Kenneth B. I. Holmqvist: Implementing Cognitive Semantics

Jaroslav Peregrin

[Book reviews]

(pdf)

Kenneth B. I. Holmqvist: Implementing Cognitive Semantics

Kenneth B. I. Holmqvist: Implementing Cognitive Semantics. Image schemata, valence accomodation and valence suggestion for AI and computational linguistics. Lund University, Lund 1993. 286 s.

 

Kognitivní gramatika (cognitive grammar) a obecněji kognitivní věda (cognitive science) se v posledních letech posouvá do centra zájmu lidí, kteří se zabývají jazykem; začíná se dokonce hovořit o „kognitivní lingvistice“. Základním motivem tohoto pohybu se zdá být názor, že zatímco tradičně pojímaná lingvistika studuje strukturu jazyka, pak chceme-li jazyk skutečně pochopit, musíme jít hlouběji a studovat strukturu vědomí, vzhledem ke které je struktura jazyka druhotná. V takto pojatém zkoumání jazyka se tedy lingvistika kříží s kantovským zkoumáním struktury rozumu (kterému se ovšem nyní říká cognition); protínají se v něm tedy i filozofie, psychologie, a skrze myšlenku umělé inteligence také computer science. Ke kognitivní lingvistice se dnes hlásí mnoho z těch, kdo se v 60. a 70. letech, po nástupu Chomského, podíleli na rozvoji transformační gramatiky a na převratné „matematizaci“ lingvistiky, která s tím souvisela. (To je ovšem pochopitelné: chápání „jazykové kompetence“ jako jakéhosi interního mechanismu mluvčího, a tedy chápání aparátu transformační gramatiky jako aparátu interního „vědomí“ mluvčího, bylo chomskyovskému pojetí lingvistické teorie vlastní od samého počátku.) Příkladů je mnoho: tak třeba R. Jackendoff, přední představitel tohoto přístupu k jazyku, se ve svých pracích o sémantice intenzivně zabývá problémem tematických rolí; brzy dospívá k závěru, že studiem jazyka můžeme získat jenom role, které jsou „povrchové“, a že proto musíme proniknout do struktury vědomí a z ní izolovat role „hloubkové“. Jiný významný současný představitel kognitivního proudu, G. Lakoff, se ke kognitivní lingvistice dostal prostřednictvím studia metafor. Zkoumal fakt, že způsob, jakým pojednáváme o abstraktních předmětech, je možné nahlížet jako metaforické přenesení způsobu, jakým mluvíme o nějakých předmětech konkrétnějších (tak například o životě hovoříme, jako by to byla cesta, o slovech, jako by to byly nádoby na významy atd.). To ho postupně dovedlo k závěru, že naše chápání světa spočívá na konstituci jakýchsi mentálních modelů, které pak vedou i naše užívání jazyka.

Kognitivní gramatika se zdá poskytovat vysoce propracovanou a při tom prakticky využitelnou teorii významu. Na rozdíl třeba od intenzionální sémantiky směřuje k modelování významu prostředky, které se zdají být finitistické, a tedy přístupné počítačům; proto se dostává do centra pozornosti lidí, kteří pracují v oblasti umělé inteligence. Kniha, která je předmětem této recenze, se zabývá obecnými problémy kognitivní gramatiky právě z hlediska možností jejich počítačové implementace.

Úvodní část knihy (číslovaná jako 0) obsahuje osvětlení pojmů kognitivní lingvistika a kognitivní gramatika a předestírá základní principy teorie kognitivní gramatiky, jak byly rozvinuty v pracích R. Langackera, o něž se Holmqvist ve své knize opírá především. Kognitivní gramatika je založena na myšlence korespondence mezi dvěma strukturami, strukturou fonologickou a strukturou sémantickou, která je zde chápána jako struktura „představ“. Entity, které jsou stavebními kameny sémantických struktur, jsou lokalizovány do různých oblastí: máme prostorovou oblast, časovou oblast, oblast barev atd. Tyto oblasti se pak podle svého charakteru dělí na dva základní typy, na oblasti lokační (tep[309]lota, barva) a oblasti konfigurační (prostor). Oblast prvního z těchto typů je charakteristická tím, že se její prvek pohybem z jednoho místa oblasti na jiné mění (barva se posuvem po škále změní); v oblasti druhého typu k takové změně nedochází (předmět se v prostoru pohybuje, aniž se nutně mění).

