Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

Relative clauses in Czech: The relationship between their syntactic structure and theme-rheme organization

1. Úvod

Jedna z obecných zásad, na nichž staví funkční lingvistika, říká, že chceme-li v úplnosti popsat a vyložit systém nějakého jazyka, potřebujeme k tomu vědět, jak jazyk funguje při komunikaci, v řeči, v „reálném životě“. Je například známo, že celá řada rysů (ba i vývojových proměn) v mluvnické stavbě věty je přímo motivována (ovlivňována, řízena) právě jejím užíváním „v souvislosti situační a promluvové“ (Mathesius, 1947), tedy jakožto výpovědi. V tomto příspěvku se budeme z tohoto „situačně promluvového“ či výpovědního hlediska věnovat vedlejším větám vztažným uvozeným relativy který a jenž. Budeme se ptát, jaké jsou vztahy mezi syntaktickým ztvárněním těchto vět a jejich aktuálním členěním.

Vycházíme z toho, že věta jako jazyková prezentace určitého obsahu (propozice) sama o sobě není výpovědí. Výpovědí se stává až tehdy, je-li obohacena o komunikativně-pragmatické složky, které umožňují, aby plnila svou komunikační funkci. Také aktuální členění jakožto jedna z pragmatických složek větného významu se navrstvuje na větu s určitou gramatickou a sémantickou strukturou. Vztah mezi aktuálním členěním a oběma zmíněnými strukturami není ani jednoznačně vázaný, ani libovolný. Na jedné straně je věta s určitou gramatickou a sémantickou strukturou schopna fungovat v různých komunikačních perspektivách; tématem, resp. rématem může být podle komunikačních okolností kterýkoli větný člen, resp. kterýkoli participant nebo cirkumstant. Na druhé straně však věty s určitou gramatickou a sémantickou strukturou jsou do jisté míry jakoby předurčeny k jistému typu aktuálního členění. Jinak řečeno, to, jakou větnou strukturu mluvčí vybere z množiny potenciálně možných (přítomných v jazykovém systému), je jistým způsobem ovlivňováno (vyvoláváno) právě potřebami aktuálního členění. Aktuální členění působí jak na samu volbu větného vzorce, tak na hierarchizaci propozice (chápanou právě jako způsob „rozmisťování“ participantů na „scéně“) a na způsoby rozvíjení větných pozic. Bylo např. vícekrát poukázáno na zřejmou tendenci, projevující se v češtině i v řadě dalších jazyků světa, aby primárním nositelem tematické funkce ve větě (resp. „prvním kandidátem“ na ni) byl mluvnický podmět; obecněji pak, aby větší, resp. menší důležitost obsahového elementu v tematicko-rematické výstavbě textu byla pokud možno v souladu s jeho syntaktickou prominencí, resp. „upozaděním“ neboli aby se hierarchie funkční (komunikativní) odrážela v hierarchii syntaktické. Snaha po takovém souladu patří mezi obecné organizační principy, jimiž lze vyložit hierarchizaci větných struktur (resp. informace v nich obsažené) v textu.

Je smysluplné předpokládat, že se tato snaha projeví i v utvářenosti a v užívání vztažných vět; lze např. očekávat korelace v distribuci syntaktických a aktuálních funkcí větných členů v nich. V tomto příspěvku se pokusíme existenci některých korelací prokázat empiricky, a to technikou kvantitativního rozboru dostatečně rozsáhlého souboru jazykových dat. Empirické šetření, jehož výsledky jsou předloženy níže, je založeno na souboru 2798 vztažných vět vybraných z korpusu psaných [91]a mluvených odborných českých textů (o rozsahu 300 000 slov) ze sedmdesátých let tohoto století, který byl shromážděn a zpracován na počítači pracovníky Ústavu pro jazyk český (podrobně viz Těšitelová a kol., 1985) a v r. 1991 nově převeden na diskety.

