Jadwiga Puzynina: Język wartośći

Marie Svobodová

[Recenze]

(pdf)

Jadwiga Puzynina: Język wartośći

Jadwiga Puzynina: Język wartośći. Vydawnictwo naukowe PAN, Warszawa 1992. 264 s.

 

Profesorka varšavské univerzity Jadwiga Puzynina, známá svými pracemi z oblasti lexikologie a tvoření slov, se v poslední době orientuje na problematiku jazykového vyjadřování hodnocení, zejména na jeho sémantické a pragmatické aspekty.

[312]V recenzované monografii se autorka zabývá otázkou orientace člověka ve světě hodnot a problematikou jejich hierarchizace. Zdůrazňuje, že jednotlivci a jednotlivé kultury přistupují k hodnotám a jejich hierarchii subjektivně, takže měřítka a stupnice hodnot mívají relativní platnost. Podle autorky je také nutné ujasnit si, co znamená hodnotit něco/někoho a co je podstatou jazykového vyjádření hodnocení. Hodnotit znamená přiřknout něčemu vlastnost, kterou považujeme za adekvátní z hlediska našich hodnotových měřítek. V jazyce to pak vyjádříme komplexem vhodných lingválních a paralingválních prostředků.

V rámci výkladů sémantiky hodnotících výrazů autorka vždy uvádí význam hodnocení (matematické, ekonomické, axiologické), co jím chceme vyjádřit, kdo hodnotí a co hodnotí, co je pro koho hodnocením, zda je výraz primárně či sekundárně hodnotící, zda je přítomen emocionální nebo intenzifikační příznak (vystupňované zaujetí lze vyjádřit pomocí lexika, různých, zvl. gramatických morfémů, intonace, ad.). Důležité je uvědomit si, do jaké kategorie hodnocení patří, zda jde o hodnocení kvantitativní či kvalitativní.

J. Puzynina se opírá o významné práce z oblasti sémantiky (Apresjan) a pragmalingvistiky (Grice) a jako východisko vlastních úvah přijímá tři nejčastěji vymezované typy hodnocení pojaté z hlediska mluvčího. (1) Hodnocení deklarované může být upřímné či neupřímné, mluvčí k němu může zaujmout postoj kladný, lhostejný, neochotný, nepřátelský: srov. anketní otázky, hodnocení politických a jiných událostí apod. (2) Hodnocení přiznávané nemusí být vyjádřeno přímo, plné povědomí o něm má pouze subjekt a adresát může podle chování subjektu soudit o vlastnostech objektu a o tom, zda hodnocení odpovídá tomu, co si mluvčí skutečně myslí: srov. Podvádět je špatné, Petr je zdvořilý atd. (3) Hodnocení pociťované se realizuje jazykovými či parajazykovými prostředky a pojí se většinou s expresí: jsou to např. speciální lexémy, reduplikace, metafory, gesta, mimika, tleskání, citoslovce aj. (3. kap.)

Autorka však za základní považuje klasifikaci hodnocení na pozitivní a negativní, která dále rozděluje na absolutní, hodnocení primární (př. zlý, dobrý), a instrumentální, pomocné, pragmatické hodnocení (např. řekneme-li, že něco je užitečné, říkáme tím zároveň, že je to dobré). (4. kap.)

V knize je také uveden výčet jednotlivých hodnotících kategorií, jejich centrální pojmy v kladném i záporném smyslu a vnitřní hierarchie. Např. základními protikladnými pojmy kategorie poznávací jsou poznání – nevědomost. (9. kap.)

Autorka podrobně analyzuje hodnotící lexémy dobro, zlo, pozitivní, negativní, hodnotný, hodnotit atd., přičemž elementárními hodnotícími výrazy jsou dobro – zlo, ostatní výrazy v sobě tato hodnocení vždy zahrnují. Při samotném aktu hodnocení považuje autorka za nejdůležitější chtění, vůli mluvčího; např. význam slova dobro je vykládán jako to, co mluvčí chce, aby bylo, co považuje za žádoucí. (5. kap.)

J. Puzynina věnuje také významnou pozornost vztahu mluvčího a subjektu hodnocení, kteří nemusí být vždy totožní. Mluvčí může pouze tlumočit cizí hodnocení a může je i různě deformovat. Pokud je mluvčí současně subjektem výpovědi, může jí dát zdání objektivnosti, např. identifikace s určitým obecným názorem, ale může zdůraznit i subjektivitu svých hodnocení, např. lexikálně: … jsem přesvědčen, … soudím, … atd. (7. kap.) Souvislostem mezi kvantitativním a kvalitativním hodno[313]cením, posunům mezi těmito typy hodnocení, způsobům jejich vyjádření i chápání je věnována 8. kapitola. Autorka zde ukazuje hlubokou provázanost kvantity a kvality ve smyslu jakostním. Např. nějaké vlastnosti lze hodnotit více či méně kladně, nebo záporně v závislosti na tom, zda je daná vlastnost považována za žádoucí, či nikoli.

Monografie je zakončena oddílem, v němž J. Puzynina provádí všestrannou analýzu (sémantickou i pragmatickou) čtyř pojmů: lež, manipulace, tolerance, solidarita. Např. v rámci úvah o lži si klade otázku, co je to lhaní, jaké jsou jeho podmínky, zda se liší lež a polopravda atd. Nakonec se přiklání k závěru, jímž se ztotožňuje s některými filozofickými školami, že lež je vědomé mluvení nepravdy a polopravda je zamlčování některých podstatných faktů atd. Podobným způsobem přistupuje autorka i k rozboru zbývajících termínů.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 4, s. 311-313

Předchozí Steffen Höhne: Hartmut Schröder (Hrsg.): Fachtextpragmatik

Následující František Čermák: Franz Schindler: Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung