Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O potenciálnosti jazyka

Agenor Artymovyč

[Články]

(pdf)

La potentialité de la langue

Slavný výrok Humboldtův, že jazyk není věc, ale čin (nikoli ergon, nýbrž energeia), není správný v celém rozsahu, nýbrž jen zčásti. Platí pouze pro naturalistické, individuální pojetí řeči, jenom pro mluvu (u de Saussura la parole), nikoli pro jazyk (u de Saussura la langue). Vycházím zatím od de Saussurova rozlišování mezi jazykem a mluvou, ačkoli myslím, že de Saussure nestanovil rozdíl mezi nimi dosti přesně. Skutečná mluva, aktuální hovor, není jazyk sám, nýbrž je jenom realisací jazyka. Jazyk sám je právě jenom možnost mluvy. Tato možnost mluvy, možnost hovoru, [149]musí býti dána již před realisací, musí existovati již dříve. Této její časové prioritě přikládám největší důležitost. Jinak by nemělo smyslu chtít se dorozumívat znaky. Mluvčí musí již předem vědět, co chce říci, a posluchač může významu mluvy rozuměti jen proto, že už předem zná význam slov. Jazyk musí býti už před mluvou. Můžeme, ba musíme se mu naučiti a můžeme jej po případě fixovati určitými značkami. Všimněme si jiných semiologických systémů, na př. praporkových signálů námořnických! U nich je zcela zřejmé, že význam různých znaků, způsob jejich podání, jejich pořad atd. musí býti předem určen a ustanoven, že obě strany se mu musí naučit a teprve potom, když jej znají, mohou ho opravdu užívat. Stejně také v jazyce musí být ve vědomí ustálen význam jednotlivých slov i různé gramatické konstrukce s obraty, ba i různé intonace. Ať je to jakkoli měnivé a pomíjející při realisaci mluvou, musí to vše existovat trvale jako možnost, in potentia.

Jak je tato potenciální existence možná, musí vysvětliti psychologové a filosofové. V linguistice musíme počítati s potenciálností jazyka. Musíme přesně lišiti mezi pomíjející mluvou, která je skutečně čin, energeia, a jazykem, který ve skutečnosti není věc, ergon, nýbrž trvalá možnost toho činu. Je třeba přesně rozlišovati mluvu a jazyk, parole a langue. Podstatnou mezí mezi nimi je uskutečnění, realisace. Co jest pouhý úmysl, pouhá možnost, norma, zkrátka to, co existuje ještě před uskutečněním, je jazyk, co už je uskutečněno, je mluva.

Toto rozlišování se nekryje s rozdílem mezi spisovným jazykem a dialektem. Je pravda, že spisovný jazyk se často bere za normu a že jí skutečně také je. Norma je to, co má býti uskutečněno, ale ještě není uskutečněno, a proto spisovný jazyk, pojatý jako norma, je jazyk v našem smyslu. V té chvíli však, když někdo tím jazykem skutečně mluví nebo píše, když tu normu realisuje, máme již realisaci, tedy v našem smyslu mluvu.

Rovněž dialekt patří do mluvy, když se myslí na mluvu skutečnou, realisovanou. Když se však praví, že Huculové (beru příklad z ukrajinštiny) říkají jek, pěť, měso místo jak, pjať, mjaso, mluví se o normě, o zvyku, o pravidlu, o možnosti, kterou Huculové obyčejně uskutečňují. V tom případě se dialekt bere jako možný systém, jako norma, jako jazyk.

Rozdíl záleží tedy v uskutečnění. Před realisací máme jazyk, ale po realisaci to, co je uskutečněné, totiž mluvu. Mé pojetí bude jasnější, když vytknu rozdíl mezi ním a pojetím de Saussurovým. Protože jazyk patří k semiologickým systémům, de Saussure myslí, že i každé slovo musí míti nějaký význam, být sémeion. Fonéma podle něho nepatří k jazyku, protože samo o sobě nemá významu. Jedině slovo může míti význam, může býti sémeion.

Fonémata jsou však elementy slova a nemohou proto nepatřit do jazyka. Stejně jako slovo před uskutečněním jako pouhá možnost existuje in potentia a patří k jazyku, kdežto slova již pronesená po uskutečnění patří k mluvě, tak i fonémata. Jenže pro slovo jako část jazyka a pro slovo jako část mluvy máme jen jedno jméno, kdežto u fonémat máme k disposici názvy dva. De Saussure ovšem nedbá bádání Baudouina de Courtenay a užívá termínu fonéma jen jako synonyma za hlásku. My se však musíme držeti názvosloví přesnějšího. Fonémata jsou elementy slova, a dokud slovo samo patří k jazyku, patří i fonémata jako možnost spolu se slovem k jazyku a existují in potentia. Uskutečněná fonémata se nazývají hlásky a patří stejně jako uskutečněné slovo k mluvě.

[150]Opakuji tedy: pokud a na kolik slovo patří k jazyku, patří rovněž i jeho element fonéma. Jestliže však slovo už je proneseno, uskutečněno, nazývá se jeho element hláska a patří, jako pronesené slovo, k mluvě. Poukazuji zde na přednášku Čyževśkého: Phonologie und Psychologie (Travaux du Cercle linguistique de Prague IV. Praha 1931, str. 3 a n.).

Podobně jako s fonématy je tomu u de Saussura s větami, syntagmaty a různými kombinacemi slov. Vylučuje je z jazyka a zařaďuje je do mluvy. „Vlastní znak mluvy je volnost kombinací“ (Cours de linguistique générale 1922, str. 172). Jenom ustálené fráze a obraty patří podle jeho mínění k jazyku. Hranice tu nejsou zřetelné. „Je třeba uznat, že v oblasti syntagmatu není přesných hranic mezi faktem jazyka, který vyznačuje usus kolektivní, a faktem mluvy, který závisí na individuální volnosti. Ve velkém počtu případů je nesnadné zařaditi kombinaci slov, poněvadž oba faktory přispěly k jejímu vytvoření a protože není možno určiti poměr, v kterém se tak stalo“ (ibid., str. 173). Je zřejmé, že i zde se mé pojetí rozchází s pojetím de Saussurovým. Jazyk je systém možností, který samozřejmě nabízí velké množství realisací. Nejenom fráze, obraty a kombinace patří k jazyku, nýbrž i různé výrazy synonymické, ba i intonace, vůbec všecky možnosti slovního vyjádření, z nichž při realisaci lze vybírati.

Potenciálnost patří vlastně k podstatě jazyka a nemůže být od něho oddělena. De Saussure sám to uznává. Praví o jazyku, že je to „poklad uložený praktikováním mluvy v jednotlivcích náležících k téže pospolitosti, gramatický systém, který potenciálně existuje v každém mozku nebo přesněji řečeno v mozcích celé skupiny jednotlivců“ (ib. str. 30). Kdybych nehleděl na psychologistický způsob vyjádření, mohl bych podepsati tyto věty slovo za slovem.

De Saussure zřetelně vidí rozdíl mezi jazykem a mluvou. „Jazyk je do té míry něco, co existuje o sobě, že si jej uchovává i člověk, který pozbyl schopnosti užívat mluvy, jen když rozumí hlasovým znakům, které slyší“ (ib. str. 31). Rovněž uznává de Saussure trvalou potenciální existenci jazyka. „… slovník a mluvnice mohou být jeho (t. j. jazyka) věrnými představiteli, neboť jazyk je skladiště představ akustických a písmo viditelná forma těchto představ“ (str. 32).

Tyto věty de Saussurovy mi dávají právo přenésti výrazy „jazyk“ (la langue) a „mluva“ (la parole) také na mé pojetí, aniž se tím příliš od de Saussura vzdaluji. Různé fráze, obraty, kombinace, výrazy synonymické, ba i intonace atd. tvoří skutečný jazykový poklad, z něhož se při mluvě potřebné obraty a intonace vybírají.

Musíme rozeznávati dvojí kategorii potenciálnosti, jakoby na dvou různých rovinách. Závisí to na tom, zda různé možnosti žijí v jazykovém vědomí nebo ne, zda při uskutečnění je nějaký výběr možný nebo ne. Mám-li voliti mezi různými synonymy, mám-li se rozhodovati, zda chci mluviti poeticky či suchopárnou řečí úřední, zkrátka mohu-li vůbec voliti mezi různými možnostmi, jde o potenciálnost, která je v samém jazyku, neboť sám jazyk poskytuje různé možnosti, mezi nimiž volím.

Ale je ještě druhá kategorie možností, kde potenciálnost nezáleží v samém jazyku, nýbrž v realisaci, v přechodu z jazyka do mluvy. Zde nejde o různé formy, o různé možnosti jazyka samého. Jazyk nedává možnost volby, rozdíl v možnos[151]tech, o které běží, není obsažen v jazykovém povědomí, jeho uskutečnění bývá nevědomé.

Fonéma, element jazyka, který žije v jazykovém vědomí, má určitý počet znaků, podle kterých může býti poznáno a od jiných fonémat odlišeno. Tyto znaky jsou pro jazyk důležité, relevantní a jejich počet je omezen. Naproti tomu má hláska, element mluvy, neomezený počet znaků, které pro jazyk nejsou všechny důležité, relevantní, nežijí všechny v jazykovém vědomí a jichž se všech nemůže užít k diferenciaci. Hlásky, realisace fonémat, nemohou být vždy docela přesnými realisacemi. Vždy je dovolena nějaká výchylka.

Stejné fonéma je realisováno různými lidmi různě, jinak nebylo by možno poznati různé lidi podle hlasu. Dokonce táž osoba může totéž slovo vysloviti nepřesně a jindy je pronésti pečlivě, ví-li, že na přesném vyslovení záleží. Různost realisací není pro jazyk důležitá. Různosti nejsou vždycky stejné.

Budiž mi dovoleno uvést příklad z mého mateřského jazyka, ukrajinštiny. Paní Kurylová tvrdí, že v ukrajinštině nepřízvučné e a y nejsou dvě různá fonémata, nýbrž jen fonéma jedno. V ukrajinštině je prý šest přízvučných samohlásek: a, e, y, i, o, u, ale nepřízvučných jen pět, a to proto, že e a y tvoří jen jedno fonéma. V řeči skoro vždycky splývají anebo se tak podobně vyslovují, že jich téměř nikdy není možno rozlišiti; na př. ve slovech pletý a plytý, která v skutečné mluvě se skoro stejně vyslovují. Naproti tomu tvrdí Simovyč, že přes to nepřízvučné e a y jsou dvě různá fonémata. Uvádí celou řadu příkladů, kde jen tyto dvě samohlásky jednotlivá slova rozlišují (i mené ne myné).[1] Ale nejen slova se jimi diferencují, nýbrž také různé flexivní formy (vokativ sing. naróde a nomin. plur. naródy). Simovyč uvádí velký počet příkladů s těmito hláskami před přízvukem i po přízvuku a dokazuje, že jsou to dvě různá fonémata.

Rozbor tohoto problému nám ukazuje, že zřetel na potenciálnost jazyka nám pomáhá při řešení jazykozpytných potíží. V jazykovém vědomí nepřízvučné e a y jsou docela určitě různá fonémata. Při realisaci mohou se docela dobře vyslovovati různě, avšak není toho vždy třeba. Obyčejně nevzniká žádná dvojznačnost, a pak je možno beze škody pro porozumění vyslovovati je buď stejně nebo podobně. Říkám-li naródy moji, vím, že to je nom. plur., ale naróde mij je jistě vok. sing. To nedělá žádných obtíží, dokud tato dvě fonémata existují jako dvě oddělené jednotky. Takové nevýrazné vyslovení může ovšem snadno býti východištěm zvukové změny, defonologisace. Příkladů toho je mnoho.

V práci „O potenciálnosti jevů jazykových“, která vyšla r. 1911 a v níž po prvé bylo upozorněno na problém potenciálnosti jazyka, praví V. Mathesius na str. 3, že „statická kolísavost je po mnoha stránkách důležitou vlastností jevů jazykových a že uznání této pravdy pomáhá řešiti několik zajímavých otázek linguistických“. Ukazuje to na př. na otázce samostatnosti slova ve větě. Právě potenciálnost jazyka umožňuje nám pojímat jazyk teleologicky, chápati jeho jevy funkcionálně. Systém jazyka, a hlavně systém písma je třeba a také nutno považovati za normu, neboť norma je možnost, která má býti realisována. (Srov. výklady prof. Otty v Pražském linguistickém kroužku.)


[1] ani mne nemine.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 3, s. 148-151

Předchozí František Novotný: O překládání z filosofického jazyka Platonova

Následující Roman Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu: I. O mythu