 

2. Který versus jenž

Relativa který a jenž jsou dva základní a nejfrekventovanější prostředky uvozování vztažných vět v češtině.[1] Jsou to prostředky synonymní, avšak částečně diferencované stylově. Slovník (SSJČ I, 1960, s. 784) i mluvnice (Mluvnice češtiny, 3, 1987, s. 527–8) se zmiňují u jenž o příznaku knižnosti některých tvarů. Lze proto v užívání obou relativ očekávat frekvenční rozdíly.

Zjištění frekvenčních rozdílů je typicky statistickou úlohou. Číselné údaje jsou uvedeny v tab. 1 a 2.

 

				celkem
	KTERÝ	psané	1289
		mluvené	1001	2290	82 %
	JENŽ	psané	434
		mluvené	74	508	18 %
		celkem		2798	100 %

 

Tab. 1. Počet vztažných vět uvozených relátory který a jenž v korpusu psaných a mluvených odborných textů, které jsou předmětem statistického šetření

 

	tvar	bez předložky		s předložkou
KTERÝ	psané	1196	(93 %)	93	(7 %)
	mluvené	913	(91 %)	88	(9 %)
JENŽ	psané	188	(43 %)	246	(57 %)
	mluvené	14	(19 %)	60	(81 %)

 

Tab. 2. Relátory který a jenž: četnost tvarů prostých a předložkových v psaných a mluvených textech

 

Údaje v tab. 1 potvrzují očekávání, že stylově zcela nautrálního relativa který se v českém odborném stylu užívá mnohem častěji než jenž: Z celkového počtu vztažných vět, které byly předmětem analýzy, je relativem který uvozeno 2290, tj. 82 %, a jen zbývajících 508, tj. 18 %, je uvozeno relativem jenž. Obě relativa, jak je z tab. patrno, mají statisticky významnou frekvenci jak v textech psaných, tak mluvených. „Knižnost“ některých tvarů jenž nevylučuje toto relativum zcela [92]ze sféry mluvených odborných projevů, projevuje se však jako faktor omezující zde jeho frekvenci. To je zřetelně vidět, porovnáme-li poměr četností jenž v psaných a mluvených textech s analogickým poměrem u který; zatímco 56 % všech výskytů který je doloženo v textech psaných a 44 % v textech mluvených, u jenž se tento poměr mění v neprospěch projevů mluvených; 85 % všech výskytů jenž je doloženo v textech psaných a pouze 15 % v textech mluvených.

Nejdůležitější rozdíl v užívání který versus jenž odrážejí data o tvarové distribuci obou – viz tab. 2. Zájmeno který se užívá především v pádech prostých, a to ve více než 90 % ze všech výskytů. Naopak u jenž převažuje užití v pádech předložkových, a to v rozpětí od 57 % (v psaných textech) do 84 % (v mluvených textech) ze všech výskytů. Skutečnost, že relativní četnost prostých tvarů jenž je výrazně nižší v mluvených textech (19 %) než v textech psaných (43 %), rovněž dokládá „knižnost“ jenž, zmíněnou výše. Typicky se tedy v odborných textech setkáváme s konstrukcemi jako skvrna uprostřed šedivého čtverce, která je signálem, po němž se jde, s konstrukcemi opatření, která by zajistila přísnou hospodárnost; těleso, které má různé fyzikální vlastnosti; otázky, které klademe vědcům a s konstrukcemi prostředí, v němž se pohybujeme; teplota, při níž se teplo předává. Nejméně typická jsou užití typu platina, jež se ukázala nepostradatelnou; procesy, jež jsou vůlí neovladatelné apod. V bodě 3.2. níže ukážeme, jak se nerovnoměrná tvarová distribuce který a jenž odráží ve způsobech obsazování jednotlivých syntaktických pozic těmito zájmeny.

 

3. Vztah mezi syntaktickou strukturou vztažné věty a jejím aktuálním členěním

Vztažné věty, které jsou tématem tohoto příspěvku, jsou vedlejší věty, které se vztahují k substantivu ve větě nadřazené. Referent tohoto substantiva a referent zájmena ve vztažné větě jsou totožné. Už touto totožností je dána potřeba zkoumat jak nadřazené substantivum (3.1.), tak relativum (3.2.). Není však z teoretického hlediska důvod předpokládat, že větněčlenská platnost nadřazeného substantiva přímo ovlivňuje větněčlenskou platnost relativa, tj. že přímo determinuje formální strukturu vedlejší věty. Nebudeme se proto zabývat např. hledáním statistických korelací mezi syntaktickou pozicí substantiva v nadřazené větě a syntaktickou pozicí relativa ve vztažné větě.

 

3.1. Substantivum, které dominuje vztažnou větu

3.1.1. Odpověď na otázku, které substantivní větné členy jsou rozvíjeny vztažnými větami častěji a které méně často, je v prvé řadě záležitostí textovou, závislou na tom, jak složitou syntaktickou strukturu mají věty v daných textech. Tuto složitost je možno pro naše účely kvantitativně vyjádřit pomocí rozložení četností všech substantivně vyjádřených větných členů v korpusu. V našem případě jde, připomeňme, o texty odborné, pro něž je charakteristická poměrně složitě strukturovaná nominální skupina s množstvím substantivních (a ovšem i adjektivních) atributů. Víme-li (viz tab. 3, první sloupec), že substantivum v našem korpusu zaujímá pozici atributu ve 38 % ze všech svých výskytů, můžeme přirozeně očekávat i vysokou četnost substantivních atributů rozvitých vztažnou větou. Data v tab. 3, druhý a třetí sloupec, toto očekávání potvrzují. Zjistili jsme, že téměř třetinu všech vztažných vět v korpusu (31 %) najdeme právě u substantiv, která stojí v pozici atributivní, [93]tedy např. skupina aktivních čtyřpólů, ke kterým patří unipolární tranzistor. Kdybychom se zabývali třeba statistikou vztažných vět v konverzacích, mohli bychom naopak očekávat, že četnost substantivních atributů v korpusu, a tím i četnost vztažných vět jimi dominovaných, bude nízká (práce Foxové a Thompsonové, 1990, na materiále anglických konverzací s nimi dokonce nepočítá vůbec). Zjistili jsme dále, že přibližně každá čtvrtá vztažná věta rozvíjí nadřazené substantivum v pozici předmětu (např. zjistíme úhel, který svírají plochy), přibližně každá pátá rozvíjí substantivum v pozici podmětu (např. přejímka, při které se kontroluje každý výrobek z dodávky, se provádí …) a přibližně každá desátá rozvíjí substantivum v pozici adverbiále (např. U detektorů záření, které pracují v pulzním zapojení, vzniká elektrický impulz). Ještě méně je vztažných vět ve všech ostatních syntaktických pozicích.

 

synt. pozice substantiva			synt. pozice substantiva				rozdíly
v korpusu odborných textů			rozvitého vztažnou větou				v
v (%)			abs. četnost		%		četnosti
podmět	17,75		621		22,19		+4,44
předmět	17,75		732		26,16		+8,41
atribut	37,79		858		30,66		–7,13
doplněk	1,51		44		1,88		+0,37
adverbiále	17,93		322		11,51		–6,42
predikativum	3,02		221		7,9		+4,88
jiné	4,25		–		–		–4,25
celkem	100,00		2798		100,00

 

Tab. 3. Porovnání celkových četností syntaktických pozic substantiv v korpusu odborných textů[2] s těmi, které jsou rozvity vztažnou větou

 

