Významové funkce časových forem v soudobé spisovné češtině

A. Nerad (= Arnošt Gerad)

[Articles]

(pdf)

-

Přehled systému časového. Časové kategorie a jejich výrazové prostředky:

Minulý čas je zpravidla jeden, praeteritum[1], a to vidu dokonavého nebo nedokonavého (chválil jsem // pochválil jsem). Jeho sémantické rozpětí je značné: lze ho užívati o všech minulých dějích nebo stavech.

Présens je jenom jeden, od sloves nedokonavých (beru, nesu, dávám, dávávám).

Futurum má dvojí výrazové prostředky: jednak t. zv. futurum prosté (hodím, pochválím // povedu), jednak futurum výrazově analytické, opisné (budu chváliti). Po stránce vidové je prosté futurum převážně dokonavé, ale několik sloves s před[189]ponou po-, pů- (z pó-) znamená futurum nedokonavé: pojedu, polezu, ponesu, povezu, půjdou…[2] Futurum opisné je veskrze nedokonavé.

Z toho plyne trojí poznatek: Jednak, že došlo k pronikavému zjednodušení staršího systému. Dále, že u časů minulých zvítězily prostředky formálně analytické. A za třetí, že formální prostředky pro budoucí čas jsou rozloženy zhruba podle vidu: synthetický způsob slouží k vyjádření futura převážně dokonavého, formálně analytický vždy k vyjádření futura nedokonavého.

Kromě těchto prostředků mluvnicí kodifikovaných existuje v soudobé češtině jako kategorie formální i gramatická opisné perfektum typu mám přečteno, uděláno, na které už upozornil Mathesius.[3] Bude úkolem příštích normativních mluvnic pojmouti i tuto nespornou kategorii do výčtu a výkladu systému časů.

Pro úplnost poznamenávám, že se v soudobé češtině vyskytují i případy analytického futura, kde pomocným slovesem je chtíti.[4] Jde o případy typu chce se mu stonat, chce se mu umřít, kde je plný význam slovesa chtíti značně oslaben. Nejde však o oslabení úplné, ani o zřejmý futurální význam. Proto v tomto případě nemluvím ani o gramatické ani o formální kategorii. Věc je zajímavá i tím, že se sloveso chtíti, jak známo, stalo v jiných slovanských jazycích prostředkem tvoření futura kat’eksochén.

 

Sekundární významy časových forem.

 

Présentní tvary.

 

1. Présentní forma nedokonavého vidu má význam futura ve větách typu co děláš zítra? potom jdu na procházku. Futurum je tu signalisováno příslovci (potom, zítra), takže tu vlastně jde o samostatný význam présentového tvaru imperfektivního.

2. Présentní forma dokonavého nebo nedokonavého vidu zařazuje do minu[190]losti — „présens historický“. Mezi typem prvním a historickým présentem je arci podstatný rozdíl. Kdežto v prvním případě je futurálnost présentních tvarů imperfektivního vidu signalisována nezbytnými příslovci (závislá významová funkce), zde je význam minulý zcela samostatný. Také stylistický účinek obou významových funkcí je různý. Présentní tvary imperfektivního vidu s významem futura nikdy neaktualisují, nevnášejí prvek živosti do projevu. Naproti tomu présentní tvary s významovou funkcí „historickou“, ať už imperfektivního nebo perfektivního vidu, vždy oživují, aktualisují.

Příčina různého stylistického účinku obou sekundárních významů présentních tvarů je jasná. Présens a futurum jsou časové kategorie, které velmi těsně spolu souvisí psychologicky a v češtině i formálně (mostem je tu t. zv. perfektivní présens, t. j. futurum prosté perfektivního vidu, kde présentní tvary mají význam budoucího času dokonavého, i tvary typu ponesu, povezu atd., kde tvary opět présentní mají význam budoucího času imperfektivního). Proto ani sekundární význam tvarů obou těchto časových kategorií (présenta a futura) ve své vzájemnosti nejsou aktualisující. Zcela jinak je tomu u présentu a praeterita: Présens a praeteritum psychologicky i formálně jsou odděleny velmi markantně. Proto présentní tvary, zařazují-li do minulosti, mají aktualisační účinek velmi značný.

Présentní tvary s významem minulým mohou být stejně vidu imperfektivního i perfektivního.

3. Présentní tvary časově vůbec nezařazují — présens gnómický. Význam gnómický se uplatňuje ve dvou skupinách tvarů:

a) Tvary, u nichž je gnómičnost vskutku jen sekundárním významem. Ty se rozlišují dále podle vidu:

U présentních tvarů imperfektivního vidu je významová funkce gnómická samostatná. Jde o známé případy, jako kdo šetří, má za tři; komu není rady, tomu není pomoci; kouřím (ve významu jsem kuřákem), procházím se (ve významu mám ve zvyku, rád se procházím).

Présentní tvary perfektivního vidu s významovou funkcí gnómickou musí míti při sobě určení časové vyjadřující opakování slovesného děje (kromě vysvětlení blíže určujícího slovesný děj po stránce věcné): vykouřím denně deset cigaret; každou sobotu si vyjdu za město.

U présentních tvarů s významem budoucího času imperfektivního (typ ponesu, povedu atp.) se významová funkce gnómická nikdy nevyskytuje.

b) Tvary typu létá. Jsou to tvary présentní, významu nečasového, gnómického. Takových případů je velmi málo. Vypadá to, jako by v jazyce byl býval náběh k vytvoření formální i gramatické kategorie atemporální. Soudobý jazyk nám však ukazuje jenom několik příkladů, zůstalo tedy při náběhu a nelze mluvit o formální a gramatické kategorii atemporální v soudobém českém jazyce.

 

Futurum opsané.

 

Významová funkce „historická“ a „gnómická“ se ve staré češtině neomezovala na tvary présentní. Také tvary futura opsaného (s budu) se vyskytovaly v uvedených významech.

[191]Tvary opsaného futura ve staré češtině s funkcí „historickou“: když Marie proti sestřě bude žalovati, hospodin odpovědě Alb. 84a. — Tvary opsaného futura s významovou funkcí „gnómickou“[5]: (v Egyptě, v krámě kupeckém) žena neprodává, jako obyčej mají prodávati v jiných zemích, a seděti bude žena nad krámem, toho tam nenie (Kab. K. 34b); (Kostomlatští žalovali na faráře:) maje nám nedělního času slovem božím sloužiti, bude žráti v krčmě do světa (do svítání) v sobotu na neděli (Wint Círk. 663 [z r. 1596]). (Gebauer-Trávníček, Hist. ml. IV, Skladba, 537n.)

Poznámka. V případech typu bude tě tam čekat ve významu asi tě tam čeká mají tvary opisného futura význam présentní. Jde tu ovšem o présentní význam se zvláštním odstínem modálním: běží tu o subjektivní předpoklad, objektivně nepodepřený natolik, aby mohl mluvčí ve svém projevu užít přímo présentních tvarů. Takových případů je mnoho: už tam bude (= asi tam už je), bude se domnívat, že… (asi se domnívá, že…).

V citově neutrální řeči, a o tu nám v rozboru stále jde, obsahují tvary opisného futura s touto významovou funkcí vždy prvek nejistoty, vězí tam asi, patrně.

Ptáme-li se po původu této významové funkce, objevují se dvojí kořeny: Jednak vzniká toto významové užití na základě vzájemnosti: stejně jako tvary imperfektivního présenta mají význam budoucí, tak tvary opisného futura mají význam přítomný. Jednak, podle mého úsudku, vzniká tato významová funkce osamostatňováním výrazů citovaných a jim podobných z vět typu domnívám se, že tam už bude; vím, že tě tam bude čekat atp.

 

Praeteritální tvary.

 

Praeteritální tvary v soudobé češtině v projevu citově neutrálním jsou jednoznačné.

Někdy se cítí transposice ve výrazech typu kdyby to byl věděl, jinak se zachoval. Není to však nutné.

O případech typu co jste si přál? (= co si přejete?) v této souvislosti mluvit nebudu. Jde tu totiž o velmi omezený počet případů, kde se présentní význam spojuje se zvláštní lexikální povahou slovesa. Nejde tedy v těchto případech ani o významovou funkci.

Do mé úvahy také nepatří rozbor stylistického využití praeteritálních tvarů a jejich formálních předpokladů (pomocné sloveso v 3. sg. i pl., zájmeno signalisuje osobu místo pomocného slovesa).

Poznámka. Významové funkce časových tvarů v expresivním projevu. Présentní tvary 2. sg (anebo 2. pl) imperfektivního i perfektivního vidu mohou nabývati významové funkce imperativní: jedeš! píšeš! napíšete to! půjdete! pustíš! Stejně i tvary futura opisného: budeš mlčet! budete pracovat!

Východiskem tohoto významového užití je arci futurum: Imperativ svou povahou totiž spadá vždy do budoucnosti. Co snazšího tedy, než že 2. sg. pl. futura (t. j. tvarů perf. présentu a opisného futura) v projevu citově zabarveném nabývá významu imperativu? A odtud pak významová funkce imperativní sestoupila i k présentním tvarům imperfektivního vidu — to je zas pochopitelnější, když si uvědomíme těsný svazek présenta a futura (psychologický i formální) v soudobé češtině.

Řekli jsme, že se taková významová funkce vyskytuje jen v projevu citově zabarveném. V soudobé češtině je však řada případů tvarů jak futura opisného, tak futura prostého s významovou funkcí imperativní [192]do značné míry automatisována, zbavena i aktualisačního účinku i expresivní hodnoty. Jsou to případy z biblického stylu: milovati budeš bližního svého…, ctíti budeš…, nezabiješ, nepokradeš atd.

Praeteritální tvary. V soudobém jazyce už se pociťuje jako archaismus 3. os. sg (i 3. pl, řidčeji) praeterita s významovou funkcí imperativní: napsal to řádně! stál v pozoru! nemluvil stále! Tyto tvary asi vznikly patrně z naprostého přesvědčení mluvčího, že jeho rozkazu bude uposlechnuto, takže v rozkazu, který přece spadá do budoucnosti, i když je to často budoucnost velmi blízká, užil tvarů minulých, jako by jeho rozkazu už bylo uposlechnuto. V těchto případech o poměru mluvčího k oslovenému podává svědectví i osoba: je to osoba třetí (nikoliv druhá), osoba, jež v tomto případě signalisuje převahu mluvčího nad osloveným.

Závěr. Podle toho, co jsme poznali, jeví se nám tedy systém časů v soudobé češtině podle významových funkcí časových tvarů jako dvojskupinový: proti mnohoznačné (bezpříznakové) skupině přítomné a budoucí stojí jednoznačná (příznaková) skupina praeteritální. Příznakem je signalisace minulosti, bezpříznaková skupina présentofuturální se jakékoli signalisace zdržuje. Kromě tohoto hlavního rozdělení existuje v soudobé češtině (ve staré češtině nikoli!) ještě rozdělení vedlejší, v rámci skupiny přítomné a budoucí. Tu příznakovou kategorii tvoří tvary opisného futura, bezpříznakovou présentní tvary imperfektivního a perfektivního vidu. Příznakem v tom případě je signalisace budoucnosti, présentní tvary se jakékoli signalisace zdržují.

 

S otázkou významových funkcí časových tvarů v nové češtině co nejtěsněji je spjata otázka t. zv. relativních časů. „Tak zvaných“ proto, že v češtině naprosto nejde o samostatnou gramatickou kategorii, jako na př. v bulharštině nebo v turečtině. Jde spíše o náběh k ní, při čemž se zvláště využívá pružnosti oněch tvarů časových, které jsme poznali již v prvním rozboru.

Běží přitom především o to, že se ve větné anebo i v širší souvislosti (myslím tím celý projev) využívá atemporální povahy tvarů přítomných perfektivního i imperfektivního vidu jakož i souvislosti první složky analytického futura (budu) s tvary přítomnými. To znamená, že tvary přítomné i tvary analytického futura (futura s budu) mohou podle souvislosti větné anebo i širší míti význam minulý, přítomný i budoucí.

Proč jsem zdůraznil souvislost této vlastnosti časových tvarů s významovými funkcemi? Učinil jsem tak proto, že tvary zatížené významovými funkcemi a tvary, o nichž se jedná v této druhé části rozboru, jsou identické. Jde v obou případech o tvary přítomné bez rozdílu vidu a o tvary analytického futura. V obou případech nejde o tvary praeterita (ovšem že také ne o plusquamperfektum či antepraeteritum), které si svůj jednoznačný a neměnný význam zachovávají i zde.

Že však přesto nejde o stejný jev, že tedy otázku významových funkcí tvarů a otázku t. zv. relativních časů nutno bedlivě rozlišovati, vyplývá z toho, že v prvním případě (významové funkce) jde o samostatný význam tvarů beze zření k souvislosti větné nebo širší, v druhém případě však významy tvarů jsou určovány kontekstem.

Přicházím ke konkretním příkladům.

1. Slyším, že sestra přichází (jednoznačné).

2. Vím, že přijdeš (jednoznačné).

3. Chovám pevné přesvědčení, že vás tam bude čekat (dvojznačné; buďto ve významu „že vás tam čeká“ anebo ve významu budoucím; na tento typ už jsme upozornili v první části studie).

[193]4. Vyzvím, zdali bude přednášet, a pak vám to napíši (jednoznačné).

5. Naši vědí, žes to udělal dobře (jednoznačné).

6. Vaši se jistě dozvědí, zdali to dopadlo dobře (jednoznačné).

7. Bude se hněvat, když to tak dopadalo (jednoznačné).

8. Matka věděla, že přijdu včas (dvojznačné; buďto ve významu „že jsem přišel včas“ anebo ve významu budoucím).

9. Předpokládalo se s jistotou, že na té formulaci bude trvat (trojznačné; buďto ve významu budoucím anebo ve významu přítomném, „že na tom trvá“ anebo ve významu minulém, „že na tom trval“).

10. Bratr psal (napsal), že vše jde dobře (dvojznačné; buďto ve významu minulém, „že vše šlo dobře“ anebo ve významu přítomném).

11. Dovím se, jak vše dopadá (dopadne) (dvojznačné; buďto ve významu budoucím, „jak vše bude dopadat“ anebo ve významu přítomném).

Z příkladů je patrno, že tvary přítomné perfektivního i imperfektivního vidu podle časové situace ve větě hlavní (jde-li o širší projev, tedy podle časové situace hlavního dějového pásma) nabývají všech časových významů. Stejně je tomu u analytického futura. U tvarů praeterita pak vidíme onu neměnnost a nepružnost, o které jsem se již zmínil. Ve vedlejší větě (ve vedlejším dějovém pásmu) zachovávají houževnatě a ztrnule svůj minulý význam časový, z hlavní věty (z hlavního dějového pásma) vyzařují svůj časový význam na tvary přítomné a na tvary analytického futura a určují jejich význam.

Jeví se nám tedy i s tohoto hlediska rozdělení časového systému v nové češtině na skupinu přítomnou i budoucí a na skupinu praeteritální jako správné.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 188-193

Previous Jindřich Honzl: Pohyb divadelního znaku

Next Dmytro Čyževśkyj: Nová komeniana hallská