Slovník české frazeologie a idiomatiky

Zdeňka Hladká

[Book reviews]

(pdf)

Slovník české frazeologie a idiomatiky

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Red. F. Čermák – J. Hronek – J. Machač. Přirovnání, 492 s.; Výrazy neslovesné, 511 s.; Výrazy slovesné A–P, 757 s., R–Ž, 634 s. Academia, Praha 1983, 1988, 1994

 

Vydáním posledních dvou svazků Slovníku české frazeologie a idiomatiky (dále SČFI) zaměřených na slovesné výrazy se završuje dílo usilující o komplexní lexikografický popis současné frazeologie a idiomatiky češtiny. Zpracování verbálních frazémů a idiomů navazuje na předchozí dva díly věnované přirovnáním a neslovesným frazeologickým výrazům. Na přípravě celého slovníku se pod redakčním vedením F. Čermáka, J. Hronka a J. Machače podíleli pracovníci oddělení češtiny pro cizince Filozofické fakulty UK (zejména na 1., 3. a 4. svazku) a pracovníci oddělení současné lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR (zvláště na 2. svazku).

Oblast frazeologie a idiomatiky (dále FI) zůstávala dlouho na okraji lingvistického zájmu, reflektována byla spíše v pracích etnografického a folkloristického zaměření. Tato skutečnost je vysvětlitelná především příslušností většiny výrazů FI k mluvenému jazyku, jehož výzkum byl v minulosti opomíjen (s výjimkou prací dialektologických), a v neposlední řadě též náročností studia FI, vyžadujícího důkladnou znalost všech jazykových rovin. Lingvistika se otázkám frazeologie začala více věnovat v podstatě až po druhé světové válce, hlouběji pak zejména v 70. a 80. letech. V té době vznikla řada prací zabývajících se frazeologickou problematikou v teoretické rovině i v aplikované rovině lexikografické.[1]

V 70. letech se začal připravovat také SČFI (předběžné práce však probíhaly již od 60. let).

Potřeba systematického zpracování oblasti FI byla v českém prostředí pociťována již velmi naléhavě. Nebereme-li v úvahu starší sbírky, mající dnes v podstatě už jen materiálovou a historickou hodnotu (např. soubor přísloví v Blahoslavově Gramatice české, 1571; Komenského Moudrost starých Čechů, 1631; Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích, 1852), a ponecháme-li stranou na svou dobu velkolepé, avšak nedokončené dílo Flajšhansovo (1911 a 1913), poskytovaly soustavnější popis české frazeologie a idiomatiky pouze Lidová rčení od Jaroslava Zaorálka (1963) a Slovník synonym a frazeologismů od J. V. Bečky (1982). Oba slovníky však už novodobým požadavkům na popis FI neodpovídaly. Všimněme si v krátkosti některých jejich nedostatků i předností.

Práce Lidová rčení je přínosná především shromážděním obdivuhodného množství materiálu. Zaorálek čerpal z mnoha starších pramenů (např. z Blahoslava, Komenského, Čelakovského), z literatury věnované teritoriálním i sociálním dialektům i ze všech dosavadních výkladových slovníků češtiny. Na rozdíl od většiny [286]předchozích (víceméně folkloristických) prací, akcentujících především přísloví, zahrnul do svého frazeologického slovníku pouze výrazy nevětné povahy a pokusil se o jejich základní klasifikaci. Oblast frazeologie jazyka spojoval zejména s obrazností (ve srovnání s pojetím SČFI – viz dále – ji tedy chápal poněkud úže).

Práce Lidová rčení přináší v prvních dvou částech přehled abecedně uspořádaných rčení a přirovnání, třetí část je na svou dobu unikátním pokusem o seřazení většiny uvedených frazeologických výrazů podle významu. Nevýhodou Zaorálkova slovníku je, že hesla neposkytují kromě přesných údajů o pramenech takřka žádné další informace o registrovaných výrazech. Frazeologismy jsou většinou opatřovány jen stručným (mnohdy nedostatečným) výkladem významu a nedůsledně značkou pro velmi skromně diferencovanou škálu stylových příznaků (ve druhém vydání rozhojněnou). Širší využitelnost práce (zejména pro cizince) je znesnadněna také nedokonalým rozlišením výrazů dosud užívaných a zastaralých, popřípadě už dávno mrtvých. Zaorálkův slovník si tedy uchovává hodnotu především díky širokému časovému i teritoriálnímu rozpětí shromážděného materiálu, jako praktická příručka sloužící k poznání FI je však málo použitelný.

Slovník synonym a frazeologismů od J. V. Bečky si komplexní popis oblasti FI ani neklade za cíl. Je především synonymickým slovníkem jednoslovných lexémů, frazeologickým výrazům se věnuje v rozsahově menší části a uvádí je pouze ve výběru. Zpracovávanou oblast FI člení do tří skupin (frazeologismy intenzifikační, frazeologismy verbalizační a rčení), toto členění je však převážně účelové a jeho teoretické zdůvodnění podané v úvodních pasážích (stejně jako vytčení hranic frazeologické oblasti vůbec) je značně problematické.[2]

Bečkův slovník nepřináší o frazeologických výrazech žádné gramatické, sémantické, pragmatické ani další údaje (kromě jednoslovných parafrází významu u tzv. rčení), pouze je registruje a uvádí do synonymických vztahů. Hlubší poznání FI rovněž neumožňuje.

Vedle zmíněných speciálních prací se frazeologickým výrazům věnují i výkladové slovníky češtiny, avšak vzhledem ke svým cílům, metodickým postupům i lexikografické tradici je zachycují pouze okrajově a nesystematicky.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že dosavadní české práce týkající se FI mohly být pro vznikající SČFI v podstatě pouze materiálovým východiskem. Koncepci i metodiku bylo nutno vypracovat nově. Autoři SČFI však měli možnost poučit se ze zkušeností některých dříve vzniklých obdobných slovníků jiných národů.[3] Konečný výsledek jejich úsilí je podle našeho mínění porovnatelný s nejlepšími z těchto prací.

SČFI se pokouší zachytit a popsat oblast české frazeologie a idiomatiky v relativní úplnosti. Je však třeba upozornit, že zahrnuje pouze frazémy a idiomy kolo[287]kační, nejrozsáhlejší a nejrůznorodější část FI. Stranou zůstávají výrazy propoziční a polypropoziční.[4]

SČFI je slovníkem programově synchronním (zahrnuje frazeologismy 2. poloviny 20. století), zvláštní pozornost věnuje výrazům běžně mluveného jazyka a zaznamenání jejich skutečného úzu. Snaží se vybírat pouze frazémy, jejichž užívání není omezeno okruhem mluvčích. Nezahrnuje tedy např. výrazy s příznakem lokálním, neuvádí ustálená spojení terminologické povahy apod. (Práce se však nevyvarovala ani opomenutí některých frazémů zcela běžných, např. být klidný jak želva, být jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, převlékat kabát.)

Materiálově se SČFI opírá o dosud vydané výkladové i frazeologické slovníky češtiny, o frazeologickou kartotéku lexikálního archivu ÚJČ AV ČR, o excerpci literárních děl vydaných po r. 1960 a o excerpci záznamů současného mluveného jazyka. Materiál byl doplňován také anketami a přímým výzkumem.

Teoretickým východiskem pro koncepci SČFI je Čermákovo pojetí oblasti FI (souhrnně Čermák, 1982; Filipec – Čermák, 1985). Za frazém/idiom je považováno ustálené spojení minimálně dvou slov příznačné tím, že alespoň jeden z jeho členů je v dané funkci či významu omezen pouze na tuto kombinaci. Důležitým kritériem pro zařazení výrazu k FI je tedy anomální spojitelnost (kolokabilita) jednotek v něm obsažených.[5] (Dvojstrannost termínu frazém/idiom odráží dvojí možný pohled na oblast FI, akcentující v jednom případě formální stránku výrazů, v druhém jejich stránku významovou.) Sémantický posun – přenesenost významu – není v Čermákově pojetí pro zařazení výrazu k FI rozhodující. Tím je oblast výrazů chápaných jako součást FI proti tradičnímu pojetí dosti podstatně rozšířena.

Rozvržení frazémů/idiomů do jednotlivých dílů SČFI se opírá o jejich strukturní a funkční diferenciaci. První díl je věnován relativně samostatnému, formálně i sémanticky specifikovanému typu přirovnání, druhý zpracovává kolokace nominální a adverbiální povahy a zároveň zahrnuje dva soubory výrazů gramatických (ustálená spojení předložek, spojek a částic), třetí (dvousvazkový) díl popisuje výrazy obsahující sloveso a mající ve funkci a užití slovesný charakter. Zejména 2. a 3. díl přináší mnoho výrazů registrovaných jako frazémy/idiomy poprvé. Vedle mnoha jednotlivých případů se to týká (alespoň z hlediska české tradice) především celého typu ustálených spojení synsémantik, např. až na …; vzhledem k tomu, že … apod. (S tvrzením uvedeným v SČFI Výrazy slovesné A–P na s. 11, že také spojení slovesa a abstraktního substantiva typu zahájit diskusi, zasáhnout do diskuse, uzavřít diskusi apod. jsou v SČFI zpracována poprvé, nelze tak úplně souhlasit. Z velké části jsou tato spojení registrována, byť ne dostatečně popsána, v Bečkově Slovníku synonym a frazeologismů pod záhlavím Frazeologismy verbalizační. Ze zahraničních prací je ve výběru uvádí např. už zmíněný oxfordský slovník. Pravda však je, že SČFI tento typ frazémů popisuje a analyzuje nejúplněji. Uvádí je ve specificky řešených heslových statích, které vždy shrnují relativně kompletní soubor ustálených frazémů spjatých společným abstraktním substantivem. V jejich [288]popisu se pak především rozlišuje funkce podle tří široce chápaných obecných fází – inchoativní, durativní, terminativní.)

Jednotlivé díly SČFI jsou koncipovány jako v podstatě autonomní slovníky. Celá práce si však uchovává jednotnou koncepci a metodiku. Každý ze tří dílů SČFI je uveden obsáhlým, velmi přehledně a didakticky podaným výkladem zásad zpracování a užívání slovníku. Vlastní lexikografický popis výrazů FI je pak doplněn teoretickými pojednáními od F. Čermáka, zabývajícími se lingvistickou analýzou jednotlivých typů FI (v 1. dílu Česká přirovnání, ve 2. dílu Frazémy gramatické povahy, ve 3. dílu České frazémy a idiomy verbální). Díky propojení teoretického pohledu na oblast FI a slovníkového zpracování jejích konkrétních výrazů se SČFI stává prací mapující tuto významnou součást českého jazyka skutečně komplexně.

Každý z dílů SČFI obsahuje vlastně dva slovníky. V prvním jsou frazémy řazeny abecedně (mechanicky a přehledně podle prvního substantiva, popřípadě podle určeného pořadí dalších slovních druhů), ve druhém, který slouží jako sémantický rejstřík části první, jsou tytéž frazémy uspořádány podle sémantické podobnosti. První část slovníku je základní. Její hesla přinášejí všestranný lexikografický popis frazeologických výrazů. Plně zpracovaná heslová stať je strukturována do těchto částí: záhlaví; stylistická charakteristika; gramatická charakteristika; údaje o reálných transformacích; údaje o valenci a kontextu; výklad významu; doplňující informace; výběr synonym, antonym a výrazů významově blízkých; cizojazyčné ekvivalenty.

Heslové záhlaví uvádí frazeologický výraz většinou ve spisovné podobě a v neutrálním tvaru (nepůsobí-li tento tvar násilně), s naznačením syntagmatických a paradigmatických variant a případné obligatorní valence. Řadící heslové slovo je zvýrazněno (pro rychlejší orientaci by snad bylo prospěšné graficky odlišit i první výskyt určitého řadícího slova, objevuje-li se ve více heslech za sebou). Grafickou značkou jsou v záhlaví označeny též funkčně, tj. gramaticky obměnitelné části frazému.

Každé heslo je uvedeno stylovou charakteristikou. Určování stylových příznaků – obtížný úkol každé lexikografické práce – je v oblasti FI komplikováno příslušností velké části výrazů k mluvenému jazyku a nestabilitou jejich normy. Autoři museli běžný rejstřík stylových charakteristik poněkud přizpůsobit specifičnosti jazykového materiálu. Stranou je ponechána např. diference spisovnost – nespisovnost, pro oblast FI víceméně irelevantní. Škála příznakových stylových rysů zahrnuje kromě běžně užívaných charakteristik (výrazy básnické, knižní, publicistické, slangové, popř. argotické) především příznak mluvenosti (výrazy kolokviální). Značná pozornost je věnována také zachycení expresivity, typického rysu většiny výrazů FI. Diference tohoto příznaku jsou registrovány jednak z hlediska intenzity (důraz, eufemismus), jednak z hlediska kvality (vymezené většinou dvěma krajními póly: příznivý-nepříznivý, pochvalný-hanlivý, žertovný-posměšný apod.). Stylové charakteristiky jsou doplněny údaji frekvenčními (řídký, zastaralý). Často je výraz charakterizován kombinací několika příznaků, naznačující širší možnosti jeho užití i jeho stylové kolísání.

