František Daneš – Světla Čmejrková (ed.): O Čapkových Hovorech s TGM

Oldřich Uličný

[Recenze]

(pdf)

František Daneš – Světla Čmejrková (ed.): O Čapkových Hovorech s TGM

František Daneš – Světla Čmejrková (ed.): O Čapkových Hovorech s TGM. Academia, Praha 1994. 183 s.

 

Sborník obsahuje referáty a vystoupení z interního semináře Ústavu pro jazyk český ČSAV uspořádaného v březnu 1990. Je nutno zdůraznit, že nejde ani o jubilejní laudatia, ani o jazykovědné analýzy bezvýhradně oslavující „velké osobnosti“, jaké jsme v případě výročí politických a kulturních činitelů čítali i v jazykovědných časopisech v průběhu čtyřiceti let před r. 1989. Naopak, sborník má všechny atributy seriózního díla a dokonce vědeckého činu, protože po létech zájmu o jiné oblasti se tu česká jazykovědná bohemistika vrací k tradici lingvostylistické analýzy (srov. Knížka o jazyce a stylu soudobé české prózy, 1961 aj.), obohacené však o moderní podněty a přístupy. Navíc jde zřejmě o první práci tohoto druhu věnovanou analýze jediného textu. Je třeba také s uznáním kvitovat, že pouhých několik měsíců po převratu bylo toto pracoviště, těžce zkoušené normalizační ideologií, schopno vydat tak mnohostrannou a kompetentní zprávu o svých schopnostech pojednat téma dosud tabuizované a učinit tak se vší úctou a pietou, avšak zároveň s vědeckou přesností a kritickou přísností. Obdobně ostatně, jak se stavěl sám Čapek k velkému spoluautoru Hovorů.

Sborník obsahuje množství faktů a interpretací ze všech jazykových rovin včetně syntakticky relevantních jevů interpunkčních, a tedy zvukových. V oddíle Myšlení a řeč pojednává F. Daneš (s. 11–24) o koherenční struktuře textu v Hovorech s TGM; ukazuje, jak se masarykovský prostý způsob vyjadřování odráží v jasné a přehledné výstavbě tematických posloupností. Textovělingvistická a komunikační analýza díla je dokumentována zejména ve využití konektorových partikulí v širokém smyslu, z nichž autor vyzdvihuje zvl. tzv. kontaktové formule, a dále na analýze textových a zvukových funkcí dvojtečky a pomlčky. Oddíl 2, nazvaný Dialog, přináší čtyři zajímavé studie. S. Čmejrková (s. 27–33) ukazuje implicitní i explicitní dialogický charakter různých částí Hovorů a zaměřuje se na osvětlení tří rolí Karla Čapka jako Pisatele Hovorů, a to na roli tazatele, posluchače a splutvůrce. J. Hoffmannová (s. 37–44) si všímá žánrového charakteru Hovorů (nejde o autobiografii, biografii, ani o paměti, nýbrž o žánr smíšený) a na jazykových prostředcích ukazuje stírání rozdílů mezi subjekty obou autorů. P. Nejedlý (s. 45–50) podává stylistický rozbor zejména syntaktických prostředků, podrobně si všímá podílu idiolektu každého z obou autorů i dalších stylových charakteristik textu Hovorů a dospívá k závěru, že styl Hovorů je svébytný a přes společné rysy se nekryje s individuálním stylem ani jednoho z obou spoluautorů. Tento závěr, byť není podložen kvantitativními údaji, je nepochybně přijatelný. – V zajímavé úvaze srovnává J. Povejšil (s. 34–36) různé textové, slohové i obsahové rysy Hovorů s Eckermannovými Rozhovory s Goethem. – V oddíle nazvaném Kontext analyzuje J. Kraus (s. 53–58) polemický žánr Masarykových textů na jiných dokladech než na Hovorech – tam se polemizuje málo (srov. i zde J. Hoffmannová, s. 43), víc se o polemických střetech jen hovoří. Srovnání Hovorů s jinými Masarykovými texty je však běžné a užitečné i v jiných oddílech sborníku. – Čtvrtý oddíl nese název Skladba a tvarosloví. V obsažném a hutném článku o syntaktické stánce Hovorů se Zd. Hlavsa (s. 61–67) zabývá zajímavými teoretickými otázkami autenticity textu, všímá si problematiky stylizace mluvené syntaxe v literárním textu a na [151]úloze středníku v syntaxi Hovorů předvádí jednak jeho roli prostředku intonační stylizace mluvenosti, jednak zrušení protikladů mezi jednotkami klasické syntaxe, která vychází z textu psaného. – V pozoruhodné studii o aktuálním členění Hovorů dospívá L. Uhlířová (s. 68–73) jednak k závěrům o specifické povaze aktuálního členění Hovorů ve srovnání s Masarykovými Ideály humanitními, jednak k obecnější charakteristice vývoje aktuálního členění českého psaného textu (neuměleckého) v průběhu 20. století; podle autorky prezentace informativnosti textu na prostředcích nexu tematicko-rematického „směřuje nejen od explicitnosti k implicitnosti“ (s. 73). – Poslední příspěvek čtvrtého oddílu je věnován slovesu i z morfologického hlediska, ale hlavně slovesným konstrukcím; autorkou je N. Svozilová a kol. (s. 74–89), tj. A. Jirsová (kontaktová funkce slovesa), M. Švehlová (elipsa V_fin a infinitiv), H. Prouzová (nom. a instr. predikativní) a E. Macháčková (gen. záporový). K jednotlivým zcela přiměřeným interpretacím jazykových prostředků jen několik poznámek. Při hovorovém užití neposesívního mít (to máte tak) nejde v dokladech vždy o tzv. objektovou sponu, nýbrž i o zástup plnovýznamového slovesa být (s. 74). Při výkladu instrumentálu predikativního by se žádalo připomenout i nářeční podklad tohoto jevu, který je dodnes živý nejen v moravských dialektech, nýbrž i v tamní městské mluvě; nelze tu vyloučit ani vliv ruštiny. Je pozoruhodné, že Čapkova stylizace tento jev nepotlačila, zatímco typ gen. ničeho, obdobně živý v mor. nářečích dodnes (není ničeho = není nic k dostání) se podle zjištění autorek v Hovorech vůbec nevyskytuje. Čapek ho asi považoval za příliš periferní, pokud nebyl ovlivněn (on, nebo Masaryk?) puristickými zákazy. – Oddíl 5 je věnován vděčnému tématu lexika a frazeologie. L. Kroupová (s. 93–99) podrobila rozboru zásobu přejatých výrazů a spojení v Hovorech, všímá si však i slovotvorné stránky jejich domestikace a jejich vztahů k slovům domácím v masarykovském textu. – Výrazy přejatými z ruštiny, zvl. z oblasti vojenství, se zabývá I. Němec (s. 100–102). – Masarykovým neologismům v Hovorech a ve Světové revoluci (ježíšství, obrodič, zpáteřiti aj.) věnoval pozornost E. Michálek (s. 103–106). – Dva příspěvky jsou věnovány jednotlivým výrazům: I. Nebeská (s. 107–109) charakterizuje hloubku i prameny chápání pojmu tolerance a pojmů sousedících, V. Chládková pak analyzuje významy spojení pravda vítězí ve staré i nové češtině. V šestém oddílu sborníku (Jazyk a prostředí) ukazuje J. Hlavsová komplexní obraz podloží Masarykova nářečního idiolektu a převážně úspěšnou stylizaci Čapkovu, spolu ovšem s obecněčeskými či východočeskými exkursy, v několika málo případech ne zcela organickými. (Jen na okraj ke s. 121: výslovnost [osnáct] je nepravděpodobná, spíše [osnást]; donde znamená ‚přijde’; ke s. 122: výraz kluk je cizí v jihovýchodomoravském úzu, nikoli však v úzu středomoravském.) – Zajímavými postřehy o vztahu Čapka – veltmana k slováctví přispěl J. Horálek (s. 124–125) – jak je vidět, byl Čapek ochoten z lásky ke svému idolu v lecčems ze svých názorů, a to i jazykových, slevit. – Oddíl 7 je věnován překladu Hovorů, ale jen do angličtiny. M. Turbová (s. 129–132) přináší kazuistiku k známému problému překladu českých expresivních jazykových prostředků do angličtiny. J. Slavíčková (s. 133–137) vtipně pojala rozbor Hovorů jako dialog o možném popisnějším překladu české dvojice pověra – víra jako belief – misbelief (proti pův. superstition – faith; v oblasti bibliografické jde však tak trochu o příběh s tajemstvím, který neřeší ani odkaz v článku M. Turbové). Osmý oddíl, text a zobrazení, [152]přináší srovnání s jinými než verbálními sémiotickými oblastmi, zvl. s Čapkovými Kresbami a fotografiemi. D. Škvorová (s. 141–148) pracuje s textem a fotografiemi Hovorů, O. Šoltys (s. 149–153) se zabývá více fotografiemi jiných velikánů než TGM a kresbami a fotografiemi doprovázejícími jiné texty než Hovory. – Jako příloha se publikuje známý esej J. Mukařovského Masaryk jako stylista z r. 1948.

Z bohaté palety problémů sborníku o Hovorech s TGM a nástinů jejich řešení jmenujme především problematiku autorství Hovorů, přítomnou téměř ve všech příspěvcích. Ta je řešena pomocí formulací jako „společné dílo dvou osobností“, „amalgám Čapkova a Masarykova stylu“, Čapek je „věrným interpretem prezidentova přednesu“, Čapek se „trochu i Masarykem stal“. Jazyk a styl Hovorů je pak charakterizován jako oscilující „mezi stylem hovorovým a stylem odborným“ (s. 49) (srov. s ním hodnocení Masarykova stylu u Mukařovského „… křížení … jazyka hovorového a jazyka řečnického“, s. 183), apod. Podstatný je však přínos metodologický: autoři sborníku použili nejen zaužívané metodiky lingvostylistických analýz textu, nýbrž naznačili zároveň, jak je možno interpretovat text i z hlediska psychologického, sociologického a sociolingvistického, z hlediska literární teorie, textologie, sémiotiky aj. Toto obléhání textu ze všech možných stran vydalo dobré plody; především odhalilo různé kořeny četných napětí, které se v textu prezentují i jazykovými a stylovými prostředky. Tato napětí spočívají např. v rozporu i jednotě dvojího autorství, v hraniční žánrové příslušnosti textu, v protikladu dojmu mluvené syntaxe a psanosti textu, v průmětu stylizované mluvenosti do grafických prostředků a mn. j. Jsou tu však i interpretace sahající za text, resp. text (v literární stylizaci) ovlivňující: protiklad rozdílů věkových, sociálních i regionálních mezi „spoluautory“, a hlavně pozitivní napětí nesené osobností prvního prezidenta, který se učil kovářem; filosofova břitká analytičnost i obrozenecká tendence k výchovnosti (opakování výrazů, ale i ilokuční „opakuji“); polemično i filosofování; vzpomínání prvního muže ve státě na vlastní vesnické dětství; jazyk a styl mladého vědce a starého, moudrého muže – to všechno je neobyčejně inspirativní a činí ze sborníku četbu věru doporučení hodnou. Připočteme-li k tomu moderní textovělingvistické pojmové instrumentárium domácího i importovaného původu a několik nových pojmů, jako je kontaktová formule (Daneš, Čmejrková) nebo nabádavá intonace (Hlavsa), můžeme mluvit o šťastném činu a o úspěchu. Je to jistě i tím, že o autorech lze říci totéž, co praví S. Čmejrková o Čapkovi: „dominantní silou sjednocující Hovory je ze strany Čapkovy oddání se Masarykovi a snaha o srozumění“ (s. 33).

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 2, s. 150-152

Předchozí Jasňa Šlédrová: Alena Macurová – Petr Mareš: Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu

Následující Miloš Dokulil: Josef Filipec osmdesátiletý