Marek Nekula: System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen

František Štícha

[Book reviews]

(pdf)

Marek Nekula: System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen

Marek Nekula: System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen. Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln. Max Niemeyer, Tübingen 1996. 220 s.

 

Brněnský bohemista a germanista mladé generace Marek Nekula se svou knižní monografií, v níž srovnává systémy partikulí v češtině a němčině, zařadil k těm nemnoha český lingvistům, kteří napsali a publikovali nějakou knihu na jedno speciální kontrastivní gramatické téma. Jak jsem již vícekrát podotkl, speciální gramatické monografie, tak velmi četné zejména pro ruštinu, němčinu a angličtinu, jsou pro češtinu vzácným jevem a zdá se, že situace se nelepší: zatímco v zahraničí díky stále snadnější produkci knih jejich počet ve všech oborech neustále roste, u nás máme již letitý status quo. Tím více je třeba uvítat každé knižní dílo, zvláště pak tehdy, je-li publikováno renomovaným zahraničním nakladatelstvím. Takové nakladatelství, jakým Max Niemeyer v Tübingen bezpochyby jistě je, nebude ovšem patrně ochotno publikovat monografii na ryze české téma, byť byla napsána německy či anglicky.

Protože Marek Nekula se ve své nastupující lingvistické kariéře naštěstí nevyprofiloval ani čistě bohemisticky, ani ryze germanisticky, ale zajímají ho badatelsky oba tyto jazyky, mohlo vzniknout dílo, v němž je dostatek místa pro němčinu i češtinu zároveň. To samozřejmě ocení zejména česko-němečtí a německo-čeští kontrastivisté. (Jiná otázka ovšem je, že tito lingvisté jsou relativně nepočetní. I proto se nemůžeme ubránit lítostnému povzdechu, že naši bohemisté by jistě uvítali monografii cele českou.)

Nekulův impozantní monografický debut je nepochybně prací po všech stránkách zajímavou a přínosnou. To nejpozoruhodnější na této práci je však snad to, co by jí možná mohl někdo i vytýkat: není ani čistou teorií, ani pouhým popisem empirických jevů, ale obojím zároveň. Ale nejen to! Nekulův přístup je širokospektrální: od teorie jazykových svazů přes náčrtky lingvistické historiografie, historickou gramatiku, aspekty dialektologické, klasickou gramatiku až po gramatiku textovou, do níž samozřejmě problematika částic spadá. Snad každý lingvista jakékoli orientace si v této knize může se zájmem počíst. Pokud se někdo zajímá jen o teorii, bude spokojen, pokud se jiný naopak zajímá spíše o otázky praktické, i on si tu přijde bohatě na své. Přitom se, jakkoli to může znít nadneseně, domnívám, že se Nekulovi podařilo všechny tyto značně rozmanité zorné úhly, v nichž problematiku partikulí vidí a studuje, skloubit v poměrně koherentní studii, již lze právem označit za monografii.

Autor se mohl samozřejmě opírat o bohaté výsledky lingvistické práce na dané téma. Zvláště němečtí lingvisté zde vykonali mnoho a jen německých monografií o částicích je pěkná řádka. Ale také brněnské bohemistické prostředí tomuto tématu již léta mimořádně svědčí, i když autor sám – poněkud překvapivě – k české tradici zaujímá spíše rezervovaný přístup.

[313]Kniha má tři kapitoly, shrnutí, anglické resumé, seznam pramenů a velmi bohatý seznam literatury.

V první kapitole, nazvané Systémy partikulí, se autor tradičně nejprve zabývá otázkou terminologicko-pojmoslovnou: věcně a výstižně zde poukazuje na jev nikoli neobvyklý, kdy se jedním názvem (v našem případě názvem partikule nebo jeho českým protějškem částice) označuje mnoho různých věcí, tu úže, tu šíře (obecněji) spolu souvisejících. Nekula ovšem – bohužel spíše v souladu s tradicí (nejen) lingvistického odborného myšlení – věc nevidí takto vyhraněně jako záležitost vymezování oblastí jevů a jejich pojmenovávání, nýbrž přistupuje k problému tradičně „platonsky“ a „verbálně“, jako by mlčky vycházel z předpokladu, že termín partikule je vhodný jen jako název pro jednu jedinou určitou oblast lexikálních prvků jazyka, a naopak je nevhodný pro jinou, např. jako termín pro označení všech neohebných slov daného (či kteréhokoli přirozeného) jazyka či – jinak vymezeno – např. jako jakýkoli modalizátor výpovědi apod. Potíž je vždy v tom, že většinou (ne-li vždy) lze daného názvu použít jako termínu pro více než jeden konstrukt, a těžko lze tvrdit (jak to velmi často postoje badatelů implikují), že jenom jediný z těchto možných konstruktů je pro daný název vhodný.

Užitečné pro teorii gramatiky vždy nepochybně je znát historii dané oblasti pojmosloví. Je proto dobře, že nám autor zprostředkovává poznatky o tom, co rozuměli částicí Rosa, Dobrovský a Trávníček a co tímto termínem rozumí akademická Mluvnice češtiny. (Nekula ovšem hovoří o „pojmu partikule“.)

Ve druhé části první kapitoly se autor zabývá pojmem ekvivalence. Z E. Coseria přejímá pojmy ekvivalence konstituční, relační a funkční. Avšak zatímco pojem ekvivalence konstituční (zhruba řečeno jde o ekvivalenci „materiálních entit“, ať jsou to slova, přízvuk nebo slovosled) a ekvivalence funkční jsou pojmy jasné, pojem ekvivalence relační v interpretaci autorově je mírně rozmlžen.

Ve třetí části první kapitoly autor vymezuje jednotlivé druhy částic v nejširším pojetí a víceméně v souladu s tradicí rozlišuje interjekce, adverbia, spojková adverbia, slova modální, partikule gradační (Fokuspartikeln), partikule intenzifikační, partikule odpověďové, partikule negační, partikule modální (Abtönungspartikeln) a předložky.

V poslední části první kapitoly se pak Nekula podrobněji zabývá statusem modálních partikulí (Abtönungspartikeln), které jsou v monografii vlastním předmětem jeho zájmu. Popisuje nejprve vlastnosti těchto částic a způsoby jejich užívání ve větách oznamovacích, zvolacích, tázacích a imperativních a poté se zabývá jejich slovoslednou pozicí ve větě.

Druhá kapitola je věnována problematice částic z hlediska česko-německého jazykového kontaktu a pojmu jazykového svazu. Příliš jasné tu není autorovo tvrzení, že konstituční paralely mezi němčinou a češtinou v oblasti gramatiky jsou řídké (dürftig). Nekula nicméně po řadě zajímavých zjištění dospívá k závěru, že u víceméně bilingvních mluvčích mohl být při užívání partikulí jejich český úzus ovlivněn územ německým.

Jádrem monografie je kapitola třetí, v níž jsou kontrastivně popsány lexikálně ekvivalentní partikule doch – přece a halt/eben – holt, které jsou však jen zčásti funkčně ekvivalentní, a samostatné popisy jsou věnovány německé částici mal a české partikuli copak, které lexikální ekvivalenty nemají.

[314]Pohleďme nyní kriticky na Nekulovu interpretaci a výklad některých dílčích jevů.

Přestože Nekula vybrané částice zkoumá z různých hledisek, přece jen by asi bylo bývalo v podobné monografii žádoucí věnovat poněkud více prostoru jevu kombinovatelnosti těchto výpovědních modalizátorů. Autor se tohoto jevu dotýká spíše jen okrajově.

Jediným jevem, jemuž se Nekula soustavně věnuje, je slovosled partikulí, konkrétněji řečeno slovosledné pozice, které ta či ona partikule ve větě může zaujímat. Zde je pro lingvistu s řečovou zkušeností převážně středočeského jazykového prostoru hodně překvapující, uvádí-li autor jako možné slovosledné pozice partikule copak i různá středová postavení, např.: Ty copak neumíš číst? či Ty neumíš copak číst? (Po konzultaci, kterou měl autor recenze s autorem monografie, se zdá, že i takovéto jevy mohou být součástí regionálních diferencí: zatímco v Čechách jde o velmi neobvyklou kombinaci, na Moravě tomu tak není.)

Dále poukážeme již jen na několik okrajových detailů:

Není pravda, že i ve francouzštině stojí finitní tvar slovesný ve zjišťovacích otázkách zpravidla (prolož. F. Š.) v počátečním větném postavení (pozn. 104). Ostatně ani v němčině nebo v angličtině a ani v češtině nejsou zjišťovací otázky s počátečním zájmenem nebo jménem nějakou vzácnou výjimkou (Štícha, 1995).

Záporná forma zjišťovací otázky nemá zdaleka jen tu funkci, o níž se zmiňuje Nekula, totiž předpoklad negativní, avšak přání pozitivní odpovědi. Tak tomu sice je např. v otázce Ty dneska nepřijdeš? či Ty nepůjdeš s námi? (s. 112), avšak zcela jinou funkci má např. záporná forma otázky Není to maso už vařené? atd. (Štícha, 1984, 1995).

Zmíněné drobné výhrady zajisté nesnižují celkovou značnou hodnotu Nekulovy záslužné publikace a lze si jen přát, aby nalezla co nejvíce čtenářů. Snad k tomu napomůže i tato recenze.

 

LITERATURA

 

ŠTÍCHA, F.: Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích. NŘ, 67, 1984, s. 76–83.

ŠTÍCHA, F.: Jazyk Čapkovy románové trilogie. In: Karel Čapek a český jazyk. Ed. F. Štícha. UK, Praha 1990, s. 28–57.

ŠTÍCHA, F.: Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I, II. SaS, 56, 1995, s. 98–109, 204–217.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 4, pp. 312-314

Previous Jan Kořenský: Mezi mluvnicí a naukou o jazyku

Next František Čermák: Serbski přisłowny leksikon. Sorbisches Sprichwörterlexikon