Vilém Mathesius (1882–1945)

Oldřich Leška

[Articles]

(pdf)

Vilém Mathesius

Tímto výkladem si nechceme jen připomenout, že letos v dubnu (12. 4.) tomu bude již půl století, co v Praze ve svém bytě v Maiselově ulici – tehdy ovšem, na dobu války, přejmenované na ulici Philipa de Monte – zemřel zakladatel naší anglistiky a originální, hluboký lingvistický myslitel, zakladatel Pražského lingvistického kroužku. S odstupem času jsme schopni si reliéfně uvědomit jeho osobitost v myšlenkovém proudění doby, v níž přímo viditelně a hmatatelně staré odcházelo a ustupovalo novému: ukazuje se, že Mathesius založil svou lingvistiku tak, aby nic nebránilo volnému výhledu do budoucnosti, takže z jeho stanoviska bez obtíží nacházíme elementární příbuznost s tím, co bylo za obzorem všeobecného zájmu jeho doby, ba dokonce s tím, co i nám se může jevit jako novinka.

Mathesius se narodil 3. 8. 1882 v Pardubicích, v době, která nebyla sice bez problémů, ale vcelku byla optimistická, k čemuž ji opravňoval viditelný prospěch země. Praha, zbavená krunýře někdejších opevnění, se rozrůstala a bohatla zhodnocením přiléhající půdy, středočeská krajina přestala být podobna svému někdejšímu portrétu v Kosárkově České krajině, vesnický barok vytlačoval původní lidovou architekturu. Praha nejenom rostla a bohatla, ale také zlepšovala životní podmínky pro své obyvatele. Připravovala se rozsáhlá regulace Vltavy, mizelo Podskalí a pražské mlýny, Josefov – židovská čtvrť – se měl zachovat jen podle jména a několika památek, které obec uchránila. Pro úspěšné řemeslnické rodiny, mezi něž Mathesiovi (sám Mathesius by raději viděl podobu Mathesiusovi) patřili, to byla doba zlatá. Rodina pocházela ze Saska; jak to bývá v luteránských rodech, byla široce rozvětvená a dovedla sledovat svůj rodokmen daleko do minulosti. Z Jáchymova se Mathesiovi objevují v Praze a zdá se, že jirchářství mělo v rodině dlouhou tradici. Mathesiův otec Bedřich se přestěhoval s rodinou do Pardubic, kde se Vilém jako mladší ze dvou synů narodil; rodina byla již česká a mluvilo se česky, jen dopisy psal otec Mathesius německy a byl pyšný na to, že jeho styl byl předmětem obdivu. Vilém Mathesius se dobře pamatoval na rodný domek se záhony floxů v zahradě – ve čtvrti, které se shodou okolností říkalo Bubeneč; vůně kvetoucích floxů provázela Viléma po celý život. Souvislé dětské vzpomínky se ale poutaly ke Kolínu, kam se rodina přestěhovala. Nejvíc toho litovala Mathesiova maminka; byla veselé povahy a měla ráda čilý společenský život, na němž se zámožná rodina mohla podílet daleko spíš v Pardubicích než v klidnějším Kolíně. Prosluněné domácí prostředí i to, že v úrodných východních Čechách tvořili evangelíci rozsáhlou menšinu, mělo velký vliv na Mathesiovu povahu.

Do školy Mathesius chodil v Kolíně, na klasické gymnázium; vděčně vzpomíná na některé ze svých učitelů, snad zvláště na klasického filologa (řečtináře) Jana Němce a Otakara Kádnera – pozdějšího univerzitního profesora pedagogiky, nástupce prof. Drtiny; ten mu půjčoval literaturu psychologickou. Rozhodující význam pro něho měly kvinta a sexta, kdy začal intenzivně vnímat literaturu (českou a německou), kterou pečlivě četl, rozebíral ji a experimentoval tím, že obměňoval postavení slov ve verši, příp. ve větě. Tehdy, jak to bývalo, začal psát verše; již v té době mu [82]bylo jasné, že po maturitě bude studovat filologii. Záviděl svému o rok staršímu spolužákovi Jaroslavu Peklovi, zanícenému botanikovi (stal se pak pod vedením Bohumila Němce význačným fyziologem rostlin), že mu časopisy Vesmír a Živa ukázaly cestu k samostatnému studiu ještě před vstupem na univerzitu. Projevil se tu význačný a důležitý rys Mathesiovy povahy, jeho bytostný aktivismus, činná všímavost k okolí – lidem i věcem –, podporovaný evangelickou výchovou, podle níž život ukládá člověku povinnost využít všech vloh k oslavě svého Pána: Mathesius jde samostatně dále, než vyžadovala škola. Vedle latiny a řečtiny, němčiny a nepovinné francouzštiny (od kvinty 2 hodiny týdně) studuje angličtinu u faráře Čeňka Duška, který vystudoval ve Skotsku a rád svého svěřence do angličtiny uváděl; samostatně se seznamuje se základy italštiny a ruštiny.

Mathesiův aktivismus byl také heslem jeho publicistiky; jak uvidíme, byl základem i jeho badatelského přístupu. Snad to byla aktivistická stránka Mathesiovy povahy, která vysvětluje, proč si lidé v mnoha ohledech tak různí jako Mathesius a Jakobson později dobře rozuměli. Pro oba bylo také důležitější, že lingvistika a slovesnost byly nerozlučně spjaty, důležitější než literární vkus, který je hluboce lišil.

České pražské univerzitě bylo v době, kdy tam Mathesius přichází, teprve necelých 20 let. V lingvistice panoval charakteristický historismus spíše archaického – hodnoceno ze stanoviska dobového – ražení. Nepronikl tam přísně doktrinářský mladogramatismus a to mělo jistou výhodu v tom, že si lingvistika zachovala značnou tematickou šíři, kterou mladogramatická rutina značně zužovala; také akademický liberalismus usnadňoval život takovým, jako byl Mathesius, kdo si hledal vlastní cestu. Mathesius si zapisoval tři obory – češtinu, němčinu a francouzštinu.

Bohemistiku ovládal Jan Gebauer. V době, kdy ho Mathesius poznal, to již nebyl neohrožený bojovník za pravdu ve sporu o pravost Rukopisů, kdy stál vedle T. Masaryka, J. Golla, zakladatele české historické školy; byl to již starý, nemocný člověk, unavený prací na díle, které přesahovalo jeho – a snad vůbec lidské – síly (Historická mluvnice, Staročeský slovník). Byla to Gebauerova poslední léta (zemřel 1907), snad si již ani nepamatoval, že na počátku své vědecké dráhy měl výrazné zájmy obecně lingvistické, dokud ho nepohltilo vypsání vývoje češtiny a studie k starší české literatuře. Gebauer se sice zasloužil o kodifikaci spisovného úzu, ale neučinil nic, co by jeho obor v tomto směru orientovalo, i když mu Masaryk již v České otázce (Masaryk, 1894) vytkl, jaký význam má poznání svébytného stavu současného.

Mathesius nemohl být Gebauerem nadšen a je třeba s ním souhlasit, že později v Gebauerovi viděl příčinu neutěšeného stavu nejen v české bohemistice, ale také slavistice (Mathesius, 1929f); Gebauer nepodněcoval lingvistické myšlení, ale také nebyl profesorsky úzkoprsý: s porozuměním přijal Mathesiovu práci o slovosledu ve staré češtině; o slovosledu ve staré horní němčině psal také u Mourka a o něm – v angličtině – pojednával i jeho habilitační spis.

