Profesor Petr Sgall sedmdesátiletý

Vladimír Petkevič

[Kronika]

(pdf)

The 70th birthday of Professor Petr Sgall

Není to tak dávno, co jsme si připomínali 65. narozeniny jednoho z nejvýznamnějších českých lingvistů poválečného období, prof. Petra Sgalla. A 27. května 1996 jsme s ním oslavili my, jeho žáci a spolupracovníci, jeho další „kulaté“ výročí. V souvislosti s tímto jubileem nebude jistě na škodu si připomenout životní dráhu oslavencovu a uvědomit si, co Sgall už hezkou řádku let pro českou lingvistiku znamená.

Sgallovo mládí rozhodně nebylo snadné. Není to bezobsažná fráze: za druhé světové války Sgall ztrácí otce a sám prožívá několik měsíců na sklonku války v koncentračním táboře. Po válce, již v září 1945, dokončuje svá násilně přerušená gymnaziální studia v České Třebové a přichází na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde je od počátku posluchačem obecné lingvistiky a kde jej vědecky formují především dva významní členové Pražského lingvistického kroužku, Vladimír Skalička a Bohuslav Havránek.

Za svých studií se Sgall věnuje zejména typologii. Plně si osvojí ideje strukturní lingvistiky a nejlepší tradice Pražské školy a své žáky formuje od konce padesátých let právě v tomto duchu. Typologií se Sgall zabývá i během své aspirantury, jejímž předmětem je vývoj indoevropské flexe. Pro mladého Sgalla je velice plodné setkání s J. Kuryłowiczem během studijního pobytu v Krakově, kde pod jeho vedením připravuje habilitaci v oboru srovnávací indoevropeistiky o védských infinitivech. Jakožto žák Havránkův si Sgall zároveň klade otázky týkající se postavení obecné češtiny ve funkčním rozvrstvení češtiny a uvažuje o racionalizaci českého pravopisu a o sociolingvistických problémech spojených s jazykovou kulturou.

V roce 1958 Sgall navštěvuje Moskvu a navazuje tu kontakty zejména s vědci, kteří obhajují kybernetiku (dříve ocejchovanou jako buržoazní pavědu) a uplatnění matematických metod v lingvistice. Od této doby získává tehdy teprve dvaatřicetiletý Sgall své žáky a spolupracovníky pro takové revoluční ideje, jako jsou strojový překlad a formální popis přirozeného jazyka, a vůbec pro konstituování nového oboru zvaného algebraická lingvistika. Děje se tak velmi brzy poté, co toto odvětví lingvistiky vzniklo ve Spojených státech především zásluhou Noama Chomského. Sgall si jako jeden z mála českých lingvistů prozíravě uvědomuje již na konci padesátých a na počátku šedesátých let zásadní význam, jaký měly pro moderní lingvistiku práce Noama Chomského, zakladatele teorie formálních gramatik a jazyků, který se na přirozený jazyk začal dívat z nového, neotřelého zorného úhlu – totiž jako na matematickou strukturu. Nebylo to však tak, a to je, myslím, podstatné, že Sgall si prostě Chomského přečetl dříve než ostatní a pak jej u nás nekriticky propagoval. Petr Sgall nikdy nepřijímal podněty, jež přicházely z nového vývoje ve světové lingvistice, slepě, ale snažil se je konfrontovat se vším rozumným a přínosným, co nabízela lingvistika tradiční, konkrétně lingvistika strukturní a ideje Pražské školy. Od této doby zasvětí Sgall mimo řadu svých dalších vědeckých aktivit podstatnou část své vědecké i pedagogické kariéry právě budování a rozvíjení české algebraické lingvistiky.

Být průkopníkem v jakémkoli oboru lidské činnosti je vždycky velmi obtížné, ale současně nesmírně záslužné. Jakožto žák Skaličkův uplatňuje Petr Sgall metody klasické typologie v syntaxi a v jiných oblastech formálního popisu jazyka. Je to právě interdisciplinární přístup, který zajistí Sgallovi jedno z čelných míst v české lingvistice. Tvůrčí využití a kritické zhodnocení [155]Chomského přínosu přináší také plody v podobě Sgallovy vlastní koncepce explicitního popisu přirozeného jazyka, zvaného funkční generativní popis jazyka, který přináší především jeho průkopnická práce Generativní popis jazyka a česká deklinace z roku 1967 představující v tehdejší české lingvistice skutečné novum. Sgall přesvědčivě potvrdil, že formální metody otvírají lingvistice skutečně nové perspektivy. Svou koncepci pak Sgall postupně zdokonaluje a rozpracovává v bezpočtu článků a knih. Plody mnohaleté práce, a to v podmínkách, jež by sotva bylo možné označit za příznivé, jsou konečně obsaženy v díle, jehož si jubilant cení po mém soudu nejvíce, totiž v rozsáhlé publikaci nazvané The Meaning of the Sentence in Its Semantic and Pragmatic Aspects, kterou prof. Sgall napsal ve spolupráci se svými dvěma žačkami, jež svým myšlením ovlivnil nejvýrazněji, s Evou Hajičovou a Jarmilou Panevovou.

Ještě dříve však, na počátku šedesátých let, nadchne Sgall pro své ideje skupinu matematiků a lingvistů, kterou vede v letech 1962–1968 na MFF UK. Jeho žáci a spolupracovníci mají na čem stavět a zdokonalují a rozpracovávají Sgallův stratifikační popis, který představuje ucelený lingvistický a matematický základ pro explicitní zachycení vztahu funkce a formy v přirozeném jazyce a podklad pro implementaci analýzy a syntézy psaného jazyka. Výrazem rostoucího významu práce Sgallovy skupiny je nakonec vytvoření Laboratoře algebraické lingvistiky na FF UK v roce 1968; do této laboratoře přechází větší část Sgallovy skupiny z MFF UK. Avšak již zanedlouho, v době vrcholící normalizace, hrozí Sgallově skupině a oboru, který Sgall založil, likvidace. Díky obětavosti prozíravých lidí a přátel na MFF UK je však v roce 1973 převedeno patnáct vědeckých a odborných pracovníků z nedýchatelného prostředí Filozofické fakulty UK na mnohem liberálnější fakultu matematicko-fyzikální.

Ani tady však až do jara 1990 nemá Sgall své vlastní pracoviště, nevede ani katedru ani ústav. Ať už se však skupina, kterou vedl, nazývala „řešitelé úkolu státního plánu“ nebo „výzkumný tým“, dokazují výsledky, jichž tato skupina dosáhla, a ohlas těchto výsledků, zejména v zahraničí, nosnost Sgallových idejí a potvrzení faktu, že algebraická lingvistika je směr skutečně moderní a perspektivní. Sám jsem si to začal uvědomovat záhy poté, kdy jsem se jako student druhého ročníku MFF UK dověděl o existenci tohoto oboru a kdy mě dnešní jubilant, tehdy stále jen docent, začal zasvěcovat do jeho tajů.

V roce 1990 je Petr Sgall konečně jmenován řádným profesorem Karlovy univerzity (návrh na jeho profesuru byl podán již v roce 1969!) a na FF UK zakládá Ústav teoretické a komputační lingvistiky. Akademická obec tím tak alespoň částečně splácí dluh, který dotud měla vůči této průkopnické osobnosti.

To, že dnes v ČR matematická lingvistika vůbec existuje a že je na úrovni, která je alespoň v některých ohledech srovnatelná s úrovní matematické lingvistiky ve vyspělých západoevropských zemích, je zásluhou právě prof. Sgalla. Jeho koncepce funkčního generativního popisu je naprosto původní a v řadě svých aspektů (např. v pronikavém zpracování problematiky aktuálního členění a jeho formálního vymezení) ve světovém měřítku ojedinělá. To ovšem neznamená, že Sgall nesleduje a nezvažuje vývoj moderních směrů v lingvistice (např. Chomského teorii government and binding, lexikálně-funkční gramatiku ad.). Je přesvědčeným obhájcem závislostní syntaxe – uvádí argumenty na její podporu (ve smyslu Tesnièrově, Paulinyho a také Šmilauerově) a poukazuje na posuny v X-bar teorii Chomského, Fillmorově pádové gramatice a dalších teoriích směrem od bezprostředněsložkové frázové struktury k popisu závislostnímu.

Svou vědeckou práci, která se neomezuje pouze na oblast matematické lingvistiky, ale i lingvistiky obecné, spojoval jubilant vždy s prací pedagogickou a vědeckoorganizační. Jeho zásluhou neztratili matematičtí lingvisté na rozdíl od mnohých jiných oborů, jež u nás nebyly za socialismu podporovány, nikdy úzký kontakt se světem, a to i přesto, [156]že podmínky, v nichž prof. Sgall pracoval po roce 1968, byly pro vědeckou práci věru nepříznivé. Třebaže se za husákovské normalizace, kdy prof. Sgall musel odejít se svými spolupracovníky z filozofické fakulty na fakultu matematicko-fyzikální, jeho kontakt se studenty výrazně omezil, využíval každé příležitosti k tomu, aby vychoval lidi, kteří by se dokázali orientovat v moderní lingvistice, aniž by museli nekriticky přejímat vše, co moderní lingvistika přináší, a kteří přijali a přijmou výzvu, s níž před nás předstupuje nový pohled na přirozený jazyk.

Petr Sgall pro matematickou lingvistiku žije a snaží se pro ni získat každého, u koho postřehne jen náznak zájmu. Dokázal udržet u vědecké práce i mnohé lidi, kterým tato nelukrativní činnost nemohla být v oné době zdrojem obživy. Své osobní kontakty, svůj čas i peníze věnoval na to, aby svým spolupracovníkům a žákům zajistil ze zahraničí nejnovější literaturu, aby jim zprostředkoval studijní pobyty na předních pracovištích v zahraničí a aby zprostředkoval publikace výsledků jejich práce na mezinárodním fóru.

Sgallova vědecká, pedagogická a organizátorská aktivita nepolevuje ani po jeho nedávném odchodu do důchodu. Naopak. Kromě toho, že prof. Sgall i nadále pracuje jako pedagog, se mu rovněž daří realizovat projekt mezinárodního výzkumného a výukového centra lingvistiky a sémiotiky v rámci Střediska Viléma Mathesia. Toto středisko, pro jehož činnost získal základní prostředky od Sorosovy nadace, slouží k obousměrnému prohloubení kontaktů české lingvistiky se světem: jeho prostřednictvím se čeští lingvisté seznamují s nejnovějším vývojem světové lingvistiky a zahraniční frekventanti zase s výsledky lingvistiky české.

Na závěr se ještě zastavím u ohlasu vědecké a pedagogické činnosti prof. Sgalla. O vysokém hodnocení jeho práce a přínosu pro jazykovědu svědčí jeho bohatá publikační činnost, pozitivní reakce na jeho výsledky v pracích čelných světových lingvistů (mj. Ch. Fillmora, B. Partee), pozvání k přednáškám na školách a vědeckých institucích po celém světě (namátkou jmenuji alespoň univerzitu v Grenoble v letech 1968–69, univerzitu v Hamburku v roce 1983, pravidelné přednášky pro postgraduanty v Paříži po roce 1989; na letní semestr 1993 byl prof. Sgall pozván na univerzitu vídeňskou, nemluvě už o jednorázových přednáškách na řadě univerzit po celé Evropě a v Americe).

V roce 1992 byla prof. Sgallovi udělena cena Alexandra von Humboldta, v roce 1993 pak na návrh FF UK stříbrná medaile ministra školství ČR. Od roku 1994 je prof. Sgall členem Academia Europaea, jež sídlí v Londýně, a konečně v březnu 1995 mu byl udělen doktorát h.c. pařížského Ústavu východních jazyků a civilizací.

Na závěr zbývá nám, jeho žákům a spolupracovníkům, jediné: popřát jubilantovi nejen pevné zdraví těla, ale především stálou duševní svěžest a příkladnou, ba nakažlivou tvůrčí aktivitu na poli vědy a při výchově jeho nástupců.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 154-156

Předchozí Tomáš Hoskovec: Helena Kurzová: From Indo-European to Latin

Následující Ludmila Uhlířová: Nový časopis o kvantitativní lingvistice