Norbert Nübler: Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen

Mirek Čejka

[Recenze]

(pdf)

Norbert Nübler: Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen

Norbert Nübler: Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen (am Beispiel der mit na-präfigierten Verben). Roderer, Regensburg 1992. 563 s. (Studia et exempla linguistica et philologica. Series I: Studia maiora. Tom. 2. Ed. Klaus Trost)

 

Problematika slovanského vidu je jednou z jazykovědných oblastí, o níž se dá s jistotou říci, že ještě dlouho bude předmětem živých diskusí a doménou mnoha různých více nebo méně kompatibilních teoretických koncepcí. Tato oblast právě pro neuzavřenost a vágnost hranic vidových jevů a jejich nesmírně složitou variabilní sémantiku silně přitahuje lingvisty z jazykových oblastí, pro něž je vid do jisté míry exotickým jevem.

Nüblerova kniha je zaměřena na velmi speciální okruh – slovesa s předponou na-, ale řeší přitom velmi obecnou teoretickou otázku – podstatu a vzájemný poměr kategorie vidu a kategorie způsobu slovesného děje (Aktionsart).

V první části práce autor podává precizní a vyvážený přehled vývoje evropské aspektologie, který začíná už Lomonosovem. Zdůrazňuje zejména postupné vyjasňování rozdílu mezi slovanskou jazykovou kategorií slovesného vidu a kategorií způsobu slovesného děje, jež dostalo nejvýraznější podobu ve formulacích švédského slavisty S. Agrella (1908). Význačné místo věnuje výkladům o rozvoji aspektologie v rámci bohemistiky a slovakistiky (od Trávníčkových Studií o českém vidu slovesném z r. 1923 až po práce mladší generace našich aspektologů vznikající v letech 60.–80.) a hodnotí obecně teoretický význam nejdůležitějších dosavadních aspektologických prací. Pregnantně i kriticky jsou přitom postiženy průběh a výsledky dlouhých diskusí mezi Poldaufem a Kopečným o subsumačních slovesných prefixech a příznakové kategorii neaktuálnosti (a „druhém slovesném vidu“) a shrnuta i argumentace Komárkova v neprospěch koncepce prázdných čistě vidových předpon. (V širších souvislostech jde Komárkovo pojetí zřejmě v linii obecné aspektologické koncepce obsažené v pracích S. Karcevského o ruském slovese z let 20.)

Nübler rovněž sleduje analogické proudy v ruské aspektologii posledních několika desítiletí a stává se tak zároveň spolehlivým průvodcem po značně různorodém a často i kontroverzním terénu té oblasti ruské a evropské rusistiky, jež se zabývala problematikou vidu a způsobu slovesného děje hlavně v ruštině, ale z porovnávacího aspektu i v bulharštině (Maslov) a slovenštině (Isačenko). Nübler se hlásí k nejsilnější větvi ruské aspektologie, jež se konstituovala v myšlenkově návazných pracích počínajících Karcevským a pokračujících přes Maslova k Bondarkovi; její argumentace směřuje – zjednodušeně řečeno – proti tezi, že imperfektivní simplicia [318]se svými perfektivními prefigovanými protějšky s tzv. prázdnými (sémanticky redundantními) prefixy tvoří pravé vidové dvojice. (Stručně a přehledně jsou autorem ovšem charakterizovány i koncepce komplementární.)

Maslovovsko-bondarkovský směr aspektologických bádání (jehož jistým protipólem je pojetí reprezentované nejvýrazněji Isačenkem) nachází svůj kongeniální protějšek v neobyčejně subtilně propracovaném modelu systematizace vidové sémantiky a sémantiky způsobu slovesného děje, který byl vytvořen, teoreticky zdůvodněn a aplikován na ruské sloveso Nüblerovým učitelem Klausem Trostem. Nüblerova pozice je tedy na konci řady Maslov – Bondarko – Trost. Z toho ovšem vyplývají nejen nesporně pozitivní důsledky, ale zároveň i některé teoretické problémy, jimž se autor pochopitelně nemůže vyhnout. Poukážeme zde stručně pouze na ty, které považujeme za nejdůležitější. (Teoretická pozice autorova je explicitně vyložena v 1. a 2. kapitole knihy na 100 stranách.)

Nübler používá terminologie Trostovy, v níž se obezřetně dává přednost opozici termínů nelexikálně sémantický × lexikálně sémantický (místo gramatický × lexikální). Autor tedy pracuje se sémantickým pojmovým aparátem, jehož základní složkou je „nelexikálně sémantický strukturní prvek typu dějového průběhu“ (což je Bondarkův tip protěkanija dějstvija, Trostův Zeitdauerart). Je-li tento typ dějového průběhu inherentní slovesnému významu jistého lexému, jde o způsob slovesného děje, jde-li o gramaticky determinovaný typ dějového průběhu daný sémantickým obsahem protikladu „časově ohraničený“ x „časově neohraničený“, jde o gramatickou kategorii slovesného vidu (srov. s. 47). V pojetí, na němž teoreticky stojí Nüblerova práce, se kategorie slovesného vidu týká celé slovní zásoby verbální. Nübler ovšem explicitně předpokládá, že i kategorie způsobu slovesného děje se týká celé slovesné slovní zásoby; dále že vid je kategorie gramatická, kdežto způsob slovesného děje je kategorie lexikální (srov. s. 52). Gramatičnost vidu nevyplývá ovšem Nüblerovi z formálních morfologických příznaků slovesa, nýbrž ze sémantického předpokladu, že vidové dvojice sloves se absolutně neliší co do slovesného obsahu, nýbrž jen nelexikálně sémantickou variabilní složkou vidovou. Předpokládá se tedy naprostá synonymie obou členů vidové dvojice s vyloučením rozdílu na úrovni nelexikálně sémantické vidové opozice „časová ohraničenost“ x „časová neohraničenost“. Toto na první pohled koherentní kritérion má ovšem jednu zásadní nevýhodu: neposkytuje možnost objektivní verifikace. Jestliže nemáme k dispozici objektivní testovací kritérion synonymie, jakým je např. komutační test, lze synonymii pouze postulovat, ale nikoli prokázat. Nelze totiž objektivně operovat s mentálním sémantickým reziduem, tedy jistým sémantickým konstruktem, který bychom získali abstraktní amputací vidové sémantické složky od zbytku slovesného významu. Zbývá tedy lingvistovi jediná opora: intuice přirozeného mluvčího, což je ovšem kritérion logicky velmi slabé, vágní a často vázané na idiolekt.

Stav věcí, který je slovesem označován, obsahuje vždy jistý temporální prvek, který lze označit jako „způsob trvání“, popř. „způsob průběhu“; tento prvek je v Trostově pojetí charakterizován jako „nelexikálně sémantický prvek typu časového trvání/průběhu“ (s. 44–45). Způsoby slovesného děje jsou podle tohoto pojetí sice strukturní prvky nelexikálně sémantické, ale jsou lexikálně determinované, jsou inherentní slovesnému významu jistých množin lexémů, takže se slovesa dají díky nim vždy zařadit do jisté skupiny lexémů podle způsobu slovesného děje. Nübler [319]z toho vyvozuje logicky správný závěr, že každé sloveso v rámci své sémantiky manifestuje nějaký způsob slovesného děje. V recenzované knize se však na různých místech v souvislosti s tzv. „čistou imperfektivizací“ (např. nadělit – nadělovat) objevuje zcela neočekávaně termín aktionsartlos (tj. „bez způsobu slovesného děje“), jímž se charakterizuje ono odvozené imperfektivum. (Ve skupině 5.0.3 jsou jako aktionsartlos-imperfektiv výslovně uvedena slovesa nafukovat se, nahlížet, naklánět, popř. i nadýmat se a nadržovat.) Z Nüblerova výkladu není bohužel zcela jasné, kam se v těchto případech poděla ona nelexikálně sémantická strukturní složka způsobu slovesného děje a proč bylo nutné onen uvedený rozporný termín vůbec zavádět.

Jak jsme uvedli výše, v rámci teoretického směru v aspektologii, na jehož pozadí uvažuje Nübler o otázkách slovanského vidu, staví se vid do protikladu k způsobu slovesného děje jako kategorii gramatické proti kategorii lexikální. V této souvislosti si nelze nepoložit zcela obecnou otázku, v čem se vlastně liší pojetí temporálních komponentů gramatických u první kategorie od rovněž temporálně charakterizovaných komponentů u kategorie druhé, aby se ospravedlnila tak ostrá hranice mezi nimi, jak předpokládají aspektologové, o nichž tu byla řeč. Jsou zde v principu dvě možnosti, jak hledat k odpovědi cestu:

1. Buďto jsou obě kategorie interpretovatelné stejným (tj. jen jedním) souborem sémantik (temporálně logických včetně logicky časových okamžiků a časových intervalů, logiky změny a logiky činnosti), a pak může být striktní odlišení vidu od způsobu slovesného děje pouze apriorně postulováno, ale nikoli odůvodněno skutečnou situací v jazyce, jež by poskytovala dostatečné verifikační možnosti. (Naproti tomu by se ovšem dalo vycházet i z předpokladu, že obě sféry jevů tvoří pásmo s vágními přechodovými hranicemi, a museli bychom se pak ovšem ostré diferenciace vzdát.)

2. Nebo se předpokládá dvojí různé pojetí času, které by si však vyžadovalo interpretaci používající dvou nezávislých časových sémantik, což by ovšem s sebou přinášelo nesmírné logickosémantické komplikace, jež by asi nebylo snadné v dohledné době vyřešit.

Neradi bychom vzbudili dojem, že právě uvedené výhrady jsou míněny jako kritika Nüblerovy práce. Poukazují spíš na okruhy problémů, které bude ještě třeba v rámci uvedené koncepce propracovat.

Velkou zásluhou recenzované práce je okolnost, že jde o první rozsáhlejší aplikaci Trostova sémantického modelu na české sloveso. Nüblerova práce osvětluje názorně mj. i to, do jaké míry lze přenášet lingvistický model vypracovaný pro ruštinu také na strukturu daných kategorií v jazyce českém. Autor neustále přihlíží ke shodám i rozdílům mezi oběma analyzovanými slovanskými jazyky v oblasti vidu a způsobu slovesného děje, takže zároveň přispívá k prohloubení porovnávacího studia v dané oblasti slavistiky.

Od popisu teoretické základny přechází autor k nejrozsáhlejším částem knihy (v kapitolách 3.–5., 328 stran), tj. k práci s konkrétním materiálovým korpusem ruských a českých sloves s předponou na-. Je zde podrobně popsáno, jak se v ruštině a češtině realizují různé způsoby slovesného děje. Vychází se přitom z ruských verbálních derivátů s prefixem na- (400 jednotek, slovesa nabaviť – naludiť). Ty se pak srovnávají s korespondujícími skupinami českých sloves s prefixem na- (500 [320]jednotek, slovesa naaplikovat – nakrkat se). Popis utváření a složení skupin v obou jazycích se děje metodou zjišťování průniku daného společnými kategoriemi a nalézáním disjunktních kategoriálních sémantických příznaků zjišťovaných konfrontací neshodných sémantických kategoriálních příznaků. Popis formální stránky realizace způsobu slovesného děje se opírá v prvé řadě o důkladnou lexikální analýzu údajů z reprezentativních (normativních) jednojazyčných slovníků (Slovník spisovného jazyka českého a Slovar’ sovremennogo russkogo jazyka), při analýze však autor neustále bere zřetel i na kritéria syntaktická. Významné a pro relevanci závěrů práce podstatné je ovšem také to, že se autor neomezil na časově a zčásti i stylisticky fixovaný slovníkový korpus, nýbrž že neustále svou lexikální a sémantickou bázi korigoval a doplňoval živým materiálem získávaným průběžně od rodilých mluvčích a že rovněž bral v úvahu informace o jejich vlastním povědomí týkajícím se úzu mateřského jazyka.

Úctu vzbuzuje akribie, s jakou autor provedl analýzu a podrobný komentář všech sloves korpusu. Jeho aplikace zvolené teoretické koncepce na poměrně rozsáhlý fragment slovníků je téměř bezchybná; její promyšlenost a důkladnost svědčí o hluboké znalosti obou jazyků.

Závěr (6. část) práce tvoří přehled sémantických skupin zjištěných u ruských a českých prefigovaných sloves na na-, přičemž je každá sémantická skupina doložena alespoň jedním dokladovým slovesem. Kniha je doplněna podrobným poznámkovým aparátem, soupisem slovesných korpusů a velmi podrobnou, dobře vybranou a do nejnovější doby dovedenou bibliografií.

Je nesporné, že německá lingvistika přispěla v knize Nüblerově opět velmi podstatně k poznání struktury slovanských jazyků, a to právě v doméně, jež patří mezi nejsložitější a nejproblematičtější.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 4, s. 317-320

Předchozí Alena Šimečková: Werner Abraham: Deutsche Syntax im Sprachenvergleich. Grundlegung einer typologischen Syntax des Deutschen

Následující Jiří Kraus: Životní jubileum Zdeňka Hlavsy