Olga Müllerová: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Olga Müllerová: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba

Olga Müllerová: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994, 145 s.

 

Recenzovaná publikace je po práci „Komunikativní složky výstavby dialogického textu“ (UK, Praha 1979/83) druhou samostatnou autorčinou monografií. Autorka ovšem od té doby participovala na řadě dalších větších prací, které měly nebo ještě patrně budou mít nemalý ohlas. Připomeňme si tu programovou příručku „Komplexní analýza komunikačního procesu a textu“ (PF, České Budějovice 1987; spolu s J. Kořenským, J. Hoffmannovou a A. Jaklovou), interpretativně zaměřenou čítanku „Mluvená čeština v autentických textech“ (H&H, Jinočany 1992; spolu s J. Hoffmannovou a E. Schneiderovou) a popularizující „Kapitoly o dialogu“ (Pansofia, Praha 1994; spolu s J. Hoffmannovou). Charakteristické pro studie O. Müllerové je spoléhání se na bohatý a rozmanitý jazykový materiál a odtud pramenící explicitní či implicitní nedůvěra k abstraktnějším teoriím, které v materiálu vidí pouhé ilustrování svých tezí (ale i možnost jejich verifikace, resp. falsifikace).

Recenzovaná práce je rozdělena do těchto částí: „Úvod“ (s. 7–14), 1. kap. „Přehled prací o výstavbě mluvených textů“ (s. 15–22), 2. kap. „Mluvený text z hlediska produkce řeči v určité komunikační situaci“ (s. 23–32), 3. kap. „K možnostem syntaktické interpretace mluveného textu“ (s. 33–39), 4. kap. „Syntaktická interpretace mluveného textu“ (s. 40–89), 5. kap. „Opravy a dvojí vyjádření“ (s. 90–118), „Závěr“ (s. 119–120). Následují tři obsáhlá resumé (s. 121–137) a „Literatura“ (s. 138–145) – zde si nemohu odpustit poznámku, že na úkor některého z resumé by byl nepochybně smysluplnější alespoň stručný rejstřík. Jádrem monografie a zároveň těmi částmi, které jsou pro další výzkum nejpřínosnější, jsou jistě kap. 4. a 5. (i když také k nim lze mít několik závažnějších připomínek). V nich autorka podala velké množství zajímavých příkladů a ty v řadě případů osobitě analyzovala.

Ve své recenzi se dále zaměřím hlavně na některé obecnější problémy.

Autorka nás průběžně přesvědčuje o tom, že přistupovat k rozboru mluvených projevů pomocí analytických nástrojů a hodnotících kritérií vypracovaných na projevech psaných není adekvátní. Přesto však často konfrontuje vlastnosti textů mluvených s texty psanými a o přísně „nezávislý“ popis mluveného textu neusiluje. V jejím metajazyku se pak objevují dokonce formulace typu jev X je (z hlediska psaného textu) nenáležitý (s. 54), jiný jev se vysvětluje/hodnotí jako „nefunkční opakování“ (s. 56) apod.

Značné problémy má čtenář s autorčiným užíváním výrazu „interpretace“, viz např. její častý výraz „syntaktická interpretace“ (proč ne analýza?). Podle s. 33 slouží syntaktické příručky jako „teorie pro interpretaci textů“ (!). Autorčina snaha navazovat na domácí syntaktické práce je evidentní a spočívá v tom síla její monografie, neboť řadu poznatků, které přináší, bude možné do nich dobře začlenit. Ještě důsledněji se však mohla vyrovnat s Greplovou – Karlíkovou „Skladbou spisovné češtiny“ (SPN, Praha 1986), především s jejich propracovaným konceptem komunikativních funkcí výpovědi; ten působí totiž přesvědčivěji než autorčin – opravdu nezbytný? – pojem „obsahově-pragmatické jednotky“ a práce s ním. Charakteristika komunikativních funkcí „obsahově-pragmatických jednotek“ vyvolává dojem jisté arbitrárnosti a lze si klást otázku, zda je či není rozdíl např. mezi „sdělením předpokladu“ a „vyslovením předpokladu“ (viz s. 55 a 56) – v jednom případě [146]aspekt ilokuční, v druhém lokuční (?) – nebo „rozhodnutím“ a „sdělením rozhodnutí“ (s. 61 a 62) nebo „zprávou“ a „sdělením“ (srov. s. 47); příklad z „Komplexní analýzy komunikačního procesu a textu“, který je přejat do autorčiny monografie, je původně charakterizován jako jedna obsahově-pragmatická jednotka, a to „rada“ (viz s. 100 v 2. vyd., nevročeno), nověji jako čtyři obsahově-pragmatické jednotky, a to „výzva, nepřímo i rada – sdělení – hodnocení – domněnka, tvrzení“ (s. 60, 61).