Vedle otázky o celkových frekvencích syntaktických pozic substantiv dominujících vztažnou větu, na niž odpověděla data v druhém a třetím sloupci tab. 3, má smysl rovněž otázka, zda substantivum v některých syntaktických pozicích má u sebe vztažnou větu častěji, než bychom očekávali, a substantivum v jiných syntaktických pozicích naopak méně často, než bychom očekávali. Očekávanou normou pro takové srovnání je již zmíněné syntaktické chování všech substantiv v korpusu (tj. údaje v prvním sloupci tab. 3). Víme-li, které syntaktické pozice v korpusu jako celku jsou obsazeny substantivy a jak často, můžeme zjistit odchylky od této normy. Tyto odchylky, vypočítané jako kladné a záporné rozdíly hodnot uvedených v prvním a třetím sloupci tab. 3, udává sloupec čtvrtý. Ukazuje se, že preferovanými syntaktickými pozicemi pro rozvíjení substantiv vztažnou větou jsou pozice podmětu, předmětu a predikativu. Substantivum v uvedených syntaktických pozicích je rozvito vztažnou větou o 4–8 % častěji, než bychom očekávali. Naopak syntaktickými pozicemi upozaděnými z hlediska rozvíjení vztažnou větou jsou pozice atributu, adverbiále a všechny (méně frekventované) pozice ostatní. Lze tedy říci, že ty nominální pozice, které jsou základními, konstitutivními pozicemi ve [94]větných vzorcích, projevují větší schopnost vázat na sebe při konkrétním výskytu v textech rozvití větné povahy než nominální pozice fakultativní (adverbiální) nebo sekundární (atributivní). Hierarchie syntaktická jakožto vlastnost jazykového systému se tímto způsobem promítá na rovinu konkrétní textové implementace.

3.1.2. Protože větné rozvití je často syntakticky složitější, rozměrnější a v souvislosti s tím také informačně obsažnější (závažnější) než rozvití nevětné, lze uvedený vztah interpretovat zároveň jako projev tendence k souladu mezi prominencí syntaktickou a prominencí sdělnou (věcněobsahovou, informační). V této souvislosti je namístě se ptát, zda relativní věty rozvíjejí spíše réma nadřazené věty, anebo naopak spíše její téma, a dále jakými sémantickými a kontextovými činiteli je toto rozvíjení podporováno, anebo naopak potlačováno.

V textovém korpusu, s nímž pracujeme a jehož jednotlivá slova byla před uložením do počítače ručně opatřena podrobnou lexikální a gramatickou informací, není lingvisticky zakódována informace o tom, jakou funkci v aktuálním členění jednotlivé větné členy nesou. Je v něm však uvedena úplná informace o lineárním sledu slov. Této slovosledné informace využijeme jako přibližné informace o stavu aktuálního členění a vědomi si určité nepřesnosti budeme předpokládat, že dominující substantivum + relativní věta stojící vlevo od verba finita nadřazené věty patří k jejímu tématu a dominující substantivum + relativní věta stojící vpravo od verba finita nadřazené věty náleží k jejímu rématu.[3] I když v odborných textech lze doložit věty se středovou (vzácně i s iniciální) polohou rématu, jsou věty s nekoncovou polohou rématu pro tuto oblast věcného vyjadřování netypické, řídké. Proto aproximaci funkčních pojmů tématu a rématu pojmy slovoslednými považujeme pro náš účel za přijatelnou a nepředpokládáme, že by v dalším vedla k falešným závěrům ze statistických dat.

 

		substantivum + vztažná věta
		předchází před predikátem		následuje za predikátem
KTERÝ
	psané	1093	(85 %)	196	(15 %)
	mluvené	847	(85 %)	154	(15 %)
JENŽ
	psané	368	(85 %)	66	(15 %)
	mluvené	62	(84 %)	12	(16 %)

 

Tab. 4. Poloha substantiva rozvitého vztažnou větou vůči predikátu věty řídící; četnosti v textech psaných a mluvených

 

Zjistili jsme (viz tab. 4), že v 84–85 % je vztažnou větou rozvíjeno substantivum postponované za verbem finitem, tedy takové, o němž můžeme předpokládat (s výše uvedenou výhradou), že náleží k větnému rématu. Skutečnost, že vztažné věty rozvíjejí především réma věty nadřazené, se projevuje ve stejné míře v textech [95]psaných i mluvených a bez ohledu na to, zda jde o věty uvozené relativem který nebo jenž. Rozdíl je však, jak hned ukážeme, v tom, že sémantické spektrum vztažných vět patřících k rématu nadřazené věty je bohatší než těch, které patří k jejímu tématu.

V tématu nacházíme jednak vztažné věty, které vyjadřují determinaci restriktivní, jednak takové, které vyjadřují determinaci nerestriktivní. Přesná data o jejich četnostech k dispozici sice nemáme, ale nelze tvrdit, že by tu jeden z obou druhů vět výrazně převažoval nad druhým (ostatně ani sama hranice mezi oběma není neprostupná).[4] Z restriktivních patří k charakteristickým v odborném stylu např. různé věty klasifikační a zařazující, např. látky, které krystalují v soustavě krychlové; křivka, která závisí na teplotě a koncentraci; některé z nich jsou součástí definic, např. Těleso, které má různé fyzikální vlastnosti v různoběžných směrech, nazýváme anizotropní. – Změny, při nichž vznikají nové látky, jsou děje chemické. Jindy se substantivum referující k entitě již identifikované, informačně známé obohatí připojením vztažné věty o novou informaci; ta je vyjádřena větou nerestriktivní, např. včela, která jedná pudově, staví své voskové buňky …

Takové užívání vztažných vět souvisí s charakterem rozvíjení (hyper)tématu v tematických posloupnostech (pojem zavedl Daneš, 1968). Vztažné věty přispívají k informační nasycenosti tématu, která je pro odborné vyjadřování typická; témata po sobě jdoucích výpovědí se často neopakují doslovně z předešlých mínění, ale jejich obsah je různě rozvit, derivován, informačně obohacen a tím sdělně posunut kupředu. Předchozí zmínění může být dokonce někdy „nahrazeno“ tím, že poprvé užité holé nebo rozvité substantivum označující novou informaci v tématu se opatří vysvětlující vztažnou větou, a tím se jakoby „anaforizuje“ či „kontextualizuje“: Smlouva mezi partnery byla podepsána v červenci. Finanční výhody, které spojení přineslo, umožnily …

Pouze réma věty může být navíc oproti tématu rozvito – vedle rozvití větou restriktivní a/nebo nerestriktivní – také větou vyjadřující pseudodeterminaci. Ta je za větou nadřazenou vždy postponována. I tato – jazykově systémová – skutečnost se nikoli nevýznamně podílí na kvantitativní převaze vztažných vět, jejichž dominující substantivum stojí vpravo od predikátu příslušné věty. Za pseudovztažnou považujeme např. vedlejší větu v příkladě V r. 1650 byl na věži vytesán nápis, který se dochoval podnes; tato věta vyjadřuje následnost – je parafrázovatelná větou a ten se dochoval podnes. Změna v umístění vztažné věty by vedla k změně propoziční sémantiky. Kdybychom větu interponovali do věty nadřazené, tj. změnili větosled na Nápis, který se dochoval podnes, byl na věži vytesán v r. 1650, šlo by o „pravou“ větu vztažnou, a to nerestriktivní; současně s větoslednou přestavbou by ovšem došlo k podstatné přeměně aktuálního členění větného celku[5] (a v některých případech by bylo třeba počítat i se změnou referenční charakteristiky přesouvaného substantiva).

[96]Lze tedy tento bod uzavřít konstatováním, že vlastní doménou uplatnění vztažných vět je tematická část nadřazené věty. Tam mají vztažné věty výraznou převahu, k níž přispívá i jejich širší repertoár sémantický.

 

3.2. Aktuální členění vztažné věty

Vztažná věta (restriktivní a nerestriktivní) zaujímá spolu se svým dominujícím substantivem ve struktuře nadřazené věty jedinou funkční pozici (a nepravá vztažná věta odkazuje k jediné pozici) a zpravidla také jedinou položku v jejím aktuálním členění. Přitom však si vztažná věta zachovává své vnitřní členění na část tematickou a část rematickou, přičemž relativum pravidelně funguje jako její téma, popř. část tématu. Syntakticky projevuje relativum výraznou tendenci zaujímat pozici podmětu. Data v tab. 5 dokládají, že tak je tomu v 64 % z celkového počtu zkoumaných vztažných vět.

 

	podmět		předmět		adverbiále		ostatní		celkem
KTERÝ	1668		481		126		15		2290
	73 %		21 %		5 %		1 %		100 %
JENŽ	121		109		241		37		508
	24 %		21 %		48 %		7 %		100 %
celkem	1789		590		367		52		2798
	64 %		21 %		13 %		2 %		100 %

 

Tab. 5. Četnosti syntaktických pozic relativ který a jenž

 

Tendence k tomu, aby funkce tématu, zejména tématu předmětného (neboli substančního, referenčního, na rozdíl od tématu cirkumstantního, okolnostního, vyjadřujícího kulisu) byla obsazována přednostně tím participantem, který v gramatické struktuře věty má funkci podmětu, je, jak připomenuto výše, tendencí značně obecnou. Ve vztažných větách tato tendence k syntakticko-funkční kongruenci podmětu/tématu ještě zesiluje, jednak patrně v souvislosti s poziční vázaností relativa na počátek věty, jednak proto, že vedlejší věty jakožto „komunikativní pole nižšího řádu“ než věta hlavní (Firbas, 1992; Svoboda, 1968), a tedy sdělně nesamostatné, celkově jeví statisticky významně vyšší frekvenci základního slovosledu a základního rozložení výpovědní dynamičnosti.[6] Typické jsou konstrukce jako diference, které se projevují u různých generací; funkce, které vedly k …; sloučeniny, které vznikají slučováním; praktické i teoretické poznatky, které dokázaly, že …; zvláštní špičkové kotle, jež jsou levnější než kotle vysokotlaké; procesy, jež jsou vůlí neovladatelné atd. Snaha, aby relativum obsadilo právě pozici podmětu, aniž by přitom neslo příznak knižnosti, podporuje užívání který na úkor jenž. Užívání nominativních tvarů jenž je do značné míry motivováno individuálním autorským stylem, v řadě textů není v podmětové pozici doloženo vůbec. Jeho celková četnost v této pozici (121 výskytů) v porovnání s četností který (1668 výskytů) je nízká (viz tab. 5).

[97]Okolnosti, za nichž relativum z podmětové pozice „ustupuje“, záleží v prvé řadě na povaze konkrétního textu, přece jen se však zdá, že některé tendence jsou různým textům společné. Tak např. při obsazování podmětu mívá před relativem referujícím k neživé entitě přednost personický („lidský“) participant, ať už jde o explicitně nevyjádřený participant komunikace, a tedy nevyjádřený mluvnický podmět signalizovaný slovesným tvarem v 1. os. pl., nebo o explicitně vyjádřenou či nevyjádřenou třetí osobu, často i kolektiv osob. Relativum v takových případech zaujímá pozici doplnění nebo okolnostního určení (v druhém případě se uplatňuje zejména relativum jenž - 48 % všech výskytů jenž je doloženo právě v této pozici; viz tab. 5). Například: časové období, které označujeme jako současné; rysy, které zahrnujeme pod pojem komplexní mluvenost; rovnice, které zpravidla řešíme Laplaceovou transformací; obor, který [Erben] založil; jevy, na které ukázal již Tille; hypotetická konstrukce, kterou zavedli psychologové; totožnost představ, které oba [komunikanti] mají; řada situací, v nichž se rozhodujeme; jímku později rozšířili v rybníček, do něhož zaústili potok Brusnici; problémy, jež musíme sledovat. Takové příklady nejsou nikterak ojedinělé, i když v centru pozornosti v odborných textech jsou v prvé řadě předměty a jevy skutečnosti a relace mezi nimi spíše než jednající osoby.

Má-li živý nebo neživý substantivní podmětový participant plnit funkci rématu, pak relativum musí zaujmout non-podmětovou pozici. Tak je tomu v různých větách prezentačních, klasifikačních, v nejširším slova smyslu existenciálních a jiných, např. skupina aktivních čtyřpólů, ke kterým patří unipolární tranzistor; kůže, z které se dnes vyrábějí boty; látky, které skýtá příroda; úhel, který svírají plochy; zbytky středověkých hradeb, na něž navazovala průmyslová předměstí.

 

4. Shrnutí

Ověřili jsme, že aktuální členění výrazně působí na rozhodnutí mluvčího o tom, jakou syntaktickou podobu bude mít jím utvořená výpověď, zda totiž rozvije nějaké substantivum vztažnou větou, anebo nevětně (substantivním nebo adjektivním atributem). Činitelem podporujícím volbu větnou je přináležitost sdělovaného informačního obsahu k větnému rématu. Rematické vztažné věty jsou kvantitativně výrazně preferovány (tvoří 85 % ze všech) před těmi, které jsou součástí tématu (ty tvoří zbývajících 15 %).

Pokud jde o syntaktickou pozici nadřazeného substantiva, nalezli jsme různé kvantitativní preference, popsané v tab. 3. Zjistili jsme, že tyto preference jsou nejen záležitostí konkrétních textů (v textech odborného stylu jsou jiné než lze očekávat například v mluveném dialogu), ale že se v nich odráží i sama pravděpodobnostní povaha jazykového systému: centrálnost syntaktické pozice ve větném vzorci podporuje její schopnost vázat na sebe větné rozvití.

Relativum, jež je pravidelně tématem (popř. částí tématu) vztažné věty, jeví výraznou tendenci obsazovat v ní pozici podmětu – viz tab. 5. V této pozici se uplatňuje především relativum který. Z podmětové pozice ustupuje vztažné zájmeno nejčastěji tehdy, referuje-li k neživému participantu nebo cirkumstantu a je-li současně přítomen participant personický; ten mívá v pozici podmětu přednost. V syntaktické pozici předmětu se uplatňuje rovněž především relativum který, v syntaktické pozici cirkumstantní má, jakožto v jediném případě, vysokou četnost relativum jenž v tvarech s předložkami.

 

[98]LITERATURA

 

Daneš, F.: Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného). SaS, 29, 1968, s. 125–141.

Firbas, J.: Functional Sentence Perspective in Written and Spoken Communication. Cambridge 1992.

Fox, B. A. – Thompson, S. A.: A discourse explanation of the grammar of relative clauses in English conversation. Language, 66, 2, 1990, s. 297–316.

Mathesius, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

Slovník spisovného jazyka českého I. Praha 1960.

Svoboda, A.: The hierarchy of communicative units and fields as illustrated by English attributive constructions. Brno Studies in English, VII, 1968, s. 49–101.

Těšitelová, M. s kolektivem: Kvantitativní charakteristiky současné odborné češtiny. Linguistica VII. Praha 1983.

Těšitelová, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

Uhlířová, L.: Slovosledné principy v jazykovém systému a v řeči. SaS, 53, 1992, s. 292–299.

 

R É S U M É

Relative clauses in Czech: The relationship between their syntactic structure and theme-rheme organization

In this corpus-based paper it is shown how the syntactic and thematic structure of relative clause is constrained by that of the main clause. The relative clauses tend to belong to the rhematic rather than thematic section of the main clause. Their frequency of occurrence is both text-dependent (depending on the syntactic complexity of clauses in the text) and systemically conditioned (the central elements of clause patterns are potentially more probable candidates for heading a relative clause than the optional and/or secondary ones). There is a strong tendency for subject and theme in relative clauses to conflate.

The main Czech relative “wh-words”, který and jenž, show a number of complementary features in their distributions.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 2, pp. 90-98

Previous Jan Kořenský: Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku

Next Jiří Homoláč: Transtextovost a její typy (2. část)