Pražské dialogy

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Prague dialogues

Mezinárodní společnost pro analýzu dialogu (IADA) pořádá své kongresy každé dva roky. V dubnu 1996 se místem konání tohoto kongresu stala Praha, proto celá akce nesla motivační název „Dialog v srdci Evropy“. A byl to opravdu dialog s mnoha účastníky: do Prahy se jich sjelo přibližně sto padesát (příspěvků odeznělo více než sto dvacet) a zamířili sem z dvaceti zemí. Byl to také dialog Prahy, Čechů a češtiny se světem (IADA tento kongres pořádala ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český AV ČR a organizační úkoly plnily především členky IADA z tohoto ústavu; kongresu se však aktivně zúčastnila i řada dalších českých badatelů z různých institucí). Byl to dialog vydatně mezioborový – vždyť dialog patří mezi velká „globální témata“ současné doby a na půdě IADA si od počátku vyměňují své poznatky lingvisté, literární vědci a teatrologové, sémiotici, filozofové, psychologové, sociologové a antropologové, ale třeba i pracovníci z oblasti výpočetní techniky a disciplín kognitivních. A pochopitelně to byl dialog mezi různými koncepcemi, přístupy k analýze dialogu. Kongres se lišil od předchozích akcí IADA tím, že – jak bylo záměrem pořadatelů – jeho méně zkušení účastníci (zvláště ze zemí střední a východní Evropy: kromě Čechů zájemci z Ruska, Bulharska, Polska, Chorvatska a Maďarska) měli možnost konfrontovat dva (zjednodušeně řečeno) hlavní směry: směr převládající v kontinentální Evropě, založený spíše na sémiotice a metodologii strukturně-funkční, a „konverzační analýzu“ jako směr s vyhraněnou orientací sociologickou a etnometodologickou. IADA tradičně přitahuje hlavně badatele z kontinentální Evropy, nejvíce členů je asi z Itálie, Francie, Německa a Švýcarska (sídlo organizace je v Bologni, předchozí kongresy se konaly kromě toho v Münsteru, Bochumi, Basileji, Paříži), hodně i z Rumunska (to je dáno původem a osobními kontakty prezidenta společnosti, boloňského profesora Sorina Statiho). Tentokrát však na kongres zavítali i „konverzační analytikové“ – především z USA, Velké Británie, také např. z Nizozemí nebo Finska. Potěšitelný byl velký zájem kolegů z Izraele; ojedinělí účastníci přijeli ze vzdálených konců Evropy (Španělska, Švédska, Norska) a jeden referent dokonce z korejského Soulu. Naproti tomu zklamáním pro pořadatele byla neúčast kolegů slovenských (řada z nich přijala pozvání, bohužel se však postupně všichni omluvili).

V této zprávě zdaleka není možno zachytit, jak se na kongresu projevil velký tematický a metodologický rozptyl současného výzkumu dialogu; upozorním pouze na některé výrazné tematické okruhy a zajímavé momenty.

1. Dialog a gramatika; syntax – sémantika – pragmatika dialogického textu/diskurzu. Tento okruh přinesl hlavně referáty zaměřené na koherenci a kohezi dialogu, např. na úlohu deixe, anafory, některých typů konektorů nebo částic (řazených nejčastěji k „discourse markers“) při vytváření strukturních vztahů mezi replikami v sekvenci. Zajímavou perspektivu otvírají výzkumy, které aplikují na informační strukturu [113]dialogu dosud získané poznatky o vztahu mezi stupněm aktivace sdílených znalostí a „fokusací“ vět (topic – focus articulation) – srov. referáty pražského týmu vedeného E. Hajičovou.

2. Dialog a úloha neverbálních prostředků (pohledů, gest, pohybů aj.). Největší žijící klasik konverzační analýzy – po smrti jejího „praotce“ E. Goffmana a „otce“ H. Sackse – E. Schegloff (Los Angeles) předvedl detailní empirickou mikroanalýzu jediného drobného momentu v rozhovoru: účastník rozhovoru reaguje na oslovení tím, že se otáčí, naklání kupředu, zvedá hlavu … Instruktivní ukázku metodologie konverzační analýzy představovalo výlučné zaměření interpreta na to, jak se tato „formální“, výrazová struktura reprezentující „kontaktáž“ účastníků kontextualizuje, jak se zapojuje do organizace dialogické sekvence. Naproti tomu početná skupina především francouzských badatelů interpretovala gesta a další neverbální prostředky „konstrukce interakčního prostoru“ (i proxemiku, vzdálenost mezi partnery) spíše na pozadí prostředků jazykových, v komplementárním vztahu k nim. (Všechny tyto příspěvky byly samozřejmě založeny na využití dnes už nezbytné videotechniky.)

3. Dialog a emoce: právě užívání neverbálních prostředků nezřídka reprezentuje neracionální, podvědomou stránku dialogického dění; ta bývá ve vědeckém zkoumání dialogu často odsunuta na vedlejší kolej, interpretují se především fenomény racionální a konvencionalizované. Na kongresu byl projevům emocí a emocionálních stavů věnován „kulatý stůl“ vedený E. Weigandovou z Münsteru (místopředsedkyní IADA), která přednesla vstupní referát. Upozornila v něm mj. na dialogy, v nichž emoce dominují, vymykají se kontrole účastníků, ovlivňují výstavbu celé dialogické sekvence a mohou konfliktní dialog posléze i zcela rozbít. Pro interpretaci dialogických emocí však autorka navrhla velmi racionální, kognitivistickou metodu – chápání emocí jako složky tzv. action games, řízených celou soustavou principů.

4. Dialog a psycholingvistika: pozornosti účastníků neušlo, že také dětská řeč se vyvíjí hlavně v dialogu. Objevila se tematika dialogu ve škole, ve vyučování (především cizím jazykům: dialog je důležitou součástí humanistických, humanizačních (?) metod výuky). Závažné psychologické a psycholingvistické aspekty má problematika interkulturní komunikace; pro takové dialogy často chybí společná předpokladová báze, musí se svízelně konstruovat či rekonstruovat, je třeba oslabovat některé předsudky a stereotypy. Ostatně i některé referáty o dialogu v institucích (viz dále) se dotkly nezbytnosti tlumočníka např. při soudním jednání nebo policejním výslechu a skutečnosti, že více než handicap jazykový je často rozhodující neznalost určitých sociálních a kulturních konceptů u obviněného či podezřelého.

5. Dialog a kontrastivní lingvistika: toto téma je třeba uvést v souvislosti s právě zmíněným významem dialogu pro výuku cizích jazyků a s relevancí poznatků o dialogu pro procesy tlumočení a „translace“ v nejširším smyslu slova. Ale prostupovalo i ostatními tematickými okruhy – pokud referenty byli lingvisté, pak přirozeně často srovnávali: otázky v češtině a chorvatštině, odpověď na určitý typ otázky v češtině a němčině, možnosti oslovení v ruštině a španělštině, tykání/vykání ve francouzštině a italštině …

6. Dialog a sociolingvistika: problematika využívání různých kódů v dialogu, jejich zapojování v souladu se situačními proměnnými je zvlášť aktuální v našem prostředí, proto se diglosie, střídání a míšení kódů týkaly hlavně příspěvky českých [114]účastníků (P. Sgalla a dalších), ale např. také rumunské lingvistky, která se zabývala rozhovory v prostředí bilingvní německé menšiny v rumunském Sedmihradsku.

7. Dialog a „positioning“: této tematice byla věnována speciální sekce (resp. spíše „workshop“) na přání poměrně početné skupiny účastníků. „Positioning“ (blízké konceptu „footing“ v teorii E. Goffmana) v zásadě znamená, že se účastník dialogu v souladu se svou představou o své vlastní identitě, svých postojích atd. staví v dialogu na určité pozice; do zcela odlišných pozic ho však mohou stavět jeho partneři, a jde-li např. o kontroverzní televizní debatu, může ve vztahu k němu opět jiné positioning provádět moderátor, jiné diváci, opět jiné žurnalista, který bude debatu komentovat druhý den v tisku … Jako výrazný prostředek positioning vystoupila v několika referátech do popředí „reprodukce“, „citace“ cizích výroků (reported talk) – často zkreslených, vytržených z kontextu atd. Bez vzájemného positioning se neobejde žádný dialog, živnou půdou pro ně jsou však především konfliktní dialogy spojené s politickými aktivitami, dialogy spojené s konflikty etnickými, rasovými atd. V sekci byla věnována pozornost dialogické reflexi odlišných pozic Čechů a Romů, Švédů a švédských imigrantů, znesvářených stran v Izraeli i v Severním Irsku. Positioning probíhá i v komunikaci mezi státy (bylo sledováno i v politických projevech, např. V. Havla a A. Vollmerové) a často je neblaze ovlivňováno diskurzem sdělovacích prostředků (předsudky a stereotypy, které často v médiích přetrvávají). Velkým problémem (jak ukázal příspěvek S. Čmejrkové) je přiměřené positioning např. v pořadech a časopisech určených mladému publiku: staví-li se autoři a redaktoři do pozice blízkého přítele, rádce, důvěrníka, budou to adresáti akceptovat či hodnotit spíše jako podbízivost, vlezlost? – K tomuto okruhu lze volně přiřadit i téma dialogu mezi vědci a společností, jíž jsou výsledky vědeckého bádání určeny (L. Tondl), a důraz na zprostředkující úlohu médií v tomto dialogu (byla demonstrována dvěma německými referenty na diskurzu o AIDS).

8. Dialog a instituce: institucionální dialog je dnes předmětem soustředěného výzkumu v konverzační analýze, přitahuje však – jak se na kongresu ukázalo – i pozornost jinak orientovaných badatelů. Neuralgickým bodem je tu hlavně možnost vzájemného porozumění, často více nebo méně suspendovaná bariérou mezi odborníky, reprezentanty institucí na jedné straně a laiky na straně druhé. Není třeba připomínat, že zástupci institucí se často chovají autoritativně, postupují byrokraticky, nedokážou v rozhovoru projevit zájem o problémy partnera a vzbudit u něho důvěru (lze to dokumentovat i přesvědčivými rozbory užívaných výrazových prostředků). Obecný úvod k tomuto velkému okruhu přednesl další věhlasný představitel konverzační analýzy J. Heritage (Los Angeles), který názorně ukázal, jak lze při interpretaci těchto rozhovorů využít základních konverzačně analytických technik (zájem o střídání replik jednotlivých účastníků, o celkovou organizaci dialogické sekvence aj.). Jako materiál použil soubor telefonických rozhovorů uskutečněných zaměstnankyní školy, která volá rodičům neomluvených žáků a zjišťuje, proč se děti nezúčastnily vyučování. Tato analýza však kupodivu vyzněla pozitivně pro představitelku instituce, která postupovala vcelku obezřetně, taktně a zdvořile. K instituci školy se ostatně vztahovaly i další referáty týkající se dialogů přímo ve školním prostředí. Italská účastnice např. temperamentně prezentovala svůj názor na převažující způsob zkoušení na italských univerzitách: zkouškový dialog se [115]pohybuje svou povahou kdesi mezi soudním výslechem a reklamním diskurzem, rozhodně však má velmi daleko k intelektuální diskuzi.

Dalším mimořádně frekventovaným tématem z tohoto okruhu jsou rozhovory mezi lékaři a pacienty v různých prostředích. P. Drew (York) v plenárním referátu komentoval soubor telefonických rozhovorů pacientů s lékařskou pohotovostní službou a nízký stupeň vzájemného porozumění v těchto rozhovorech. Volající (často příbuzní, rodiče pacientů) jsou vzrušeni, jsou přesvědčeni o naléhavosti případu; lékař se však chová flegmaticky, s „profesionální“ rutinou, nesnaží se je uklidnit, naopak – prokazuje spíše implicitní rezistenci a svou diagnózou na dálku případ spíše bagatelizuje. (Zcela jinými metodami – na základě přístupů sociálního lékařství a psychologie komunikace – získává zajímavé poznatky o tomto tématu J. Mareš se svým hradeckým týmem; na kongresu přednesl příspěvek o rozhovorech mezi dentistou a dětskými pacienty, kteří odmítají s lékařem spolupracovat.)

Třetím typem institucionálních rozhovorů, kterému se v poslední době věnuje velká pozornost, jsou soudní a policejní výslechy. Policejní úředníci, kteří pořizují záznamy z výslechů podezřelých a ze svědeckých výpovědí, často svými formulacemi výpovědi silně dezinterpretují a zbavují je jazykové autenticity. M. Coulthard z Birminghamu (představitel britské „discourse analysis“ a jeden ze zakladatelů dnešní forenzní lingvistiky) ve svém plenárním referátu využil zkušenosti soudního experta, který bývá přizván k řešení těchto sporných případů. Další příspěvky nám např. ukázaly, jak jsou oslovováni při silniční kontrole řidiči, kteří se dopustili přestupku; nebo proč je angličtina užívaná právníky při soudních jednáních v USA laikům zcela nesrozumitelná (analýza se týkala lexika, syntaxe i některých archaických formulí). Vývoj a výzkum dnes už ostatně směřuje k pořizování přístupných verzí právních textů pro laiky.

Dále v této sekci zazněly příspěvky o rozhovorech, které se uskutečňují v rámci sociologických výzkumů a průzkumů veřejného mínění; o dialogu finančního experta s klienty; o diskurzu mítinků, na nichž se představitelé instituce snaží vysvětlit veřejnosti svou politiku a získat ji na svou stranu; o telefonických rozhovorech občanů s ohlašovnou požárů; atd.

9. Dialog – rétorika – argumentace: toto téma vyvolává na kongresech IADA čím dál tím větší zájem, a to nejen v souvislosti s odbornými zájmy předsedy společnosti. S. Stati (Bologna) téma uvedl plenárním referátem, v němž připomněl svou teorii argumentačních rolí a rozlišil argumentaci implicitní, explicitní a metaargumentaci. Teoreticko-historický příspěvek věnovaný bohatému mezioborovému kontextu rétoriky přednesl E. W. B. Hess-Lüttich (Bern). Další účastníci věnovali pozornost různým argumentačním stylům, estetickým hodnotám argumentace, pseudoargumentaci, pochybné etice argumentace vedoucí k manipulaci; ukazovali jednotlivé argumentační funkce a úlohu speciálních operátorů při jejich signalizaci; zabývali se některými prostředky persuaze a jejich podílem na výstavbě polemického dialogu, rétorickými figurami i relevancí některých typů otázek v rétorice a argumentaci. Plenární vystoupení M. Dascala (Tel Aviv) bylo zaměřeno na argumentační strategie. Několik referentek také výstižně upozornilo na to, že rétorika dnes výrazně proniká do odborných a zvláště učebních textů; „academic writing“ se nemůže obejít bez argumentace a bez prostředků výrazně polemických. Polemizuje a argumentuje se i v dalším typu psaných textů – v textech uměleckých, a to jak v rozhovorech [116]postav, tak v dialogu se čtenáři; referenti analyzovali argumentační struktury v barokních dramatech, ale také např. v dílech F. Kafky nebo R. Musila.

10. Dialog a umění: závěrečným konstatováním z předchozího okruhu jsme už vlastně přešli k problematice dialogu (dialogičnosti) v dílech uměleckých. Tento okruh samozřejmě zahrnul trvale vzrušující problematiku vztahu mezi přirozeným dialogem a způsoby jeho „reprodukce“ v literárním díle; C. Kerbrat-Orecchioniová (Lyon) charakterizovala sémiotickou heterogenitu literárního dialogu, nevynechala ze svých úvah ani problém mimeze. Další referáty ukázaly např. odlišnou podobu dialogu v různých etapách vývoje narativní epiky: od elementárních, fragmentárních, statických dialogů fatické povahy v raném období „pokusného realismu“, přes věrohodné, autenticky působíci dialogy postav v dílech vrcholného realismu, až po období modernismu a zvláště postmodernismu, kdy postupně mizí veškeré konvence epické fikce a dialog zcela splývá s řečí vypravěče. Speciální pozornost byla věnována dialogu vypravěče s (implikovaným, implicitním) čtenářem. Příspěvky věnované dialogu dramatickému (případně i filmovému) byly uvedeny plenárním vystoupením dalšího viceprezidenta IADA F. Hundsnurchera (Münster). Byly interpretovány dialogy jednotlivých velikánů světového dramatu (Molièra, Čechova, Ionesca), došlo i na současné dramatiky postmodernistické (např. španělský autor F. Nieva). Zastoupeno bylo – příspěvkem J. Doubravové – i téma dialogu v hudbě (skrytého dialogu Já – Jiný, zakódovaného za pomoci složitých strategií).

11. Dialog a výpočetní technika: toto téma jsem ponechala na závěr zprávy, protože nepochybně otvírá jednu z perspektiv budoucího výzkumu dialogu. Komunikace zprostředkovaná moderní počítačovou technologií přináší nové textové žánry, změnu vyjadřovacích norem i preferenci jiných jazykových prostředků. Několik referentů tu pracovalo s materiálem e-mailových sdělení. Odbornice na žánr dopisu P. Violiová (Bologna) předložila srovnávací sémiotickou charakteristiku pohybu tradičního dopisu a e-mailového sdělení mezi mluveností a psaností; podle jejího názoru si e-mailové texty – ve srovnání s ještě vyspělejšími současnými formami spojení, jaké umožňuje Internet a systémy virtuální reality ještě zachovávají základní textové charakteristiky odvozené z dopisů. Alarmující vizi budoucnosti pod názvem „Stirbt die deutsche Sprache?“ přinesl referát B. Naumanna (Erlangen): v oblasti elektronického dorozumívání současná němčina ochotně ustupuje německo-anglickému žargonu a uživatelé – v zájmu rychlosti komunikace – všemožně usilují o její zjednodušení. Tímto způsobem z němčiny už zmizela velká písmena, a protože účastníci internetové komunikace nejsou ochotni nahrazovat umlauty ä, ö, ü diftongy ae, oe, ue, dochází už běžně např. k psaní pryfung místo Prüfung …

Kongres tedy přinesl velice pestrý repertoár dialogických témat. Nikoho nepřekvapí, že se ze všech stran probíral např. problém vztahu otázek a odpovědí v dialogu, či problém „skákání do řeči“. Došlo však i na netradiční a překvapivá témata, jako jsou např. pragmatické a etické aspekty lhaní, nebo význam vágního, nejednoznačného vyjadřování pro hloubku dialogického porozumění a pro ekologii komunikace. A to ještě některá atraktivní ohlášená témata odpadla: neúčastí polských literárních vědců a sémiotiků takřka úplně vypadlo z programu velké téma bachtinovské; přednesen nebyl např. ani referát o dialogu v opeře; marně se hosté těšili i na plenární referát F. Daneše, kterému ve vystoupení zabránila nemoc. [117]Bohužel poměrně malá pozornost (s výjimkou vystoupení Z. Palkové) byla věnována zvukové stránce dialogu. I tak však účastníci vesměs hodnotili pražský kongres IADA jako velmi úspěšný; a o budoucnost mezinárodního výzkumu dialogu zřejmě není třeba se obávat. Asi bude dobře, když zde ani česká lingvistika (která může přirozeně navazovat na zájem představitelů Pražské školy o dialog) nezůstane stranou.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 112-117

Previous Martin Friš: Zastoupení sémantických tříd v jednom románovém textu

Next František Čermák, Jan Králík, Karel Kučera: Recepce současné češtiny a reprezentativnost korpusu (Výsledky a některé souvislosti jedné orientační sondy na pozadí budování Českého národního korpusu)