Dana Slančová: Praktická štylistika (Štylistická príručka)

Alena Macurová

[Recenze]

(pdf)

Dana Slančová: Praktická štylistika (Štylistická príručka)

Dana Slančová: Praktická štylistika (Štylistická príručka). Štefan Franko, Slovacontact, Prešov 1994. 180 s.

 

Nebylo by zřejmě od věci přesvědčit všechny uživatele češtiny o tom, že pro každého z nich (i když třeba pro každého trochu jinak) může být jazykověda nějak užitečná a že vědomosti z této oblasti zdaleka nepatří jen do školních škamen. Na základě kladných ohlasů na různé „komunikační“ cykly publikované v současnosti dokonce i v denním tisku (např. MF Dnes) lze soudit, že uživatelé českého jazyka – nelingvisté chtějí naslouchat spíše výkladům o tom, k čemu jazyk slouží (může sloužit), než výkladům o jazyce (systému) samém.

Zájmu o jazyk jako prostředek komunikace a o komunikaci jako prostředek dosahování cílů vychází Praktická štylistika D. Slančové vstříc víc než jiné příručky obdobného zaměření.[1] Vstříc vychází současně i potřebě běžných uživatelů mít poznatky předloženy jednoduše, přehledně, se zacílením na jejich praktické využití.

Slančová se přitom zaměřuje především na komunikaci psanou, a to na oblast textů věcných; jde jí tedy mj. o ten „sloh“, jemuž se lze – podle klasika české praktické stylistiky – učit a naučit (srov. Mathesius, 1942, s. 37). Nejde jí však jen o sloh, alespoň ne jen o sloh tradičně vymezovaný (sloh tzv. jazykový) – a její příručka v žádném případě není příručkou praktické stylistiky v tradičním slova smyslu. Do svého úhlu pohledu totiž zahrnuje problematiku značně širokou (srov. níže). V druhém plánu své knížky, nevysloveně, tak klade otázky už ne pouze praktické: otázky po předmětu stylistiky, jejím rozsahu, jejích kompetencích, otázky po vztahu stylistiky k nauce o textu a komunikaci, teorii spisovného jazyka a jazykové kultury, také k psychologii a filozofii jazyka (abych jmenovala alespoň některé z disciplín, jež v širokém pojetí autorčině vstupují do hry).

O rozpětí autorského záběru (které je, soudím, v dnešní době více než na místě) svědčí už základní rozvržení textu: část I (s. 7–59) pojednává o obecnějších problémech verbální komunikace, část II (s. 63–110) je zaměřena na principy a zásady, které podmiňují efektivnost této komunikace, část III (s. 113–164) se zabývá otázkami žánrových forem.

V části věnované verbální (řečové) komunikaci vychází autorka z modelu komunikace v lingvistice známého už od počátku 60. let (srov. Jakobson, 1960) a hojně citovaného v různých modifikacích i v naší stylistice (např. Kraus, 1987, s. 11). Slančová tento klasický model (v její terminologii „schéma“) doplňuje, obohacuje – jak je i jinde běžné (např. Kraus, 1987; Chloupek a kol., 1990) – především zřetelem psycholingvistickým (zvl. kategorie záměru a očekávání). Do centra autorčiny pozornosti pak postupně vstupují jednotlivé složky tohoto modelu – autor, příjemce, prostředí (sociální a fyzické, v rámci zmíněného pak i kanál) a kód (prostředky jazykové, tj. lexikální a gramatické, a mimojazykové, tj. parajazykové a extrajazykové).

Šíř a do větší hloubky jsou vyloženy především prostředky jazykové. Podáno je v této souvislosti např. i poučení o národním jazyce (podepřené zejména názory Horeckého): o spisovné, standardní a substandardní formě slovenštiny, o jejích formách sociálních a nářečních; okrajově je zmíněna (na s. 18) také tzv. slovenština hovo[129]rová. V souvislosti se způsobem (potenciální) realizace těchto forem pak autorka vytýká rozdíly mezi ústní (zvukovou, mluvenou) a psanou podobou jazykového projevu – všímá si přitom takových kvalit komunikace jako „bezporuchovost“ percepce a takových kvalit projevu jako kultivovanost, srozumitelnost (přitom nezůstává na rovině obecných konstatování a na základě analýzy příkladového materiálu ukazuje, jak těchto kvalit dosahovat uváženým a uvědomovaným užíváním jazykových prostředků).

Od jazykových komunikačních prostředků přechází výklad plynule k otázkám tzv. jednotek verbální komunikace. Text je vymezován jako komunikační jednotka charakterizovaná jednak vnitřní uspořádaností, jednak funkčním určením (srov. s. 36–37); stručně je zmíněno téma textu (a motivy), kompozice, koherence (koheze), typy členění (aktuální, horizontální, vertikální).[2] Poměrně podrobně jsou oproti tomu probrány typy uspořádání tematických a jazykových složek textu (tj. tradiční slohové postupy: informační, vyprávěcí, popisný, výkladový, úvahový). Do centra výkladů o výpovědi (nejmenší relativně samostatné komunikační jednotce) klade Slančová zejména její komunikační funkce a pojednává o řečových aktech: uvádí a vysvětluje jednak klasifikaci Searlovu, jednak klasifikaci Horeckého (tzv. výpovědní akty fatické, direktivní, erotetické, argumentační, explikativní, deskriptivní a narativní).

Další relativně ucelený blok první části příručky je tvořen výklady o stylu. Autorka vychází z domácích tradic slovenských (Miko a jeho výrazové kategorie jako zevšeobecněné funkční aspekty textu, Mistrík) i poválečných koncepcí českých (Hausenblasovo pojetí funkcí stylu v textu a stylů na různých rovinách zobecnění). Funkční styly pak klasifikuje (na s. 45) shodně s Mistríkem (1989). Cenné je, že čtenář je explicitně upozorněn na skutečnost, že funkční styl (a šíře i styl vůbec) je dynamická abstraktní kategorie, související úzce s interakční existencí daného společenství, a že jeho podoby se kontinuálně mění se změnami jazyka a způsoby jeho užívání (obdobně dynamicky se ostatně proměňuje také klasifikace stylů). Závěr první části příručky tvoří výklady o jednotlivých funkčních stylech: vědeckém, administrativním, hovorovém, uměleckém, publicistickém, řečnickém a esejistickém; přitom poslední tři jsou charakterizovány jako styly tzv. sekundární, smíšené, subjektivně-objektivní (srov. u nás Hausenblasovo rozlišení stylů simplexních a komplexních).

V první části Praktické štylistiky se tedy uvádějí informace, které bývají (v různé podobě a do různé hloubky) běžnou součástí našich stylistik, i těch „praktičtějších“, orientovaných ne přímo jen na odborníky – jazykovědce (Kraus, 1987). Jevy, o nichž se informuje, jsou přitom – možná explicitněji než jinde – zakotveny v rámci komunikace a jejích praktických potřeb. Druhá část příručky oproti tomu podává informace, jež v publikacích obdobného typu běžné nejsou, resp. osvětluje „věčné“ problémy (zvl. účinnost a kultivovanost komunikace) z jiného než dosud u nás obvyklého úhlu pohledu.

Úvodní partie o efektivní komunikaci (a zvl. její usouvztažnění s porozuměním obsahu a záměru a také s kulturou vyjadřování)[3] jsou ještě uvedeny v tradičním, [130]„zažitém“ duchu. Tradiční výklady o jazykových prostředcích, těch, jejichž užití je diktováno potřebami efektivní (a kultivované) komunikace, ovšem autorka zakotvuje do rámce soudobé pragmalingvistiky: Pokyny, návody, jak podávat obsahovou stránku projevu, jak stylizovat, vycházejí z pojetí Leechova (v jehož podloží stojí Griceovy konverzační maximy). Postupně jsou objasněna pravidla plynoucí z interpersonálních komunikačních vztahů (kooperační princip, zdvořilostní princip, princip ironie) i pravidla plynoucí ze zákonitostí textové výstavby (principy postupnosti, přehlednosti, ekonomie, expresivity); regulativnost jednotlivých zásad je pak celkem logicky spojena s výkladem o existenci a povaze norem působících při komunikaci. Průběžně s popisem jednotlivých principů (a zásad) objasňuje autorka jejich využití v textotvorném procesu: předkládá k úvaze problémy, jež s uplatňováním jednotlivých zásad souvisejí, přímo podává návody k textotvorné praxi (např. na s. 107–109 srov. jednotlivé kroky doporučené pro konečné hodnocení napsaného textu). Obdobně praktické zaměření má kapitolka „Jak stylizovat?“, v níž se objasňují postupy při vytváření textu (inventio, dispositio, elocutio, memoria, actio, resp. pronuntiatio); sem je zahrnut i podrobný výklad o způsobu citace odborné literatury.

V části III, věnované problematice žánru, navazuje Slančová především na Mistríkovy podrobné a vyčerpávající výklady o žánrech věcné literatury (1975) a probírá jednotlivá kritéria (tematické, funkční, kompoziční, formální a jazykové), na jejichž základě se žánr (žánrová forma) vyčleňuje. Charakterizuje, popisuje a zajímavým příkladovým materiálem dokládá vybrané žánry administrativního stylu, žánry vědecké a odborné, žánry žurnalistické komunikace a argumentační text.

K příručce je připojen seznam citované odborné literatury a rejstřík.

V Úvodu autorka poukazuje na nutné zjednodušení některých svých výkladů – a ani jinde v textu úplnost a nezjednodušenost nepředstírá. Adresáta textu (vysokoškolského studenta)[4] tak nepřímo vyzývá, aby se obrátil k více monografickému, úplnějšímu a méně zjednodušenému zpracování předkládaných problémů. Cena „Praktické štylistiky“ je především v tom, že před adresátem tyto problémy odkrývá, otvírá před ním soubory aktuálních lingvistických otázek a nabízí k diskusi jeden z možných postojů, jejž je k nim možno zaujmout.

 

LITERATURA

 

HRBÁČEK, J.: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha 1994.

CHLOUPEK, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1990.

JAKOBSON, R.: Linguistics and poetics. In: Style in Language. Cambridge, Mass. 1960, s. 350–377.

KRAUS, J.: O jazyce a stylu pro informační pracovníky. Praha 1987.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poesii. Praha 1942, s. 11–102.

MISTRÍK, J.: Žánre vecnej literatúry. Bratislava 1975.

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava 1989 (2. vyd.).

STANĚK, V.: Praktická stylistika pro střední školy. Praha 1991.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 128-130

Předchozí Ivana Bozděchová: Ján Horecký: Semantics of Derived Words (Sémantika odvodených slov)

Následující František Štícha: Miloslava Sokolová: Sémantika slovesa a slovesný rod