Paul L. Garvin a česká jazykověda

František Daneš

[Kronika]

(pdf)

Paul Garvin and Czech linguistics

Paul L. Garvin, významný americký lingvista a přítel české jazykovědy i všeho českého, zemřel nečekaně na jaře minulého roku krátce před svými 75. narozeninami. Česká jazykovědná obec znala Garvina jak z jeho tištěných prací, tak i z občasných přednášek v Praze, Brně a Olomouci. V těchto městech působil v posledních letech i jako hostující profesor na univerzitě a brněnská univerzita mu udělila čestný doktorát. Zúčastnil se také konference „Writing vs Speaking“, uspořádané Ústavem pro jazyk český (v němž i nejednou přednášel a s pracovníky konzultoval). Jeho působení u nás bylo o to intenzivnější, že přednášel dobrou, ba téměř dokonalou češtinou a se znalostí naší jazykovědné tradice, k níž se ostatně sám hlásil. Garvin pocházel totiž z naší vlasti, a i když čeština nebyla jeho mateřštinou, dokonale se jí naučil (dokonce v ní i skládal verše), když studoval koncem 30. let na českém karlovarském gymnáziu. Do Spojených států emigroval s rodiči, aby unikl nacistické perzekuci. Svůj vztah k češtině a vůbec k naší zemi vyjádřil velmi krásně sám v závěrečném odstavci anglicky publikovaného příspěvku „Jaké to je být polyglotem“; jeho překlad zde dále otiskujeme.

V Garvinově vědecké činnosti je možno rozlišit tři složky: teoreticko-metodologickou, materiálově analytickou a sociolingvistickou či etnolingvistickou. Pokud jde o první složku, mohu zde odkázat na Garvinův článek „Funkční empirismus – noetický podklad soudobého funkcionalismu“, otištěný v posledním čísle 54. roč. (1993) našeho časopisu (s. 241–253). Je to pojetí osobité, které nepřijímá ani starší americkou behavioristickou orientaci, ani pozdější generativistické tendence, zato však se opírá o principy Pražské školy. Dnešní funkcionalistické směřování ve světové lingvistice mu vlastně dává za pravdu. „Realismus je důležitější než jednoduchost nebo elegance; proto [můj teoretický postoj] nepřeje formálním modelům“ (viz anglické résumé citovaného článku v SaS).

Pokud jde o Garvinovy práce materiálově-analytické, je třeba především odkázat na strukturní popisy některých „malých“ jazyků, především jazyka domorodců na tichomořském ostrově Ponape. V této souvislosti se hodí zmínit se též o jeho mimořádném talentu pro praktické ovládání cizích jazyků.

Pro nás je nejvýznamnější třetí složka, totiž Garvinovo rozvíjení a aplikování pražské teorie spisovného jazyka. Nejenže přeložil do angličtiny a vydal výbor z klasických prací Pražské školy z tohoto tematického okruhu (A Prague School Reader in Esthetic, Literary Structure and Style, Georgetown University Press, 1964), nýbrž publikoval též několik svých statí a konferenčních referátů, v nichž rozpracoval a samostatně rozvinul principy „standardizace a plánování“ (v jeho terminologii) a zčásti naznačil jejich specifickou aplikaci na situaci některých utvářejících se spisovných jazyků v různých světadílech. A není jistě bez významu, že jedním z posledních jeho článků byla zásadní shrnující stať „A conceptual framework for the study of language standardization“ (International Journal of the Sociology of Language, 100/101, 1993, s. 37–54). Dodejme k tomu, že pro české vysokoškolské studenty zpracoval důležitá skripta „Lidstvo, společnost a jedinec“ (FF UK 1993).

Profesor Paul L. Garvin odešel doslova uprostřed čilé vědecké činnosti a s několika badatelskými plány. Je však naděje, že řada prací, i rozsáhlejších, z jeho pozůstalosti bude postupně vydána (především zásluhou prof. Debory Du Bartellové, jeho vynikající žačky). My, čeští jazykovědci, bychom měli s vděčností uchovávat v paměti Garvinův neúnavný zájem o českou lingvistiku i celou naši kulturu a účinnou pomoc, které se jí od [79]něho po léta dostávalo. Odchodem Paula L. Garvina byla světová lingvistika ochuzena o jednoho osobitého badatele a my budeme na tohoto vzácného člověka vzpomínat s obdobnými pocity, jaké on choval k češtině a vyjádřil v následujícím vyznání (Jaké to je být polyglotem (On being polyglot). In: P. H. Nelde (ed.), It’s easy to mingle when you are bilingual. Bilingualism and Contact Linguistics. Dümmler, Bonn 1992, s. 37–41):

Konečně, je tu otázka, s kterou se jiní na mě dost často obracejí (a s kterou se v této souvislosti mohu obrátit sám na sebe a odpovědět na ni), totiž který jazyk mám nejraději – anebo, řečeno sentimentálněji, který je nejbližší mému srdci. Tímto jazykem je ovšem čeština. Je to jazyk, kterému naslouchám a kterým mluvím nejraději (i když vzhledem k tomu, že už po dlouhá léta žiju a odborně působím ve Spojených státech, je mým nejsilnějším jazykem pochopitelně americká angličtina). Čeština je jazyk, v kterém je pro mě potěšením číst poezii a poslouchat pop-music. Důvod je zcela zřejmý: je to jazyk, v němž jsem se cítil osvobozen od dost nepříjemného prostředí mých chlapeckých let v českém pohraničí, které bylo v oněch dnech do velké míry osídleno německy mluvícími sudetskými nacisty. Záměrně jsem usiloval, abych si zachoval znalost tohoto jazyka, a když jsem po mnohaleté nepřítomnosti v česky mluvícím prostředí (přerušené jen několika krátkými, avšak velmi významnými návštěvami) měl konečně možnost být po celý semestr hostujícím profesorem, pozoroval jsem v tlačenici v nabité tramvaji, že mám potěšení z toho, že všichni tito lidé tlačící se na sebe (a ovšem i na mě) mluví česky.

Taková potěšení má polyglot s českým zázemím.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 1, s. 78-79

Předchozí Pavla Boháčková, Světla Čmejrková: Slovar’ tjuremno-lagerno-blatnogo žargona (Rečevoj i grafičeskij portret sovetskoj tjur’my)

Následující Hana Gladkovová: Druhá slavistická čtení v Sofii