Lew N. Zybatow: Russisch im Wandel. Die russische Sprache seit der Perestrojka

Oldřich Uličný

[Book reviews]

(pdf)

Lew N. Zybatow: Russisch im Wandel. Die russische Sprache seit der Perestrojka

Lew N. Zybatow: Russisch im Wandel. Die russische Sprache seit der Perestrojka. Wiesbaden, v komisi Harrassowitz Verlag. Vyd. Osteuropa-Institut, Freie Universität Berlin 1995. 350 s.

 

Kniha oděského rodáka a současného významného německého slavisty L. N. Cybatova není pouhým pokračováním řady prací o ruštině současné historicky významné doby (srov. i Kostomarov, 1994; Zemcov, 1985; Comrie – Stone, 1978; Comrie – Stone – Polinsky, 1996; Zemskaja et al., 1981; aj.). Po materiálové stránce autor na své předchůdce navazuje, ale v šíři a pestrosti textových typů (Příloha, s. 315–350 – písňové texty V. Vysockého, feministické manifesty a úvahy, náboženské úvahy, satira, reklama, kreslené vtipy, comics aj.) a jejich analýzy je i předčí. Autor vychází z aktuálního a spolehlivého materiálu a z jazykového povědomí rodilého mluvčího; to ostatně uplatňuje i u bulharských textů, jichž užívá pro srovnání se situací ruskou. Z ostatních jazyků se nejčastěji objeví doklady v němčině a polštině, ale i v jiných jazycích slovanských, včetně češtiny.

Obdobně je autor fundován i metodologicky; orientuje se v mezních oborech, zvl. v sociální psychologii a sociologii, v teorii kultury, v literární vědě i v hermeneutice, a to natolik, že může definovat svůj základní pojem stereotyp, na němž vystavěl svou metodu analýzy vývoje ruštiny, nejdříve z hledisek těchto oborů. Autor neopomíjí tento pojem ani v lingvistice, všímá si však spíš novější literatury, [148]a tak se o paralelním pojmu automatizace jazykových prostředků, známém z prací Havránkových a dalších příslušníků Pražské lingvistické školy, vůbec nezmiňuje.

Pojem stereotypu je náplní první a druhé kapitoly knihy. V kap. 1 (Stereotyp, slovo a text, s. 7–57) zjišťujeme, že běžný semasiologicko-stylistický interpretační postup obvyklý při výkladu aktuálních změn současných jazyků autor deklarativně odmítá. Jeho přístup je rámcově vymezen zkoumáním vývoje stereotypů myšlenkových (nikoli tedy jazykových, jak bychom očekávali), jako je např. chápání sociologicko-antropologických výrazů role ženy, inteligence, svoboda aj. v současné ruské (a obecně postkomunistické) společnosti. Je to dáno výchozí autorovou tezí, že se primárně mění komunikace, a jazyk se mění v jejím rámci. Myšlenkové stereotypy a jejich posuny zkoumá L. Zybatow v jejich vztazích k lexikálním (a frazeologickým), jakož i k textovým prostředkům. Přitom žádá, aby případné sémantické změny lexikálních a frazeologických prostředků, tzv. sociokulturních klíčových slov, byly testovatelné, a to důsledně se zřetelem k změnám v oblasti textových typů závislých na typu a vývoji diskursu. Jejich změny považuje za podstatné zvl. v kap. 3. Pokud se tedy v knize mluví o stereotypech u lexikálních a frazeologických prostředků, jde podle autora o stereotypy myšlenkové; vlastní analýza jazykových prostředků však přesto v četných podrobných a zajímavých kasuistikách probíhá v interpretačním plánu semasiologickém. Vlastní lingvisticky relevantní stereotypnost a její pohyb se zkoumá až v kap. 3, kde jde o opravdu čistou lingvistickou metodu interpretace jazykových změn na pozadí zkoumání vývoje jazykových typů (žánrů – Textsortenwandel), tj. jejich míšení (Textsortenmischung, – zvl. s. 23n., 52n.) a vzniku žánrů nových. Zybatow dokáže z těchto úvah vydobýt nejednu otázku, jejíž závažnost si začneme připouštět až při nutnosti odpovědět na ni při analýze konkrétního jevu. Tak se na s. 24 uvádějí tři texty vyznačující se předsudečným vztahem k liberalismu a liberálům; autor se ptá, zda a kdy se negativní sémantika stává součástí významu slova (liberal, liberal’nyj) nebo zda jde o pouhou asociaci. Je to snad jen aspekt znalostí o jazyce, nebo kvalifikovaná znalost světa (a to jednak u mluvčího, jednak u posluchače)? A.: je možné uvažovat v kognitivní lingvistice o oddělitelných autonomních znalostech o jazyce?

V kap. 1 se dále věnuje pozornost různým druhům stereotypových kognitivních struktur a procesů. Autor dospívá ke čtyřem typům mentálních stereotypů, které jsou relevantní při interpretaci lexika a frazeologismů: významový (prototypový) stereotyp, např. voda, asociační s., např. cizinec, moře, SSSR, interpretační s., např. pojmy svoboda, civilizace, perestrojka, aj. v různých společenských systémech, obrazný stereotyp (Abbildungsstereotyp), např. společný dům ve významu Evropa.

V kap. 2 (Stereotyp a sémantické změny, s. 58–183) se při rozsáhlé kasuistice užívá různých interpretačních nástrojů, které prokazují autorovo široké lingvistické vzdělání, jeho interiorizaci i schopnosti tvůrčí aplikace. Tak zatímco při interpretaci rus. lexému pamjať se využívá strukturní analýzy nazvané podle E. Kubrjakovové kognitivní mapa, která je kombinací komponentové analýzy a koncepce slovních polí, v případě jiných stereotypů (zemlja, obščeevropejskij dom) využívá autor Lakoffovy koncepce tzv. idealizovaných kognitivních modelů (ICM). Značná pozornost je také věnována analýze hodnocení v textech, předvádějí se způsoby pojmové analýzy hodnocení (s. 157n.) a stylových prostředků hodnocení (s. 170n.). Základem [149]hodnocení jsou však také podle autora vždy myšlenkové a s nimi spojené lexikální stereotypy.

V kap. 3 (Pragmatischer Wandel, s. 184–284) se probírá jazyk sovětských médií a jazyk politiky, starý i nový newspeak. Pro ruštinu v perestrojkovém a hlavně poperestrojkovém období je podle autora vývojově relevantní oblast mikrozměn, kam patří lexikální změny interferujících jazykových útvarů a stylových vrstev a ovšem příliv neologismů hlavně americké provenience, dále změny v oblasti textových typů (míšení existujících a vznik nových, zvl. textově vizuálních vzorců), a konečně fenomén jazykové hry. Autor je přesvědčen, že jazykový a textový kvas, jímž je současná ruština zasažena, neskončil; neodvažuje se prognózy ani časové, ani směrové a na úvodní otázku „Svjataja Rus, kamo grjadeši?“ (s. 1) dává gogolovskou enigmatickou odpověď: „Ne daet otveta. Čudnym zvonom zalivaetsja kolokol’čik…“ (s. 286).

Zybatowova kniha přináší řadu cenných lingvistických postřehů obecného, slavistického a rusistického charakteru. A. např. v polemice s R. Rathmayerovou přichází s konkrétním poznatkem o nižší míře textové normovanosti současného ruského publicistického stylu ve srovnání s německým a francouzským a pro tuto skutečnost používá termínu karnevalizace jazyka (s. 234); pro tamní poměry je to termín možná výstižný, pro obdobné, nikoli však tak vypjaté poměry české používám spíš označení ornamentalizace publicistického jazyka. Jistě není bez zajímavosti autorovo zjištění (s. 144n.), že atributivní konstrukce jsou z hlediska stereotypu projevem jeho utvrzení, pravdivosti, faktu známého a dokázaného (srov. pracovití Bulhaři, mužčina-džentleman), kdežto konstrukce predikativní jsou syntaktickým prostředkem, jímž se stereotyp buduje, resp. reaktivuje. Podle mého názoru tu bude hrát roli lexikální obsazení konstrukce; autor sám pak poukazuje na pseudodefiniční charakter některých predikativních konstrukcí (Armija – garant stabil’nosti). V případě implicitního vyjadřování stereotypů pomocí presupozic, implikací, alegací aj. se odhaluje manipulační charakter např. tzv. konzervativního ruského tisku (Nejsem stalinista, ale jsem pro pořádek a disciplinu implikuje Za stalinismu tady byl pořádek a disciplina).

O komplexnosti autorova přístupu a šíři zájmů svědčí i interpretace oděské městské mluvy, ruštiny kontaminované prvky ukrajinštiny a jidiš; tato barvitá řeč je podle a. v důsledku politických změn odsouzena k zániku, dokonce i kvůli „novým negativním (rigiden) vztahům k ruštině na Ukrajině“ (s. 242).

Zybatowova kniha je nejen informačně hutná a teoreticky přínosná, ale provokuje i k nejednomu zamyšlení. Autor např. mj. soudí, že hybnou silou jazykového (lexikálního i žánrového) vývoje je jazyková hra. Domnívám se však, že v případě jazykové hry jde o jev obecnější, o jazykovou (a řečovou) kreativitu; zvlášť v společensky převratných dobách, v neetablovaných sociálních skupinách (děti, mládež, lidé na pokraji společnosti, umělci, nonkonformní intelektuálové aj.) apod. Protože tyto aktivity jsou kontinuální a permanentní, má podle mého názoru jen malý význam např. pouhý sběr a třídění slangového materiálu. Po přečtení Zybatowovy knihy se mi však zkoumání uvedených jevů začalo jevit jako teoreticky nadějnější.

L. Zybatow vychází z předpokladu, že pro vývoj sémantický je relevantní střídání jednoho (explicitního) jazykového stereotypu druhým. Tato velmi schematická představa je ovšem aplikovatelná nejen na střídání jednoho významu druhým, nýbrž [150]i na vznik nových jazykových prostředků; méně už na prostý zánik prostředku bez náhrady jiným. Existují však i jemnější a přesnější popisy jazykových změn; vedle zmíněných už prací Pražské školy jmenujme práci Schlobinského a kol. (1993) s dvojicí pojmů mimese – aktualizace. Při syntéze všech těchto pojmů lze velmi schematicky říci, že vznik nového významu (nebo zcela nového jazykového prostředku, tam však bez výchozího starého stereotypu) probíhá v (rekurzivním) algoritmu 1. automatizovaný // stereotypní význam/prostředek, 2. individuální kreativita, 3. aktualizace více mluvčími, 4. mimese převážnou většinou společenství, 5. automatizace v novém stereotypu. L. Zybatow se také jen okrajově zabývá gramatickými jevy; v české jazykové situaci však i jevy morfologické a syntaktické souvisejí s potřebami vyvolanými komunikačními změnami. Jak však autor upozorňuje, nelze tu podceňovat význam metadiskursu.

Interdisciplinární přístup L. Zybatowa je v každém ohledu přínosný a jeho text je inspirativní i instruktivní v mnoha ohledech. Jeho metoda integruje dosavadní přístupy sémantické analýzy a dodává jim nadstavbový lingvistický rámec textové a kognitivní lingvistiky. Šíře i hloubka autorova záběru je imponující.

 

LITERATURA

 

COMRIE, B. – STONE, G.: The Russian Language since the Revolution. Oxford 1978.

COMRIE, B. – STONE, G. – POLINSKY, M.: The Russian Language in the 20th Century. Oxford 1996.

KOSTOMAROV, V. G.: Jazykovoj vkus epochi. Moskva 1994.

ROUBÍNKOVÁ, J.: Německá práce o mluvě mládeže. Češtinář, 6, 1995/96, s. 148–150.

SCHLOBINSKI, P. – KOHL, G. – LUDEWIGT, I.: Jugendsprache. Fiktion und Wirklichkeit. Opladen 1993.

ZEMCOV, I.: Soviet Political Language. London 1985.

ZEMSKAJA, E. A. – KITAJGORODSKAJA, M. V. – ŠIRJAEV, E. N.: Russkaja razgovornaja reč. Moskva 1981.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 147-150

Previous Josef Filipec: Ukrajinsko-český slovník

Next Jiří Zeman: Mary L. Hummert – John M. Wiemann – Jon F. Nussbaum (ed.): Interpersonal Communication in Older Adulthood: Interdisciplinary Theory and Research