Franz Schindler: Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Franz Schindler: Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung

Franz Schindler: Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung. Verlag Otto Sagner, München 1993. 572 s. (Specimina Philologiae Slavicae, Supplementband 35)

 

Impozantní práce frankfurtského bohemisty F. Schindlera o českých příslovích, založená na jeho disertaci, je primárně prací lingvistickou, s výraznou příměsí sociolingvistických a paremiologických přístupů, a to na základě metod statistického zkoumání. Jako taková je vlastně prvním moderním pohledem na česká přísloví ze synchronního hlediska a v jejich synchronním užití; zvláště poslední aspekt, ověřovaný náročným terénním výzkumem v letech 1989–1990 v Československu, je v práci výrazný a má i svůj nesporně širší význam metodologický a bohemistický. Jakkoliv si přísloví začali všímat vlastně až po válce, tj. velmi dlouho po etnografech a filolozích, i lingvisté, byla jejich pozornost především teoretická a klasifikační. Přitom paremiologie dlouho patřila k těm oblastem, o které se přesně nevědělo, kde a jak v ní leží hranice mezi synchronií a diachronií, kde i ten nejzákladnější výzkum současného úzu chyběl. Schindlerova kniha je v tomto smyslu pro češtinu rozhodně první; ani v zahraničí není však nikterak poslední (s výjimkou především výzkumů Permjakovových ze 70. let). Práce se člení, vedle úvodu a tří rozsáhlých materiálových příloh, do pěti kapitol (2–6). Při bližším pohledu však je lze dále rozdělit na část týkající se vlastního výzkumu, jeho pojetí a vyhodnocování (kap. 2–5) a část zabývající se některými teoretickými otázkami přísloví obecně i v češtině.

Za přísloví, jehož vymezování bývá v lingvistice dosti různé, považuje autor široce (s. 14), ve shodě s G. L. Permjakovem, takový jazykový znak, který modeluje určitou situaci, který se řadí k parémiím (tj. vedle bajek, aforismů, příslovečných rčení aj.) a který lze formálně charakterizovat jako frázově uzavřenou jednotku, jež skrze své sémiotické vlastnosti referuje k realitě synteticky; na základě své motivovanosti vytváří přísloví tři skupiny: přísloví v užším slova smyslu, lidové aforismy a nedělitelné věty; jejich nejdůležitější funkcí je funkce poznávací. Přísloví chápané obecně za znak (je znakem situace) a jednotku slovníku a tedy i jazykového systému, stejně jako lexém či frazém, se však od lexému liší více úrovněmi signi[314]fikantnosti. Ta je dosažena až při vlastním a plném pochopení a užívání přísloví v jeho vlastním významu; doslovné chápání příslovečné formy, např. dětmi, či její – poměrně častá – poloznalost z ní ještě přísloví nedělá a vlastní úroveň jeho signifikantnosti dosažena není. V návaznosti na Permjakova se tu zmiňuje i diskutované pojetí přísloví jako jevu náležejícího na dvě strany, jednou k jazyku a podruhé k folklóru; v prvním případě se chápe jako znak situace, v druhém jako model situace. Autor však dovozuje, že přísloví patří k langue nejen jako znak, ale i jako model, jako rastr, který se jeho užitím klade na danou situaci. V podstatě však přijímá Permjakovovo dělení proverbiálního univerza (jakožto obecně platného) na 76 invariantních tematických párů, které se seskupují do čtyř formálních skupin. Za konstitutivní kritéria přísloví v užším smyslu se přijímají tyto aspekty: frázová uzavřená vnější struktura a syntetická obrazně motivovaná vnitřní struktura. Syntetickou vnitřní strukturou se míní existence širokého významu, který umožňuje jeho užití v kontextech a situacích neodpovídajících denotativnímu významu úhrnu lexikálních složek.

V úvahách o příslovečném minimu, tj. pro různé mluvčí společném a povědomém základu, výseku ze všech přísloví, které odráží tudíž i ty situace, které jsou ve společnosti modelované, naznačuje, že se může stát i základem interkulturního srovnání. Následující kapitola (3.) má povahu rámcovací; vymezuje se jí rámec pro kapitolu (5.) vyhodnocující vlastní výzkum. Autor tu resumuje situaci a vývoj českého příslovnictví od dob Čelakovského a všímá si i v nutné míře frazeologie a etnografie; zvláštní pozornost je věnovaná rozboru názorů J. Mukařovského.

V kapitole 4. přechází k obecnějším otázkám možností empirického výzkumu přísloví, se kterým je spjaté opět jméno G. L. Permjakova, především v podobě 300 nejčastějších přísloví, k nimž dospěl, v německé oblasti pak P. Grzybeka. K výchozím otázkám, na které měl vlastní výzkum dát odpověď, patří otázky dnešních znalostí přísloví co do jejich rozsahu i obsahu (oblast vůbec i minimum znalostí), co do jejich složení (forma) i co do faktorů ovlivňujících jejich znalost (rozsah). Výchozí hypotézy opírající se o předchozí výzkumy přitom počítaly s tím, že přísloví znají ve větší míře spíše starší a venkovští mluvčí než mladší a městští, ale překvapivě i s tím, že je zrovna tak znají více mluvčí s nižším vzděláním než s vyšším; s rozdílem znalostí co do pohlaví se přitom nepočítalo. K sociologickým proměnným (faktorům) inkorporovaným do dotazníku (srov. mj. přílohu na s. 296 se seznamem zkoumaných přísloví) patřily: věk (v celkovém vyrovnaném poměru začínaje od 15 let), pohlaví (v poměru zhruba 1:1), vzdělání (základní, střední odborné/všeobecné, vysokoškolské přírodovědecké/humanitní (ne/filologické)), místo bydliště současné (vesnice/město/velkoměsto) a bydliště do věku 18–20 let (v celkem vyrovnaném poměru, včetně Moravy, byť v poněkud menší míře). Sledují se nesporně všechny důležité parametry a představují tudíž i vyvážený přístup. I když byla po úvaze dalších možností zvolena metoda dotazování opřená o prezentaci první části přísloví s následující žádostí (u celkem 300 dotazovaných) o jeho doplnění, je přes svou pozitivní povahu (tj. nespoléhá se při ní např. na náročné a nespolehlivé extenzivní rozpomínání na celé formy) ne zcela jednoznačná (do typů odpovědí se musely takto promítat vedle vlastní znalosti i další faktory). Do výběru proverbiálního materiálu pro výzkum se dostalo přes různá síta (z nichž jedním byla i kartotéka 4. připravovaného dílu Slovníku české frazeologie [315]a idiomatiky. Výrazy větné) z původně uvažovaných 500 jednotek koncových 265 (ve dvou dávkách); zahrnují i některé jednotky nemetaforické. Nemalou otázkou přitom byla i volba jejich formy, která se i v publikovaných pramenech často značně liší. Významnou součástí dotazníku, registrující i případné neologismy v dané oblasti, byla ta část, v níž se dotazovaný žádá o dopsání dalších běžných přísloví, která zná a která v dotazníku postrádá.

Vlastním výsledkům výzkumu (shrnut na konci roku 1990) a jejich statistickému i kvalitativnímu vyhodnocení je věnována kapitola 5. Podoba těchto výsledků, tj. pokud odpovědi byly pozitivní, byla nutně pestrá, od prostého doplnění standardní varianty přes odchylné verze, rozšiřovací či krácené verze a verze záporné až k rušení obraznosti výrazu apod. Z řady poznatků, které z něj plynou, je nutné se omezit jen na nejdůležitější. Obecně, tj. bez zření k specifikujícím faktorům, je průměrná zjištěná znalost přísloví rovna 152 jednotkám (z 265 zjišťovaných v první ze dvou dávek); nejvyšší dosažená znalost přitom činila 233 a nejnižší 63 jednotek. Naopak v celkovém průměru znal z ověřovaného korpusu (z 204) každý z dotazovaných 94 jednotek, resp. 56 (z 61 u druhé dávky), přičemž však procento nesprávných odpovědí, a tudíž i nesprávné interpretace nabízených přísloví bylo rozdílné. Varianční analýzou výsledků z hlediska jednotlivých faktorů bylo zjištěno, že rod ani místo bydliště/původu vliv na rozsah znalosti přísloví nemají, a to ani při srovnání Čech a Moravy (s. 145), což vyvrací mj. domněnku výrazněji folklórní povahy Moravy. Naproti tomu na tuto znalost mají vliv faktory věku a vzdělání. V českém prostředí ji mají podle očekávání větší jak lidé starší, tak vzdělanější (zde se obdobné výsledky z jiných jazyků liší, zvl. v němčině).

Konkrétně platí např. (autor tu nabízí gradovanou tabulku, s. 148), že 95 % dotazovaných znalo z celku všech přísloví společně 26 % přísloví (kdežto plných sto procent lidí znalo jen 1,5 % přísloví, zatímco 50 % jich znalo společně 56 % atd.). Pro všechny dotázané přitom byla bez výjimky známá jen čtyři přísloví (= 1,5 % : Bez práce nejsou koláče. Jak si usteleš, tak si lehneš. Pro dobrotu na žebrotu. Co Čech, to muzikant). Relevantní otázkou, kterou si autor v této souvislosti klade, na kterou však můžou přinést odpověď až srovnatelné pozdější výzkumy další, je, zda se znalost přísloví s postupem času nezmenšuje obecně tak, že následující generace znají vždy méně než generace předchozí. Je zřejmé, že tu vliv musejí mít – proti ideálnímu kontinuálnímu vývoji – nejrůznější společenské změny ve stylu života, včetně forem komunikace; částečnou odpověď však nabízí sám poukazem na změněnou funkci dnešního úzu přísloví. 69 přísloví, která znalo 95 % ze všech dotázaných, navrhuje autor považovat za proverbiální minimum současné češtiny (s. 155–158); blíže je v zajímavých variantních přehledech rozebírá z hlediska znalostí různých věkových skupin a dalších faktorů (s. 159–164, 164–177).

Z materiálového a přehledně statisticky vyhodnoceného tabelizovaného množství výsledků (studii tvoří 295 s. vlastního textu a 276 s. velmi cenných příloh) nabízí autor skromně jen část. Přitom zcela specifické bohatství poznatků, ve vlastní práci jen dotčené, představuje vedle podrobného statistického „životopisu“ každého přísloví (s plnými statistikami) především možnost studia jejich pečlivě registrovaných variant, které vyplňované dotazníky nabízejí. Zatímco na jedné straně (spíše vzácně) přísloví nemusí být známo v žádné variantě (Nehas, co tě nepálí), může u jiných jejich počet dosahovat úctyhodného množství a lze se jen domýšlet, [316]které faktory tu jsou přitom ve hře. Tak např. jedno ze známějších přísloví Kdo chce psa bít, hůl si najde (které neznalo jen 7,3 % dotázaných) bylo známo v této standardní podobě jen u 13,3 % dotázaných (42), zatímco většina jich nabídla celkem 45 různých dalších jeho variant (lišených však jen v drobnostech v celkem 57,6 % odpovědí (182)). Proti takovéto drobné, byť třeba hojné variaci však stojí i varianty značně odlišné lexikálně i syntakticky apod.

Statisticky evidované a vyhodnocené výsledky z předchozí kapitoly se konečně stávají podkladem pro některé teoretické úvahy nad materiálem v poslední kapitole (6.); týkají se především sémantického protikladu, jeho funkce, determinant a struktury. Proti dříve vyzdvihované společenské moudrosti, které přísloví do značné míry už pozbyla, mají dnes povahu odlišnou (s. 178), kterou lze obecně spojit s přenosem informace, která má možnost snadného uchování v paměti člověka a která je tak zčásti mnemotechnické povahy. To umožňuje právě jejich sémantická povaha, resp. metaforizace založená obvykle binárním členěním na různé protiklady (přítel-nepřítel, dobrý-zlý, velký-malý aj.); autor tu připomíná širší všudypřítomnost opozic, kontrastů a různých dalších druhů protikladu v celém znakovém systému i možnosti jejich pohotové nabídky při asociačních testech. Z protikladů se tu vymezují na pozadí analýzy i teoretické literatury od řady autorů (Barthes, Filipec – Čermák, Ivanov, Krikman, Kuzněcov, Leontěv, Lyons, Permjakov, Slobin aj.) tyto: antonymie, komplementarita, kontradiktornost, směrová opozice a konverzivnost; každý z nich je materiálově ilustrován. Tato primární opozitnost však funguje, jak dovozuje autor, v typické obecné struktuře přísloví, která je čtyřčlenná (quadripartite structure, srov. např. Ranní (Ia) – smích (Ib) → večerní (IIa) – pláč (IIb); v řadě podrobností je tu však řada odlišných názorů. Za dominující v českých příslovích se považují především taková, v nichž nápadně často vystupují komponenty z oblasti zvířecí říše, popř. počasí, v jejich celkovém typu užití lze však pozorovat výrazný antropocentrismus. Závěrem v přehledné tabulce (s. 286) autor kvantifikuje výskyt jednotlivých typů opozic; k nejčastějším patří antonymie, kontradiktornost, k nejřidším konverze a směrová opozice.

Že práci tohoto typu, která svým závěrem i solidními materiálovými výsledky přináší i nové otázky, lze uzavřít jen provizorně, naznačuje v závěru sám autor. Přesto je třeba už to, co přináší, ocenit. Představuje vedle úctyhodného osobního výkonu i osobitý vklad bohemistice a její paremiologii v širším kontextu, a to jak teoretický, tak popisný, a stane se tak nepochybně i východiskem pro práce další.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 4, s. 313-316

Předchozí Marie Svobodová: Jadwiga Puzynina: Język wartośći

Následující Jarmila Panevová: O Evě Hajičové – k jejímu životnímu jubileu