Profesor Jarník – romanista – pro Mathesia příliš mnoho neznamenal; zato setkání s germanistou Václavem Emanuelem Mourkem mělo pro další Mathesiovy osudy význam rozhodující. Mourek dlouho učil na gymnáziu a habilitoval se poměrně pozdě. Byl velmi tradiční, ale je zajímavý tím, co pozornosti věnoval syntaxi a funkční [83]analýze tvarů. Zajímal se o angličtinu; napsal anglickou mluvnici, sestavil anglicko-český a česko-anglický slovník a udržoval kontakty s Anglií. Jestliže je pravda, že Angličany přitahují postavy excentrické, pak to jistě alespoň zčásti vysvětluje, jak se jistá Miss Jane stala Mrs. Jane Mourek. Mourek byl sice tradicionalista, ale protože se necítil vázán určitou doktrínou, četl s přirozenou zvídavostí věci nové, jejichž význam spíš uhadoval než chápal. K studentům byl pozorný a vlídný; není proto divu, že si začínajícího Mathesia povšiml. Již na konci letního semestru vybízel studenta, aby uvažoval o dráze vědecké a mohl se po habilitaci stát jeho nástupcem. Pro cílevědomého Mathesia to jistě byla důležitá okolnost. Univerzita Mathesia zklamala tím spíše, že na cestě z Vladislavovy ulice, kde bydlil, do Klementina nebo do Veleslavínovy ulice dynamismus přetvářející se Prahy všude kontrastoval s inertností akademických poměrů. Proto pozornost a povzbuzení ze strany prof. Mourka ho utvrzovaly v přesvědčení, že přirozený zájem o současný stav jazyka ho vede správnou cestou. Zdá se, že za studií věnuje Mourkovi až přehnanou pozornost, ale to vyvažuje samostatné studium synchroniků, jako byli Otto Jespersen, Georg von der Gabelentz, Philip Wegener. Čte Masarykovy Základy konkrétné logiky, odkud – podle citátů – přejímá rozlišování statiky a dynamiky. Poslouchá Čádovu Teorii vědy (1901/2) a Základy psychologie (1903/4), Hostinského Aristotelovu Poetiku (1901/2). Obdivuje F. X. Šaldu, který mu vštípil odpor k deterministickému přístupu k literatuře, jak ostatně ukázala Mathesiova doktorská disertace.

Je škoda, že si Mathesius nenašel cestu k Josefu Zubatému; Zubatý byl především indoevropeista, ale jak ukazují některé jeho články, byli by si dobře porozuměli v otázkách obecných (Zubatý píše např. za Mathesiových studentských let o „psychologickém členění“ a jeho vlivu na slovosledné postavení, o příslovečné funkci pronominálního to ve větách typu To prší!). Srov. Mathesius, 1941.

K anglistice se ale Mathesius nemusil dostávat přes germanistiku. Když byl na konci 4. semestru (v červenci 1903), rozhodlo c. a k. ministerstvo vzdělání a kultu o zavedení angličtiny do škol, především do škol obchodních. To předpokládalo zřízení příslušných stolic tam, kde dosud – jako na české pražské univerzitě – nebyly. Myšlenky se chopil prof. Mourek a vyzval Mathesia, aby se na anglistickou dráhu připravoval. Mathesius přerušuje bohemistická studia a od 5. semestru se zapisuje jako externí posluchač na německou pražskou univerzitu se sídlem v Karolinu. Studuje anglistiku u prof. Pogatschera a doplňuje si mnohé z romanistiky u prof. Freymonda, na něhož vděčně vzpomínal. Léto 1903 bylo šťastné i pro Mathesiův osobní život; na výletě pořádaném kolínskými akademiky se sblížil s Růženkou Moravcovou, svou první láskou a posléze manželkou (1908).

O užitečných vědeckých kontaktech mezi oběma pražskými univerzitami – českou a německou – se tehdy sotva dalo mluvit. Důvod nebyl jen v tom, že se střetávaly zájmy dvou národních společenství. Jestliže pro filozofickou atmosféru české pražské univerzity byla charakteristická tradice vycházející z Herbarta, pak německou pražskou univerzitu vyznačoval vliv Brentanovy fenomenální psychologie, která vychází z inherentní intencionality lidského vědomí. Proti konkrétním intenčním aktům se kladou jejich obsahy, jejichž intersubjektivnost je zajištěna jejich sdělitelností. Tzv. objektivní realita není tedy předpokladem tohoto systému: skutečnost se v intenčních aktech konstituuje a není rozhodující, zda její předměty jsou na [84]vědomí nezávislé, anebo závislé. Tím se jazyk – a obecně sémiotika – dostává do středu pozornosti, buduje se nespekulativní filozofie jazyka, v níž pojem funkce a význam mají rozhodující úlohu. Brentanův okruh byl početný a vlivný, protože naznačoval cestu, po níž se ubíral další vývoj moderní filozofie. Praha v něm zaujímala významné postavení; od roku 1880 zde působil A. Marty, známý především jako filozof jazyka. Kolem něho byli seskupeni O. Kraus, A. Kastil, Ch. von Ehrenfels, E. Utitz, Prahou se mihl C. Stumpf na cestě do Berlína. V Mathesiových studentských letech se scházel neformální brentanovský kroužek v kavárně Louvre na Ferdinandově třídě – nynější Národní – č. 20, kam byl zván také F. Kafka. T. Masaryk byl zaujat především Brentanovou etikou.

Vliv brentanovské filozofie (fenomenologie) všeobecně sílí spolu s rozšířením Husserlovy fenomenologie, která vyšla z Brentanova okruhu (v Praze – 1934 – vzniká fenomenologicky zaměřený Cercle philosophique de Praque – E. Utitz, J. B. Kozák jako editoři).

Uvidíme, že Mathesius měl k fenomenologii blízko, ač o ní nikde nemluví. Za studentských let se setkává s A. Martym, když si v roce 1903/4 – tedy na německé univerzitě – zapisuje Martyho přednášku Grundfragen der Sprachphilosophie, v níž Marty resumuje své životní dílo Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie (Marty, 1908), které zůstalo nedokončené. Rukopis zmíněné přednášky se ale našel a byl vydán, takže o celku máme dobrou představu (Marty, 1940). Marty je funkcionalista rozlišující synchronní a diachronní zákonitosti; k jazyku patří jen to, co je významové. Zakládá teleologické pojetí jazyka. Svým obsahem je filozofie jazyka obecnou sémaziologií, založenou na univerzálních funkčních kategoriích jazykových, které odpovídají základním intenčním aktům, s nimiž pracuje Brentanova fenomenální psychologie:

představa (Vorstellung)	– výraz/pojmenování (Vorstellungssuggestiv)
soud (Urteil)	– výpověď (Urteilssuggestiv)
hodnocení (Wertung)	– emotiv.

Podoba těchto univerzálních kategorií (Ausdrucksmethoden) je věcí deskriptivní jazykovědy. K univerzáliím je třeba počítat ještě vnitřní formu (innere Form) a konstrukční formu (konstruktive Form). Vnitřní forma je významová složka výrazu, která vede k jeho významové funkci, ale na níž pozornost neulpívá (srov. č. biskup ~ angl. parson’s nose). Konstrukční forma je charakterizovaná zaměřením na celek konstrukce (konstrukční forma je implikací synsémantičnosti komponentů složitých útvarů – konstrukcí). Praktická filozofie jazyka se zabývá obecnými aspekty podmínek úzu (např. terminologie a nomenklatura, povaha/specifičnost básnických struktur). Text podle své funkce je sjednocován určitou tonalitou. Přesvědčení, že lingvisté mohou smysluplně zasahovat do jazykového dění a pečovat o jazyk tak, aby byl projev adekvátní zamýšlenému účelu, bylo nejen přesvědčením A. Martyho, ale také Pražského lingvistického kroužku, když formuloval své zásady jazykové kultury. Potřebovali jsme tuto delší odbočku, abychom měli potřebné pozadí pro další výklad.

Vysokoškolská studia Mathesius uzavřel doktorátem (1906); předložil práci Tainova kritika Shakespeara. Příspěvky k dějinám pokusů o zvědečtění literární historie (Mathesius, 1907b), v níž se – ve šlépějích Šaldových – staví proti deterministickému přístupu k literárnímu dílu; celkem oprávněně říká ve svých vzpomínkách, [85]že důrazem na dílo samo předjímal moderní literáněvědnou teorii. V témž roce otiskuje první část svých Studií k dějinám anglického slovosledu (Mathesius, 1907a); svými Studiemi (Mathesius, 1908, 1909) se habilitoval (1909) jako náš první anglista a ujal se svého úřadu v akademickém roce 1909/10. Prázdniny 1908 strávil péčí svého otcovského ochránce Mourka v Oxfordu a Cambridgi, Británii navštívil pak ještě 1910 a 1912 (Skotsko).

Projevil se jako radikální reformátor vysokoškolského studia anglistiky. Je zajímavý název přednášky, kterou zahajuje 1909/10: Historická mluvnice jazyka anglického I. Úvod rozborem řeči současné. Na druhé místo staví Mathesius střední angličtinu a pak problémy vzniku moderní spisovné angličtiny. Staré angličtině jsou pak vyhrazena většinou seminární cvičení. Po roce 1911/12 výraz „historická mluvnice“ mizí; důraz na obecné problémy lingvistické vyjadřuje pak název Vědecký rozbor současné angličtiny (1915/16). Mathesiův postup nezůstal bez odezvy; v roce 1915/16 ohlašuje J. Janko Soustavné dějiny jazyka hornoněmeckého se zvl. zřetelem k dnešní mluvě spisovné, v r. 1924 Vybrané partie z vědecké mluvnice novohornoněmecké.

Univerzita se chovala k Mathesiově činnosti uznale: dva roky po habilitaci podávají Mourek, Kraus a Janko návrh na jmenování mimořádným profesorem a 1917 – Kraus, Janko, Zubatý, Vlček, Tille – návrh na řádnou profesuru (jmenován 1919). Dostává se mu i jiné pocty: 1916 je jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk (přednášel tam 6.2.1911, 10.5.1916, 9.1.1925).

Přehlédneme-li Mathesiovu bibliografii do počátku 1. světové války, shledáváme 83 větších i drobných položek; není tak důležité množství, ale mnohostrannost, která je charakteristická pro Mathesia do konce života: je anglista-lingvista i literární vědec a historik, ohlašuje se Mathesius bohemista (Mathesius, 1912) a obecný lingvista formulující své krédo (Mathesius, 1911); Mathesius publicista chce vést životem podle svých představ o možnostech a povinnostech přemýšlivého člověka žijícího aktivním životem (Mathesius, 1944). Nepřekvapí pak, že usiluje o mezinárodní kontakty československé vědy v samostatném státě (z podnětu Královské české společnosti nauk začíná vycházet Revue des travaux scientifiques tschécoslovaques, zakládá Pražský lingvistický kroužek, rád spolupracuje s rozhlasem (jeho teoretický komentář k rozhlasovému kurzu angličtiny nacházíme v brožuře Nebojte se angličtiny, Mathesius, 1936c)) a že přijímá nabídku nakladatele B. Jandy (Sfinx) a sestavuje k 20. výročí vzniku Československa sborník Co dalo Československo Evropě a lidstvu (vyšel s jistým zpoždění, a proto také s obměněným názvem Co daly naše země … v roce 1939, 2. vyd. 1940; Jakobson, který již dlí ve Skandinávii, se podepisuje jako Olaf Jansen).

Zmínil jsem se o Mathesiově obecnělingvistickém krédu. Na podzim 1911 (2. 10. 1911) přednáší Mathesius na zasedání filozoficko-historicko-jazykozpytné třídy Královské české společnosti nauk na téma O potenciálnosti jevů jazykových (Mathesius, 1911). Jde mu o to ukázat stav jazyka v podobě nezjednodušené a uspořádané. Klíčovými pojmy jsou statické kolísání a zachycení funkčních souvislostí. Potencialita je chápána jako statické kolísání, tj. udržované v určitých mezích, jinými slovy zavádí to, čemu bychom řekli type :: token. Mathesius např. pojednává o anglické vokalické kvantitě a ukazuje, že experimentálně zjišťované hodnoty se seskupují kolem určité hodnoty, vztahy kvantitativní vykazují [86]určitou charakteristickou tendenci. „Neustálá proměnlivost řeči“, o níž Mathesius mluví, není tedy bez hranic; v kontextu Mathesiovy doby je to reakce proti mladogramatické psychologistické doktríně. Proti ní – rozšířené i na jiné obory jako logika, matematika – vehementně vystoupil Husserl (Husserl, 1913), protože – domyšlena do konce – odsuzovala vědu k poznatkům pouze statistického rázu, a tím ohrožovala samotné základy poznání.

Mathesiova potencionalita nezůstává pouze v této rovině. Když autor vykládá o potenciálním charakteru výrazové samostatnosti slova, mluví také o tzv. rázu v češtině: takto ovšem – rázem – není vyznačen vokalický začátek slova v rozloze celého jazyka (tj. v Čechách i na Moravě), ani s naprostou pravidelností v Čechách, kterou pozorujeme v němčině; zde zřejmě potenciálnost znamená něco jiného než statisticky zpracovatelné kolísání. Daleko spíš lze v tomto případě vidět potencialitu jako jistou možnost v univerzu jazyků: jazyky vyznačují výrazovou samostatnost slova s větší nebo menší zřetelností, příp. ji vyznačují nejen v různé míře, ale také různým způsobem.

Zvlášť zajímavý je odstavec věnovaný synonymii a homonymii: určitý výraz je pro nás jako posluchače potenciálně homonymní a interpretujeme ho různě podle kontextu; pro mluvčího je týž výraz potenciálně synonymní – vybral si ho z řady synonym. Zde je potencialita zase něco jiného – potence ve smyslu funkčně významové otevřenosti.

Mathesius rozlišuje idividuální styl a sloh řeči, totiž něco, co je normováno účelem projevu (srov. Martyho tonalitu projevu); dodejme, že i výraz individuální styl by byl výraz nesmyslný, kdybychom se neřídili jistou zkušeností, že se k něčemu – individuálnímu – váže (podrobněji mj. Mathesius, 1942a).

Konečně zde Mathesius načrtává rozvrh své funkční gramatiky, která tvořila základ jeho univerzitních výkladů a k níž se vrátíme (Daneš, 1991).

Je to práce tedy dost – alespoň na první pohled – pestrá, krédo přemýšlivého, ale osamoceného člověka, který si hledá svou vlastní cestu. Pozornější čtení ale ukazuje, že má vzácné společné jádro: je to pokus o neapriorní přístup, který neulpívá na povrchu věcí a je založen – jak uvidíme – na univerzálních funkčních kategoriích. Říká se, že když Jakobson Mathesiovu studii přečetl, zvolal „kdyby taková práce vyšla v Moskvě, vyvolala by revoluci“. Myslím, že máme štěstí, že jsme jiní: Mathesiovu práci si vyslechlo několik členů Královské společnosti a uvedli ji také ve svém zdůvodnění, aby byl devětadvacetiletý soukromý docent Mathesius jmenován mimořádným profesorem. Ještě důležitější bylo, že mezi vnímavými a tvůrčími duchy byl V. Skalička – zakladatel strukturní typologie; podle jeho slov se po setkání s Mathesiem začal dívat na jazykovou různost jako na různé strukturní řešení týchž problémů.

A jak se na svou práci díval sám Mathesius: ve vzpomínce napsané nejspíš v roce 1944 říká: „… hlavní myšlenky, pro jejichž propracování jsem roku 1926 vytvořil Pražský lingvistický kroužek a které jsem o dvě léta později roku 1928 předložil Prvnímu mezinárodnímu sjezdu lingvistickému v Haagu, jsem vyslovil a zastával již řadu let před tím (1911, O potenciálnosti) nežli vyšel 1916 po smrti svého autora de Saussurův Cours de linguistique générale…“ (Mathesius, 1982).

[87]Přirozený zájem o češtinu (Mathesius, 1912) přerostl – vlastně nešťastnou shodou okolností – v zájem soustředěný. V roce 1922 Mathesia postihla oční choroba, která mu do konce života nedovolovala namáhat oči čtením. Musil se vzdát naděje, že dokončí své dějiny anglické literatury, z nichž vyšly jen dva svazky (Mathesius, 1910b, 1915); zvláště druhý byl vysoce oceňován; třetí (Mathesius, 1933) tvoří upravené přednášky, o jejichž vydání se zasloužil R. Wellek. Obětavého pomocníka našel Mathesius v B. Trnkovi (1923), který po své habilitaci mohl převzít i část Mathesiových povinností pedagogických.

Mathesius jako dobrý pozorovatel jazyka se zaměřuje na svůj mateřský jazyk, který ho neustále obklopuje v mluvené podobě. Patří mu především zásluha, že rehabilitoval živý jazyk běžného denního styku. Výsledky práce bohemistické jsou snadno přehlédnutelné v souboru, který pořídil již v roce 1941 (Mathesius, 1947).

Jak již bylo řečeno, Mathesius vycházel vždy z textu; bylo přirozené, že – zvl. při konfrontaci s poměry v angličtině – nově pojal někdejší rozlišování psychologického subjektu a predikátu (na rozdíl od gramatického subjektu a predikátu), které sice znal např. od P. Wegenera, ale dovedl je nově využít.

Za zvlášť naléhavý úkol Mathesius považoval propracování jasného výkladového slohu (Mathesius, 1942a) a kultivaci umění konverzace (Mathesius, 1944).

Oční choroba, ale i jiné okolnosti (zvl. oslabení Karlovy univerzity vznikem univerzit v Brně a Bratislavě) způsobily, že od setkání s R. Jakobsonem, tehdy zaměstnancem sovětské mise v Praze, a S. Karcevským, ruským emigrantem, uplynulo pět let, než konečně vykrystalizovala myšlenka vytvořit diskusní kroužek – pozdější Pražský lingvistický kroužek –, který by umožňoval živou a bezprostřední výměnu názorů a šíření moderního lingvistického zaměření s vědomím souvislostí s jinými vědními obory, s nimiž lingvistiku pojí společné postoje a cíle. Na podzim 1925 (14. 10.) Mathesius přednesl – za přítomnosti B. Havránka, R. Jakobsona, S. Karcevského a B. Trnky – svou představu o současném stavu lingvistiky a jejích úkolech, kterou ve svých pamětech (Mathesius, 1982) nazývá ideologickou základnou zamýšleného Kroužku; 9. 11. 1925 vystoupil s tímto výkladem v Královské české společnosti a otiskl jej v sborníku MNHMA, věnovaném Josefu Zubatému (Mathesius, 1926b). V roce 1926 se konal první diskusní večer, který je považován za zahájení činnosti Pražského lingvistického kroužku, prozatím sdružení neformálního. Kroužek se pak scházel pravidelně až do roku 1948 (Matejka, 1976).

V studii New currents Mathesius rozlišuje pohled na stav jazyka od jeho vývojového pohybu. Místo o statice :: dynamice se mluví o synchronii :: diachronii zřejmě ne prostým příklonem k vyjadřování de Saussurovu, jehož zásluhou je především – podle Mathesia – legitimizace synchronního přístupu ve vědeckém zkoumání jazyka. Mathesius si uvědomuje význam funkčních alternativ v synchronii, což je v rozporu s představou statičnosti, takže nový způsob vyjadřování má svou motivaci v pojetí věcí. Odmítá mechanistický výklad hláskoslovných změn a poukazuje na význam koexistujících systémů, čímž se staví na půdu vývojové teleologie. Také výklady morfologických změn nelze redukovat na aplikované hláskosloví, jak to bylo běžné u mladogramatiků. Těžiště výkladu je v rozvíjení implikací funkčního přístupu (od funkce k formě :: od formy k funkci). Je důležitý funkční přístup k hláskám. Nacházíme zde schéma Mathesiovy funkční gramatiky, známé ze studie O potenciálnosti. Funkční spjatost synchronních jevů má ráz pružné stability, která se může [88]vývojově vychýlit různým směrem. Paralelu k rozlišování synchronie a diachronie tvoří rozlišování metody analytického porovnávání a metody histrickosrovnávací. Významným úkolem je lingvistická charakterologie. Mathesia velmi zajímá problém vztahu mezi individuálním obsahem vědomí a konvenčně vyjádřitelným obsahem; tento problém je znám z fenomenální psychologie Brentana a Martyho jako poměr vztahu konkrétního intenčního aktu a jeho obsahu, Mathesius se ho dotýká již svým výkladem o synonymii a homonymii (O potenciálnosti, Mathesius, 1911).

Dvěma prvními velkými událostmi, kdy Kroužek pronikl do mezinárodního povědomí, byl 1. mezinárodní lingvistický kongres (Haag 1928) a 1. slavistický sjezd v Praze 1929; v tomto roce začínají vycházet práce Kroužku v řadě Travaux du Cercle linguistique de Prague a první svazek zahajují teze Kroužku. Pak přináší každý rok nějakou událost důležitou pro Kroužek (Mathesius, 1936b; Vachek, 1966).

Do tohoto radostného, ale pro Mathesia snad příliš prudkého toku života zasáhl osud; roku 1932 Mathesius vážně onemocněl (TBC páteře) a na konci roku 1933 – vlastně nešťastnou náhodou – umírá po nekomplikované operaci jeho manželka. Navíc zbývá starost o syna Vilíka, jak se mu říkalo, začínajícího studenta medicíny. Záchranou pro něho byl sňatek s Růženčinou sestrou Antonií. Když se díváme do bibliografického soupisu Mathesiových prací, nenacházíme v něm žádnou viditelnou stopu těchto těžkých let.

Výjimečné místo v Mathesiově životní dráze zaujímá 1. lingvistický kongres v Haagu v dubnu 1928. Optimismem naplňovala již jen formulace první otázky předložené sjezdu: „Jaká je nejvhodnější metoda pro synchronní popis gramatiky jistého jazyka?“ Také atmosféra na sjezdu naplňovala nadějí; zvláště potěšující bylo porozumění, s nímž se setkalo stanovisko pražských účastníků u představitelů ženevské školy – Ch. Ballyho a A. Sechehaye: na plenární schůzi sjezdu byly přijaty teze zformulované společně lingvisty pražskými a ženevskými.

Na položenou otázku odpověděli věcně nejúplněji ve společném textu jen Bally a Sechehaye; pražské účastníky spojoval především společný obecný názor.

Mathesius (Mathesius, 1928) předložil ukázku, co si představuje pod funkčně pojatou lingvistickou charakterologií. Na rozdíl od systematické synchronní deskriptivní gramatiky se má charakterologie soustřeďovat na základní charakteristické rysy jazykové stavby. Synchronní rozbor Mathesiův pojímá jazykovou stavbu jako síť funkčních souvislostí s jistými dominantními uzly. Tento postup Mathesius ilustruje rozborem stavu anglického. Vychází ze svého pojetí artikulace výpovědního obsahu na – v dnešní terminologii – téma a réma; pro angličtinu je charakteristická tematická funkce subjektu. To podmiňuje nejen funkce a konstrukční formy anlického pasíva, ale i jiné konstrukční obměny, které by umožňovaly obsadit pozici subjektu tématem. Mathesiuv rozbor dokládá, že syntaktická idiomatičnost angličtiny je motivována právě snahou po využití konstrukční pozice subjektu pro tematický komponent obsahu (srov. Mathesius, 1923, 1928, 1929e). Charakterologie je pro Mathesia důležitou průpravou pro nespekulativní typologii, ale také pro zkoumání vývojové, protože přísně synchronní rozbor klade důležité otázky historikovi jazyka.

[89]Jakobson, Karcevskij a Trubeckoj předložili své teze o fonologii; jde zřejmě o text Jakobsonův, který Karcevskij a Trubeckoj podepsali; s jistotou to lze tvrdit o Karcevském, který měl o fonologii zcela jinou představu. Teze vycházejí z de Saussurova pojmu distinktivní funkce; de Saussure je zde označen za otce fonologie. Jakobsonova fonologie je koncipována jako strukturně paradigmatická a takovou již zůstává. Stejně zůstává jejím rysem, že je imanentní jen ve fázi zjišťování repertoáru, kdežto pořádání repertoáru do systému se opírá o fonickou substanci.

Ze systémových vztahů se v tezích vytýkají zvláště korelační řady, tj. série párů, které se liší jedním příznakem. Pozdější programový binarismus se rodí v hledání celkového paradigmatického systémového uspořádání. Strukturně paradigmatické zaměření nutí zavádět archifonémy; bylo vůbec v této průkopnické době charakteristické, že se v souvislosti s fonologií diskutovalo o obecně ontologických otázkách, které pro svou obecnost nic fonologického neřešily. Trubeckoj ve svých Polabische Studien (Trubeckoj, 1929) má pro případy např. [hrat ~ Gsg hradu, hrot ~ Gsg hrotu] vysvětlení psychologistické: posluchač neznělost koncové souhlásky nevnímá. Dále Jakobson začíná polemiku s de Saussurem o poměru synchronie a diachronie, o systémovosti diachronních změn, polemiku, která také vyznačuje celé Jakobsonovo dílo, jen se rozšiřuje, rozrůstá.

Bylo třeba této expozice o haagském sjezdu, abychom jednak měli s čím srovnávat to, co Mathesius o fonologii ve svých pracích řekl, jednak abychom si ozřejmili, v jakých souvislostech o ní uvažoval.

V prosinci onoho úspěšného roku 1928 Mathesius přednáší v Kroužku o fonologickém systému moderní angličtiny (Mathesius, 1929a), upravenou anglickou verzí je Mathesius, 1929b; v lecčems je český text formulačně plnější a lépe sleduje cesty, po nichž se ubírala Mathesiova myšlenka.

Pro Mathesia je věc fonologického rozboru věcí lingvistické charakteristiky, charakterologie jazyka po stránce fonetické. Jeho fonologické uvažování tedy navazuje na téma charakterologického pojednání gramatické stránky rozvíjené v příspěvku předneseném v Haagu. Starší charakterologické pokusy fonetické podle Mathesia selhávaly proto, že vylučovaly z rozboru „všechno uvažování o významové funkci fonetického materiálu“ (Mathesius, 1929a, s. 129; napadne nás Martyho formulace, že do jazyka patří jen to, co je významové). Nová lingvistika „chápe jazyk jako účelný systém, a proto se ptá, jak jest v daném jazyce fonetického materiálu účelně užito… Jsou to lingvisté ruští – navazuje Mathesius na Haag –, jimž přísluší zásluha, že po nápovědech de Saussurových uplatňují soustavně funkční stanovisko i ve fonetice. Ti nazývají funkčně pojatý fonetický materiál jazyka jeho fonologickým systémem. S programovou stručností a teoreticky o tomto pojetí fonetické stránky jazyka pojednali R. Jakobson, S. Karcevskij a N. S. Trubeckoj v propozicích pro první mezinárodní sjezd lingvistický v Haagu roku 1928… Kladou ovšem hlavní důraz na vzájemné závislosti jednotlivých fonologických rysů, které se zřetelně projevují především při změnách fonologického systému“ (Mathesius tak zřejmě odkazuje k polemice s de Saussurem o systémovosti – tedy o nenáhodnosti – diachronních změn, Mathesius, 1929a, s. 130).

„Přemýšlíme-li o tom, co ze stanoviska funkčního rozhoduje ve fonetickém systému toho onoho jazyka, docházíme k přesvědčení, že jest to zvláštní, pro každý [90]jazyk jinak se jevící požadavek fonetické jasnosti. Jde v podstatě o dva momenty: o moment identifikace, to jest o to, jaké míry může dosíci kolísání v povaze fonetických elementů, aniž se ruší dojem jejich identity, a o moment distinkce, to jest o to, jaké rozdíly v povaze fonetických elementů se cítí jako známka různé jejich individuality. Oba momenty jsou ovšem jen dvojí stránkou téže věci“ (Mathesius, 1929a, s. 130).

„The best method of apprehending the play of functions in the phonetic structure of a given language, and so of ascertaining what is called its phonological system is the method of contrasts. If in a language two words of different meaning are phonetically equal with the exception of one element, and if the difference in that phonetic element is felt to be substantial for the formal distinctness of the two words from each other, we may say that the respective phonetic element is of functional character and consequently, a part of the phonological system… Phonological values are relative values only. They cease to exist as soon as we get outside the given language at a given point of time. For the respective language, however, they are of the highest importance, belonging to the fundamental constituents of its individual character. The full individuality of their system is revealed by comparison only with other phonological systems. A comparative phonology in the sense of a comparative study of phonological systems is therefore a necessary condition of an organic development of Phonological Studies“ (Mathesius, 1929b, s. 47).

K tomu později Mathesius dodává: „Rozdíl mezi fonetikou a fonologií je v tom, že zjištění fonetická a povaha hlásky má platnost obecnou; foném má platnost jen v mezích daného jazyka a jen v mezích tohoto jazyka je částí určitého systému“ (Mathesius, 1940).

Mathesius rozlišuje základní elementy fonologické (basic phonological elements), např. /a/, /p/,… a modifikující elementy fonologické (modifying phonological elemets), např. kvantita /a/ :: /a:/, znělost /p/ :: /b/, stupeň plnosti tvoření (difference between full and reduced articulation), např. ar’ticu’late :: ar’ticulate.

Může se zdát, že rozlišení elementů základních a modifikujících je prostým ohlasem korelačních řad Jakobsonových, ale nemusí tomu tak být; popíšeme-li korelační řady tak, jak to dělá Mathesius, nejsme povinni dále zkoumat, jak jsou systémově uspořádány ostatní elementy repertoáru.

Poznamenejme, že také Vachek (Vachek, 1936) odděluje korelační příznak jako samostatný distinktivní živel. Ve stejnou dobu píše na toto téma Skalička (Skalička, 1936); zajímavý rozdíl mezi Vachkem a Skaličkou je v tom, že Skalička takto vidí věc jen ve vztazích paradigmatických, kdežto v syntagmatice řeči, jak říká, stojí např. znělá souhláska jako celek proti neznělé.

Mathesiovi v podstatě stačí určení repertoáru distinktivních jednotek, protože dále si jeho analýza klade za cíl ukázat, jak je tohoto repertoáru využito ve výstavbě výrazového plánu jazyka. Svůj postup jen naznačuje a každému musí být jasné, že po celkem elementárních krocích lze postupovat dál; poměry v angl. se konfrontují s poměry ve fr., něm. (a v české verzi studie – s č.).

Jak vypadá Mathesiova analýza? Počíná poměrem vokalického a konsonantického živlu v repertoáru zvolených jazyků; pokračuje rozdíly v rozsahu využití modifikujících elementů (např. znělost v angl. a č. – v č. se na konci neuplatňuje). Přechází [91]k rozsahu řad diferencovaných jedním elementem (VC, CVC, CV, CV, VCV, CVC … – minimální páry).

Každého napadne, že je možné postupovat dále, a jak: např. všímat si souhláskových skupin počátečních, nebo naopak koncových (např. #CCV…, …VCC#), prohlubovat charakteristiku analyzovaných jazyků a dospívat k určitějším představám o poměru mezi nimi.

Samozřejmě, že si Mathesius povšiml také otázky homonym; úvahu o homonymii, monoslabičnosti a oslabené samostatnosti slova uzavírá takto: „Tyto vztahy ovšem ukazují, že fonologický systém nelze nějak přesně a bezvýhradně odloučiti od jiných stránek jazyka, nýbrž že se i tu jazyk reprezentuje jako komplex faktů vespolek souvisejících, které ani nejpřísnější systematická lingvistika nedovede roztrhati v samostatné třídy“ (Mathesius, 1929a, s. 137). Odsud nejlépe pochopíme kardinální význam pojmu funkční souvislosti, funkční kooperace pro Mathesiovo chápání jazykového systému. Současně odsud vysvítá, proč Mathesius dává přednost charakterologii před systematickým popisem, proč se v celé řadě studií spokojuje s tím, že vytýká to, co je v dané věci rozhodující.

Shrneme-li nyní Mathesiovy fonologické principy a porovnáme-li je s pojetím Jakobsona a Trubeckého, vidíme fundamentální rozdíl obou koncepcí. Sledujeme-li, jak Mathesius pracuje se syntagmatikou (a jak by bylo možné dále postupovat), snadno si uvědomíme, že by se mohl velmi snadno obejít bez výslovné systematické reference k fonetické substanci a zůstávat při rozboru stránky výrazové na půdě imanence: jeho fonologie je tím zřetelně funkčně strukturní. V Mathesiově systému je archifoném nepředstavitelný, protože jeho systém není vyhroceně paradigmatický: paradigmatika a syntagmatika se vzájemně podmiňují. Paradigmatické vztahy vytvářejí substituční řady, jejichž členy zaplňují pozice syntagmatických struktur; např. koncová pozice …C# je v č. odlišena od pozice CV… různým rozsahem paradigmatické substituční řady: z obstruentů /p/ :: /b/,… jsou v ní možné jen první členy (slovy Mathesiovými: modifikační element znělost se v této pozici neuplatňuje, je v této pozici vyloučen). Tím, že si Mathesius všímá např. výrazové výstavby koncovek, implikuje jeho systém neartikulovanou sémiotiku (charakteristická výrazová výstavba koncovek je jejich indexem); to ostatně naznačuje i předchozí příklad – odlišnost pozice …C# od pozice CV…

K obecným otázkám se Mathesius již nevrací, staví na půdorysu své úvodní práce. Obecně o úkolech a možnostech srovnávací fonologie píše Mathesius v sborníku Xenia Pragensia (Mathesius, 1929d). Důležitý je závěr, když říká, že cestu, kterou se ubírá Trubeckoj, nepovažuje za prospěšnou pro vývoj fonologie: Trubeckoj se soustřeďuje na systémové uspořádání repertoáru nejrůznějších, i velmi málo známých jazyků, přičemž chybí důkladnější rozbor syntagmatický. Ovšem Trubeckoj si kladl zcela jiné cíle: byl posedlý představou, že typologie fonologických systémů odhalí obecné strukturní zákonitosti, které umožní určit vývojový pohyb jazyka. Za základ kvantitativní porovnávací fonologie lze považovat příspěvek na pražské mezinárodní fonologické konferenci (Mathesius, 1930; Vachek, 1964); Mathesius dodává, že je třeba brát v úvahu nejen poměry v repertoáru a ve výstavbě výrazu jednotek významových, ale také poměry v textu.

[92]Pro 1. sjezd slavistů v Praze napsal Mathesius studii La structure phonologique du lexique du tchèque moderne. Contribution à la phonologie comparèe (Mathesius, 1929c; Vachek, 1964); tam také signalizuje některá dílčí témata, jimiž se pak zabýval speciálně. Jsou to zvl. otázka hiátu v č. (Mathesius, 1931c), synchronní charakteristika cizích slov (Mathesius, 1932a, 1935a; Vachek, 1964) a významově zatížené kombinace s platností afektivní v č. (palatála + o, u; velára + e; Mathesius, 1931). Při analýze češtiny si všímá poměru mezi jazykem lidovým a jazykem spisovným.

Způsobem fonologického myšlení neměl Mathesius pokračovatele, což neznamená, že by jeho práce zůstávaly vůbec bez odezvy. Jestliže s ním svým založením byl někdo spřízněn, byl to Karcevskij.

Pohlédneme-li na Mathesiovo dílo z hlediska novějšího vývoje fonologie, lze říci, že předjímalo mnohé z toho, co přinesla tzv. systémová fonologie (systemic phonology).

Kanonizovanou podobu pražské fonologie reprezentují Grundzüge Trubeckého (Trubeckoj, 1939), ale ty již neobrážejí poslední její fáze. Konec 30. let znamená rozchod Trubeckého a Jakobsona. Trubeckoj nepřijímá Jakobsonovu akustickou analýzu (Stumpf, 1926; Jakobson, 1939a), rozklad fonémů na svazek akustických distinktivních rysů a snahu propojit vokalické fonémy s konsonantickými. Přes významnou sémiotickou interpretaci fonologie (Jakobson, 1939b) a příklon k Peirceovi zůstává Jakobson v zajetí paradigmatiky a hledá korespondence mezi výrazovými (fonematickými) a obsahovými (sémantickými) distinktivními rysy. Akustické distinktivní rysy našly brzy vlivného rivala (Chomsky – Halle, 1968); Halle zakládá generativní fonologii (Halle, 1959) a univerzální charakter distinktivních rysů zachraňuje tím, že jsou pro něho hypotézou. (O nových perspektivách fonologie pojednáme jindy.)

Na konci jsme ponechali Matheisovu funkční gramatiku, protože její pozdější verzi dobře známe díky Vachkově publikaci (Mathesius, 1961). Stavěla na univerzálních kategoriích – pojmenování a vypovídání, takže zhruba ve své výstavbě odpovídá struktuře Martyho teoretické filozofie jazyka. Člení se tedy přirozeně na funkční onomatologii (nauku o pojmenování) a funkční syntax (nauku o usouvztažnění). Morfologie netvoří zvláštní oddíl ze zcela pochopitelného důvodu, protože ji nezakládá jistá univerzální kategorie; je to obor toho, čemu Marty říká Ausdrucksmethoden. V každém jazyce mají pojmenování svou konvenční podobu, tj. příznačnou pro daný jazyk (po stránce významové i výrazové) a také výpovědi/věty – výsledek aktu usouvztažňovacího – musí vyhovovat konvenčním normám daného jazyka. V tomto smyslu – podle vyjádření Mathesiova – morfologie probíhá napříč onomatologií a funkční syntaxí a pořádá jednotky funkčně ekvivalentní (pojmenování :: výpovědi) z hlediska formálně strukturního.

Pokud jde o morfologii, zračí se v Mathesiově funkční gramatice, která byla dlouho – v podstatě do Skaličkovy knihy (Skalička, 1935) – jediným uceleným modelem gramatiky v Pražské škole, jistá bezradnost.

Ryze formální (výrazově formální) morfologii, zvl. paradigmata skloňování a časování, Mathesius celkem oprávněně odbývá tím, že nejsou obsahově důležitá. To je jistě pravda; jestliže však Mathesius usiluje o charakterologii, pak je stupeň [93]diferenciace skloňovacích a časovacích typů důležitým ukazatelem strukturně typologickým. Navíc není z hlediska charakterologického bezvýznamný vztah mezi typy produktivními a neproduktivními – poměr mezi nimi. Jedině tak zachráníme formálně např. celistvost českých slovesných paradigmat – produktivní typy nejsou jen věcí konvence lingvistického popisu, ale – řečeno s Trnkou – věcí jazykového prožívání.

Prozatím jsme měli na mysli tu část morfologie, která je podřízena onomatologii. Jak si máme ale představovat morfologii funkční syntaxe? Jako větná schémata – jako konfigurace morfologických termů? Má-li si Mathesiova funkční gramatika zachovat svůj původní půdorys, tj. nemá-li být zaměněna jiným – stratifikačním – modelem, je třeba výrazem „procházet napříč“ myslit něco jiného než ve studii O potenciálnosti (1911).

Mathesius se k problému gramatiky vrací (Mathesius, 1942b); morfologie zase „prochází napříč“, ale jinak: obsluhuje jednak onomatologii, jednak – zřejmě svým funkčním aspektem – funkční syntax. Kam by šel odsud Mathesius dále? Distributed morphology, o níž mluví Halle, by mohl být vzdálený cíl.

Můžeme na základě Mathesiova díla říci, jak se díval na svět? Víme o jeho aktivismu; jak souvisí jeho aktivismus s jeho lingvistickou prací? Pomohl nám sám Mathesius; v jednom dopise spisovatelce J. R. Malé z roku 1943 píše z Kolína, kde po dobu války bydlil: „V mém povahovém založení má vita activa zřejmě převahu nad vita contemplativa… Může se zdát nejasné, jak se má aktivnost projevuje v mé vědecké práci a to ve vlastním aktu poznávacím. Tu mi připadá důležité, že se mi poznávání nejeví jako odkrývání pravdy (ve vědě vždycky dočasné), nýbrž jako její vytváření. Je to jistě dáno mým silným vědomím toho, že vědecký poznatek je ve své formulaci jen zjednodušující zkratka, která nutně porušuje bohatou a složitou skutečnost. Trvalo mi to chvíli, než jsem si uvědomil, že se lidské poznání, stejně jako lidská řeč, může zmocňovat skutečnosti jen jakousi noetickou stylizací. V jiných vědách se to snad jeví jinak, ale pro vědy mého oboru, jazykozpyt a vědu o literatuře nastává tím nutnost nalézt metodu, která by umožnila vědeckou práci se skutečností, a přece nezkreslovala skutečnost tak, aby vědecké poznatky přestaly už být vzhledem k této skutečnosti pravdivými. Tento problém, který si vědy mého oboru dost neuvědomovaly, se stal osou mého vědeckého myšlení.“

Poznávání se jeví Mathesiovi jako vytváření pravdy: poznávaná skutečnost se skrze intenční akty konstituuje v jeho vědomí – přeloženo do jiného jazyka. Mathesius, který nikdy neužil slova fenomenologie, fenomenologický, neměl ve skutečnosti tak daleko k pražským brentanovcům.

 

LITERATURA

 

Actes du Premier Congrès de Linguistes tenu à la Haye du 10–15 avril. Leiden 1928.

DANEŠ, F.: Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy. SaS, 52, 1991, s. 161–172.

HALLE, M.: The Sound Pattern of Russian. Mouton, The Hague 1959.

HOLENSTEIN, E. (ed.): Roman Jakobson. Semiotik. Ausgewählte Texte 1919–1982. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988.

HUSSERL, E.: Logische Untersuchungen, I. 2. vyd. Niemeyer, Halle a.d. Saale 1913.

CHOMSKY, N. A. – HALLE, M.: The Sound Pattern in English. New York 1968.

[94]JAKOBSON, R.: Propositions au Premier congrès international de linguistes. In: Actes, s. 33–34; přetištěno v SW I, s. 3–6.

JAKOBSON, R.: Zur Struktur des russischen Verbums. In: Charisteria, 1932, s. 74–84, přetištěno v SW II, s. 3–15.

JAKOBSON, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, 1936, přetištěno v SW II, s. 23–71.

JAKOBSON, R.: Observations sur le classement phonologique des consonnes. In: Proceedings of the Third International Congress of Phonetic Sciences. Gent 1939a, s. 34–41, přetištěno v SW I, s. 272–279.

JAKOBSON, R.: Die eigenartige Zeichenstruktur des Phonems (1939b). In: Holenstein, 1988, přetištěno v SW I, s. 272–279.

JAKOBSON, R.: Selected Writings, I, II. Mouton, The Hague – Paris 1971 (v textu SW).

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe. Essai de linguistique synchronique. Praha 1972.

KARCEVSKIJ, S.: Du dualisme asymétrique de signe linguistique. TCLP, 1, 1929, s. 88–95.

LANDGREBE, L.: Nennfunktion und Wortbedeutung. Untersuchungen zu Martys Sprachphilosophie. Halle 1934.

LEŠKA, O.: Konfrontační studium jazyka v kontextu lingvistického vývoje. Památce Viléma Mathesia. In: Metodický sborník, III. Svět sovětů, Praha 1966, s. 133–140.

LEŠKA, O.: Pražská a ženevská fonologie. ČMF, 74, 1992, s. 65–71.

LUELSDORFF, P. A. (ed.): The Prague School of Structual and Functional Linguistics. A Short Introduction. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1994.

MARTY, A.: Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie. Halle 1908.

MARTY, A.: Grundlagen der Sprachphilosophie. Eine Vorlesung A. Martys aus dem Jahre 1904. In: O. Funke (ed.), Psyche und Sprachstruktur: Anton Marty, Nachgelassene Schriften. Bern 1940, s. 75–117.

MASARYK, T. G.: Česká otázka (1894). Melantrich, Praha 1969.

MATEJKA, L. (ed.): Sound, Sign and Meaning. Quinquagenary of the Prague Linguistic Circle. University of Michigan, Ann Arbor 1976.

MATHESIUS, V.: Studie k dějinám anglického slovosledu, 1. Kapitoly úvodní I. In: Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 16, 1907a, s. 261–275.

MATHESIUS, V.: Tainova kritika Shakespeara. Příspěvky k dějinám pokusů o zvědečtění literární historie, I–III. In: Věstník …, 16, 1907b, s. 227–239.

MATHESIUS, V.: Studie k dějinám anglického slovosledu, 1. Kapitoly úvodní II. In: Věstník …, 17, 1908, s. 195–216; Kapitoly úvodní III, s. 299–311.

MATHESIUS, V.: Studie k dějinám anglického slovosledu, 2. Slovosled a rytmus v současné angličtině vzdělaných vrstev londýnských. In: Věstník …, 18, 1909, s. 1–2.

MATHESIUS, V.: Studie k dějinám anglického slovosledu, 2. Slovosled a rytmus v současné angličtině vzdělaných vrstev londýnských II. In: Věstník …, 19, 1910a, s. 125–130.

MATHESIUS, V.: Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích. Část první: Doba anglosaská. G. Voleský, Praha 1910b.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových. In: Věstník Královké české společnosti nauk, 1911, s. 1–24. Knižně v. Vachek, ed., 1970a, s. 5–34; angl. překlad v. Vachek, ed., 1964, s. 1–32.

MATHESIUS, V.: O jazykové správnosti. Několik časových poznámek. Přehled, 10, 1912, s. 543–545.

MATHEISUS, V.: Dějiny literatury anglické v hlavních jejích proudech a představitelích. G. Voleský, Praha 1915.

[95]MATHESIUS, V.: Pronominální podmět v hovorové češtině (1923). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 286–293.

MATHESIUS, V.: Několik poznámek o funkci podmětu v moderní angličtině (1924). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 277–285.

MATHESIUS, V.: Slovesné časy typu perfektního v hovorové češtině (1925). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 190–194.

MATHESIUS, V.: Lingvistická charakteristika a její místo v moderním jazykozpytu (1926a). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 9–16 (s obměněným názvem).

MATHESIUS, V.: New currents and tendencies in linguistic research (1926b). In: MNHMA (Zubatý-Festschrift), s. 188–203; česky v. Vachek, ed., 1972, s. 5–17.

MATHESIUS, V.: On linguistic characterology with illustrations from modern English. In: Actes, 1928, s. 56–63; také v. Vachek, ed., 1964, s. 59–67.

MATHESIUS, V.: K fonologickému systému moderní angličtiny. Předneseno v Pražském lingvistickém kroužku 14. prosince 1928. Časopis pro moderní filologii a literatury, 15, 1929a, s. 129–136.

MATHESIUS, V.: On the phonological system of modern English. In: N. V. Dekker – van de Vegt, Donum natalicum Schrijnen… Nijmegen, Utrecht 1929b, s. 46–53.

MATHESIUS, V.: La structure phonologique du lexique du tchèque moderne. Contribution à la phonologie comparèe. TCLP, 1, 1929c, s. 67–84; česky v Čeština a obecný jazykozpyt, s. 59–86.

MATHESIUS, V.: Zielen und Aufgaben der vergleichenden Phonologie. In: Xenia Pragensia E. Kraus… et J. Danko .. oblata. Jednota československých matematiků a fyziků, Praha 1929d, s. 432–445; česky v Čeština a obecný jazykozpyt, s. 39–58.

MATHESIUS, V.: Zur Satzperspektive im modernen Englisch. In: Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Literaturen, 155. G. Westermann, Braunschweig – Berlin –Hamburg 1929e, s. 202–210.

MATHESIUS, V.: Glossen zur tschechischen Slavistik eines tschechischen Nichtslavisten. Slavische Rundschau, 1, 1929f, s. 651–656.

MATHESIUS, V.: K pořádku slov v hovorové češtině (1930). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 353–359.

MATHESIUS, V.: Zum Problem der Belastungs- und Kombinationsfähigkeit der Phoneme. TCLP, 4, 1931a, s. 148–152; přetištěno v. Vachek, ed., 1964, s. 177–182.

MATHESIUS, V.: O výrazové platnosti českých skupin hláskových (1931b). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 87–90.

MATHESIUS, V.: Několik slov o hiátu v dnešní češtině (1931c). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 91–95.

MATHESIUS, V.: Vzpomínka na profesora V. E. Mourka (1931d). In: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 427.

MATHESIUS, V.: Cizí slova ze stanoviska synchronického (1932a). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 96–109.

MATHESIUS, V.: Obecné zásady pro kulturu jazyka. In: B. Havránek – M. Weingart (ed.), Spisovná čeština a jazyková kultura. Melantrich, Praha 1932b, s. 245–258.

MATHESIUS, V.: Dějiny anglické literatury. Od zavedení knihtisku až po realistický román 18. století. Podle přednášek Viléma Mathesia. Přehlédl René Wellek, text zrevidoval Karel Třeska. Spolek posluchačů filozofie KU a studentské sekce Britské společnosti, Praha 1933.

MATHESIUS, V.: Osobnost Čeňka Duška a cesta českého protestantismu (1934). In: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 423–426.

MATHESIUS, V.: K výslovnosti cizích slov v češtině (1935a). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 110–129.

[96]MATHESIUS, V.: Z mých pamětí. Gymnázium. Pražská fakulta na počátku století (1935b). In: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 409–422.

MATHESIUS, V.: Deset let Pražského lingvistického kroužku (1936a). In: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 439–448.

MATHESIUS, V.: On some problems of the systematic analysis of grammar. TCLP, 6, 1936b, s. 95–107.

MATHESIUS, V.: Nebojte se angličtiny! Praktický průvodce jazyka. Orbis, Praha 1936c. (Celkem 7 vydání, od 3. vydání SPN.)

MATHESIUS, V.: O takzvaném aktuálním členění větném (1939a). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 234–242.

MATHESIUS, V. (ed.): Co daly naše země Evropě a lidstvu. Sfinx, Praha 1939b; 2. vyd. 1940.

MATHESIUS, V.: Fonetika, její podstata a vývoj (1940). In: Čeština a obecný jazykozpyt, s. 27–38.

MATHESIUS, V.: Základní funkce pořádku slov v češtině. SaS, 7, 1941, s. 169–180.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: B. Havránek – J. Mukařovský (ed.), Čtení o jazyce a poezii. Družstevní práce, Praha 1942a, s. 10–100.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. SaS, 8, 1942b, s. 88–92; Jazyk, kultura a slovesnost, s. 50–64.

MATHESIUS, V.: Možnosti, které čekají. Epištoly o tvořivém životě. J. Laichter, Praha 1944. 2. vyd. 1945.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Ed. J. Vachek. Academia, Praha 1961. (Též anglický a japonský překlad.)

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Ed. J. Vachek. Odeon, Praha 1982.

MATHESIUS, V.: Kořeny mého lingvistického myšlení. In: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 435–438.

MUKAŘOVSKÝ, J.: V. Mathesius. SaS, 10, 1948, s. 1–2.

Pražskij lingvističeskij kružok. Sbornik statej. Ed. N. A. Kondrašov. Progress, Moskva 1967.

SKALIČKA, V.: Zur ungarischen Grammatik. Práce z vědeckých ústavů filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, č. 39. Praha 1935.

SKALIČKA, V.: K otázce fonologických protikladů. LF, 63, 1936, s. 133–139.

STUMPF, C.: Die Sprachlaute. Berlin 1926.

TENCH, P. (ed.): Studies in Systemic Phonology. Pinter Publishers, London – New York 1992.

TRNKA, B.: V. Mathesius. ČMF, 29, 1945, s. 3–13.

TRUBETZKOY, N. S.: Polabische Studien. Akademie der Wissenschaften in Wien. Philosophisch-historische Klasse. Sitzungsberichte. 211. Band, 4. Abhandlung. Tempsky, Wien – Leipzig 1929.

TRUBETZKOY, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939.

VACHEK, J.: Phonemes and phonological units. TCLP, 6, 1936, s. 235–239.

VACHEK, J. (ed.): A Prague School Reader in Linguistics. Indiana University Press, Bloomington 1964.

VACHEK, J.: The Linguistic School of Prague. An Introduction to its Theory and Practice. Indiana University Press, Bloomingon 1966.

VACHEK, J.: U základů pražské jazykovědné školy. Prameny české a slovenské lingvistiky. Řada česká, 1. Academia, Praha 1970a.

VACHEK, J.: Pětadvacet let od skonu Viléma Mathesia. ČMF, 1970b, s. 121–126.

VACHEK, J. (ed.): Z klasického období pražské školy 1925–1945. Academia, Praha 1972.

[97]VACHEK, J.: Vilém Mathesius. In: Jazyk, kultura a slovesnost, 1982a, s. 455–463.

VACHEK, J.: Vilém Mathesius to world linguistics. PhilPrag, 25, 1982b, s. 121–127.

WELLEK, R.: Vilém Mathesius (1882–1945). In: Matejka, ed., 1976, s. 6–14.

 

R É S U M É

Vilém Mathesius

Vilém Mathesius, the founding Father of the Prague Linguistic Circle has remained the pivotal figure of this scientific body because he understood that its main purpose was to serve as a genial discussion ground for all those who were deeply interested in new ideas of modern linguistics that was inseparably connected with the radical changes brought about by the emergence of a new era mankind was entering. Even though linguistic problems formed the core of the Circle’s program it was much broader than linguistic only.

Mathesius’ work was thwarted by his premature death, but its definite contours serve as an example of an open design which was shaped in unhurried steps, each step bearing features of sensitive observation and thought. Mathesius was in life as well as in his journalism an apostle of the spiritual activism. Even though he never used words like phenomenology we find in a private letter lines that testify his elementary understanding of the man in his relationship to the outside world typical for the philosophy developed in the influencial circle around Franz Brentano; Prague was one of its important centres. This allows to understand why his work is a non-apriori, open system with an immanent dynamism, a system close to life which directs attention allowing deep insights, but never binding or limiting.

Mathesius created an original system of phonology of his own (different from Jakobson – Trubetzkoy) which he was developing, but he never claimed it was better than any of the others. His functional grammar that led him to find a proper place and use for the psychological :: grammatical (subject, predicate) had not changed its plot design for years; finally – after years of observation, analysis nad pedagogical experience – one can find signs showing that he was contemplating a new solution to the onomatology :: functional syntax relationship.

The multifaceted activity of Mathesius was as natural for him as never separating linguistics and verbal arts. A reader of his writings cannot possibly suspect that their author’s health condition was far from excellent.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 2, pp. 81-97

Previous Hana Gladkovová: Druhá slavistická čtení v Sofii

Next František Štícha: Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I.