Univerzita v Babylonské věži

Kateřina Vlasáková

[Chronicles]

(pdf)

A university in the Tower of Babel

Starobylé poutní město Santiago de Compostela v severozápadním cípu Španělska – v Galicii bylo ve dnech 2. a 3. července 1996 dějištěm mezinárodní konference s názvem uvedeným v titulu tohoto příspěvku. Podtitul konference – „Mnohojazyčnost a univerzita“ – plně vystihuje její náplň: široká problematika související s funkcí univerzit ve společnosti z hlediska používání národních jazyků, a to v minulosti, současnosti i v dohledné budoucnosti. Šlo o úlohu univerzit jako už tradičních a možno říci velmi významných podpůrkyň rozvoje národních jazyků. Navíc byl význam konference podtržen mimořádným rámcem jejího průběhu: univerzita v Santiagu právě oslavovala pětisté výročí svého založení. Pro naši akademickou obec není bez zajímavosti, že se zde učí čeština, a to nepřetržitě od roku 1988. To znamená nejdelší tradici výuky tohoto jazyka na španělských univerzitách.

Program konference byl rozdělen do čtyř sekcí, v nichž bylo předneseno celkem sedmnáct příspěvků v podání evropských i zámořských odborníků. Česká věda zde byla zastoupena hned dvakrát, a to úvodním a závěrečným referátem první sekce nazvané Úloha univerzit v rozvoji národních jazyků s podnázvem Historická perspektiva. První referát s titulem „Úloha univerzit v rozvoji národních jazyků v XIX. století: Habsburská monarchie jako model?“ přednesl M. Hroch z pražské Karlovy univerzity. Svůj velmi obsažný příspěvek věnoval analýze stavu a příčinám používání češtiny na Karlově univerzitě v souvislosti s osvícenskými reformami Josefa II. s přihlédnutím k situaci na jiných rakousko-uherských univerzitách a také k využívání ostatních jazyků ve vysokém školství té doby. Zaměřil se jednak na češtinu jako na předmět univerzitní výuky, zejména z hlediska důvodů zavedení češtiny do výuky, obsazení profesorských míst a původu posluchačů, a jednak na využívání češtiny na různých fakultách a institutech s ohledem na mezníky tvořené revolučním rokem 1848 a rokem 1888, kdy byla univerzita rozdělena na českou a německou část.

Druhý příspěvek, nazvaný „Univerzita, jazyk a formování státu ve Finsku“ přednesl R. Alapuro z helsinské univerzity. Zabýval se v něm problematikou finského nacionalistického hnutí ve srovnání s obdobnou situací v Evropě 19. století. Alapuro vyšel ze skutečnosti, že jazyková otázka i působení univerzity byly ovlivněny vztahem Finska k Rusku a ke Švédsku, tudíž charakter finského nacionalismu má jak rysy východu, tak i rysy západu.

Další zajímavý referát si připravila M. Karyolémou z univerzity Phillips na Kypru. V Řecku existovala diglosie v souvislosti s užíváním archaické formy řečtiny katharevoussa, která byla oficiálním jazykem od doby vzniku řeckého státu v roce 1830 až do roku 1976. Tehdy byla vystřídána zlidovělou formou dhimotiky, která je od té doby oficiálním jazykem. Autorka referovala o situaci na univerzitě v Aténách a v Soluni. Na Kypru též existuje diglosie mezi Řeky a Turky, kteří část ostrova okupovali v roce 1974. Na tamní univerzitě založené v roce 1992 se ovšem používá též angličtina. Ta se tak stává jakýmsi nadnárodním neutrálním jazykem. Tento trend byl pak zdůrazňován i z jiných míst včetně pořádající Galicie, kde koexistuje jazyk státu – španělština, jazyk místních obyvatel – galicijština – a angličtina, která je dnes podle slov A. Santamariny (profesora na univerzitě v Santiagu de Compostela a zároveň i ředitele Institutu galicijštiny a pořadatele kongresu) „… univerzální jazyk alespoň co se týče oblasti vědy“.

Příspěvek J. Nekvapila z pražské Univerzity Karlovy se zabýval historií a jazykovým vývojem vysokého školství na Slovensku – především na univerzitě Komen[156]ského v Bratislavě od jejího vzniku v roce 1919 do vypuknutí 2. světové války. V rámci historické retrospektivy s ohledem na formování nového státu byl zvláštní zřetel kladen na význam, funkci a statut češtiny ve vztahu k tzv. československému jazyku a konečně ke slovenštině.

V sekci nazvané Zkušenosti z jazykové standardizace v univerzitním prostředí vystoupili tři domácí přednášející a jeden zahraniční host: G. Williams z univerzity v Bangoru ve Walesu. Jeho příspěvek nazvaný „Modernost, státní normativnost, státní řád a univerzita” byl retrospektivním zamyšlením nad formováním jazykového povědomí společnosti jako celku.

Domácí příspěvky analyzovaly konkrétní jazykovou situaci na území tří historických národností španělského království: Katalánska a Valencie (A. Badia i Margarit z univerzity v Barceloně a V. Alonso Catalina z univerzity ve Valencii), Baskicka (P. Salaburu Etxeberría) a Galicie (spolupořadatel kongresu, H. Monteagudo).

V minulosti, v důsledku centralizační politiky vlády, byl baskičtině, katalánštině a galicijštině značně omezen, ne-li přímo znemožněn přístup do akademické, náboženské a administrativní sféry. Díky změně politické situace a zvláště cílevědomé, houževnaté práci řady nacionalisticky založených univerzitních profesorů a nemalé části obyvatelstva zachovávajícího si svůj rodný jazyk byly ve všech těchto oblastech znovuvytvořeny podmínky pro jeho neomezené užívání. Tyto jazyky se tak postupně dostávají i do nejspecializovanějších oblastí mezilidské komunikace, a zastupují tak až dosud nenahraditelnou španělštinu.

H. Monteagudo podrobně referoval o zkušenostech se začleňováním galicijštiny do výuky na univerzitě v Santiagu de Compostela. Ve svém vystoupení doplněném o výsledky z několika nedávných anket vyplněných profesory, studenty a zaměstnanci administrativy, týkajících se jejich jazykové kompetence a praxe, se zamýšlel nad stavem začlenění a budoucností galicijštiny na této univerzitě. Konstatoval zásadní význam univerzity jako fóra sociální reprezentace jazyka zejména z hlediska vytvoření prestiže galicijštiny jejím používáním předními odborníky, politiky a představiteli kultury před veřejností, a v neposlední řadě podtrhl význam komunikace v tomto jazyce pro vytvoření diversifikovaného korpusu použitelného ve všech stylech mluvených i psaných.

Třetí sekci s názvem Problémy a konflikty v univerzitním prostředí způsobené mnohojazyčností otevřel svým vystoupením P. Nelde z Centra výzkumu mnohojazyčnosti v Bruselu. Zabýval se otázkou jazykové politiky a jazykových konfliktů ve vysokém školství z mnohojazyčné perspektivy. Zdůraznil déjà vu-effect mnohojazyčného vývoje na evropských univerzitách počínaje univerzitou v Bologni, kde byl počet cizinců – příslušníků jiných národností postupně snížen z 80 % ve 12. století na 5–10 % na konci 20. století. Podle Nelda mnohojazyčnost ve výuce a s tím spojená znalost více jazyků není pouze privilegiem elit, ale nutností pro každého.

A. Horváth z univerzity Babes-Bolyai rozebral tradici a současné problémy maďarské univerzitní výuky v Transylvánii, která byla vždy závislá na politickém kontextu a ještě dnes je velmi vzdálená ideálnímu vyřešení.

A. Lukašanec z Jazykovědného ústavu při běloruské Akademii věd referoval o současné lingvistické situaci v Běloruské republice a současně informoval o počátcích a institucionálním vývoji běloruštiny v bývalé BSSR. „Dnes je každý Bělorus bilingvální. Běloruština s ruštinou slouží k dorozumívání na celém území BSSR. Zatímco ruština se používá ve své spisovné podobě, běloruština má širší stylové využití, včetně svých dialektů …“ Takto charakterizoval aktuální stav používání národních jazyků ve své zemi. Podle nového běloruského jazykového zákona z roku 1990 se běloruština stává jediným oficiálním jazykem v zemi a ruština se přesouvá do pozice jazyka pro mezinárodní dorozumívání, podobně jako je tomu v Evropské unii s angličtinou.

[157]Ve značně obsažném referátu nazvaném „Estonština a ruština na univerzitě v Tartu před vyhlášením nezávislosti Estonska v roce 1991 a po něm“ sledovala L. Keevalliková různé aspekty vlivu sovětské okupace na jazykovou situaci na univerzitě v Tartu v kontextu bývalé umělé rusifikace a s tím související devastace původní estonské společnosti.

„Oficiální a neoficiální bilingvismus na univerzitě v Quebecku a v Kanadě“ byl název příspěvku R. Bourise z univerzity v Quebecku a v Montrealu, který uzavřel třetí sekci svým zamyšlením nad komplikovanou jazykovou situací na těchto územích.

Čtvrtá sekce s názvem Světový jazyk, státní jazyky, menšinové jazyky, umělé jazyky – perspektivy jejich využití v univerzitním prostředí přinesla tři různé pohledy na řešení mnohojazyčnosti na univerzitách. Byla zahájena vystoupením J. Fishmana z Yeshivské univerzity. Svůj referát nazval „Některé univerzity, které znám: USA a Izrael“ a pohovořil v něm o svých zkušenostech s mnohojazyčností a o tamní jazykové situaci.

U. Ammon z univerzity Gerharda Mercatora v Duisburgu se zaměřil na problematiku angličtiny jako univerzálního jazyka pro vědu s přihlédnutím k jiným národním jazykům, hlavně k němčině.

Poslední příspěvek přednesl J. Wells na téma soudobých možností esperanta v univerzitní výuce. Jeho název – „Esperanto – žert nebo seriózní návrh?“ – dobře vystihuje problém, kterému dnes esperantisté čelí.

Po vyslechnutí všech referentů a diskusních příspěvků lze shrnout, že téměř všichni zúčastnění konstatovali stoupající úspěšnost procesu širšího včleňování svých jazyků do univerzitní výuky, a to na jedné straně jako předmětu a na druhé jako nástroje výuky. Někde byly ovšem ještě zmíněny nedostatky právě v oblasti odborných publikací z některých oborů a s tím související mezery v odborné terminologii a v přípravě budoucích absolventů. Právě zde se pravděpodobně skrývá hlavní kritérium zralosti každého jazyka: jak dobře se dokáže vyrovnat s vědeckou terminologií. V každém případě bylo zřejmé přesvědčení všech zúčastněných, že i menšinové jazyky úspěšně obstojí při svém uplatňování ve vysokoškolské výuce. Všichni přednášející z těchto menšinových oblastí zvýraznili důležitost až nezbytnost uvedeného procesu pro národní uvědomění menšinových národů, pro zdůraznění jejich národní identity.

Paralelně k tomu stojí na druhé straně všeobecně uznávaná skutečnost, že některý jazyk slouží také k usnadnění komunikace mezi lidmi různých národností. Angličtina tak dnes na sebe vzala někdejší úlohu latiny a stává se komunikačním pojítkem na mezinárodní úrovni.

Nicméně všeobecná tendence vede k rozvoji národnostně značně diversifikovaného světa, jehož soustředivé síly se nacházejí spíše v oblasti politiky. Ta pak jen zabezpečuje svobodné rozvíjení jednotlivých národů bez ohledu na jejich velikost, důležitost, mocenskou či jinou sílu. Zvláště patrná je tato situace v Evropě, která se sice politicky sjednocuje, na druhé straně se zde však i po pádu všech totalitních režimů objevilo několik odstředivých, jednoznačně jazykově a nacionalisticky orientovaných proudů. Naše demokratická přítomnost – a troufám si říci i budoucnost – teprve pozná a zhodnotí veškeré úsilí vložené do těchto snah, které jsou nám sice časově vzdálené, ale územně velmi blízké. Držme proto palce všem těmto znovu se obrozujícím národům, ať je jejich cesta k sobě samým přirozená a ať na ní obstojí.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 155-157

Previous Steffen Höhne: Susanne Günther: Diskursstrategien in der interkulturellen Kommunikation. Analysen deutsch-chinesischer Gespräche

Next Luděk Hřebíček: Altmannova učebnice statistiky pro lingvisty