Werner Abraham: Deutsche Syntax im Sprachenvergleich. Grundlegung einer typologischen Syntax des Deutschen

Alena Šimečková

[Book reviews]

(pdf)

Werner Abraham: Deutsche Syntax im Sprachenvergleich. Grundlegung einer typologischen Syntax des Deutschen

Werner Abraham: Deutsche Syntax im Sprachenvergleich. Grundlegung einer typologischen Syntax des Deutschen. Gunter Narr Verlag, Tübingen 1995 (Studien zur deutschen Grammatik, Bd. 41). 707 s.

 

Titul Abrahamovy rozsáhlé práce vzbuzuje dojem, že jde o syntetické gramatické dílo. V úvodu se také konstatuje, že „dosud neexistuje gramatika němčiny psaná (v podstatě, i když ne výhradně) z generativního úhlu pohledu“ a předložené dílo že představuje přinejmenším dílčí gramatiku tohoto typu, lišící se od Grewendorfovy, Fanselowovy, von Stechowovy a Sternfeldovy „právě svou typologickou koncepcí a teoretickou základnou,“ jejíž hodnota podle autora spočívá „v podstatně větší hustotě vztahů všech popisných komponent a v zásadním posílení faktoru sepětí jednotlivých elementů při popisu gramatiky“ (s. 12–13). Bližší seznámení s prací však vede k poznání, že se tu předkládá souhrn zčásti už dříve uveřejněných autorových příspěvků k různým problematickým bodům dosavadního syntaktického popisu, v průběhu let doplňovaných a zpřesňovaných v interakci s jinými autory (srov. bohatou bibliografii v závěru práce).

Abraham se v úvodu hlásí k deskriptivní, referenčně gramatické tradici a odmítá uzavřenost do jakéhokoliv paradigmatu; naznačuje, že někdy ustupuje od výhradně syntaktického řešení otázek. Svůj metodologický přístup charakterizuje jako „typologický“: „Tato kniha je výsledkem dlouholetého bádání o syntaxi němčiny na pozadí toho, k čemu dospěla moderní lingvistika nejen o němčině, ale i o gramatikách jiných, především s němčinou příbuzných jazyků. V tomto smyslu je tato syntax „typologickou syntaxí“ němčiny. Je jí tím spíše, že do alternativ popisu byly pravidelně zahrnovány i jevy variet, totiž regularity (především dvou) německých dialektů v případech, kdy šlo o správnost, respektive větší přiměřenost pravidla“ (s. 11). Z jiných jazyků se do popisu začleňuje angličtina, nizozemština, fríština a skandinávské jazyky, okrajově i finština a maďarština, z dialektů bavorský (blíže neupřesněný) a vídeňský. Z našeho hlediska tu jde spíše o jistý druh konfrontace; materiál různých jazyků a variet tu slouží především k obohacení možnosti rozvíjení konstrukcí ve smyslu univerzální gramatiky. Úvahy v úvodu knihy odrážejí zřejmě dnešní Abrahamovy názory (byl vždy v čele hledačů nových přístupů) a tvoří jakousi střechu nad různorodostí (někdy i jeho vlastních) přístupů k diskutovaným jevům.

Většina bodů v Abrahamově syntaxi diskutovaných se týká stěžejních oblastí; přehled témat a následující komentář mohou problematiku zachytit jen z malé části: (1) Argumentová a větněčlenská struktura, přidělování pádů; (2) sémantické koreláty tranzitivity; (3) strukturní a lexikální kasus: dativ proti akuzativu; (4) adjektivní rekce; (5) syntax sloves haben, kriegen a bekommen; (6) slovesný afixoid [314]a predikativum; (7) prefix a partikule slovesa; (8) komplementy infinitivu; (9) neakuzativnost a určitost; (10) modální sloveso a užší verbální komplex; (11) pronominální členy a jejich klitické formy; (12) reflexivita a genus verbi; (13) německý slovosled: galilejský obrat; (14) větněgramatické zdůvodnění tématu a rématu jako funkcí diskurzu.

Autorovým záměrem je podle jeho vlastních slov vyjádřit se k tomu, co zůstalo diskutabilní v teorii principů a parametrů (u Chomského, 1986; Fanselowa – Felixe, 1987; Grewendorfa, 1992). Centrální pro něj zůstávají otázky rekce a predikace; pojem rekce, kterou považuje za zvláštní druh dependence, rozšiřuje o vztahy přesahující stále nedostatečně upřesněný pojem valence („Ich bin im besonderen der Meinung, daß sich die deutsche Grammatiktradition viel zu lange bestimmten linguistischen Paradigmen verschrieben hat – der Valenztheorie tesnièrschen Zuschnitts oder SVO-Syntaxtypologien –; ersteres war sicherlich bereits vor 25 Jahren an seine Grenzen gestoßen“, s. 15).

Pro úvodní kapitolu o argumentové struktuře je příznačné prostoupení syntaktických a slovotvorných operací, kombinování přístupů univerzální a dependenční gramatiky a ilustrování jevů pozorovaných v němčině dánštinou, švédštinou a angličtinou. Při popisu různých možných typů realizací konstrukcí (zvláště pasívních a kauzativních) autor diskutuje s autory, kteří se těmito konstrukcemi ve jmenovaných jazycích zabývají (vybírání podobných konstrukcí z blízkých jazyků se někdy nevyhne rozbití systémových souvislostí). Neakuzativní slovesa A. analyzuje jako nositele aspektuálně podmíněné lexikální sémantiky a syntaktické sekundární predikáty. Dativy jsou v němčině jen zřídka synonymní s předložkovými objekty; v Abrahamově práci je na rozdíl od H. Wegenerové preferováno lokální vysvětlení dativní role před rolí recipienta a cíle. Kromě rekce německého adjektiva, u něhož je nápadná absence akuzativu (oproti 67 adjektivům s dativem se pouze 14 spojuje s akuzativem), se diskutují i rekční vlastnosti jiných slovních druhů. V kapitole o syntaxi haben, kriegen a bekommen se nejvíce pozornosti věnuje dvojímu statusu haben jako pomocného a quasisamostatného slovesa; A. odmítá termíny „bekommen-Passiv“ apod. a zavádí „Dativpassiv“ zahrnující všechny tematické role v dativní formě (Typ I: er bekommt etwas geschenkt; Typ II: er kriegt das Auto weggenommen; III: er bekam jedes Wort wiedererzählt; IV: sie kriegte gönnerhaft auf die Schulter geklopft). V úvaze o pojetí predikativa a různosti jeho struktur A. provádí analýzy typů deverbálního, denominálního a deadjektivního „kopredikativa“. Rozlišuje status „krátké věty“ (= small clause, např. /das Becken leer/ pumpen), verbálního komplexu a afixoidu.

V kapitole o preverbiích (Verbpräfixe und Verbpartikel) si A. klade za cíl objasnit kategoriální status elementů, které se v „tradičním popisu spisovné němčiny obecně považují za inkorporované do slovesa a píší se jako složeniny“ (s. 353). Termínu „partikule“ se zde (ne důsledně) užívá pro postponovatelné elementy, tradičně nazývané odlučitelnými předponami; z nich se kupodivu uvádí na prvním místě durch- (známé právě svým dvojakým chováním, postponovatelné i nepostponovatelné). Uplatnění vstupního kategorického tvrzení o adverbiální povaze odlučitelných elementů na další preverbia a argumentace ortografií nizozemštiny a jiných germánských jazyků, v nichž údajně existují tytéž poměry jako v němčině (s. 351), jsou sotva oprávněné; dochází tu ostatně k rozporu, když se o pár stránek později jevy [315]dříve označené za ’stejné’ uvádějí jako ’podobné’. Postpoziční status odlučitelných preverbií A. neuznává, předpokládá, že jsou součástí slovesa a vidí v nich sekundární predikáty s terminativním příznakem. Postponované prvky typu (hin)durch považuje za adpoziční adverbia, u (über) den See (hinüber) připouští možnost fakultativní cirkumpozice. Tzv. „Präpositionsstranden“ (srov. angl. he was run over) jako dílčí případ postpozice pro němčinu odmítá; to, co se za ni někdy považuje, je podle jeho názoru adpoziční adverbium (entlang, wegen).