Autorka se hlásí ke „komplexní analýze komunikačního procesu“, která nenechává stranou žádné místo v textu (viz s. 50, 51), zároveň však – v návaznosti na deklarované metodické srovnávání textů psaných a mluvených – postupuje selektivně a zabývá se jen „syntaktickými rysy, které odlišují analyzovaný (interpretovaný) text od textu, který by byl produkován jako písemný“ (s. 50). Tento diferenční – do jisté míry tedy nutně arbitrární – přístup vede pak např. k tomu, že se nechává stranou hned v první ukázce hned první výraz, totiž oslovení (s. 53) (na jiných místech se však podobné výrazy analyzují (viz s. 55, 60) (?)). Autorka patří u nás k průkopníkům v oblasti analýzy dialogu, a proto překvapuje, že interakčním jevům je věnována malá pozornost. To platí zejména pro rozbor interakčních aspektů oprav, jemuž je věnováno jen o málo víc než jedna strana, aniž by byla uvedena jediná ukázka (viz ale i analytické ignorování interakčně relevantního výrazu hm majícího status dokonce samostatné repliky na s. 55).

Problémem je přístup k vysvětlování specifických jevů mluveného textu. Autorka se neorientuje na kategorie vlastní samým mluvčím, jak je to charakteristické pro etnometodologickou konverzační analýzu, nýbrž na kategorie (lingvistického) analytika (odtud její úvahy o v zásadě pouze analyticky motivovaném „možném segmentování mluveného textu“ a jeho výsledcích; s. 13, 40n.). Metaforicky řečeno, věnuje se „fonetice komunikace“, nikoli „fonologii komunikace“. Jakožto analytička navazující na pojmoslovný aparát české (a ruské) syntaxe si ovšem uvědomuje jeho nedostatečnost a hledá další způsoby vysvětlování. Ty jsou nacházeny (někdy jen tušeny) v komunikačně-pragmaticky orientovaných proudech lingvistiky. V praxi to ovšem leckdy znamená odsouvání vysvětlení do psycholingvistiky a jindy zase lingvisticky důvěřivé psychologizování (viz např. o vztahu záměrnosti/nezáměrnosti a „intelektuální námahy“, o „pozitivní a negativní záměrnosti“, s. 117; o „intelektuální námaze“ a „momentu odlehčení“, s. 77). Bez spolupráce s psychology, resp. psycholingvisty – jdeme-li naznačenou cestou – se tu lze jen ztěží obejít. Někde už má ovšem lingvistika k dispozici i svá specificky lingvistická vysvětlení a s nimi by se bylo třeba vypořádat před vykročením do oblasti vysvětlení mimolingvistických. To se týká zejména vysvětlení některých jevů (např. určitých typů elips) v pojmosloví aktuálního členění (viz v uvedené práci Grepla – Karlíka).

Závěrem: Monografie O. Müllerové je nepochybně inspirativní. Vyniká nevšedním materiálem a domnívám se, že v ní mnohý lingvista objeví jazykové konstrukce, kterých si dosud ani nepovšiml. Syntaktické příručky budou z jejího materiálového a analytického bohatství nepochybně vydatně těžit. Obecnější problémy, o nichž jsem se zmínil, jsou většinou otevřenou záležitostí a teprve další výzkum ukáže míru jejich relevantnosti/nerelevantnosti.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 2, pp. 145-146

Previous Přemysl Janota: Zdena Palková: Fonetika a fonologie češtiny

Next Jasňa Šlédrová: Alena Macurová – Petr Mareš: Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu