Další konference o češtině

Olga Müllerová

[Kronika]

(pdf)

Another conference on Czech language

Ve dnech 17.–19.1.1995 se ve Šlapanicích u Brna konala konference na téma Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci. Konferenci uspořádala katedra bohemistiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Bylo to v poměrně krátké době už třetí reprezentativní shromáždění českých lingvistů i některých zástupců zahraničních bohemistů,[1] na němž se projednávaly nejrůznější otázky a problémy současné češtiny, jejího užívání v jazykových projevech, naší jazykové situace a postojů a úlohy lingvistů v období, kdy komunikace, výměna informací a vzájemné dorozumění jsou stále důležitější.

V průběhu tří dnů odeznělo téměř sedmdesát příspěvků. V deseti plenárních referátech se přední čeští lingvisté a jeden slovenský host dotkli všech podstatných, obecněji pojatých aspektů stavu a fungování češtiny (a slovenštiny) z hlediska dichotomie spisovnost/nespisovnost.

Z některých důležitých myšlenek lze vybrat např. požadavek retrospektivního a současně i perspektivního pohledu, který se v celém jednání konference také uplatňoval. Bylo zahájeno úvahou o tom, co z postulátů Pražské školy je dnes aktuální a v čem dnešní situace vyžaduje modifikované pohledy a postoje lingvistů. Z historické perspektivy byla ukázána obecná čeština a rovněž i jev příznačný pro současné mluvené projevy, totiž střídání spisovných a nespisovných tvarů v rámci jedné výpovědi (tzv. míšení kódů). Poměrně často zmiňovaným problémem bylo vymezení spisovnosti (ani Pražským lingvistickým kroužkem nebyla definována); nejpřesvědčivěji byla spojována se systémovostí. Definování nespisovnosti není (také s ohledem na požadavky veřejnosti) tak naléhavé a ani není spjato s problematikou kodifikace. V této souvislosti se hovořilo o kritériích kodifikace, o vztahu mezi deskriptivním a preskriptivním přístupem, o tom, co je dobré kodifikaci na překážku (např. když kodifikátor vychází ze svých vlastních názorů a pocitů a prosazuje je jako objektivní). Uplatnil se (v přiměřené proporci) také kontroverzně viděný vztah obecné a spisovné češtiny (obecné češtiny a češtiny na Moravě), existenci češtiny hovorové byla věnována relativně malá pozornost. Pokud jde o pohled perspektivní, důraz je kladen na toleranci v užívání všech spisovných a nespisovných jazykových prostředků a jejich podob, pokud mají funkční oprávnění. Je třeba vzít v úvahu to, že se projevuje zvýšený zájem o jazykové jevy a útvary periferní, nespisovné, ale i to, že současně vzrůstají nároky na ovládání češtiny spisovné a zájem o získání návodu úspěšného jazykového chování ze strany veřejnosti.

Ostatní referáty byly proneseny ve třech paralelních sekcích podle tematických okruhů. Nejobecnější, ale i nejrůznorodější byly referáty zařazené do sekce „Spisovnost, spisovná norma, variantnost“, další sekce byly tematicky sevřenější a jen nedostatek času omezoval zajímavé diskuse specialistů na jednotlivé jazykové disciplíny nebo okruhy činnosti, v nichž spisovnost a nespisovnost má svou zvláštní problematiku. Pozornost byla věnována zvukové stránce mluvených projevů, zejména výslovnosti, dále lexiku a speciálně terminologii a vlastním jménům. Ve zvláštních sekcích se probírala problematika spisovnosti a nespisovnosti ve škole a školním vyučování, při výuce češtiny jako cizího jazyka, při překládání. Velmi zajímavá a různorodá je z tohoto hlediska současná psaná publicistika i rozhlasové a televizní vysílání; také jim byla vyhrazena samostatná sekce, stejně jako spisovnosti a nespisovnosti v literatuře, nechybělo ani hledisko dialektologické.

Konference se vydařila po všech stránkách. Ukázala, že je dobré znovu probírat otázky užívání spisovné nebo nespisovné variety češtiny, protože to je problém všech jejích uživatelů, kteří také od lingvistů očekávají návody, řešení a rozhodnutí. I když i nadále zůstávají určité názorové neshody [156]týkající se významu některých základních pojmů, kterých se všeobecně užívá (např. spisovná čeština, hovorová čeština, interdialekt, míšení kódů), i neshody v názoru na současný obraz mluvené češtiny i na vývojové tendence, které se v jejím užívání uplatňují, je možno říci, že celé jednání probíhalo v duchu tolerance, ve snaze chápat se navzájem a v přátelském duchu. K němu nepochybně přispěla i výtečná společenská stránka konference; o ni se zasloužili její pořadatelé a jim také patří od všech účastníků dík a uznání.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 2, s. 155-156

Předchozí Miloš Dokulil: Josef Filipec osmdesátiletý

Následující Jana Hoffmannová: Druhá konference o komunikaci v Banské Bystrici