm v telefonických rozhovorech. Ten, kdo naslouchá, umisťuje svoje hm („Jako by říkal: Jsem tu, držím sluchátko, slyším”, s. 105) do řečových pauz toho, kdo právě hovoří. Někdy se stává, že posluchač pronese svoje hm dříve, než mluvčí dokončí poslední slovo před pauzou. Vávra vysvětluje, jak dochází k tomuto „komplikovanému procesu postupného řečového splývání posluchače s mluvčím” (s. 105). V rozhovoru tváří v tvář se ekvivalentem citoslovce hm stávají souhlasná přikývnutí, přitakání; posluchač je rovněž umisťuje do pauz mezi výpovědními úseky mluvčího. K čemu dochází, umisťuje-li posluchač svá přikyvování záměrně mimo pauzy? Mluvčí „začne být znepokojený, poplašeně se rozhlíží, a když nenalézá důvod nepříjemné změny mimo sebe, začne ho hledat – v sobě. Zvýšená sebekontrola pak obvykle vyústí v zajíkání, přeříkávání, matení slov” (s. 108).

[80]„Hleďme!” – kapitola věnovaná našim pohledům na druhého člověka, zejména na jeho tvář, přináší údaje o tom, kolik času během dialogu věnujeme pohledům na obličej partnera. Hovoří-li spolu dva muži, věnují během rozhovoru asi polovinu času pohledům na partnerův obličej, přičemž doba věnovaná vzájemným pohledům (pohledy komunikantů se zkříží) je v úhrnu vždy podstatně kratší než doba věnovaná pohledům prostým (pohledy komunikantů se míjejí). Ovšem hovoří-li muž se ženou, doba pohledů na partnerův obličej je vždy mnohem delší a vzájemných pohledů výrazně přibývá. Množství pohledů je ovlivněno rovněž faktorem vzdálenosti: zvětšuje-li se vzájemný odstup komunikantů, pohledů přibývá a jsou stále delší. Opak ovšem platí v případě dvojice zamilovaných, kdy se zmenšující se vzdáleností se pohledy prodlužují a přibývá pohledů vzájemných.

V kapitole nazvané „Jak se u nás uvažovalo o mluvení beze slov” Vávra dokládá, že i v českém prostředí se o této problematice hovořilo a psalo. Uvádí výňatky ze statí, studií a knih jedenácti autorů: J. Kašky, M. Tyrše, J. E. Šlechty, J. Vodáka, J. S. Gutha–Jarkovského, J. Jenčíka, F. Pujmana, O. Zicha, M. Weingarta, J. Mukařovského a J. Honzla.

Kapitola „Kompozice” přináší informace o tom, že obdobně jako v oblasti verbální komunikace existovaly i v oblasti komunikace neverbální pokusy rozložit mimické výrazy, gesta a pozice na co nejmenší možné prvky a popsat způsob, jak se tyto nejnižší jednotky seskupují v jednotky vyšší. Z padesátých let pochází tzv. koncepce tří úrovní (jejím autorem je Ray Birdwhistell): úroveň kinémů (nejjednodušší pohybové projevy, např. mrknutí), úroveň kinemorfů (souvisí se směrovým zaměřením pohybu) a úroveň kinemorfických komplexů (z nichž se pak skládají ucelené gestikulační, mimické a poziční kompozice).

Kapitola „Přeskok” popisuje a fotograficky dokumentuje „přeskokové” jednání člověka v těch situacích, kdy se dostává do vnitřního konfliktu mezi dvěma tendencemi, kdy se musí rozhodovat. Přeskokové jednání je pak určitou ventilací nahromaděného napětí: začneme si náhle mnout nos nebo bradu, škrábat se na čele či na zátylku, hryzat tužku, sáhneme po cigaretě. Přeskokové jednání se sledovalo skrytou kamerou např. u studentů v posluchárně. Zjistilo se, že dokáže-li přednášející posluchače upoutat, množství přeskoků se vždy výrazně snižuje. Taktéž se ukázalo, že zajímavost projevu souvisí s množstvím přeskokových aktivit (a tedy s mírou útlumu pozornosti posluchačů) výrazněji než délka trvání projevu.

V kapitole „Ukazování” se dovíme, jaké doprovodné pohyby rukou doprovázejí naši řečovou aktivitu; jde o pomyslné ukazování a odkazování, pohyby ilustrující to, o čem právě hovoříme, pohyby pomáhající udržovat rytmus právě pronášených vět, pohyby pomyslně znázorňující konstrukce jednotlivých vět apod.

Je tragické, že kniha „Mluvíme beze slov”, výsledek Vávrova dlouhodobého studia neverbální komunikace, autorovu slibně započatou publikační činnost zároveň uzavírá. Vlastimil Vávra na podzim roku 1990 podlehl nevyléčitelné nemoci.

 

LITERATURA

 

Argyle, M.: Bodily Communication. Methuen 1975.

Birdwhistell, R. L.: Kinetics and Context. Philadelphia 1971.

Bull, P. E.: Posture and Gesture. Oxford 1987.

Key, M. R. (ed.): The Relationship of Verbal and Nonverbal Communication. The Hague 1980.

Scherer, K. R. – Ekman, P. (ed.): Handbook of Methods in Nonverbal Behaviour Research. Cambridge 1980.

Wolfgang, A. (ed.): Nonverbal Behaviour: Applications and Cultural Implications. New York 1979.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 1, pp. 79-80

Previous Marek Nekula: Wolfgang Heinemann – Dieter Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung

Next Oldřich Leška: Fonologie v myšlenkové struktuře moderní jazykovědy