Věc je pak chápána jako část nějaké oblasti; jednotlivá barva je například nějakou omezenou částí barevné škály. Kromě věcí pak existují relace, které zajišťují propojení věcí jednotlivých oblastí. Dělí se na relace temporální (procesy) a atemporální, které se pak dále dělí na stálé a komplexní. Věci a relace tvoří struktury, které jsou v korespondenci se strukturami výrazů, které je vyjadřují. S pojmem struktury souvisí pojem valence, kterým Langacker rozumí souhrn relací mezi prvky struktury.

První část knihy obsahuje podrobný rozbor langackerovského aparátu a diskusi možností jeho počítačové implementace. Holmqvist zavádí pojem představové schéma; co to představové schéma je, se pokouší osvětlit následujícím způsobem: „Zavřete oči (a uši a …) a myslete na ’střílení slonů’. To, co pak máte na mysli asi tak v první vteřině, je představovým schématem střílení slonů“ (s. 32). Představové schéma je tedy to, co „slova vzbuzují v myslích lidí“ (tamtéž); představová schémata mohou být chápána jako „abstraktní zobecnění jazykových [? – pozn. recenzenta] a perceptuálních představ“ (s. 33). Schéma je formálně charakterizováno souborem vymezení vzhledem k různým oblastem. Tak například schéma NŮŽ bude charakterizováno vymezením pozice v oblasti barev (např. hnědá), v oblasti prostorových tvarů (např. podlouhlý tvar) atd. Schéma je dále charakterizováno souborem abstraktních oblastí, celků, do kterých samo patří; schéma NŮŽ může například patřit jednak do obasti KRÁJENÍ a jednak do oblasti NÁŘADÍ. Holmqvist podrobně rozebírá struktury jednotlivých oblastí (jako důležitý pojem zavádí rozměr oblasti) a analyzuje způsoby existence věcí v různých oblastech.

Dále se Holmqvist podrobně zabývá charakterem relací. Zavádí těžko přeložitelný pojem elaboration site („místo vypracování“?), který má, jak se zdá, vpodstatě sloužit jako kognitivistická obdoba lingvistického termínu tematická role. Elaboration sites chápe Holmqvist jako podstruktury představového schématu. Relace je podle něho spojena s určitými očekáváními – tak představa jít je spojena s očekáváním někoho, kdo jde, nějakého místa, kam jde atd. a elaboration sites materializují právě taková očekávání, lišící se navzájem svou saliencí. Konkrétní relace je pak charakterizována právě těmi „sites“, které jsou s ní spojeny.

Druhá část knihy se zabývá tím, co Holmqvist nazývá valenčními relacemi. To jsou podle něj vztahy mezi částmi v představovém schématu. Složená schémata, odpovídající složeným výrazům, vznikají „překrytím“ schémat jednodušších, a taková překrytí jsou tím, co valenční relace vytváří. Tak představové schéma odpovídající výroku Přes cestu byl natažen provaz vzniká podle autora překrytím dílčích schémat odpovídajících slovům přes, cesta, natáhnout a provaz; valenční relace pak vyjadřují uspořádání těchto dílčích schémat ve výsledném, složeném schématu.

Holmqvist se podrobně zabývá právě procesem překrytí jednodušších schémat ve schéma složitější. Tento proces může vyžadovat různé formy akomodace – vstupní schémata mohou například pocházet z různých oblastí a tyto oblasti musí být nějakým způsobem sjednoceny tak, aby vznikla oblast schématu výstupního. To může například vyvolat nutnost změny oblasti některého vstupního schématu, tedy [310]jeho „přenesení“ do oblasti jiné; na úrovni jazykové artikulace to tedy může vést k chápání nějakého výrazu v metaforickém smyslu.

Ve třetí části knihy se autor obrací k otázce, jak dochází k tomu, že posluchač volí pro konstrukci představového schématu právě ty valenční relace, které volí. Posluchač je podle Holmqvista veden dvěma typy důvodů: jedny jsou dány „sémantickými očekáváními“ a druhé jsou dány strukturou jazykové artikulace, které má schéma odpovídat. Sémantická očekávání jsou záležitostí těch „elaboration sites“, které s sebou schéma nese (schéma odpovídající výrazu JÍT vyvolá očekávání schémat toho, kdo jde, míst, odkud kam jde atd.); gramatická očekávání jsou dána tím, že některé výrazy úplně či částečně určují tematické role výrazů, které je předcházejí a následují. (Zdá se, že jde – alespoň do jisté míry – o to, že Holmqvist chápe vnitřní doplnění slovesa jako záležitost gramatických očekávání, zatímco volná jako věc očekávání sémantických.)

Závěrečná část knihy, nesoucí „číslo“ ∞, se zabývá možnými náměty pro další výzkum. Autor v ní formuluje celou řadu otázek, které souvisejí s kognitivistickým přístupen k jazyku a na které by bylo dobré dále hledat odpovědi.

Abychom mohli zhodnotit přínos Holmqvistovy práce v kontextu sémantické teorie a praxe umělé inteligence, musíme se nejprve – zcela obecně – zamyslet nad samotnou myšlenkou kognitivní gramatiky. Kognitivní gramatika, či alespoň ten proud, na kterém Holmqvist staví, vychází z velice intuitivní představy, že porozumění jazykovému výrazu je často spojeno s vytvářením určité představy. Je známo, že například porozumění mnohým tvrzením geometrie je úzce spjato s vizualizací konkrétních případů; a něco podobného se zdá platit i pro výroky a výrazy běžné řeči. Kognitivisté tedy ztotožňují porozumění s interní konstitucí něčeho jako „představové schéma“.

Souvislost mezi porozuměním a vizualizací se ovšem nedá zcela zobecnit. Například v souvislosti s porozuměním výroku Přes cestu je natažen provaz snad mohu hovořit o konstituci nějaké představy provazu nataženého přes cestu a mohu tuto představu i vidět jako překrytí představy provazu a představy cesty, těžko se ale mohu opřít o nějakou skutečně jasnou intuici, hovořím-li jako o dalších konstituentách této představy o samostatných představách nějakého „přes“ a nějakého „natažení“. Ještě nejasnější je, hovořím-li o představě spojené s nějakou abstraktnější větou, třeba s větou jako Spravedlnost je potřebná – zdá se mi, že jestliže v procesu porozumění této větě něco skutečně vizualizuji, pak je to nějaký konkrétní případ nějaké konkrétní nespravedlnosti, se kterým jsem se setkal a který mě rozhořčil.

Kognitivisté ovšem říkají, že to, o čem mluví jako o představách, nejsou představy čistě vizuální, že jde o něco obecnějšího, o nějaké „obsahy vědomí“ či „mentální modely“. Je však třeba si uvědomit, že tím se výchozí intuitivní představa souvislosti porozumění s vizualizací posouvá do zcela jiné polohy. Vizuální představy (a případně snad do jisté míry i „představy“ spojené s jinými smysly než zrakem) jsou něčím, co lze studovat víceméně nezávisle na studiu jazyka, metodami psychologie a fyziologie. O tom, co je to představa provazu či představa cesty, lze něco netriviálního nelingvistického říci, a řeknu-li tedy, že významem výrazu cesta je představa cesty, říkám tím něco, co není triviální (nehovořím ovšem zatím o tom, do jaké míry je to správné). Začneme-li ale hovořit o představě „přes“, nemůžeme o ní říci nic jiného, než že to je „to, co máme na mysli v souvislosti se slovem přes“ a říci, [311]že významem slova přes je tato představa, tedy znamená pouze říci trivialitu, že významem přes je to, co máme na mysli, když slyšíme přes.

Obecněji lze říci, že základní myšlenka kognitivní gramatiky, totiž nahlížení struktury jazyka jako něčeho odvozeného od struktury vědomí, dává netriviální smysl jenom do té míry, do jaké můžeme strukturu vědomí studovat nezávisle na struktuře jazyka. A máme-li do jisté míry na jazyku nezávislý přístup k představám v pravém slova smyslu, tedy k představám čistě perceptivním, je tomu jinak, zobecníme-li pojem představy natolik, že se stane v podstatě synonymní obecnému „obsahu vědomí“.

Vezměme si například tematické role, kterými se kognitivisté intenzivně zabývají. Můžeme zkoumat, jak je to běžné v „normální“ lingvistice, jaká doplnění může dané sloveso mít – a tím se dopracujeme k nějakému víceméně jednoznačnému výsledku, ke slovesnému rámci (to je dáno tím, že se můžeme opřít o celkem jednoznačné povědomí mluvčích o tom, co je gramaticky přípustné, a co ne). Langacker a potažmo Holmqvist (podobně jako Jackendoff a ostatní exponenti kognitivistického přístupu k tematickým rolím) se zdají jít hlouběji – zavádějí nepřehledný aparát ne vždy zcela jasných pojmů, jako je elaboration site, valency, semantic expectation atd. – ale nenecháme-li se zmást tímto neprůhledným pojmovým lešením, vidíme, že se v podstatě nedopracovávají a nemohou dopracovat k ničemu podstatně hlubšímu, než je to, co poskytuje už sama analýza jazyka. Opustíme-li totiž pevnou půdu jazyka, opustíme s ní i víceméně jasná kritéria: můžeme dost jasně říci, jaká doplnění připouští sloveso jít, co skutečně jednoznačného ale můžeme říci o tom, jaké objekty jsou asociovány s představu „chůze“?

Navíc, a to je zásadnější, je myšlenka ztotožnění významu a představy vůbec značně diskutabilní (neužíváme-li ovšem slova představa v nějakém zcela neobvyklém smyslu). Představa je něčím soukromým, něčím uzavřeným ve vědomí jednotlivce, zatímco význam je významem právě tím, že může být sdílen různými jednotlivci. Frege, Wittgenstein i někteří další moderní filozofové jazyka věnovali nemalé úsilí tomu, aby ukázali, že význam a představa jsou dvě zcela rozdílné věci, které spolu mají společné nejvýše to, že uchopení významu může být v některých případech doprovázeno vytvářením nebo zpřítomňováním představy.

Můžeme tedy aforisticky shrnout: používám-li slova představa v jeho normálním smyslu, pak je ztotožnění představy s významem těžko udržitelné; a posouvám-li význam tohoto slova tak, aby se toto ztotožnění udržitelným stalo, stává se toto ztotožnění buď vůbec triviálním (ze slova představa se stane prostě synonymum slova význam), anebo alespoň přestává být záležitostí v jakémkoli zřejmém smyslu „kognitivní“.

Tím se dostáváme k recenzované knize samé. Její podtitul se totiž zdá slibovat něco, co by bylo pádným argumentem ve prospěch kognitivistických teorií – totiž předvedení toho, jak se může implementace myšlenek kognitivních gramatiků stát základem nějakého funkčního systému umělé inteligence. Kdyby tomu tak bylo, mohli by kognitivisté zřejmě odbýt výše uvedené „filozofické“ výhrady mávnutím ruky: dobrá, mohli by říci, snad to, o čem mluvíme jako o představách, ve skutečnosti představami není, ale ať už je to cokoliv, ukazuje se to být prakticky schopno roli významů plnit. Byl by to důkaz toho, že kognitivní gramatika je jako teorie významu užitečná; ale v jistém smyslu i toho, že je správná. Nezdá se totiž [312]nerozumné chápat význam „pragmaticky“ prostě jako to, co je třeba mít „uvnitř“, aby bylo možno „inteligentně“ jednat – a v tomto smyslu by tedy důkaz použitelnosti kognitivní sémantiky pro umělou inteligenci znamenal, že to skutečně je teorie významu.

Holmqvistova kniha však, nenecháme-li se podtitulem splést, nic takového nenabízí – nabízí rozbor základních principů kognitivní sémantiky a toho, jak tyto principy implementovat na počítači, tedy jak modelovat to, co kognitivisté považují za významy. Mohla by sloužit jako východisko pro někoho, kdo by se do nějakého systému založeného na kognitivistických prostředcích chtěl skutečně pustit, nijak však neukazuje, že by tyto prostředky byly pro takový účel vhodné.

To ovšem neznamená, že by to byla kniha nezajímavá nebo zbytečná. Čtenář, který se o kognitivní gramatiku zajímá, v ní totiž najde rozsáhlý materiál shrnující současný stav tohoto směru a fundovanou diskusi mnohých aspektů kognitivistického přístupu k jazyku i akutálních otázek s tímto přístupem souvisejících. Holmqvistovo myšlení, vedené praktickými počítačovými aplikacemi, dovoluje jasně vidět věci, které nejsou tak zřejmé lidem založeným čistě teoreticky. Velké množství obrázků a schémat činí navíc jeho výklad přehledným a názorným.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 4, pp. 308-312

Previous Josef Filipec: Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen

Next Jiří Pešička: Jiřina van Leeuwen-Turnovcová: Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen