Dušan Šlosar
[Book reviews]
Ivana Bozděchová: Tvoření slov skládáním
Autorka se rozhodla svůj popis českých kompozit vycházející z bohatého materiálu (3000 slov) pojmout onomaziologicky. Je to vítané doplnění popisu kompozit z Mluvnice češtiny 1 (1986), kde se důsledně vychází z jejich strukturních vlastností. V souhlase s touto koncepcí jsou výklady I. Bozděchové uspořádány podle slovních druhů, v tomto nejobecnějším rámci pak dále podle onomaziologických kategorií (např. substantiva: činitelská, konatelská, názvy prostředků děje, výsledků děje, nositelů vlastnosti, nositelů substančních vztahů, jména míst, názvy dějů apod.). V rámci těchto kategorií se pak opodstatněně odlišují složeniny vytvořené kompozicí kombinovanou s derivací a složeniny vzniklé čistou kompozicí bezafixální. Neopodstatněné je však podle našeho názoru striktní vydělování tzv. spřežek coby „ustrnulých útvarů syntaktických“ (s. 10). Za spřežky se tu totiž počítají bezafixální formace bez spojovacího vokálu s předním členem v pádové nebo jiné morfologicky určitelné podobě, tedy nejen např. budižkničemu a pantáta, ale také vlastizrada, liduprázdný apod. Předpokládá se o nich, že nevznikly „tvořivým slovotvorným aktem“, nýbrž „pozvolným spontánním přechodem“ slovního sledu (do nějž prý spřežka může být kdykoli rozpuštěna) v celistvý pojmenovací útvar. Avšak skutečnost, že vedle útvarů s předním členem v pádové (či adverbiální) formě existují v rámci týchž významových kategorií a namnoze s obdobnými členy (komponenty) i kompozita s konekty (spojovacími vokály), toto autorkou tradované dělení relativizuje. Srovnejme spřežku liduprázdný a kompozitum vzduchoprázdný, pod. sebevražda a bratrovražda, vlastivěda a přírodověda, mědirytec a dřevorytec apod. Ona koncovka substantivního předního členu tzv. spřežky nevyjadřuje žádný syntaktický vztah stejně jako spojovací vokál složeniny „pravé“: vztah obou členů se vyrozumívá pouze z jejich sémantiky. Nehledě už na to, že ne všechny tzv. spřežky lze „rozpustit“ v původní spojení slov, např. duchapřítomný, bleskurychlý nebo zeměplaz. A konečně formace s předním členem pův. ja-kmenovým jako země- (zeměplaz, zeměměřič) jsou podle toho odsouzeny být spřežkami jen proto, že přední ja-kmeny nikdy jiný spojovací vokál než ten, který se shoduje s pádovou koncovkou, neměly. Je ovšem pak třeba počítat s větším množstvím „spojovacích vokálů“, ve skutečnosti konektů různé kvality, počítaje v to i původní pádové koncovky (o tom Šlosar, 1996b). Ani samostatná existence zadního členu se sufixem pochopitelně není signálem spřežkové povahy útvaru; srovnej kompozitum dílovedoucí a „spřežku“ stavbyvedoucí. Za skutečné spřežky lze tedy podle našeho soudu považovat jen ty formace, které vznikly splynutím slov v textech pravidelně a frekventovaně stávajících vedle sebe, a to v původním sledu. Tedy tzv. spřežky citátové jako budižkničemu, ostopět, chválabohu i mateřídouška. Autorčino pojetí tzv. spřežek však neovlivňuje její závěr, v němž se jako dominantní traktuje dělení na čistá kompozita a kompozita derivační. Do pojednání jsou záslužně zahrnuty periferní, avšak produktivní formace typu α-paprsky, stereorádio a také složeniny, které autorka kupodivu píše v rozporu s platnou pravopisnou kodifikací 16-procentní nebo 16%ní.
Argument pro chápání sufixálních kompozit (led-o-bor-ec) jako výsledků derivačně-kompozičního postupu, nikoli pouhé kompozice (led-o-borec) nevidíme s autorkou ve „větší výhodnosti z hlediska systému“ (s. 26), ale spíš ve faktu, že distribuce [142]a zastoupení např. činitelských sufixů jsou v derivátech a kompozitech různé: srovnejme např. značnou produktivitu činitelských typů holič a učitel a okrajovost kompozitních typů časoměřič a samozásobitel, nebo naopak bohatší zastoupení typu horolezec než derivátů typu letec (vzdor tomu, co o nich tvrdí autorka na s. 28; mimochodem na s. 30 je mezi doklady se sufixálním -č zamíchaný příklad sedmilhář). Pomineme tu občasné odlišné výklady motivace kompozit jako kratiknot, kuroplach, slonbidlo (které můžou být i výsledkem diferencovaného jazykového povědomí), interpretaci kompozita potměhud jako útvaru s l-ovým sufixem, vodoléčba jako údajného názvu prostředku, vratiplachta jako pojmenování nějakého zařízení k ovládání plachty, ve skutečnosti však terminologického názvu druhu plachty, nebo výkladu názvu ostrovid jako údajného důsledku významového posunu od původního abstrakta znamenajícího prý „schopnost ostře vidět“.
Jen s výhradou lze však přijmout autorčino tvrzení, že typ kompozit držgrešle, utřinos je neproduktivní. Při určování produktivity nelze totiž vycházet pouze z počtu doložených formací, nýbrž ze spojitelnosti a povahy složek. Skutečnost, že předním členem takových složenin mohou být i slovesa prefigovaná, mluví spíš pro produktivnost typu, byť omezenou (viz Šlosar, 1996a).
Sporná je ovšem interpretace celé skupiny jmen jako černokošiláč, červenokabátník jako jmen konatelských. Jasně tu jde o význam „vyznačování se“, tedy nositelství příznaku. Nositelství vlastnosti autorka striktně liší od nositelství substančního vztahu, aniž připouští přechody: např. ostroretka je jí nositelkou vlastnosti, dutohlávka zas nositelkou substančního vztahu. Vtěsnávání kompozit do připravených schémat se neobešlo bez potíží ani v dalších kategoriích: vedle sloupořadí má patřit ke jménům míst také třeba hlavohrudí, vedle kamenolom také radiostanice. Specifický terminologický typ hláskosloví je zařazen mezi substantiva hromadná.
Marná je také snaha o třídění složenin dějových na kompozita ryze dějová, „konkrétnější dějová“ a nedějová (ryze konkrétní) a postihování shody či diferencí z tohoto hlediska mezi dějovými jmény prostými a složenými: hned v bodu 1 slouží tatáž dvojice běh : koloběh k ilustraci toho, že obě formace nemají významový posun, i toho, že mají významový posun shodný (s. 77). Možná však, že bylo právě toto šetření užitečné ke konstatování negativního výsledku: toho totiž, že oscilace mezi abstraktním významem a významy konkrétními (známá dokulilovská iradiace) je jev, který je stěží hromadně popsatelný.
Méně tradičně než u substantiv jsou stanoveny významové kategorie adjektiv. Oddíl o nich začíná zasvěcenými úvahami o různých eventualitách vzájemných vztahů mezi členy kompozit. (Název odstavce 3.0112 Binarita významů jednotlivých členů kompozit ve význam celkový je však formulován nejasně.) Objasňuje se tu mj. rozdíl mezi (zde nepojmenovanými) adjektivními kompozity slučovacími (cyrilometodějský) a kompozity recipročními (česko-anglický (slovník)). U adjektivních kompozit však dochází nezřídka k tomu, že se v téže sémantické skupině (např. „přímo determinační složená adjektiva“) vedle sebe ocitají kvalitativní adjektiva černooký a relační trestněprávní, světoznámý i rychleschnoucí aj. Je to dáno tím, že k sémantickému třídění tu bylo užito kritérií syntaktických. Syntaktický plán však není vzdor autorčinu přesvědčení přímou bází kompozice (její „kondenzace syntagmat“ viz s. 104). Ve skutečnosti slovotvorba i syntax jsou dva zčásti paralelní, zčásti rozdílné průměty sémantiky slov. Ne všechna kompozita jsou [143]fundována skutečnými syntagmaty a samozřejmě naopak zdaleka ne ke všem syntagmatům existují nebo jsou možná kompozita. Nejsem také přesvědčen o tom, že intenzifikovaná adjektiva jako starodávný nebo sedmibolestný se mají traktovat jako reduplikovaná (s. 97). Kritéria pro dělení adjektiv na kvalitativní a relační mohou být samozřejmě různá a spolu s autorkou uznáváme pohyb mezi oběma skupinami a existenci styčných pásem. Ale zvolit ve slovotvorné práci takové dělení, jaké se pak neobráží ve slovotvorných vlastnostech útvarů, např. v možnostech či nemožnostech dalších derivací, není ideálním řešením. Vydělení relačních dějových adjektiv je tu osobité: vedle málomluvný sem patří i levotočivý, vedle dobromyslný i tajnosnubný apod. To je snad v souladu s tím, co se tvrdí na s. 139, že totiž tato relační adjektiva „překrývají ostatní slovotvorně-sémantické skupiny deverbálních adjektiv“, ale podle našeho soudu v rozporu právě s možností stupňování řady z nich. Relace na rozdíl od kvality je neměřitelná, tedy i nestupňovatelná. Autorka však nepovažuje za znak kvalitativních adjektiv ani možnost transpozice v abstraktum (s. 146) a možnost stupňování má pro ni povahu „pomocného a orientačního hlediska“ (s. 145). Její výklad o možnostech stupňování kompozit proto této dichotomie nedbá a autorka pak nepříliš přesvědčivě analyzuje závislost stupňování na povaze jednotlivých komponentů adjektivních složenin.
V oddílu o tvoření složených adjektiv založených na místních jménech vlastních poněkud překvapují doklady na neexistující lokality jako Rožmitál pod Radhoštěm, Ledické Rovné, Zemplínska Široká a možná i další. Ale závažnější je, že autorka tu zbytečně opakuje umělé a neuzuální inverzní formace vytvořené od složitých místních jmen typu orlickoalbrechtický (k Albrechtice nad Orlicí); spontánní úzus, pokud ke kompozici sahá, je však odlišný: k jménům jako Ústí nad Orlicí vytváří spíš adjektiva typu ústeckoorlický.
Autorčin návrh na změnu pravopisu adjektivních složenin, zdůvodněný na s. 154–160, pravopisná kodifikace z r. 1993 v podstatě přijala.
Pojednání o adverbiích je přehledné a bezproblémové, pomineme-li nedoložený, pouze konstruovaný diachronní předpoklad, že reduplikovaná adverbia typu svatosvatě mají vývojovou prioritu před reduplikovanými adjektivy svatosvatý: ta by pak představovala výsledek jejich sekundární transpozice.
K složeným slovesům autorka kromě původních kalků jako blahoslovit či dobrořečit počítá i verbální odvozeniny z kompozit jako cizopasit (i když je tak neoznačuje a mezi svá sekundární verbální kompozita jako milostpánovat, nocležit, malomyslnět nezahrnuje).
Ve výkladu o složených číslovkách základních se autorka zbytečně pouští do rekonstrukce jejich vývoje od praslovanštiny a dopouští se přitom nepřesností. Dále je sporné její tvrzení, že číslovky „velikostní“ (sedmimilionový (vklad)) a numerické (dvoustovka) jsou typy mutační. Podle našeho názoru mají druhé dva případy blíže k transpozici, vycházíme-li z toho, že základní číslovky jsou v podstatě syntaktická adjektiva. Z toho hlediska je ovšem korektní označit s autorkou tvoření číslovek řadových jako modifikaci. Ocenit je třeba upozornění na zajímavý typ složených číslovek dílových z odborného jazyka: osmimiliontina, stojednina, dvěstědvoutina…
Ve výkladu o složených zájmenech neurčitých si autorka na s. 183 protiřečí, když tvrdí, že „zájmena představují slovotvorně uzavřený a neproduktivní systém“, a pokračuje: „… ukazovací a neurčitá zájmena vynikají značnou schopností reproduk[144]ce…“. Samozřejmě platí to druhé tvrzení, což je ve výkladu také bohatě doloženo.
Výčet našich tu podružnějších, tu zásadnějších výhrad neústí ovšem ke kritickému stanovisku k práci jako celku. Někdy tu vlastně upozorňujeme jen na alternativní řešení. Nový, onomaziologický přístup, znamenající obohacení našeho pohledu na česká kompozita, se nutně musel potýkat s řadou úskalí právě pro svou novost. Nerozsáhlý, ale hutný závěr práce je ve většině bodů přesvědčivý, a to jak co se týká hodnocení dynamiky současných kompozit, tak i vytipování progresivních typů v současném jazyce nastupujících. Škoda jen, že práce, k níž (ačkoli nemá rejstřík dokladů) se budeme často obracet, je vnějškově znehodnocena množstvím tiskových chyb a technických nedopatření.
LITERATURA
DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině, I. Praha 1962.
Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986.
ŠLOSAR, D.: Jsou kompozita typu V-(K)-S produktivní? NŘ, 79, 1996a, s. 192–195.
ŠLOSAR, D.: Konekt českých kompozit diachronně. In: Jazyk a jeho užívání. Praha 1996b, s. 103–111.
Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 141-144
Previous Helena Běličová: Petr Karlík: Studie o českém souvětí
Next Josef Filipec: Ukrajinsko-český slovník
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1