K Pujmanově obraně „Zhudebněné mateřštiny“

Jindřich Honzl

[Chronicles]

(pdf)

-

V 2. čís. 4. roč. Kritického měsíčníku hájí režisér Pujman svou knížku před mou kritikou uveřejněnou ve Slově a slovesnosti (v roč. VI, 1940, č. 4, str. 230—231) tím, že opisuje znovu úvod své „Zhudebněné mateřštiny“, a také tím, že třikrát hlásá na sedmi řádkách, že nejsem dostatečně vzdělán jako pražská škola, k níž se hlásím. Jiných argumentů nemá.

Tedy, opíše-li Ferd. Pujman ještě více kapitol své knihy, opíše-li ji do Kritického měsíčníku celou, neodpoví tím na skutečnosti, které jsem mu vytkl v své kritice. Aby tyto skutečnosti vyvrátil, musil by se:

1. obhájit z toho, že se metoda jeho výkladu pohybuje v slovních evolucích mystických a pro poznání divadelnosti bezvýznamných. Příklady této metody a jejích prázdných vět jsem ve svém referátě citoval.

2. Musil by odpovídat na mou námitku, že to geometrické schéma v církevním obřadu, jež se mu tak líbí a jež on znovu a znovu vyhledává, nestačí k výkladu divadelnosti náboženských her.

3. Musil by dokázat, že obřadnost a divadelnost lze tak zaměňovat, jak to právě Pujman činí.

Pujman založil své výklady na názoru, který mu vytýkám a který mi znovu ve své opsané obraně vnucuje: že totiž posvátná mimika prý podává obecný vzor lidských úkonů. Pohyb prý se v ní ukazuje jako ‚actus purus‘. — Pujmanovi jde vždy o to, aby dokázal odtažitost, abstrakci, ‚čistotu‘, schematič[47]nost všech prvků náboženského úkonu. To prý tvoří její hieratičnost. Proto se také autor „Zhudebněné mateřštiny“ domnívá, že je vrcholem bádání dokázat, že všechny pohyby kněze se řídí schematem křížů a křížků. Byl by také svrchovaně šťasten, kdyby mohl takové schéma podložit všem divadelním pohybům i skutečnostem jeviště.

Pujman přehlíží fakt, že náboženskému úkonu nejde o odtažitost, abstrakci, ‚čistotu‘ úkonů, ale že mu jde o znakovost. Že obřadné úkony symbolisovaly oběť, ukřižování, zmrtvýchvstání takovými skutečnostmi, které zapůsobí emocionálně na diváka a posluchače. Nešlo nikdy těmto úkonům o abstrakce. Mše, náboženské hry, chrámy nepůsobí na vnímavost posluchačovu proto, že jsou to abstrakce, obecné vzorce úkonů, odtažité prostory (jak je nazývá Pujman) — ale proto, že jsou to nové skutečnosti, že jsou to konkreta vytvořená lidmi za tím účelem, aby vyznačovala náboženské představy a děje.

Pujman mne tedy znovu ujišťuje svou obhajobou, že je pravda to, co jsem mu vytkl, že mu totiž „zcela uniká pravá podstata hieratičnosti obřadu“. Pujman schematisuje jednotlivé složky obřadu a zbavuje je tak konkretnosti, která teprve činí z obřadu náboženský symbol. Jako znaky symbolické mohou působit jen konkreta, jak výslovně konstatuje na př. Hegel. Nemohu dopustit, aby nabyl zdání pravdy mylný výklad, jenž pojímá obřadový výkon, kostým a prostor jako odtažité vzorce skutečného výkonu nebo prostoru. — Nadto nelze nechat bez odpovědi omyl, který ztotožňuje obřadnost s divadelností.

Režisér Pujman uznal za vhodné obvinit mne z nedostatečného vzdělání „v noetice, v estetice i ve výtvarném umění“. I tehdy, přejdu-li mlčením otázku vhodnosti takového způsobu diskuse, který konkretní přednesené výtky nevyvrací, nemohu zamlčet, že právě o těchto disciplinách Pujmanova kniha čtenáře nepoučuje, ale mate. Doklady toho jsem již výše uvedl. Nejnázornější příklad pro to podává Pujmanova odpověď v Kritickém měsíčníku: Režisér Pujman se ironicky diví, jak mohu použít „sdruženinky funkce úkonů“. — Má věta zní: „Podaří-li se autorovi (Pujmanovi) dokázat, že se vyčíslené schema (ornamentu) opakuje s neproměnnou nebo proměnlivou pravidelností, pokládá to za dostatečný důkaz o estetické a divadelní funkci (obřadných) úkonů“ (v Slově a slovesnosti na uvedeném místě, str. 231, slova v závorkách se vyrozumívají z předchozího kontekstu.)

Každý ví, že úkon je činnost sloužící k nějakému účelu. A přizpůsobení věci nebo činnosti onomu účelu, jemuž věc neb činnost slouží, nazývá se, jak je také obecně známo, funkcí. Každá věc nebo činnost může ovšem sloužit postupně nebo současně celé řadě účelů. Mluvím-li tedy o estetické nebo divadelní funkci obřadných úkonů, chci tím říci, že obřady vedle vlastního náboženského určení mohou mít i aspekt estetické a divadelní působivosti.

To jsou loci communes moderního funkcionalismu, který ovládá mnohé oblasti dnešní kultury (srov. kromě funkcionalismu v architektuře funkcionalismus v linguistice a důležitost pojmu funkce v moderní teorii umění). Pro režiséra Pujmana jsou však slova funkce a znak pouhá „slůvka“. To nesvědčí o příliš hlubokém proniknutí dnešní problematiky „noetiky, estetiky a výtvarných umění“.

Pujmanova odpověď v Kritickém měsíčníku vyúsťuje v teatrální závěr: „Zde není čisto vše. V tom vězí, tuším, jakás nectná hra.“

Není Pujmanova odpověď v Kritickém měsíčníku, která užívá místo věcných důvodů snižování protivníka a podezírání, vhodným příkladem k pointě, již si sám režisér Pujman tak efektně vybral?

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 1, pp. 46-47

Previous Jiří Veltruský: Divadelník o divadle

Next Pavel Trost: K rytmu a taktu české lidové písně