Miloslava Sokolová: Sémantika slovesa a slovesný rod

František Štícha

[Recenze]

(pdf)

Miloslava Sokolová: Sémantika slovesa a slovesný rod

Miloslava Sokolová: Sémantika slovesa a slovesný rod. Veda, Bratislava 1993. 110 s.

 

Zatímco v České republice není mnoho specialistů na slovesný rod, kteří by pravidelně na toto téma publikovali, na Slovensku alespoň jednoho takového specialistu mají: Miloslava Sokolová se tematikou slovesného rodu soustavně zabývá již mnoho let. Je třeba uvítat, že výsledky své práce shrnula v knižní monografii, i když nevelkého rozsahu. Česká lingvistika a kultura na podobnou publikaci bude ještě zřejmě muset nadále čekat.

O slovesném rodu bylo publikováno v posledních desetiletích množství monografií, z nichž autorka četné cituje, avšak některé z nejzajímavějších a pro její kontrastivní přístup velmi cenných bohužel patrně nezná. Jde mi především o vynikající typologickou práci Anny Siewierské (1984) a o rovněž pozoruhodnou a velice cennou kontrastivní studii Danuty Rytel-Kucové (1991) (autor této zprávy obě recenzoval, srov. Štícha, 1990, 1993). Zejména práce Rytel-Kucové by byla bývala pro Sokolovou velmi užitečná, neboť podobně jako ona srovnává pasívní konstrukce dvou slovanských jazyků s němčinou.

Monografie M. Sokolové je nepochybně prací prospěšnou a zajímavou, v některých partiích důkladně a celkově na velmi dobré teoretické úrovni zpracovanou, avšak působí poněkud nekoherentně, a to ve vícero směrech: U podobné speciální studie lze v dnešní době počítačových korpusů očekávat důslednou korpusovou orientaci (popř. i manuální, chybí-li dosud korpus počítačový), zaměřenou na zjišťování toho, jak se toho či onoho jazykového jevu skutečně v komunikaci (byť třeba omezeně jen v psaných textech nebo ještě omezeněji v určitém jejich žánru) užívá; nemusí přitom jít pouze o holou frekvenci jevu, nýbrž také o různé textově distribuční okolnosti jeho použití, o syntaktické normy, preference a restrikce. U některých jevů, k nimž patří i pasívum, můžeme především z detailní a komplexní analýzy textu či textového okolí, nikoli z izolovaných vět samých, zodpovědněji a podloženěji usuzovat na specifické komunikativní funkce jevu. Sokolová se sice těchto otázek dotýká, vypočítává syntaktické a textové funkce pasívních tvarů, zmiňuje se o jejich frekvenci atd., avšak při tom všem bohužel nevíme, jde-li o statisticky podložená šetření, o závěry soustavného a cílevědomého pozorování, nebo o pouhou intuici. Podobné dojmy vedly například i Bohuslava Havránka k tomu, že se ve svých slavných Genera verbi dopustil některých omylů (Štícha, 1985, 1988). Na s. 52 nám autorka sice v tabulce podává 14 různých slovenských ekvivalentů německých pasívních konstrukcí včetně procentuálního vyhodnocení, avšak z jakého a jak rozsáhlého korpusu textů byly tyto statistické údaje získány, se nedozvídáme. Samotný seznam excerpované literatury nepostačuje, neboť excerpta mohla autorce sloužit jen jako zdroj příkladů pro její postuláty.

Také rozsáhlejší kontrastivní partie nebo jednotlivé drobnější zmínky jsou zapojeny do celé studie poněkud ad hoc a přispívají tak k celkové nevyváženosti jinak přínosného a cenného díla. Čtenář se nutně musí ptát, proč studie není buď celá důsledně kontrastivní, anebo naopak proč jsou do ní rozsáhlé kontrastivní části zapojeny (název monografie to nesděluje, ale nesděluje ani, že jde primárně a především o analýzu a popis slovenštiny) a není více místa věnováno popisu pasívních konstrukcí ve slovenštině a jejích textech.

Pokus založit sémantickou klasifikaci sloves na tom, jak se chovají vzhledem ke kategorii pasíva, je zajímavý a autorka jej provedla kompetentně a celkem zdařile. [132]Jednu z jejích ústředních devíz, že pasívum se netvoří od neakčních sloves, a že tedy ta slovesa, která tvoří pasívum, jsou akční, lze ovšem pokládat za tautologii. Nevím, zda ve slovenštině se nevyskytují paralely k českým větám s pasívním participiem např. sloves podpírat, doprovázet, vykládat ve větách jako Klenba je podpírána sloupy, Text je doprovázen obrázky, Prsten je vykládán drahokamy. Podle Sokolové by slovesa v těchto větách musela být akční. I toto řešení lze vzhledem k možným lingvistickým abstrakcím ovšem přijmout (např. s poukazem na metaforu). Zásadní otázkou by pak ovšem mělo být, budeme-li se při sémantické klasifikaci sloves řídit čistě mimojazykovými faktory a objektivními hledisky, nebo spíše faktory ryze mentálními, nazíracími, či obojím zároveň; ve druhém a třetím případě pak bychom se měli rozhodovat, zda mentální kritéria budeme opírat o nějaké formální vlastnosti jazyka, či nikoli.

Monografie o slovesném rodu by se v dnešní textově orientované lingvistice také neměla spokojit jen s konstatováním, že od akčních tranzitivních sloves „možno prakticky bez sémantického obmedzenia slovesom tvoriť všetky skúmané transformáty kategorie genus verbi“ (s. 25). Podstatnější je zkoumat, zda u akčních tranzitivních sloves skutečně neexistují žádná textová omezení, či alespoň preference při užívání pasíva. Podud jde o češtinu (a nejen o ni), taková omezení a preference nepochybně existují: bohužel však o nich dosud mnoho nevíme. Např. věty Štípla mě včela, Kousl mě pes, Všichni studenti opustili posluchárnu atd. zpravidla použijeme pravděpodobně pouze v aktivu. Je otázkou, zda jde o náhodný úzus, anebo o tak či onak sémanticky či (sémanticko-)pragmaticky podmíněná pravidla či tendence. Zjišťovat a dokazovat tyto věci bude třeba především prohledáváním velkých počítačových korpusů psaných i mluvených textů (které však bohužel dosud pro češtinu a asi ani pro slovenštinu nejsou k dispozici) a analýzou získaných nálezů.

Na monografii M. Sokolové, která svou koncepci založila na intenčně-valenčních teoriích slovenských a českých lingvistů a na teorii diateze, je třeba mj. ocenit i samostatnost přístupu, originálnost některých řešení, i odvahu polemizovat s autoritami (v západním světě je to dávno běžné, ba mnozí, zvláště mladší badatelé svou kritičnost až přehánějí, když vše kromě svých poznatků a tvrzení odmítají, což u nás je stále dosti vzácné). Je to první práce svého druhu v někdejším Československu, a nejen proto ji lze doporučit pozornosti všech empirických gramatiků i v České republice.

 

LITERATURA

 

RYTEL-KUC D.: Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim. PAN, Wrocław et al. 1990.

SIEWIERSKA, A.: The Passive. A Comparative Linguistic Analysis. Croom Helm, London et al. 1984.

ŠTÍCHA, F.: Poznámky o staročeském pasívu. LF, 108, 1985, s. 77–82.

ŠTÍCHA, F.: K vývoji zvratného pasíva ve spisovné češtině. LF, 111, 1988, s. 22–29.

ŠTÍCHA, F.: Srovnávací lingvistická analýza pasívních konstrukcí (A. Siewierska). In: Filologické studie, XVIII. UK, Praha 1990, s. 125–130.

ŠTÍCHA, F.: Danuta Rytel-Kuc, Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim. SaS, 54, 1993, s. 142–145.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 131-132

Předchozí Alena Macurová: Dana Slančová: Praktická štylistika (Štylistická príručka)

Následující Josef Filipec: Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés