Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od února 1939 do 1. dubna 1940

[Chronicles]

(pdf)

-

27. února. J. Ružička: Fonologický rozbor praindoevr. guturál.

Se stanoviska fonologie nutno dosavadní pokusy o řešení otázky praindoevr. řad guturálních odmítnout a hledat nové možnosti řešení. Dnes víme, že oba systémy fonémů (konsonantický i vokalický) jsou vybudovány na týchž základních znacích. A timbrový znak v obou systémech je stejný; může být v konsonantickém systému buď protiklad k' — k nebo k — k_^. Posuzujeme-li veškeren dostatečně jistý materiál, docházíme k závěru, že satemové jazyky měly na nejvyšším stupni sytosti protiklad k — k' (= s, š, ś, znak měkkosti) a kentumové k — k° (= p/t, qu, hw, p, znak labiálnosti). Možno předpokládat, že se oba systémy vyvinuly z jediného, avšak timbrový znak jeho nelze blíže určit a proto označíme tento protiklad k₁ — k₂, při čemž

Zatím co slovní materiál u рrаiе. k₁ vyhovuje, poměry v střídnicích fonému k₂ jsou komplikovanější, a to právě proto, že kentumové k° se nikde nezachovalo. O dalším jeho vývoji rozhodla skupina fonémů k + u.

Třebaže napětí protikladu fonémů k₁ — k₂ bylo malé, přece byl tento protiklad funkčně velmi zatížený. A aby se tato neúměrnost odstranila, pozměnil se některý člen tohoto protikladu, a to takovým způsobem, jak to dovoloval celkový ráz systému: v satemové skupině se změnila palatála v sykavku a kentumové k° splynulo se skupinou k + ṷ, k° + u ve foném k^v. (Kentum. k^v = satem. k', k + ṷ, k' + ṷ; aśvah = equus atp.)

Najdeme však dost příkladů, kde satem. k = kentum. k. Téměř ve všech takovýchto případech je skupina k + . Víme, že vokal. systémy kentum. jazyků měly timbrový znak labiální. Připomeňme si na př. vývoj praslov. sę, mę v slovenštině: sę > sä > sa; mę— > mä— > mä— (męso > mäso). Ve skupině sa vzniklo a dissimilací. Stejný pochod můžeme předpokládat i při uvedené skupině kentumových jazyků, totiž, že se labiální znak ztratil v takovém fonetickém okolí a vznikla čistá velára: k^v +  > k + .

Tomuto předpokladu vyhovuje velká většina materiálu. Je samozřejmé, že normální vývoj byl často porušen, a to zejména v slovech silně expresivních, anebo analogií podle jiných tvarů.

6. března. G. Devoto: Systém indoevrop. hlásek závěrových ve světle linguistického zeměpisu a fonologie.

Tradiční pojímání závěrových souhlásek v indoevrop. prajazyce se opíralo o čtveřici staré indičtiny, která měla neaspirované a aspirované tenues a mediae. V jednotlivých pak indoevrop. jazycích šlo o větší nebo menší zjednodušení těchto řad. Jevy nové vyvinuly se na sobě nezávisle.

Linguistický zeměpis přinesl pokrok v tom, že jednotlivé jevy nové spojoval s jistými jádry; nezdůrazňovala se již starobylost sanskrtu a byl učiněn pokus vyložiti společným způsobem nové jevy keltské, baltské, slovanské a íránské. Nepodařilo se však určiti skupinu, ke které by náležely tyto jazyky na rozdíl od řečtiny, latiny, germánštiny a arménštiny.

Teprve bádání fonologické umožnilo překonati tyto nesnáze tím, že ztráta hlásek aspirovaných v keltštině a jinde, kde jsou jen mediae a tenues, mohla nastati samostatně a nepřepokládá tvoření systému nového. Naproti tomu přeskupení v řečtině a pod. je významnější, protože zde hlásky aspirované přestaly být vedlejší řadou, jakou jsou v indičtině, a nabyly rovnocenného poměru vzhledem k tenuím a mediím. (V staré indičtině byla: I. řada: T — M [240]a vedlejší řada: T Aspir — M Aspir; v řečtině byla jen jediná řada: T- M- Aspir.) Takový vývoj nemohl být nahodilý a fonologie vede nás k pojetí toho, že nový vývoj uvnitř jazyků indoevropských zasáhl oblast jazyka řeckého, latinského, germán. a armén. a odlišil je tak od ostatní oblasti.

13. března. Milivoje Pavlović: O otázce afrikát ć, dj v nářečích makedonských (otištěno v Slavii XVII, 1939, 57n.).

22. května. Jan Mukařovský: Významová skladba a komposiční osnova Čapkovy prózy (otištěno v Slovu a slovesnosti V, 1939, str. 113n.).

12. června. Jaroslav Průšek: O významové výstavbě čínské povídky (otištěno v Slovu a slovesnosti V, 1939, str. 195n.).

19. června: Petr Bogatyrev: Lidové divadlo i Čechů a Slováků (souhrn úvodu jeho knihy „Lidové divadlo české a slovenské“, Praha 1940)

23. října. Jan Mukařovský: O významové výstavbě Vančurově (otištěno v knize J. Mukařovského, Kapitoly z české poetiky, Praha 1941).

13. listopadu. Miloš Gessmann: Fonologická rekonstrukce indoevropského konsonantismu.

18. prosince. Boh. Trnka: O nových publikacích fonologických (otištěno v Slovu a slovesnosti VI, 1940, str. 164n. a 203 n.).

15. ledna 1940. Jan Mukařovský: Problémy estetiky jazyka (otištěno v Slovu a slovesnosti VI, 1940, str. 1n.).

4. března. J. Vašica: Liturgická povaha Kyjevských listů, pokus o nové řešení (otištěno v Slovu a slovesnosti V, 1940, str. 65n.).

18. března. Vlad. Skalička: Morfologické problémy.

Strukturální pojetí jazykozpytu se uplatnilo v hláskosloví, kde dalo vznik t. zv. fonologii. Uplatnění v gramatice je mnohem obtížnější, protože gramatická stavba jazyků je velmi složitá a dosud nevyložená. — Na rozdíl od fonologie, která má jediné centrum, foném, má gramatika 4 centra, sestavená v patra: séma, slovo, věta a promluva. Z jedné strany promluva je souhrn toho, čím se reaguje na podnět, tedy jedna nebo více vět. Z druhé strany nejmenší významovou jednotkou je séma; to je společné jméno pro to, co se dříve nazývalo kořen, přípona, pád, číslo, osoba a p. Této významové jednotce odpovídá jako formální jednotka nejmenší řada fonémat mající význam, zvaná formém, morfém nebo i jinak. Séma a „formém“ si vždy přesně neodpovídají (ve slově dent/at/us jsou tři formémy, ale 5 sémat). „Formém“ má vlastnosti velmi nestálé: někdy je přerušen infixem (vinco — vici), někdy má vyznačeny hranice skupinou hlásek (rozmnožiti), někdy mají jednotlivé formémy fonému speciální význam (-e- v osel signalisuje nominativ), někdy je v formému silná homonymie a synonymie. Roztřídění sémat a formémů se může díti nejlépe na základě jejich funkcí. Jsou tři základní jejich funkce: lexikální, morfologická a syntaktická, které se složitě doplňují a kříží. Funkce lexikální se zabývá vztahy k vnějšímu světu a vytváří lexikon, morfologická vztahy elementů podobného tvaru nebo významu (učiti — učitel, bída — nouze) a vytvářejí morfologii, syntaktická vztahy elementů v souvislé řeči a vytváří syntax. Jednotlivé jazykové prvky se liší podle toho, kolik a které funkce mají. V sémantému (t. j. kořenném sématu slov jako učiti, otec, dobrý, dobře) je dominantou funkce morfologická a syntaktická. Protiklad sémantémů a morfémů je bohatě vyjádřen různými způsoby (sémantém je delší, morfémy se váží na sémantém a j.). Mezi morfémy se rozlišují přípony a koncovky. Formální slova (zájmena, předložky, spojky) tvoří přechod mezi koncovkami a sémantémy.

1. dubna. Jos. Vachek: České morfologické problémy.

J. Vachek navázal na Skaličkovy pojmy sémantém, formém a morfém a načrtl problémové oblasti, jež bude musit řešit konkretní strukturálně morfologické zkoumání, především strukturálně morfologický rozbor češtiny. Bude třeba zjistit repertoár českých sémat a jemu odpovídající repertoár českých formémů, kombinační možnosti českých sémat, českých formémů a konečně zjistit a typisovat vzájemné vztahy mezi českými formémy a sématy, hlavně určit, jaký podíl tu náleží spojení typu flexivního (při němž jediný morfém vyjadřuje dvě sémata i více) a jaký podíl na nich má spojení typu aglutinačního (při němž každé séma je vyjadřováno svým vlastním formémem). Do rámce studia strukturálně morfologického náleží konečně ještě průzkum fonologické stavby formémů v daném jazyce. Na příkladech z české jazykové struktury osvětlil přednášející některé z těchto problémů a upozornil na některé potíže, s nimiž se konkretní studium strukturálně morfologické bude musit vyrovnati.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 239-240

Previous K. Hais: Dvě cvičebnice němčiny

Next Jan Mukařovský: Mezi poesií a výtvarnictvím