Gramatická charakteristika frazémů je podána v negativním smyslu, tj. výčtem omezení jejich gramatických a textových funkcí. Skutečnost, že frazeologické výrazy mají omezené soubory gramatických kategorií, je všeobecně známa [289]a byla často deklarována, SČFI však explicitním výčtem těchto limitů napomáhá bližšímu poznání jednotlivých výrazů i celé FI. Přínosná je tato část zejména pro uživatele, jimž čeština není mateřským jazykem.

Po gramatické charakteristice následuje výčet obvyklých transformací, tj. např. možností nominalizace výrazu, verbalizace, ale též komparativizace apod. (Přehled transformací je však výběrový a není u obdobných případů řešen vždy zcela jednotně.) Prostřednictvím informace o nejčastějších transformacích jsou propojena i hesla jednotlivých dílů SČFI.

Všechny dosud uváděné informace jsou v heslovém odstavci zaznamenány pouze v podobě stručného značkového zápisu. Po nich následuje základní část hesla věnovaná významu. Za důležitý příspěvek pro lexikografické zpracování frazémů lze v SČFI považovat popis široce chápaného kontextu a valence výrazů (tj. vztahu frazému k některým dalším součástem obvyklých kontextů a situací), předznamenávající (v 1. a 3. dílu) vlastní výklad významu. Údaje tohoto typu se objevují i v řadě výkladových slovníků, avšak většinou nedůsledně. Pro kvalitní popis výrazů FI jsou nezbytné a jejich přehledné a přesné zpracování v SČFI je důležité zejména pro cizince. V této části výkladu je též implicitně a částečně i explicitně postižena (v součinnosti s charakteristikou stylových příznaků) pragmatická složka významu, především evaluativní expresivita. Následující vlastní výklad významu je pak víceméně klasický, postupuje od popisu hlavních sémantických rysů k vedlejším a striktně dodržuje formální paralelnost se strukturním typem popisovaného frazému. Význam frazému je ojediněle (v případě nutnosti) doplněn exemplifikací necitátového charakteru. (Exemplifikace je do jisté míry nahrazována právě popisem kontextu a valence.)

Další část heslového odstavce je věnována různorodým údajům, které nebylo možno zařadit do ostatních částí hesla. Přináší např. informace o úzu, o etymologii výrazů, o souvislostech s jinými frazémy apod.

Do širších lexikologických vztahů zařazuje frazémy výběrový výčet jejich synonym, opozit a frazémů významově blízkých. Úplný přehled ekvivalentních i opozitních výrazů je uveden v sémantickém rejstříku, na který také většina hesel v této části výkladu odkazuje. (Domníváme se, že by v heslech měly být vždy uvedeny odkazy na všechny sémantické třídy, pod nimiž se frazém v sémantickém rejstříku vyskytuje. Úplnost odkazů by zajistila propojení popisovaného výrazu se všemi významově blízkými frazémy, jejichž výběrový přehled je v jednotlivých heslech někdy dosti subjektivní.) Ve zpracování této části hesla poněkud zavádí odlišnost ve 2. dílu slovníku, kde proložený výraz neznamená na rozdíl od ostatních dílů odkaz na rejstřík, nýbrž jednoslovné synonymum frazému.

Heslový oddíl přinášející cizojazyčné ekvivalenty patří rovněž k užitečným rysům lexikografického zpracování frazémů v SČFI. Srovnání paralel i rozdílů mezi češtinou a čtyřmi důležitými evropskými jazyky (angličtinou, němčinou, francouzštinou a ruštinou) v oblasti tak specifické, jakou je FI, je prospěšné jak pro teoretický výzkum vztahů mezi teritoriálně i kulturně blízkými jazyky, tak pro získání praktických jazykových znalostí, důležitých zejména pro překladatele. Ocenění si zasluhuje skutečnost, že nejde jen o mechanické uvedení cizojazyčných paralel, nýbrž i o zhodnocení jejich formálních, významových, stylových a dalších zvláštností ve vztahu k výrazům českým.

[290]Druhá část každého dílu SČFI – Sémantický rejstřík – registruje všechna hesla ze základní části slovníku. Je budována na principu významové podobnosti, obsahuje tedy třídy frazémů majících v širším smyslu stejný význam (srov. obdobný, byť lexikograficky daleko méně dokonalý Zaorálkův pokus v Lidových rčeních). Sémantické třídy jsou ve slovníku uváděny pod zpravidla jednoslovným, bezpříznakovým, pro vyjádření daného významu pokud možno nejběžněji užívaným výrazem. Pro přehlednost je v rámci některých sémantických tříd provedeno další členění do podskupin. Většina frazémů je vzhledem k obsahu různorodých sémantických rysů zařazena v rejstříku do několika sémantických tříd. Významově blízké třídy i třídy opozitní jsou propojeny odkazy. Uváděné konkrétní frazémy jsou zároveň odkazem na komplexní lexikografické zpracování ve slovníku základním. Strukturace rejstříku je jedním z lexikografických úkolů, při jehož řešení se autoři nemohli příliš opírat o práce předchozí, výsledek je však po stránce teoretické i z hlediska praktické použitelnosti slovníku zdařilý.

Slovník české frazeologie a idiomatiky je dílo odpovídající současnému teoretickému poznání oblasti FI i soudobým nárokům na metodiku lexikografické práce. K pozitivům SČFI mj. patří, že se nevyhýbá výrazům z hlediska pojetí FI pomezním (v Čermákově terminologii nazývaným kvazifrazémy), a není proto poznamenán problémem řady podobných prací, které ve snaze o striktní dodržování často ne zcela adekvátně vymezených kritérií mnohá ustálená slovní spojení raději neuvádějí. Je třeba také ocenit odvahu autorů, s níž přistupovali k popisu skutečného současného úzu výrazů FI. Vzhledem k nemožnosti rozsáhlých výzkumů v této oblasti a v důsledku její celkové rozkolísanosti se totiž museli často opírat pouze o vlastní jazykové povědomí. Měříme-li výsledek práce autorského kolektivu úkoly, které si jeho členové vytkli v úvodu k 1. dílu slovníku, že práce a) má být referenční příručkou pro příležitostné i systematické zjištění a ověření výrazů FI, b) má být zdrojem poučení vedoucím k aktivnímu užívání výrazu, c) má sloužit domácímu i zahraničnímu uživateli ke studiu vztahů mezi jazyky, d) má být systematickým popisem české idiomatiky a frazeologie a v rámci možností stabilizovat její stav, je třeba říci, že splnila všechny vytčené cíle.

Slovník české frazeologie a idiomatiky je dílem umožňujícím odborníkům i laikům odstupňovaně hluboké poznání oblasti FI. Velký význam má i pro zahraniční uživatele (nejen zařazením cizojazyčných ekvivalentů, ale především tím, že popisuje frazémy a jejich užití, aniž by předpokládal výchozí znalosti rodilého mluvčího), důležitou pomůckou je též pro překladatele. Poslední fakt byl mj. oceněn Jednotou tlumočníků a překladatelů. Třetí díl Slovníku české frazeologie a idiomatiky získal v září 1994 cenu Slovník roku 1994.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Slovník synonym a frazeologismů. Praha 1982.

COWIE, A. P. – MACKIN, R. – (MCCAIG, I. R.): Oxford Dictionary of Current Idiomatic English. Volume 1: Verbs with Prepositions, Particles. Volume 2: Phrase, Clause, Sentence, Idioms. Oxford University Press 1975, 1983.

ČERMÁK, F.: Idiomatika, frazeologie a lexikografie. SaS, 39, 1978, s. 40–54.

ČERMÁK, F.: Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha 1982.

ECKERT, R. – GÜNTHER, K.: Die Phraseologie der russischen Sprache. Langenscheidt/Enzyklopädie, Leipzig – Berlin – München 1992.

[291]FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

FLAJŠHANS, V.: Česká přísloví. Část první: Přísloví staročeská, I.–II. Praha 1911, 1913.

FLEISCHER, W.: Phraseologie der deutschen Gegenwartssprache. Leipzig 1982.

GROCHOWSKI, M.: Zarys leksykologii i leksykografii. Zagadnienia synchroniczne. Toruń 1982.

HENSCHEL, H.: Die Phraseologie der tschechischen Sprache. Peter Lang, Frankfurt am Main et al. 1993. [Recenze: F. Čermák, SaS, 55, 1994, s. 233–235.]

KOSTOV, M. – VAPORDŽIJEV, V.: Die Phraseologie der bulgarischen Sprache. Enzyklopädie, Leipzig 1989.

MOKIJENKO, V. M.: Slavjanskaja frazeologija. Moskva 1980.

SKORUPKA, S.: Słownik frazeologiczny języka polskiego, 1 2. Wiedza powszechna. Warszawa 1967, 1968.

WÖLKE, S.: Verbale Phraseme im Obersorbischen. Untersuchungen zur Valenz und Struktur. Domowina-Verlag, Bautzen 1992.

ZAORÁLEK, J.: Lidová rčení. Praha 1963.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 4, pp. 285-291

Previous Miloslava Knappová: Obchodní jméno jako fenomén onomaziologický a sociologický

Next Jana Hoffmannová: Josef Hrbáček: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny