Slovar’ tjuremno-lagerno-blatnogo žargona (Rečevoj i grafičeskij portret sovetskoj tjur’my)

Pavla Boháčková, Světla Čmejrková

[Recenze]

(pdf)

Slovar’ tjuremno-lagerno-blatnogo žargona (Rečevoj i grafičeskij portret sovetskoj tjur’my)

Slovar’ tjuremno-lagerno-blatnogo žargona (Rečevoj i grafičeskij portret sovetskoj tjur’my). Nakl. Kraja Moskvy, Odincovo 1992. 525 s.

 

Ruské nakladatelství Kraja Moskvy vydalo první slovník žargonu vězení, pracovních táborů a zároveň slovník žargonu ruského podzemí, tzv. „blatu“ (tento výraz zná laik ze spojení „blatnyje pesni“, odkazujícího k významnému historickému i soudobému fenoménu ruské kultury: „Inteligencija pojot blatnyje pesni, pojot ona ne pesni Krasnoj Presni“). Kromě kriminalisty D. S. Baldajeva, který po čtyřicet let sbíral na území bývalého Sovětského svazu materiál jazykový i obrazový, se na vydání knihy podíleli novináři Vl. K. Belko a I. M. Isupov. Tato pozoruhodná kniha obsahuje kromě vlastního „překladového“ slovníku, čítajícího na 11 000 hesel, ještě přehled synonym a výčet frazeologismů, rčení a přísloví patřících k folklóru vězeňských táborů. Zařazeny jsou i ukázky dopisů a vzkazů z vězení, a kromě toho i ukázky tetování, jednak obrazového, jednak textového (zejména tzv. akronyma). Přílohu tvoří slovník žargonních toponym bývalého Leningradu a okolí (Slovar’ narodno-blatnych toponimov).

Před laickým čtenářem i odborníkem v oblasti filologie, sociologie, etnografie, antropologie apod. tak vyvstává unikátní obraz subkultury ruského „blatu“, která je s vězeňským a táborovým prostředím úzce spojena. (Určitým nedostatkem, který připouštějí v úvodu i autoři, je to, že slovník neumožňuje tyto jevy diferencovat. Navíc, ve slovníku se ocitají vedle sebe výrazy, které používali a používají trestanci, i výrazy, které pocházejí z řeči strážných.)

Cennou interpretační součástí knihy jsou dvě starší a málo dostupné studie D. S. Lichačeva, nazvané Čerty pervobytnogo primitivizma vorovskoj reči a Kartežnyje igry ugolovnikov. D. S. Lichačev je význačný ruský literární vědec a historik umění, známý zejména díky knihám Čelovek v literature drevnej Rusi (Moskva 1958, čes. překlad Člověk v literatuře staré Rusi, Praha 1974) a Poetika drevnerusskoj literatury (Moskva 1967, čes. překlad Poetika staroruské literatury, Praha 1975). Stati uveřejněné v příloze Slovníku přinášejí Lichačevovy názory na vězeňský jazyk. Jsou pozoruhodné tím, že se utvářely, zejména pokud jde o první stať z r. 1933, jednak pod dojmem autentické zkušenosti (D. S. Lichačev byl vězněn na nechvalně známých Soloveckých ostrovech a jako vězeň se podílel na stavbě Belomorského kanálu), jednak na základě velkého autorova sémiotického nadhledu.

[76]Ve stati Čerty pervobytnogo primitivizma vorovskoj reči se D. S. Lichačev pokouší o typologickou charakteristiku vězeňské řeči. Při její interpretaci je třeba vycházet z porozumění prostředí, v němž se užívá. Jazykovědný rámec, vypracovaný pro studium národního jazyka nacházejícího se na úrovni soudobého kulturního myšlení, má pro studium tohoto žargonu podle autora hodnotu „Prokrustova lože“.

Lichačev především odmítá tu interpretaci vězeňského žargonu, podle níž jde o řeč „tajnou“, s vysokým podílem konvenčnosti. Píše (s. 497): „Nazvat vězeňskou řeč konvenční a tajnou jen na základě toho, že jí nerozumíme, je stejně naivní, jako když domorodci nazývají cizince Němci jen proto, že nehovoří domorodým jazykem.“ Žargonem mluví vězni mezi sebou a užívání žargonu v přítomnosti postranních osob může vězně leda tak prozradit, neboť nasycenost řeči žargonními prvky není tak vysoká, aby smysl řeči nebylo lze odhadnout. Je pravda, že ve vězeňském prostředí existují i jazyky ryze konvenční a tajné, užívané konspirativně, ale vznik těchto šifer je dílem jednorázové dohody a jejich životnost je krátká: Tyto jazyky, zvané „svet“ či „majak“, nemají ovšem nic společného s tím, čemu s říká „blatnaja muzyka“ nebo také „akcent“ a v čem je uložena zkušenost a tvořivost generací. (V české terminologii by termínu vězeňský žargon odpovídal termín vězeňský slang, zatímco tajná řeč se zpravidla označuje termínem argot, srov. např. pojem světský argot – viz nejnovější slovník J. Suka: Několik slangových slovníků, Praha 1993.)

Lichačevův výklad vězeňského žargonu vychází z toho, že sociální podzemí je konzervativní a jeho normy despotické. Tradice je tu dogmatem a vězeňské prostředí vyžaduje nikoli individualizaci, nýbrž asimilaci. Projev jedince je spoután složitou sítí kolektivních představ, způsobujících, že vězeň přejímá cizí zájmy a ztrácí spontánnost vlastní psychiky. Z hlediska řečového chování jsou zajímavá např. omezení kladená na jednotlivé řečové akty, zejména zákaz otázek (vyptávání se ohrožuje druhého), normy vyprávění, pravidla klamání a vychloubání a signální funkce výpovědí a gest.

Lichačev dokazuje, že vězeňská řeč plní především funkci signální, zatímco komunikační funkce je oslabena. (Je třeba mít na paměti, že Lichačev vyslovoval tato zjištění počátkem 30. let, kdy termín komunikace nebyl užíván v takovém rozsahu jako dnes. Komunikací měl autor na mysli formulaci a výměnu myšlenek a názorů, a tuto funkci řeči ve vězeňském prostředí nenalézal.) Naproti tomu signální funkce jazyka je v tomto prostředí velmi frekventovaná: opakování stereotypních situací vytváří stav, kdy stačí letmý signál, aby bylo jasné, co bude či má následovat. Typickými nositeli signální funkce jsou výrazy typu: zeks, šest’, cink, pul’, tyr’, valis’, ropa, ša, na, šakaj, kazaki aj.

Restrikce určující chování vězně, představy o tom, co se sluší, složitá hierarchie vztahů, jíž je vězeň podřízen, spolu s tvrdými sankcemi za každý prohřešek – to je tlak, v němž se podle Lichačeva obnovuje magický vztah k světu. Život vězně se odehrává v extrémních situacích a to podněcuje víru v sny, předtuchy a věštby. Sama hra v karty má charakter svérázného primitivního kultu (tomu je věnována druhá Lichačevova stať: Kartežnyje igry ugolovnikov). Důležitou součástí primitivního magického vědomí vězňů je ovšem i víra v magickou sílu slova a zde pramenící emocionální náboj slov, patetičnost, jindy tabuizace, eufemizace apod.

[77]Lichačev na svém vlastním jazykovém materiálu velmi systematicky ukazuje, jak víra v magickou funkci slov ovlivňuje jazykovou tvořivost, jak pak v jazyce vzniká asémantičnost a amorfnost, rozrušuje se syntax a vznikají pevná idiomatická spojení. Vězeňská řeč je tak podle Lichačeva regresem k dřívějším stadiím řeči (v tom se projevuje Lichačevovo východisko – Marrova stadiální teorie jazyka).

Lichačevovy názory se opírají o jeho zkušenost z pracovního tábora na stavbě Belomorsko-baltského kanálu. Lichačev připouští, že sama tato gigantická stavba rozkládala „vězeňskou etiku“, kterou popisoval. Lichačevův výklad je jistě podmíněn jednak dobou svého vzniku, jednak i specifikou ruského a sovětského prostředí. Nevíme proto, nakolik může být aplikován na jiná slangová prostředí. Je však zajímavým vodítkem při četbě slovníku, který máme před sebou. Vyjdeme-li z Lichačevovy interpretace počítající s vězeňskou vírou v magii slov, lépe slovům porozumíme. Platí to zejména pro akronyma typu: šampanskoje? (šutka, a možet, prosto adskaja nasmeška, skaži, kak oceniť jejo?). tigt (tjur’ma – igruška), chleb (chranit’ ljubov’ jedinstvennuju budu), tin (ty i nikto drugoj), jabloko (ja budu ljubit’ odnogo, kak obeščala), jalta (ja ljublju tebja, angel), jachta (ja choču tebja, angeloček).

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 1, s. 75-77

Předchozí Jiří Nekvapil: Peter J. Mayo (ed.): The Year’s Work in Modern Language

Následující František Daneš: Paul L. Garvin a česká jazykověda