Iva Nebeská: Úvod do psycholingvistiky

Jasňa Šlédrová

[Book reviews]

(pdf)

Iva Nebeská: Úvod do psycholingvistiky

Iva Nebeská: Úvod do psycholingvistiky. Nakladatelství a vydavatelství H&H, Praha 1992. 127 s.

 

Prostřednictvím příručky I. Nebeské se poprvé předkládá českému čtenáři komplexní pohled na disciplínu, která má své pevné místo ve společenskovědním paradigmatu již od poloviny padesátých let. Dosud byl náš zájemce o psycholingvistickou problematiku odkázán na izolované časopisecké příspěvky. Ty většinou informovaly o dílčích tématech oboru, ucelenější pohled nabízely dosud jen zahraniční publikace donedávna u nás těžce dostupné. Výjimku představovala pouze práce J. Průchy (1973), která se však omezovala na vývoj a stav disciplíny v sovětském kontextu, a skripta J. Černého, v jejichž čtvrtém dílu (1989) je v rámci společenskovědních pomezních disciplín věnován dostatečný prostor i psycholingvistice. Stále více je patrné, že aditivní obohacení psychologie či lingvistiky o dílčí poznatky druhého oboru je nevyhovující. Důkazem je např. lingvistická příručka G. Helbiga (1991), která obsahuje samostatnou kapitolu mapující psycholingvistické paradigma, a z psychologické strany např. populárněvědná práce I. Šípoše (1987), kde problematika lidské komunikace je vysvětlována z pozice současné psycholingvistiky.

Z práce je patrná autorčina znalost zahraničních prací reflektujících základní tematické i metodologické otázky oboru (srov. obsáhlá bibliografická příloha). S tematickou šíří disciplíny se rozsahem poměrně útlá práce vyrovnává selektivním způsobem: osou výkladu je psycholingvistický pohled na řečovou komunikaci.

Podstatnou částí práce jsou první dvě kapitoly, v nichž jsou zevrubně popsány hlavní vývojové tendence psycholingvistiky od jejího vzniku až po současnost. Předností autorčina výkladu je kreativní přístup. Čtenář tak dostává nejen výčet mnohdy rozporuplných koncepcí, ale současně kvalifikovaný komentář k jednotlivým směrům upozorňující jednak na kritická místa některých koncepcí, jednak vyzdvihující ty směry, které mohou být inspirací při řešení otázek v oblasti lidské komunikace do budoucna.

Výchozím bodem, od nějž se úvahy o charakteru psycholingvistiky odvíjejí, jsou padesátá léta, tedy doba, kdy se psycholingvistika etablovala ve smyslu ontologickém, gnozeologickém i institucionálním. Kontakty mezi psychologií a lingvistikou lze nalézt již v minulém století. Za typické představitele sepětí obou disciplín jsou pokládáni Humboldt, Steinthal, Wundt a mladogramatici v čele s Paulem a Bühlerem. Toto období do práce zahrnuto není, autorka odkazuje na práce J. Černého (1989) a G. Helbiga (1991).

Vznik psycholingvistiky je východiskem z izolacionistického rozložení zájmu mezi psychologií a lingvistikou ve sféře užívání jazyka. Za inspirující a směrový obor se považuje psychologie. Za výchozí moment shodně s jinými psycholingvistickými úvody se v práci pokládá vydání programového sborníku Psycholinguistics (1954). [62]Vznik psycholingvistiky se vykládá sloučením tří vědních směrů: strukturní lingvistiky, behavioristické teorie učení a teorie informace.[1]

Významným přínosem je vytvoření informačního modelu, který je základem každého komunikačního procesu a s nímž komunikační teorie v různých obměnách pracují dodnes. Původ tohoto modelu je přisuzován teorii informace, upozorňujeme však, že ve zjednodušené podobě se s ním pracuje už v antice, významné jsou i lingvistické koncepce komunikačního aktu Trubeckého a de Saussura, které rovněž teorii informace předcházejí. Komunikačnímu modelu je v práci věnován dostatek prostoru zejména proto, že přináší globální pohled na komunikační proces a že akcentuje procesuálnost komunikace. Za jisté omezení, které teorie informace s sebou přinesla, se považuje preference množství přenesené informace na úkor její kvality. Tím se autorka dotýká zjednodušujícího pohledu na jazyk, který je často průvodním jevem úsilí o exaktní přístup.

Práce výstižně upozorňuje, že strukturalismus jako jeden ze zdrojů utvářející se disciplíny nebyl tím nejvhodnějším představitelem lingvistické orientace. Za daleko výhodnější se považuje funkční přístup k jazyku, který pochází ze 30. let, jehož význam však vznikající psycholingvistika nedokázala docenit. V současných psycholingvistických koncepcích je již příklon k funkční lingvistice zřetelný.

Další vývoj psycholingvistiky Nebeská hodnotí z hlediska toho, jak teoretické koncepce přistupují k vrozeným předpokladům užívání jazyka, k předpokladům získaným aktivní interakcí jedince s prostředím a k situačnímu kontextu.

Podle rozdílných přístupů ke každé z oblastí jsou v práci popsány čtyři psycholingvistické orientace: behavioristická, generativistická, komunikační a kognitivní.[2]

Současné psycholingvistické paradigma představuje tendenci vyrovnávání se s krajnostmi, které přinášely behaviorismus a generativismus, a „… směřuje od komplementárnosti komunikační a kognitivní teorie k jejich postupné syntéze“ (s. 27). Pro řečovou činnost jsou stejně důležité situační faktory jako vnitřní mentální aktivity jedince.

Za ústřední téma, které reflektuje sepětí obou teoretických směrů, pokládá autorka problematiku vztahu mezi záměrem produktora a porozuměním recipienta. Nebeská odkazuje na německé psycholingvistické práce, které se zabývají otázkou vztahu mezi procesy produkce a recepce textu, v jejichž podobě kulminuje etapa sbližování komunikačních a kognitivních orientací v psycholingvistice.

Z hodnocení složitých peripetií, kterými se psycholingvistika ve svém vývoji ubírala, vyplývá, že na rozdíl od počátečního období, kdy každá nová koncepce vycházela z negace předchozí, v současném stavu lze i přes značnou tematickou rozrůzněnost nalézt určitou vývojovou kontinuitu, jejímž výrazem je snaha o modelování řečové činnosti jako komplexního procesu.

Po úvodních kapitolách, popisujících vývoj a současný stav psycholingvistiky, stojí autorka před rozhodnutím, které konkrétní psycholingvistické okruhy má čtenářům představit podrobněji. V duchu současného komplexního přístupu ke komunikaci volí za základní téma modelování řečové komunikace, dále se věnuje činitelům [63]řečové komunikace a v samostatných kapitolách pojednává o řečově komunikačních normách a osvojování jazyka dítětem.

Z hlediska metodického pokládáme za vhodné upozornit na subkapitolu, v níž je řešen vztah psycholingvistiky k jiným disciplínám. Interdisciplinární kontext je zobrazen prostřednictvím vztahů psycholingvistiky k různým dílčím disciplínám, popř. specializovaným naukám. Např. kontakty s lingvistikou hodnotí z hlediska vztahů k fonetice, lexikologii, syntaxi, stylistice a textové lingvistice, s níž se tematicky nejvíce prolíná. Stejným způsobem by mohla autorka hodnotit vztahy psycholingvistiky s psychologickými subdisciplínami, zde je však poněkud stručnější a neopírá se o tradiční členění psychologie na jednotlivá odvětví. Např. zde není zmíněna sociální psychologie, je však zahrnuta do věd sociálních, s nimiž je psycholingvistika rovněž v těsném kontaktu.

Modelováním řečové komunikace se v praxi rozumí poznávací proces, který vede k ověřování dílčích hypotéz o produkci a recepci řeči. Řečová komunikace je soubor složitých strukturovaných jevů, který tvoří produkce řeči, recepce řeči, společenské aspekty komunikace, mentální předpoklady komunikace, vlastní text, situační, mentální a jazykové činitele komunikace a komunikační normy. Při modelování řečové komunikace Nebeská opouští přístup, který vykládá produkci a recepci jako izolované procesy a který se zaměřuje na detailní segmentaci obou procesů, ale chápe oba procesy jako vstřícné. Tento přístup umožňuje skloubit „oba základní atributy řečové komunikace: individuální povahu produkce a recepce řeči jako mentálních procesů i společenskou povahu řečové komunikace“ (s. 51). Ústředním pojmem, v němž se produkce a recepce prolínají, je opět pojem záměru (viz výše). V této kapitole autorka výstižně operuje s řadou psychologických termínů, jako jsou psychické stavy, vůle, motivace, a rozlišuje mezi komunikačními schopnostmi a dovednostmi. Snad by bylo možné ještě přesněji vymezit vztah percepce a recepce.

V kapitole zabývající se předpoklady řečové komunikace se I. Nebeská nejvíce věnuje mentálnímu (subjektivnímu, vnitřnímu) slovníku. Upřednostňuje však komplexní přístup k předpokladům řečové komunikace a pracuje s pojmem předpokladová báze,[3] která je „… specifickým způsobem organizovaná mentální struktura zakotvená v osobnostní struktuře jedince, která se vytváří na základě dispozičních vlastností jedince v průběhu jeho interakce s okolním světem“ (s. 82).

Řečově komunikační normy jsou oblastí, kterou většina psycholingvistických úvodů postrádá. Tímto netradičním tématem se práce přibližuje lingvistickému hodnocení psycholingvistických otázek. Lingvista jistě uvítá, že řečové komunikační normy jsou vysvětleny z hlediska vztahu k normám jazykovým. Do popředí vystupují dvě funkce norem –jednak norma jako jistý návod, jednak jako jisté omezení.

Část věnovaná dětské řeči seznamuje s hlavními teoretickými koncepcemi této oblasti. V rámci této kapitoly bychom ještě pro úplnost uvítali zmínku o Piagetově koncepci. Přehledně jsou zde uvedeny hlavní etapy vývoje dětské řeči.

Práci uzavírá charakteristika hlavních metod uplatňovaných v psycholingvistice. Pokládáme za vhodné, že příručka končí touto metodologickou kapitolou, neboť metodická stránka psycholingvistických výzkumů je oblastí dobře propracovanou.

Autorka svoji práci určila dvěma okruhům čtenářů. Jednak studentům a širší veřejnosti, jednak lingvistům zabývajícím se řečovou komunikací. Domníváme se, [64]že obě čtenářské skupiny naleznou v recenzovaném Úvodu do psycholingvistiky na své odborné otázky uspokojivé odpovědi.

 

LITERATURA

 

Černý, J.: Dějiny lingvistiky IV. Společenskovědní pomezní disciplíny. SPN, Praha 1989. Skripta.

Helbig, G.: Vývoj jazykovědy po roce 1970. Academia, Praha 1991.

Nebeská, I.: K charakteru předpokladové báze. SaS, 50, 1989, s. 270–277.

Nebeská, I.: Informační model ve vývoji psycholingvistiky. ČMF, 73, 1991a, s. 96–102.

Nebeská, I.: Vývojové tendence v psycholingvistice. ČMF, 73, 1991b, s. 2–16.

Průcha, J.: Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace. Academia, Praha 1973.

Šípoš, I.: Horizonty psychológie. Veda, Bratislava 1987.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 1, pp. 61-64

Previous Světla Čmejrková: Jazyk vědy a paměť vědy

Next František Čermák: Annette Muschner: ESSE-Verbalphraseme (am Material des Tschechischen)