Větné a nevětné infinitivy (satzwertige – nichtsatzwertige I.) sleduje A. v souvislosti s pasivizací a tvořením konstrukce akuzativu s infinitivem. V pojednání o nich se zřetelně projevuje autorova snaha zahrnout do analýzy i substandard; nekodifikovaná hovorová řeč (Umgangssprache) a nářečí znamenají pro něj poskytnutí heuristicky využitelného materiálu (např. daß er /den Teig zum Aufgehen bringen/ kann – süddt. daß er den Teig kann /zum Aufgehen bringen/). Zkoumání vztahu neakuzativnosti a neurčitosti řeší problematiku přechodu subjektu určitých sloves z normální počáteční pozice do domény verbální fráze a jeho současné podléhání jistým restrikcím v kvantifikaci a formách členu (Es ist ein Mann im Garten. *Es ist der Mann im Garten). A. razí termín „ergativní slovesa“ pro intranzitivní terminativa (např. ankommen), slovesa událostní (entstehen) a tzv. „psychologická slovesa“ (např. interessieren) v těchto konstrukcích. Belletti (1988) řešil tzv. jev neurčitosti tím, že neurčitému, slovesu blízkému subjektu a objektu přiřazuje nestrukturní partitivní pád (ve finštině). A. odmítá toto řešení jako nepřiměřené a navrhuje vycházet z neobsazené formy členu ve frázi determinátoru, což umožní sjednotit zvláštnosti slovosledu, pasivizace, přiřazení strukturního nominativu i realizaci partitivu.

U modálních sloves se A. věnuje zvláštním syntaktickým restrikcím, doposud málo zkoumaným; projevují se při systematickém střídání deontického a epistemického významu modálních sloves se zapuštěnými infinitivy, při tvoření perifrastických časových forem v souvislosti s aktionsartovými vlastnostmi. A. předpokládá, že se deontické a epistemické významy liší strukturou tematických rolí: deontické významy tematickou roli promítají, epistemické ne. Sem zasazuje i syntax a sémantiku tzv. náhradního infinitivu (Ersatzinfinitiv; náhrada příčestí II v perfektu a plusquamperfektu).

Už delší dobu věnuje A. svou pozornost klitickým formám pronominálních členů. V standardu vystupují v klitické formě především zájmena v nominativu, popř. v akuzativu (ich = -k/-ch, du = d, t; er = a, ihn = n, sie = s, es = s, wir = wa, ihr = a, sie = s). Odlišná klitičnost existuje v substandardu. Klitika nejsou přízvukovatelná a modifikovatelná, a i další jejich vlastnosti svědčí spíše o tom, že to nejsou samostatné morfémy. Mají status ’head’ nebo ne? Jaký vztah mají k nulovému subjektu? Mění se jejich pozice? Co vůbec znamená jev kontrakce? Proč se klitika hromadí v středním poli německé věty? A. se pokouší právě prostřednictvím chování klitik řešit zvláštní typ sledu plných zájmen v středním poli, tedy sled ’akuzativ před dativem.’

V kapitole o reflexivitě a slovesném rodu se A. zabývá mediálními konstrukcemi (např. Hier tanzt es sich gut) v němčině ve srovnání s nizozemštinou a angličtinou. Mediální sich má podle jeho názoru klitický charakter, k subjektu [316]má referenční vztah, ale k slovesu není ve vztahu argumentu. Termín „Mittelverb“ nepovažuje A. pro němčinu za vhodný, připouští pouze „Mittelverbkonstruktionen“.

Závěrečné kapitoly díla jsou věnovány otázkám slovosledným, „Slovosled v němčině: galilejský obrat“ (kap. 13) a „K větněgramatickému zdůvodnění diskurzových funkcí tématu a rématu“ (kap. 14). Za ’galilejský obrat’ v pohledu na slovosled v němčině je považováno odvrácení od tradičního dělení věty na předpolí, střed a zápolí jako topologického modelu zavedeného Drachem a Boostem a rozpracovaného U. Engelem a B. Haftkovou. A. se nedomnívá, že toto tradiční pojetí znamená myšlenku plodnou pro další vývoj německé gramatiky; krok vpřed mohla podle jeho názoru učinit pouze univerzální gramatika („která svou formou není gramatikou jednoho jazyka, nýbrž z jejíž abstraktní formy vyplývají všechny jednotlivé jazyky podle podnětů z okolí, které působí na dítě vytvářející svou kompetenci“, s. 566). Po výkladu tradičního topologického modelu se zdůvodňují empirické a metodologické přednosti univerzální gramatiky, zvláště oprávněnost aplikace modelu SOV, resp. modelu s finitem na posledním místě jako modelu základního i pro němčinu. V závěru se zmiňují slovosledné varianty podmíněné diskurzem z hlediska univerzálně gramatické teorie pozic a posunů (Stellungs- und Verschiebungstheorie).

Kategorie tématu a rématu se podle A. doposud vztahovaly na text a uvnitř věty se nezdůvodňovaly. Chce je tedy zařadit pozičně a do hierarchie konstituent, učinit je generovatelnými, jednoznačně odvoditelnými podle principů univerzální gramatiky. Pracuje hlavně s opozicí normálního větného přízvuku a podmíněného přízvuku kontrastního v souvislosti s jeho nositeli (partikulemi). Ze tří možných odpovědí na otázku vztahu mezi konfiguracionálními vlastnostmi němčiny a aktuálním členěním (AČ), a to 1. AČ určuje složkovou strukturu; 2. AČ je odvoditelné ze složkové struktury; 3. AČ a větná gramatika jsou disjunktně autonomní, se A. pokouší argumentovat pro druhou. Dochází k závěru, že němčina dovoluje větněgramatické vyvození funkcí AČ, zdá se mu, že je i podle této typologické nomenklatury konfiguracionálním jazykem, a sice i v případě textověgramaticky obligatorních jevů, jako je téma a réma diskurzu („die Diskursfunktionen Thema und Rhema sind keine grammatisch unabhängigen Einheiten“, s. 608).

Uspořádání do kapitol s výčtem projednávaných témat, souhrny uvnitř a v závěru kapitol, seznam užitých zkratek a věcný rejstřík činí knihu přístupnější pro uživatele a vyrovnávají místy poněkud hůře stravitelný text (sám autor si v úvodu stěžuje na dosavadní zanedbávání němčiny jako vědeckého jazyka v oblasti lingvistiky), v němž se někdy bohužel ztrácejí i užitečné objevné myšlenky. Přes prostoupenost knihy tematikou aktuálního členění jsme v rozsáhlé bibliografii našli pouze jedinou práci reprezentanta naší lingvistiky na tomto poli, a to Firbasovu studii z roku 1964.

 

LITERATURA

 

ABRAHAM, W.: Satzglieder im Deutschen. Vorschläge zur syntaktischen, semantischen und pragmatischen Fundierung. Narr, Tübingen 1982.

ABRAHAM, W.: Wortstellung im Deutschen – theoretische Rechtfertigung, empirische Begründung. In: L. Hofmann (Hrsg.), Deutsche Syntax: Absichten und Aussichten. Berlin 1992.

BELLETTI, A.: The case of unaccusatives. Linguistic Inquiry, 19, 1988, s. 1–31.

[317]DRACH, E.: Grundgedanken der deutschen Satzlehre. Darmstadt 1963.

ENGEL, U.: Regeln zur Wortstellung. Forschungsbericht des IDS, 5, 1970, s. 7–148.

FIRBAS, J.: On defining the theme in Functional Sentence Perspective. TLP, 1, Praha 1964, s. 267–280.

HAFTKA, B.: Reihenfolgebeziehungen im Satz (Typologie). In: K. E. Heidolph (Hrsg.), Grundzüge einer deutschen Grammatik. Berlin 1981, s. 702–764.

WEGENER, H.: Der Dativ im heutigen Deutsch. Narr, Tübingen 1985.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 4, pp. 313-317

Previous Eva Koktová: Jürgen Scharnhorst (Hrsg.): Sprache: System und Tätigkeit

Next Mirek Čejka: Norbert Nübler: Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen