Jasňa Šlédrová
[Recenze]
Alena Macurová – Petr Mareš: Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu
Již název práce A. Macurové a P. Mareše Text a komunikace naznačuje, že autorská dvojice zvolila téma značně komplexní. Podtitul práce Jazyk v literárním díle a ve filmu je příslibem, že globální téma bude řešeno také ve specifických komunikačních situacích, které vyžadují uplatnění specifických komunikačních prostředků. Naše recenze si neklade za cíl interpretaci jednotlivých částí této práce ani nenabízí seznámení s výkladem stěžejních pojmů, ale chce se především zaměřit na sledování toho, do jaké míry se oběma autorům daří udržet si komplexní pohled na zvolené téma.
Zamyslíme-li se nad celkovou situací v oboru, poslední dvě desetiletí přinášejí stále více stylistických a textově lingvistických prací, které jak vymezováním předmětu svého studia a kladením otázek, tak i metodikou hledání odpovědí v rovině teoretické i empirické v mnohém vybočují z rámce, kterého se jim dostalo v dřívějším období. Nejmarkantnější je tato tendence u prací, které si kladou za cíl popsat nejrůznější stránky komunikačního procesu. Komunikační proces, který ve své základní podobě je daný vztahy mezi produktorem, textem a adresátem, je tématem značně komplexním, což evokuje i užití komplexních výzkumných metod. Nejinak je tomu i v případě centrální složky komunikačního procesu – textu. Ten, pokud nám půjde o jeho komplexní analýzu, rovněž nelze popsat čistě lingvistickými prostředky a izolovat jej od autorského subjektu a adresáta. Takový postup vyžaduje uplatnění přinejmenším psychologických a sociologických metod studia (srov. Daneš, 1988).
Studium komunikace konkrétních textů dokazuje, jak se postupně lidské poznání posouvá od výzkumů v rámci jednotlivých disciplín k výzkumům jednotlivých témat, kde disciplinární zarámování postupně pozbývá smyslu. Těžko bychom také stanovovali konečný počet disciplín, které se zabývají komunikací. I když byly učiněny pokusy o vytvoření takových seznamů, nelze je považovat za konečné.
Četné zahraniční práce, ale i některé domácí, které usilují o globální pohled na komunikaci a text, zdůrazňují své interdisciplinární zaměření někdy až příliš okázale a nenáležitě, neboť vycházejí hlavně z pozic svého „mateřského“ oboru a ony mezioborové podněty mají funkci jen jakýchsi příležitostných nálepek. Recenzovaná práce je však pravým opakem. Oba autoři nijak explicitně nezdůrazňují komplexnost svých přístupů a s ní související uplatňování konkrétních interdisciplinárních metod.
Práci tvoří dvě samostatné studie. První studie, jejíž autorkou je A. Macurová, je nazvána Komunikace ve slovesném textu a slovesný text v komunikaci. Druhou studii nazval její autor P. Mareš Film a verbální komunikace. I když lze obě práce číst izolovaně, po jejich prostudování odhalíme pevnou sjednocující linii obou textů.
Obě studie spojuje zaměření na problematiku verbálního jazyka v textech a snaha o odhalení vztahů s dalšími znakovými systémy. Texty jsou v obou případech pojaty jako komplexní znakové útvary. I když autoři v úvodu konstatují, že práce spíše otázky klade než řeší, domníváme se, že tento cíl se podařilo oběma autorům v mnohém překročit. Využití stěžejních poznatků z oblasti sémiotiky (viz odkazy na práce Morrisovy, např. 1946), výrazná reflexe poznatků literární vědy, jež umožňuje postihnout specifické rysy uměleckých textů (viz četné odkazy na práce Lotmanovy, [148]např. 1970 aj.), ale i systematická orientace na práce přistupující k problematice textu z psychologických či psycholingvistických pozic (např. Johnson-Laird, 1983; Kintsch, 1974; van Dijk – Kintsch, 1983; Tarasov, ed., 1985), umožňuje nalézat v textu i četné odpovědi na kladené otázky.
A. Macurová již v první kapitole nazvané Slovesný text: rezultát a východisko komunikačních aktivit explicitně ztotožňuje tvorbu a produkci textů s jednou ze základních lidských potřeb a následně ukazuje, jak se vědomí této potřeby odráží v paradigmatu současné lingvistiky: „To, jak k textu přistupuje současná lingvistika, je do značné míry určováno vnitřním pohybem objektu lingvistiky, typickým zhruba pro 2. pol. 20. století: pozici jazyka – systému (objektu lingvistiky novodobě tradiční) postupně zaujímá právě text (realizace systému) a v poslední době jev ještě komplexnější povahy – sama komunikace“ (s. 11). V návaznosti na komplexní povahu komunikace je dále řešena problematika homogenních a heterogenních sémiotických systémů, a to ve prospěch převahy existence systémů heterogenních.
Ze stejného zorného úhlu odvíjí své úvahy v první kapitole i studie P. Mareše. Ústředním tématem je uplatnění verbálního jazyka ve filmu, což přivádí autora k problematice vztahu komunikace realizované prostřednictvím homogenních znaků ke komunikaci sémioticky heterogenní, přičemž film je výrazným představitelem druhého typu komunikace. Tento fakt autor přesvědčivě dokládá v rovině teoretické, ale i analýzou velkého počtu žánrově různých filmů.
Obě práce jsou sjednoceny i po stránce terminologické. Ve svých výkladech, kromě pojmů obsažených v titulech, autoři často operují s pojmy: smysl, význam, neverbální komunikace, primární a sekundární komunikace, produkce a recepce textu. Vymezení smyslu je provázeno výkladem pojmů téma a význam, neboť sémantické rysy těchto pojmů bývají v některých pracích dosti často zastřeny. Tématem A. Macurová rozumí „to, o čem se mluví“, smyslem „to, co to pro mě (tebe, nás…) znamená“ (srov. s. 31). Význam autorka vymezuje s použitím psycholingvistické literatury, kde se zdůrazňuje usouvztažňování s vědomím vnímatele textu. I když využití psycholingvistických poznatků považujeme za velký přínos obou studií, v daném případě psycholingvistický výklad významu znesnadňuje postižení rozdílu mezi smyslem a významem. U významu pokládáme za důležité upozornění na jeho nezávislost na aktuální komunikační situaci (srov. Mluvnice češtiny, 3).
O neverbální komunikaci se v obou studiích dočteme na mnoha místech. A. Macurová se opírá a klasifikaci Poytesovu (1976), v níž se vychází z opozic verbální x neverbální a vokální x nevokální. P. Mareš odkazuje na řadu prací, které se zabývají různými formami neverbální komunikace, lingvistice je patrně nejblíže klasifikace Mistríkova (1988).
Psycholingvisté mohou být určitě spokojeni se zohledněním vnitřní řeči, o níž se autor zmiňuje v souvislosti s rolí jazyka při vnímání filmu. Možná, že ještě přesnějších kontur by nabyly autorovy úvahy, kdyby přihlédl k článku J. Vachka (1983), který se zabývá problémem psané normy jazyka a vnitřní řeči. Absenci tohoto pramene však nelze považovat za nedostatek, neboť ve studii A. Macurové lze nalézt odkazy na jiné Vachkovy práce, které se zabývají neverbálními komunikačními prostředky (srov. Vachek, 1981).
Oba autoři si všímají dvou komunikačních úrovní, které označují jako primární a sekundární komunikaci. V uměleckém prozaickém textu tyto úrovně odpovídají [149]dvěma komplementárním plánům. Sekundární komunikace odpovídá přímé řeči postav, komunikace primární představuje komunikaci autora textu s adresátem v řeči nepřímé.
Pokud se zaměříme na první studii, nejrozsáhlejší kapitolou je kapitola třetí, která si podrobně všímá problematiky recepce textu. Je členěna do tří podkapitol, v nichž se autorka postupně zabývá otázkami vnitřnětextových instrukcí k vnímání a interpretaci textu, dále vnětextovými instrukcemi, kterými jsou vysvětlivky, a celý text uzavírá problematikou překladu, který je nahlížen jako textové interpretace orientující jistým způsobem čtenářskou recepci textu (srov. s. 52).
Studie P. Mareše má podrobnější členění, tvoří ji osm kapitol, které jsou uzavřeny bohatou přílohovou částí. Autor se nejprve zaměřuje na postižení dimenzí verbálního jazyka v němém filmu. Dále postupuje chronologicky, od postavení jazyka v němém filmu, přes pozici jazyka v období počátků zvukového filmu až k jazyku v době rozvinutého zvukového filmu. Samostatná kapitola je věnována významu psaného jazyka ve zvukovém filmu. V posledních třech kapitolách jsou popsány různé formy řeči ve zvukovém filmu. Autor pro tři hlavní typy zvolil označení: hlas v prostoru, hlas v nitru a hlas nad prostorem.
Domníváme se, že Marešova práce je adresována nejen odborníkům na teoretické otázky filmového umění, ale četnými odkazy na filmová díla naší i zahraniční kinematografie práce osloví i zanícené filmové diváky, kteří v ní objeví některé další souvislosti, jež jim mohly při zhlédnutí filmu uniknout.
Vzhledem k tomu, že oba texty jsou teoreticky značně náročné a je v nich užito v naší lingvistice ještě nepříliš zdomácnělých termínů, mohla by se publikace zpřístupnit větší čtenářské veřejnosti, kdyby byla rozšířena o věcný rejstřík.
Z globálního přístupu ke komunikaci a s ním souvisejícího syntetického způsobu nazírání na text můžeme odhalit hausenblasovskou linii studia textu. Není proto náhodou, že autoři využili příležitosti životního jubilea K. Hausenblase, aby publikací poděkovali svému učiteli za průkopnickou práci na poli komunikačního pojetí textu.
LITERATURA
DANEŠ, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. SlavPrag, 32. Philol. 4–5. Praha 1988, s. 85–109.
DIJK, T. A. VAN: Some Aspects of Text Grammars. A Study in Theoretical Linguistics and Poetics. The Hague – Paris 1972.
JOHNSON-LAIRD, P. H.: Mental Models. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1983.
KINTSCH, W.: The Representation of Meaning in Memory. Hillsdale, N. J. 1974.
LOTMAN, J. M.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.
MISTRÍK, J.: Variácie reči. Bratislava 1988.
Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.
MORRIS, CH.: Signs, Language and Behavior. New York 1946.
TARASOV, E. F. (ed.): Issledovanija rečevogo myšlenija v psicholingvistike. Moskva 1985.
VACHEK, J.: Paralingvistické zvuky a psaný jazyk. SaS, 42, 1981, s. 124–133.
VACHEK, J.: K problémům psané normy jazyka a vnitřní řeči. SaS, 44, 1983, s. 131–135.
Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 2, s. 147-149
Předchozí Jiří Nekvapil: Olga Müllerová: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba
Následující Oldřich Uličný: František Daneš – Světla Čmejrková (ed.): O Čapkových Hovorech s TGM
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1