Teorie valence a její formální zpracování

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Theory of valency and its formalization

[*]Protože je dnes i pro českou lingvistiku (taky se zřetelem ke značkování počítačových korpusů textů a k dalším aplikacím) stále aktuálnější otázka formálního popisu jazykového systému, a zejména větné stavby, chceme se v této stati zamyslet nad vztahem mezi empirickým lingvistickým bádáním a formalizací popisu. Upozorníme přitom na některé hlavní otevřené otázky spojené s popisem založeným na syntaktické závislosti a valenci, který u nás odedávna převládá. Jde o řadu zajímavých námětů pro výzkum, ať usilujeme o formální popis, nebo ne (ale toto úsilí přispívá k tomu, že si zřetelněji uvědomujeme existenci nedořešených problémů, jejich kontury a jejich aktuálnost).

 

1. Syntaktická valence a závislost

Valenční analýza větné stavby, v české lingvistice (v různých terminologiích, srov. i Paulinyho intenci) dobře známá a široce zpracovávaná od průkopnické stati Dokulila a Daneše (1958) jak Danešem, Hlavsou a Kořenským ve známých publikacích vycházejících z ’větných vzorců’ (včetně akademické Mluvnice češtiny), tak u Grepla a Karlíka, dále u Novotného a se zřetelem k formálnímu zpracování u Panevové, Hajičové a dalších, je základním kamenem závislostní syntaxe (diskusní poznámky k některým bodům danešovského směru viz Sgall, 1990). Valence je v lingvistice obvykle chápána jednosměrně, jako určení těch částí věty, které mohou nebo musejí na daném řídícím slovu záviset. Necháváme tu stranou směry počítající (zejména v germanistice) i s tzv. valencí pasívní (primárně např. adjektivum závisí na substantivu, substantivum v akuzativu je objektem slovesa).

Závislostní pohled na větnou stavbu najdeme už v adelungovské tradici německé, zejm. u Beckera (1837, s. 13n. č. překl.), který chápe sloveso jako centrum věty, podobně pak v soustavném zpracování strukturní syntaxe u Tesnièra, kde je valenční pozice subjektu charakterizována jako první aktant. Jiní autoři zachycují predikační vztah subjektu ke slovesu jako specifický, od závislosti odlišný, jak to u nás známe ze skladby Šmilauerovy. Rozdíl mezi těmito dvěma směry je sice závažný, ale je možné převést jedny zápisy vět na druhé obecnými pravidly, a společné rysy obou přístupů jsou tedy podstatnější než jejich odlišnosti. Dáváme přednost přístupu, který chápe predikační vztah jako jeden z druhů vztahu závislosti. Je to přístup pojmově úspornější a má i technické výhody (např. v nízkém počtu výjimečných tzv. neprojektivních konstrukcí, srov. odd. 3.2.).

Různé je i chápání pomocných slov – předložek, spojek, pomocných sloves, popř. členů aj. V české syntaktické tradici se těmto slovům obvykle nepřisuzuje samostatné postavení ve struktuře věty: předložka (a člen) jsou vždy spojeny se substantivem (s výjimkou elips ap.), podřadicí spojka a pomocné sloveso se slovesem významovým. Proto se nepočítá se zvláštními pozicemi pro tato slova (v závislostním stromu nemají své uzly), ale zachycují se (podobně jako koncovky a jiné gramatické morfémy) v rámci charakteristiky významových slov. V mnoha jiných směrech bádání se [16]i pomocná slova chápou jako prvky větné stavby, což vede k diskusím, jestli se má jako řídící slovo substantivní skupiny chápat člen, popř. předložka a podobně.

Třetí důležitá dichotomie se týká aktuálního členění věty, řazeného buď mezi aspekty její stavby, nebo do výstavby promluvy. Jak dokládají zejména Sgall et al. (1980), existují dobré důvody pro chápání první a nabízejí se relativně zvládnutelné možnosti takového integrovaného pojetí větné stavby. Aktuální členění zůstává rozlišeno od ostatních aspektů syntaxe tím, že je přímo spojeno s (hloubkovým) slovosledem.

Od šedesátých let se (s jistými výkyvy) uplatnění závislostní syntaxe ve světě šíří: závislostní přístup se uplatňuje při počítačovém zpracování jazyka a jeho prvky pronikají i do teorií založených jinak; o obou těchto tendencích píše Hajičová (připr.).

 

2. Valence ve funkčním generativním popisu

2.1. Systematické zpracování otázek závislostní syntaxe v pražské univerzitní skupině teoretické lingvistiky – viz zejm. Panevová (1974, 1980), Hajičová (1983), Sgall (1992), Sgall et al. (1980, 1986) – se od počátku opíralo právě o analýzu valence. V přístupu nazvaném funkční generativní popis (FGP) se valenční pozice (závislostní relace) dělí na dvě skupiny, v základě odpovídající Tesnièrovým ’actants’ a ’circonstants’. Jsou to jednak aktanty čili doplnění vnitřní (’argumenty’ některých novějších terminologií, řekněme od Karolaka po Chomského), jednak doplnění volná (u slovesa adverbiální).[1] K operativním kritériím, zpracovaným v uvedených publikacích především J. Panevovou, patří zejména to, že volná doplnění mohou rozvíjet kterékoli řídící slovo, a to i víc než jednou (při jeho jediném výskytu). Rozlišení jednotlivých aktantů je u Tesnièra dáno čistě syntakticky a tak to zůstává ve FGP při prvních dvou: má-li sloveso ve svém rámci jediný aktant, je to agens;[2] má-li dva, je tím druhým patiens jako typický hloubkový protějšek povrchového přímého předmětu. U dalších aktantů se přikláníme k Fillmorovu (1968) třídění, založenému sémanticky (i pak jsou ovšem nutná testovatelná kritéria). Třetí a další aktant tedy může být adresát, původ nebo výsledek. Existují i slovesa, v jejichž rámci není žádný aktant, která tedy mohou mít jen volná doplnění (konkrétní rozbor valence řady českých sloves podala Panevová, 1980). Dodejme ještě, že slova obsazující valenční pozice (aktantů i volných doplnění) mohou patřit k různým slovním druhům a mohou referovat nejen k individuálním i jiným objektům, k místům, k časovým intervalům nebo okamžikům, ale i k událostem, k situacím aj.

Podobně jako slovesa, mají svou valenci i slova dalších druhů. U substantiv (viz Piťha, 1981) chápeme doplnění látkové (partitivní) jako vnitřní aktant, protože se týká jen některých substantiv (hromada, miska hrachu); volná jsou doplnění přináležitosti (sémanticky širší než přivlastňovací, viz Piťha, 1992, zejm. s. 33, např. [17]něčí bratr, tužka), restriktivní ’všeobecný vztah’ (malý stůl i stůl, který je malý) a přívlastek deskriptivní, i valenční pozice typické pro sloveso, ale přítomné i u substantiva (např. benefaktiv kalhoty pro kluka, doprovod matka s dcerou) a snad také doplnění identity (vyjádřené tzv. nominativem jmenovacím, genitivem nebo shodným substantivem, např. pojem kružnice (morfematicky homonymní i synonymní), městem Litomyšlí). Specifickou otázkou je valence substantiv dějových i jmen výsledků děje (např. ve Fillův obraz je pozice adjektiva víceznačná, vyjadřuje přináležitost, autorství, které snad můžeme ztotožnit s pozicí konatele, nebo zobrazený předmět); jednodušší je situace např. u jmen činitelských (řidič autobusu – patiens, učitel začátečníků – adresát).

Další zpracování je nezbytné k vyhledání testovatelných kritérií pro třídění druhů doplnění. K soustavné specifikaci různých funkcí předložek (i nepravých) a podřadicích spojek jsou zatím po ruce jen taková měřítka jako:

(a) různé významové jednotky můžeme spatřovat jen tam, kde si mluvčí rozdíl uvědomuje: užije-li prostředku homonymního, musí být schopen na eventuální dotaz upřesnit, ve kterém z různých významů ho použil (pokud mu v tom ovšem nebrání specifické psychologické překážky); např. při užití věty Rozdělili celou uvažovanou dobu po pěti týdnech mluvčí ví, jestli měl na mysli časové určení kdy, nebo určení distributivní; dvěma různým výrazovým prostředkům nemůžeme přiřadit společný význam, jestli je takové rozlišení ze strany mluvčího zřejmě k dispozici;[3]

(b) jestli se dva různé výrazy nedají spojit souřadně, mají dvě různé valenční pozice (druhy doplnění), srov. nemožnost (s výjimkou specifických konstrukcí s elipsou) vět jako (Tu knihu jsem přečetl, ale už ji nemám) *ztratil jsem ji doma nebo včera nebo *Stalo se to kvůli Jirkovi a často. (Ve větě Našel jsem ji hned, a doma můžeme vidět elipsu druhého výskytu slovesa a jeho dvou aktantů.)

Je však třeba hledat další kritéria testovatelná se skupinami mluvčích, i proto, že obě uvedená měřítka jsou nepřesná (vzhledem k možnosti elips apod.) a jen jednostranná, založená na jednosměrném vyplývání.[4]

 

2.2. Jiný problém je v tom, že dichotomie doplnění vnitřních a volných asi nepokrývá celé spektrum druhů doplnění. Zdá se, že existují i doplnění omezená (jako aktanty) na určité skupiny sloves, ale přitom (jako volná doplnění) mající funkci ne čistě syntaktickou nebo aspoň sémanticky chudou, nýbrž významově specifickou, úzkou. Patří sem např. Poldaufovo (1959, s. 190) ’zaměření’ ve spojeních jako jít se koupat; nejde tu o určení účelu, a patrně ani směru. Podrobné materiálové studium je nutné i ke specifikaci doplnění typu onemocnět čím, umřít nač; nejsou to prostá doplnění příčiny, ani snad objekty. Podobný je rozdíl mezi doplněním místním (např. bydlel v lese) a spojeními jako bydlel ve stanu, zranil se na ruce. Ani v dalších bodech, jejichž nejasnost byla ve výše uvedených publikacích i jinde připomínána, zatím nebylo nalezeno jednoznačné řešení.

[18]Taky mezi obligatorním a volným doplněním jsou určité mezistupně, aspoň z hlediska (zejm. automatické) analýzy vět v textu, jestli ne z hlediska teoretického metajazyka:

(a) Systémová elipsa se může vyskytovat často, takže při rozboru textu se musí počítat s absencí vypustitelného členu, např. přijít (sem, tam).

(b) Někdy není jasné, zda často se vyskytující doplnění můžeme chápat jako obligatorní (vypustitelné, popř. mající nulový tvar v případě všeobecného aktantu), např. překvapit čím, předstihnout v čem. Zejména u některých sloves s chudým (širokým) významem jsou možná dvě pojetí: buď je chápat jako spojovaná s různými volnými doplněními a jen zřídka užívaná bez nich, nebo pracovat s pojmovým rámcem umožňujícím předpokládat, že užití aspoň jednoho doplnění je tu nutné, ale není vymezeno, které doplnění to je (viz Panevová, 1977; Hajičová, 1983, o Fillmorových ’překřížených závorkách’: jít kam – jak, bydlet kde – jak); dáváme přednost pojetí prvnímu, protože je pojmově ekonomičtější a připouští i jednoduchý popis příkladů jako ti, kteří jeli i ti, kteří šli; nebydlící, ale pro účely analýzy musíme počítat se vzácností takových příkladů (danou obsahovou chudostí těchto sloves).

(c) Nejasný je i vztah mezi doplněním průvodní okolnosti a doplňkem; může být pro jejich rozlišení v hloubkové syntaxi směrodatné to, že doplněk se shoduje s jedním ze substantiv? Sémanticky přece bývá i neshodný okolnostní výraz spojen se substantivním členem, ať už je to (hloubkový nebo povrchový) podmět (srov. Honza přišel s poraněnou rukou), předmět (Našli ho s poraněnou rukou) nebo jiný člen.[5]

(d) Z dalších problémů uveďme aspoň otázku hranic pojmů ’agens’ čili ’konatel’ (spojující ’činitele’ a ’nositele’) a ’patiens’. Jejich chápání jako prvního a druhého aktantu, specifikovaných svou primární morfematickou formou, snad jen zdánlivě narušují slovesa jako líbit se, hodit se nebo věty jako U Nováků dobře vaří.

 

2.3. K abstraktnějším otázkám patří určování „směru“ závislosti (orientace hran ve stromu), jehož východisko je zřejmé v endocentrických konstrukcích, např. ((velmi) dlouhá) cesta, kde možný výskyt jednoho členu závisí na přítomnosti členu jiného (řídícího). U konstrukcí exocentrických je možné řídit se podle slovních druhů: substantivum závisí na slovesu v objektových spojeních jako zpívat (píseň) a podle toho i v takových jako potkat kolegu; sloveso může být bez subjektu, např. prší, a podle toho je považujeme za řídící i ve větách jako Otec kouří. Konstrukce jako Slyší zvonit telefon snad můžeme posuzovat podle Slyší, jak zvoní telefon (takovou větu považujeme za dvojznačnou, mající jeden význam společný s infinitivní vazbou a v druhém významu způsobové jak). U vazeb jako Přišli společně s námi je třeba zvážit, zda závisí předložkový pád na příslovci nebo naopak. Pojem závislosti je z jiné roviny než kongruence; shoda slovesa s podmětem není směrodatným měřítkem pro závislost, jak ukazuje např. tzv. objektivní konjugace v maďarštině a jinde.

 

2.4. Vedle vztahů závislostních jsou ve větě i vztahy jiné, především koordinace. Ta se obvykle chápe jako specifický vztah, patřící do jiné dimenze než závislost (popis [19]koordinace pak má styčné body s přístupem složkovým). Jiní lingvisté (zejm. I. Mel’čuk) chápou koordinaci jako druh závislosti, protože postavení souřadných členů není sémanticky symetrické, je spojeno někdy s časovým pořadím (např. Veni, vidi, vici), jindy s uspořádáním podle důležitosti (abecedním pořadím se tato interpretace potlačuje). Ale nezdá se, že by tu šlo o opozice uvnitř jazykového systému. S koordinačním vztahem jako zvláštní dimenzí ovšem potřebujeme popisný systém složitější než dvourozměrný strom (v. odd. 3.2.).

 

2.5. K obecným problémům, o kterých se diskutuje, patří i postavení tektogramatiky, Dokulilovy a Danešovy významové stavby věty, tj. saussurovské ’formy obsahu’. Chápeme ji jako rovinu (hloubkové) syntaxe i (jazykového) významu. Je to rovina rozhraní (’interface’) mezi jazykem a obsahem vědomí, relevantní pro dělbu práce mezi lingvistikou samotnou (zkoumající především jazykový systém, vztahy mezi významovou a výrazovou strukturací) a mezioborovými oblastmi referenční sémantiky (sémanticko-pragmatické interpretace, logické analýzy jazyka), kognitivní lingvistiky, výstavby promluvy aj.

Hranice mezi jazykovým významem a kognitivním obsahem není ve všech bodech jasná. Obecně platí, že významové opozice jsou ty, které člověk zná jakožto mluvčí daného jazyka, jsou daným jazykem strukturované a pro něj specifické, kdežto obsahové jsou ty opozice, které mluvčí jazyka nemusí bezprostředně znát, které rozlišuje na podkladě ne vždy schůdné inference (založené na znalosti situační, obecné nebo odborné). Někdy není snadné rozlišit mezi omezeními danými „jen“ lexikálně (v podstatě situačně) a gramaticky (systémově).[6]

Do sémanticko-pragmatické interpretace patří identifikace reference, založená pragmaticky,[7] a taky výběr mezi různými obraznými významy (studovanými v kognitivní lingvistice) a hyperbolami, i mezi různými druhy ilokuce, mezi primárními a sekundárními mluvními akty, popř. i kontrola nerozpornosti výpovědi a jejích pravdivostních podmínek. Aktuální je pohled na obsah věty jako na operaci na stavu paměti posluchače a s ním spojené otázky převodu mezi významem (tektogramatickou strukturou včetně aktuálního členění) a kontextově chápaným obsahem věty v promluvě (srov. pojmy jako ’context change potential’ a rozbor vztahu mezi jazykovým významem a tzv. trojčlennými strukturami formální sémantiky, v. Hajičová, Partee a Sgall, v tisku).

Otevřenou otázkou je i počet rovin jazykového systému. Když pracujeme s tektogramatickou, významovou stavbou věty, není možné od ní přímo přejít k rovině morfematické? Danešův přístup se dvěma úrovněmi větných vzorců zůstává u většího počtu rovin, ale u gramatické stavby věty už počítá s pády, jednotkami morfematickými. Domníváme se, že přímý přechod od tektogramatického stromu k morfematickému řetězu je dobře možný (v. Sgall, 1992), ale nechceme redukovat počet rovin tak radikálně jako Chomského minimalistický program, který počítá jen se dvěma rovinami, s fonetickou formou na rozhraní mezi jazykem a akustikou [20]a s ’logickou formou’ na rozhraní k oblasti kognitivní (viz Chomsky, 1993, nově i Abraham et al., 1996).

 

3. Formální popis valence

3.1. Lingvistický výzkum a formalizace jeho výsledků

Zřetel k formalizaci popisu neznamená opuštění empirického bádání, ani změnu jeho předmětu. Cílem je plně explicitní formulace výsledků empirického zkoumání, která pro oblasti tak složité, jako je stavba věty, asi není dosažitelná jinak než tím, že výsledný popis má podobu korektního matematického systému, kontrolovatelného co do bezrozpornosti, empirické adekvátnosti i vzájemných vztahů jednotlivých složek popisu a pojmů hrajících v nich tu či onu roli.

Kdo chce dospět k uspokojivému formálnímu popisu některého úseku jazykové skutečnosti, musí tento úsek prostudovat přinejmenším stejně důkladně, jako kdyby ho popisoval bez formalizace. Požadavek formalizace vede k důkladnosti, a to i v empirickém výzkumu, i v promýšlení teoretických východisek pro tento výzkum a závěrů z něho činěných (jde o postupné vytváření hypotéz a jejich tzv. ověřování, tzn. o pokusy vyvrátit je, i o měnění jejich formulace).[8]

Na formalizaci zaměřené trendy teoretické lingvistiky nejsou nijak úzce vázány na uplatnění počítačů. U N. Chomského, Ch. Fillmora, J. Bresnanové i dalších v teorii syntaxe stejně jako u B. Partee, I. Heimové, H. Kampa a dalších ve formální sémantice jde o úroveň lingvistické teorie, ne o počítačovou lingvistiku. Vztah mezi těmito dvěma obory je dán především tím, že počítačová implementace systémů zpracovávajících přirozený jazyk vždy vyžaduje alespoň určitý stupeň jejich formalizace. Komputační lingvistika tedy formální uchopení předpokládá.

 

3.2. Závislostní strom a projektivita

Pražský přístup k formální lingvistice byl od začátku veden snahou poznat základní vlastnosti větné stavby natolik zevrubně, aby bylo možné popsat je v podobě plně explicitní. Před nejznámějším formálním rámcem závislostní syntaxe, formulovaným D. G. Haysem a H. Gaifmanem, jsme dali přednost (v návaznosti na Nováka, 1966) vypracování vlastní pojmové soustavy. Neformulovali jsme pravidla pro jednorázové celkové rozvití řídícího slova, ale proceduru bližší klasickému chápání závislostních vztahů jako syntagmat (syntaktických dvojic), tj. relací spojujících řídící slovo vždy s jedním členem závislým. Tím je umožněno rozvíjet řidící slovo neomezeným počtem sesterských závislých členů. Ekvivalence s nekontextovými frázovými gramatikami je ještě silnější, protože jsou tu slabší omezení na nonterminální pravidla.

[21]Místo toho, aby se generoval jediným pravidlem celý závislostní podstrom (všechny uzly závislé na jednom řídícím slovu), byla tedy v našem aparátu zvláštní pravidla pro jednotlivé závislostní vztahy (konatel, patiens, adresát, původ, výsledek, místo, příčina, prostředek, způsob, doplnění směrová a časová, podmínková atd.). To umožňuje popsat např. ve větě Včera Jirka přišel k Honzovi odpoledne členy včera i odpoledne jako doplnění téhož druhu (viz obr. 1).

 

Obr. 1: Zjednodušený zápis věty Včera Jirka přišel k Honzovi odpoledne, bez označení druhů závislosti (čas-kdy, konatel, směr-kam) a hodnot gramatémů (morfologických kategorií), např. modalit, času a vidu, u substantiv čísla.

 

Jako v jiných přístupech založených na valenci, má tu zápis věty podobu závislostního stromu. Připomeňme, že je to strom s jedním vrcholem, tj. souvislý konečný graf, ve kterém z každého uzlu do každého jiného uzlu vede právě jedna cesta a jeden uzel je vyznačen jako tzv. vrchol čili kořen; vztah závislosti je tu dán tím, že pro každý závislý (dceřiný) uzel leží jeho uzel řídící (matka) o jednu hranu výš na cestě k vrcholu. Uzly mají své hodnoty, které se interpretují jako tektogramatické ekvivalenty slovních tvarů (v. odd. 3.3. a 3.4.). Uzly mají lineární uspořádání (zleva doprava), chápané jako hloubkový korelát slovosledu.

K základním vlastnostem závislostního stromu patří jeho projektivita, tj. silné omezení vztahu mezi oběma rozměry. Projektivní strom vyhovuje, stručně a neformálně řečeno, podmínce uspořádání částí věty podle členské sounáležitosti: v uspořádání zleva doprava mají k sobě blíž ty uzly, které jsou spojeny těsnou závislostí (matka – dcera, popř. sestry závislé na témž uzlu řídícím), než uzly, jejichž vzájemné postavení v závislostní struktuře je vzdálenější. Mezi dvěma prvky syntaktické dvojice se tedy může vyskytovat jen uzel přímo nebo nepřímo závislý na řídícím členu dvojice.[9]

Podmínka projektivity není vždy splněna ve vztahu mezi závislostní strukturou a povrchovým slovosledem. Část těchto výjimek můžeme zachytit povrchovými pravidly. To se týká postavení příklonek, které je dáno – ne úplně jednoznačně – pravidly přechodu od syntaktického (tektogramatického) stromu (resp. vícerozměrného grafu) k morfematickému řetězu. Podobně je možné zachytit pozice shodného a neshodného přívlastku, a zčásti i slovesa, jehož postavení na druhém místě ve větě (za prvním dceřiným uzlem a uzly na něm přímo nebo nepřímo závislými) je v češtině – snad pod vlivem němčiny – častější, než by odpovídalo jeho stupni výpovědní dynamičnosti (a tedy jeho pozici v hloubkovém slovosledu). Diskusi a podrobnější zpracování ovšem vyžaduje zjištění podmínek, za kterých adjektivum má nebo může stát za řídícím substantivem, za kterých sloveso má tu či onu pozici [22]aj. Také příznakové povrchové (morfematické) umístění intonačního centra, tj. nejdynamičtější části věty, může být popsáno na této úrovni, ale novému zpracování se tu nabízí problematika podmínek pro takový přesun (styl, emfáze aj.).

Někdy taková výjimka z pravidla projektivity patrně vyžaduje zachycení další opozice v tektogramatice. Je možné, že pro věty jako Sportovec on je dobrý postačí chápat opozici mezi tématem (přesněji: kontextově zapojeným členem) kontrastivním a nekontrastivním jako záležitost gramatickou, nejen parolovou (tento návrh formulovala v nedávných diskusích explicitně zejm. E. Koktová): označíme-li kontrastivní téma horním indexem c a v linearizované podobě stromu každý závislý člen uzavřeme do dvojice závorek, můžeme snad zjednodušený tektogramatický zápis tvaru

(on) je (sportovec^c (dobrý))

převést do podoby povrchového slovosledu prostým přenesením členu s tímto indexem na začátek věty (klauze v souvětí). Jindy je podmínka posunu dána modalitou (Kolik je hodin?) nebo specifickou povahou vztažných slov.[10]

Vzhledem k tomu, že neprojektivní konstrukce se tu popisují jako specifické výjimky, zachycujeme v závislostní syntaxi slovosled primárně jako pořadí větných členů (a jejich tektogramatických protějšků), takže se ekonomicky zachycuje i úloha slovosledu při vyjádření větněčlenské sounáležitosti. Analýza slovosledného rozdílu mezi větami jako Román s červenou záložkou ležel u vázy s bílou růží a Román s bílou záložkou ležel u vázy s červenou růží se tedy této koncepci naprosto nevymyká, jak by se snad mohlo zdát podle postojů některých jiných autorů. Dodejme, že každá ne zcela speciální analýza slovosledu by měla přihlížet i k prozódii věty. Je u nás už dlouho známo, že typickým výrazem vlastního ohniska (jádra) je intonační centrum (umístěné shodně, na témž slově, i při různém slovosledu, např. ve větách Na Moravě se mluví ČESKY i ČESKY se mluví na Moravě). Při reflektování tohoto vztahu mezi funkcemi slovosledu a prozódie věty by mohly úvahy o „blokaci“ jednotlivých faktorů a o jejích důsledcích pro jazykovou analýzu mít i jiný směr než u Nebeského a Nováka (1996).[11]

Další problémy přináší popis koordinace, pokud ji chápeme jako vztah vymykající se z dimenze závislosti (v. odd. 2.4.). Chceme totiž dodržet zásadu (podstatnou pro ekonomickou povahu popisného pojmového systému), že terminální zápis tektogramatické stavby věty neobsahuje nonterminální symboly. Zároveň se z podobných důvodů v tomto zápisu chceme obejít bez uzlů pro pomocná slova, synsémantika. Dodržení obou těchto zásad v popisu vlastní závislostní struktury (i v kombinaci s aktuálním členěním) nevede k velkým komplikacím. Je ale možné dodržet tyto zásady i při popisu všech možných kombinací závislostních a koordinačních vztahů? Jak se ukázalo, je to možné za předpokladu, že se nezalekneme zmnožení počtu dimenzí v grafu (síti), ke kterému dochází při vzájemném zapouštění koordinačních konstrukcí.

[23]Pro popis věty jako Marie a Jirka, kteří mají děti, bydlí v paneláku zřejmě potřebujeme graf o třech dimenzích; pro názornost řekněme, že rozměr shora dolů užíváme pro závislost, rozměr zleva doprava pro výpovědní dynamičnost (slovosled) a třetí rozměr pro koordinaci. Jestli ale má konatel věty složitější podobu, např. Marie a Jirka i naše dcera a Honza, …, budeme pro dvě úrovně koordinace potřebovat dva rozměry (pak nepotřebujeme zvláštní symboly odpovídající souřadným spojkám, tedy uzly pro pomocná slova). Při dalším takovém rozmnožení koordinačních spojení může počet rozměrů růst přese všechny meze. Na první pohled je takový obraz větné struktury (z hlediska psychologické reálnosti jazykového systému) příliš složitý. Je ale možné se přesvědčit, že projektivita (a obdobná podmínka pro souřadná spojení a jejich kombinace se spojeními závislostními) omezuje možné kombinace všech dimenzí natolik, že pro každou takovou mnoharozměrnou síť syntaktických vztahů existuje vzájemně jednoznačné převedení do linearizované podoby se závorkami, v. Kučerová (1995–96). Index odpovídající druhu závislosti přitom uvádíme u levé nebo pravé závorky ve směru k řídícímu slovu. Pro zřetelnost označujeme vztah koordinace svorkami (jeho druh je vyznačen indexem u pravé svorky).

Uvedený příklad pak bude mít tento lineární zápis, zjednodušený zejména v tom, že místo slovních významů a hodnot gramatémů uvádíme vnější tvary slov; jako indexy pro druhy koordinace používáme vnější podobu spojek, pro druhy závislosti máme zkratky app(urtenance = přináležitost), restr(iktivní), ag(ens), pat(iens), lok(ativ):

({{Marie Jirka}_a {(naše)_app dcera Honza}_a}_i (_restr

(kteří)_ag mají (_pat děti)))_ag bydlí (_lok panelák)

Taky vztah apozice chápeme (spolu s Mathesiem) jako zvláštní syntaktický vztah, tzn. vidíme apozici jen ve volných spojeních jako Václav Třetí, král český, nikoli v těsných, přívlastkových konstrukcích dvou substantiv jako král Václav, Václav Svoboda. S apozicí jsou spojeny především dvě dosud otevřené otázky:

(a) Máme počítat s tím, že v češtině existuje jen jeden druh apozice, nebo je namístě rozlišovat její druhy jako výčet, specifikace aj., s různými výrazovými prostředky (asyndeton, a to, zejména …)?

(b) Má apozice být chápána jako specifický syntaktický vztah mající v síti syntaktických vztahů podobnou pozici jako koordinace, nebo v ní můžeme spíš vidět specifický druh závislosti, popř. ji odvozovat (s elipsami) ze vztahu restriktivního přívlastku, např. Václav Třetí (který je) král(em) český(m)?

Podobné otázky je možné si klást i ve vztahu k popisu parenteze jako specifického syntaktického vztahu (a jejích hranic).

 

3.3. Slovník ve formálním popisu

Považujeme lexikální jednotku (autosémantické slovo) za jednu ze základních jednotek jazykového systému a velkou část mluvnické informace zahrnujeme do lexikálního hesla. Počítáme s tím, že každé lexikální heslo má tyto části (nezabýváme se tu rysy sémanticko-pragmatickými, ani morfematickou a fonologickou podobou slov a jejich tvarů):

(a) lexikální význam; slovu homonymnímu nebo víceznačnému odpovídá několik hesel (mezi hesly slov víceznačných jsou určité specifické vztahy),

[24](b) relevantní morfologické gramatémy (jako kategorie, ne ještě s konkrétními hodnotami), tj. číslo u substantiv, čas, vid a různé modality u slovesa, stupně u adjektiv, i lexikálně určené hodnoty gramatémů jako rod u substantiv,

(c) valenční rámec: druhy možných (závislých) doplnění daného slova, v pořadí odpovídajícím systémovému uspořádání (tj. základnímu pořadí dynamičnosti, dodržovanému uvnitř jádra čili ohniska věty, ne nutně uvnitř jejího základu; viz Sgall et al., 1980), se zvláštním vyznačením aktantů (argumentů, vnitřních doplnění) a těch volných (u slovesa adverbiálních) doplnění, která jsou u daného slova (sémanticky) obligatorní (přijít někam, chovat se nějak, trvat jak dlouho …); fakultativní volná doplnění je možné vymezit jejich seznamy pro celé slovní druhy nebo jejich podskupiny;

(d) obligatornost je vyznačena i u aktantů (o jejím operativním vymezení v. Panevová, 1980);

(e) povrchová (morfematická) vypustitelnost (elidovatelnost): např. směr kam je elidovatelný u slovesa přijít, patiens u potkat elidovat nelze (je ovšem možná tzv. elipsa aktuální, ve specifických kontextech, jako zejm. v odpovědi na zjišťovací otázku);

(f) funkce antecedentu pro gramatickou koreferenci u tzv. řízení (’control’), zejm. pro subjekt závislého infinitivu – např. agens je obligatorním antecedentem u hodlat, fakultativním u rozhodnout se (srov. Rozhodl se nechodit tam, ale taky Rozhodl se, že tam nemám chodit), adresát je fakultativním antecedentem u radit, v. Panevová (1986, 1996);

(g) možnost obsazovat určité syntaktické pozice (např. subjektu u pasíva nebo tázacího či vztažného slova) nebo být překážkou pro přemísťování (v. odd. 3.5.; např. hodlat a nověji ani mít chuť ap. nejsou překážkou pro přemísťování příklonek, přesněji klitik, jako ve větách Jirka se hodlal přihlásit ke zkoušce, Do kina se mám chuť podívat zítra nebo i jiných výrazů, srov. Milana měli chuť poslat domů);

(h) podmínky subkategorizace (např. funkci patiens u vypravovat může mít slovesná klauze).

Lexikální hesla mohou mít shodný údaj o slovním významu a různé valenční rámce; např. hemžit se má obligatorní doplnění prostředku v Zahrada se hemží včelami, ale jen fakultativní ve Včely se hemží na zahradě (celými roji); naložit má prostředek obligatorní (ačkoli vypustitelný) např. v Naložili vůz senem, ale jen fakultativní v Naložili seno na vůz (vidlemi).

Příklady valenčních rámců (zjednodušené):[12]

 

přinášet V Ago Pato Směrkam	bratr N Přináležo
měnit V Ago Pato Pův Výslo	sklenice N Látk
dávat V Ago Adro Pato	člověk N
pršet V	plný A Látko

 

[25]3.4. Generativní procedura a deklarativní popis

Jádrem vlastní formalizace popisu syntaxe je vymezení třídy vět (gramaticky správně tvořených),[13] při kterém se větám přiřazují strukturní popisy charakterizující jejich skladbu i složení jejich částí a částí těchto částí, včetně zápisů na rovinách morfematiky, fonologie a fonetiky. Je tedy charakterizována třída syntaktických zápisů (reprezentací) vět, popř. s rozčleněním na zápisy hloubkové (významová stavba věty) a povrchové (větněčlenské, srov. tzv. mluvnickou stavbu vět). Formální vymezení třídy vět může mít podobu generativní procedury, tj. řady pravidel, jejichž postupné uplatňování třídu vymezí, přičemž postupuje od výchozího symbolu pro větu k tektogramatickým zápisům právě všech vět popisovaného jazyka.[14] Popíšeme zde tuto proceduru stručně a neformálně; zůstáváme přitom u otázek závislostní stavby věty, nepřihlížíme tu ani ke koordinačním a apozičním konstrukcím (které do aparátu zahrnuje Petkevič, v tisku), ani k problematice sémanticko-pragmatické (k té srov. Sgall, 1996; Hajičová et al., v tisku).

Generativní procedura uplatňuje malý počet obecných pravidel či principů dostačujících pro popis jádra větné syntaxe (k nimž se pak připojují pravidla speciální, např. pro negaci a jiné rematizátory nebo pro gramatickou koreferenci). Jejím základním bodem je generování uzlu v závislostním stromu (v. odd. 3.2.):

(i) generovat uzel znamená vytvořit nový uzel buď

(a) jako vrchol stromu, jehož hodnotou je slovesný lexikální význam doprovázený gramatémy (indexy) finitního tvaru a kontextově zapojený nebo nezapojený; nebo

(b) jako uzel závislý na jiném uzlu a ležící vpravo ode všech svých sester; uzlu se přiřadí lexikální význam a hodnoty gramatémů, se zřetelem k podmínkám daným ve slovníku u slova řídícího (zejm. subkategorizace) a u právě vybraného slova závislého nebo u jeho slovního druhu (omezení na kombinace gramatémů);

(ii) je-li ve valenčním rámci generovaného slova (v jeho rozšířené podobě, v. pozn. 13) obsažen aspoň jeden druh doplnění, je možné generovat na něm závislý uzel, a to buď

(a) jako kontextově zapojený, závislý zleva, charakterizovaný syntaktickým funktorem (indexem) jako doplnění kteréhokoli druhu obsaženého v rámci rozvíjeného slova, nebo

(b) jako kontextově nezapojený, závislý zprava, charakterizovaný jako doplnění toho druhu, který je na levém (předním) konci seznamu ve valenčním rámci rozvíjeného slova;

(c) je možné jeden nebo víc druhů doplnění z předního konce rámce vynechat; vynechané druhy doplnění se v rámci ruší a ruší se (jako saturované) i generované aktanty;

(iii) jestliže v rámci rozvíjeného slova už není obsaženo žádné doplnění, procedura se obrací k jeho řídícímu slovu, a pokud žádné řídící slovo není (už jsme se vrátili k vrcholu), generování stromu končí.

[26]Zachycení valence jako gramatického jevu je tedy především záležitostí rámců v jednotlivých lexikálních heslech (popř. indexů charakterizujících skupiny řídících slov shodujících se v těch či oněch aspektech valence). To odpovídá tendenci známé z teoretické lingvistiky posledních desetiletí, která (na rozdíl od počátečních fází transformační gramatiky) směřuje ke specifikaci co největšího podílu mluvnických jevů v rámci lexikálních dat. Zároveň se tím potvrzuje pohled na slovo jako jednu ze základních jednotek jazyka, známý z klasické evropské synchronní lingvistiky.

 

3.5. Přechod k morfematickým zápisům vět

Další dosud dost otevřenou oblastí (východiska jejího zpracování pro češtinu v. u Panevové, 1980) je přechod od tektogramatiky (přes rovinu povrchové syntaxe nebo bez ní) k morfematice a fonologii. Jde zejména o tyto body:

(a) tektogramatické jednotky často přímo neodpovídají morfémům (sématům); je tu synonymie, homonymie a nepravidelnost tvarů; komplikace jsou i ve složení slovních kořenů a kmenů (s odvozovacími afixy, které vykazují asymetrii i v tom směru, že jejich přítomnost není nutnou ani dostatečnou podmínkou komplexnosti lexikálního významu),[15] a taky např. u čistě syntaktických a sémantických (adverbiálních) funkcí pádů prostých i předložkových, u futurální platnosti dokonavého prézentu, nebo u singulární hodnoty pluralií tantum;

(b) kategorie s platností určenou mluvnickou shodou, tedy osoba a číslo u slovesa (počítáme-li s nulovým tvarem subjektového zájmena) i rod a číslo u adjektivních slovních druhů, nemají bezprostřední tektogramatické protějšky; odvozují se až při přechodu k morfematice;

(c) další rozdíly se týkají vztahu mezi slovosledem podkladovým (výpovědní dynamičností) a povrchovým (morfematickým); zachycujeme je přemísťovacími pravidly pro adjektivum (zpravidla před substantivem, i když primárně je přívlastek dynamičtější), pro neshodný přívlastek (za substantivem i v případě, že je přívlastek kontextově zapojený, tj. míň dynamický než substantivum), pro sloveso (fakultativně na druhém místě ve větě, tj. za první hranou stromu, i když to neodpovídá stupni dynamičnosti). Podobně se umístí pomocná slova, odvozená z hodnot hran a gramatémů: předložky na začátek substantivní skupiny, spojky podřadicí na začátek vedlejší věty (s výjimkami jako -li, však) a souřadicí zpravidla před poslední člen souřadného spojení.

Příklonky se umístí primárně na druhé místo věty (za sloveso, pokud to je nejlevějším členem, jinak za první hranu stromu), s odchylkami pro pozice jako T. G. Masaryk zasloužil se o stát. Včera v Hradci ji Karel oslovil.[16] Pokud příklonka závisí na infinitivu, je její povrchová pozice zpravidla buď za prvním členem infinitivní skupiny, nebo na druhém místě řídící věty. Druhá možnost se týká povrchovou projektivitu porušujícího „přeskakování“ sloves čistě modálních i dalších, a fakultativně (čím dál v širším rozsahu) také slovesných spojení jako mít chuť, mít v úmyslu; upřesnění podmínek tohoto přemístění vyžaduje další empirický výzkum.

[27]Podobná přemísťovací pravidla je možné formulovat i pro sekundární umístění jádra věty jinde než na konci věty (přičemž vlastní jádro, tj. nejdynamičtější člen, zůstává nositelem intonačního centra věty). Doplnění slovesa stojící za takto přemístěným intonačním centrem jsou vždy obsažena v základu věty, např. Martin posílal JIŘINĚ dárky.

Při počítačovém zpracování jazyka je obvyklé pracovat bez přemísťovacích pravidel, což má své oprávnění pro některé stupně automatické analýzy. Chceme-li ale dovést analýzu až k rovině přímo relevantní pro sémanticko-pragmatickou interpretaci (nejen k syntaktickému rozboru), musíme rozdíly mezi oběma úrovněmi slovosledu reflektovat. Bylo by to možné např. tak, že bychom dynamičnost vyznačovali zvláštními indexy (pořadovými čísly slovních výskytů).

Komplikaci pro zachycení morfematické roviny znamená analytická morfologie, zejména složené tvary sloves (ke kterým je možné počítat i spojení s čistě modálními slovesy a se slovesy fázovými, kde gramatické sloveso nemá svá vlastní doplnění odlišná od doplnění infinitivu). Je třeba nějakým způsobem (snad bez zápisů na dvou rovinách) zachytit celkovou mluvnickou platnost složeného tvaru i jednotlivé jeho části a jejich slovosledné pozice.

 

4. Témata pro další výzkumnou práci

Kromě těch otevřených problémů, o kterých jsme se zmiňovali výš, v jednotlivých oddílech, chceme ještě připomenout některé obecnější otázky, jejichž další zpracování se může stát podkladem bezpečnějšího a podrobnějšího poznání jak struktury jazyka, tak zákonitostí sdělovacího procesu.

Zásadní otázkou v dnešním vývoji teoretické lingvistiky je obrat k procesualitě, k interaktivitě jazyka. FGP má předpoklady pro hlubší chápání vztahu mezi jazykem a promluvou už proto, že zachycuje aktuální členění věty jako aspekt její významové stavby, i pro svůj pohled na určení reference na základě aktivovanosti prvků tzv. zásoby společných znalostí. Takové zachycení interaktivní, kontextové povahy věty nabízí řadu témat ke zkoumání, v. Hajičová et al. (1995, v tisku).

Další otevřené perspektivy se týkají plodnosti soustavnějšího porovnání FGP s jinými koncepcemi, jak s českými (zajímavé by např. bylo, zjistit, jak je nejvhodnější v FGP zachycovat jednotlivé druhy deagentních konstrukcí), tak zejména se zahraničními přístupy k formálnímu popisu jazyka. Na základě takových pojmových rámců, jako jsou teorie principů a parametrů (resp. minimalistický program), lexikálně funkční gramatika, závislostně opřená gramatika frázových struktur (Head Driven Phrase Structure Grammar) i závislostní přístupy, o kterých píše Hajičová (připr.), se podařilo zevrubně popsat mnohé jevy ze struktur různých jazyků a musíme se ptát, jestli dovedeme zachytit tyto jevy v našem přístupu a vyrovnat se s tím, co umějí jinde. V kontextu komputační analýzy jazyka sem patří i otázka, jak využívat statistické postupy, jak je kombinovat s gramatickými, a dál i problémy spojené s vytvořením softwarového systému vhodného pro závislostní rozbor se dvěma rovinami.

Jiná přitažlivá témata se nabízejí ve vztahu k lingvistice konekcionistické, založené na teorii neuronových sítí; ta by mohla pomoci k podstatně lepšímu pochopení toho, jak je jazykový systém uložen v paměti mluvčích. Má-li popis jazyka přispět k pochopení snadné naučitelnosti jazyka ze strany dítěte (ve smyslu Chomského „univerzální gramatiky“), je jistě důležitá relativní ekonomičnost popisu. Pro tu [28]mnoho znamená jednoduchost tektogramatického stromu, který má (jak to ukazuje jeho snadná jednoznačná linearizovatelnost) velmi blízko k vlastnostem booleovské logiky, resp. výrokového počtu, o jehož „přirozené“ zvládnutelnosti ze strany člověka (na rozdíl od počtu predikátového nebo intenzionální logiky aj.) snad nikdo nepochybuje. Bližší studium kognitivní lingvistiky by umožnilo přezkoumat i blízkost tektogramatické struktury ke kategorizaci spojené s naivní ontologií. Taky důkladnější znalost nových výsledků výzkumu dětské řeči by pro orientaci v této problematice byla vysoce užitečná.

V každém případě je aktuálním úkolem další systematické a podrobné zpracování jednotlivých částí mluvnické stavby češtiny (zejm. v návaznosti na Panevovou, 1980) i jiných jazyků, které může ověřit nosnost FGP jako pojmového rámce pro rozbor a popis jazykových struktur.

 

LITERATURA

 

ABRAHAM, W. – EPSTEIN, S. D. – THRÁINSSON, H. – ZWART, C. J.-W. (red.): Minimal Ideas. Syntactic Studies in the Minimalist Framework. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996.

BECKER, K. F.: Ausführliche deutsche Grammatik als Kommentar der Schulgrammatik. Zweite Abteilung. G. F. Kettembeil, Frankfurt am Main 1837. Český překlad výňatků in: Principy strukturní syntaxe, III. U pramenů moderní syntaxe. Red. P. Sgall – O. Leška. MFF UK, Praha 1984, s. 12–26.

DANEŠ, Fr.: Věta a text. Academia, Praha 1985.

DOKULIL, M. – DANEŠ, Fr.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Academia, Praha 1958, 231–246.

FILLMORE, Ch. J.: Lexical entries for verbs. Foundations of Language, 4, 1968, s. 373–393.

HAJIČOVÁ, E.: Remarks on the meanings of cases. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 8, 1983, s. 149–157.

HAJIČOVÁ, E.: Závislostní syntax ve světě (připr.).

HAJIČOVÁ, E. – HOSKOVEC, T. – SGALL, P.: Discourse modelling based on hierarchy of salience. Prague Bulletin of Mathematical Lingustics, 64, 1995, s. 5–24.

HAJIČOVÁ, E. – KRUIJFF-KORBAYOVÁ, I. – KRUIJFF, G. J.: Salience in dialogues (v tisku ve sb. Dialogue in the Heart of Europe).

HAJIČOVÁ, E. – OLIVA, K. – SGALL, P.: Odkazování v gramatice a v textu. SaS, 48, 1987, s. 199–212.

HAJIČOVÁ, E. – PARTEE, B. H. – SGALL, P.: Topic, Focus and Tripartite Structures (v tisku).

CHOMSKY, N.: A minimalist program for linguistic theory. In: K. Hale – S. J. Keyser (ed.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvain Bromberger. M.I.T. Press, Cambridge, Mass. 1993, s. 1–52.

KOPEČNÝ, Fr.: Základy české skladby. SPN, Praha 1958.

KUČEROVÁ, J.: The extension of the condition of projectivity for structures with coordination. Prague Bulletin of Mathematical Lingustics, 64, 1995, s. 67–84; 65–66, 1996, s. 67–92.

NEBESKÝ, L.: Kombinatorické vlastnosti větných struktur. UK, Praha 1988.

NEBESKÝ, L. – NOVÁK, P.: Větné faktory a jejich podíl na analýze věty. SaS, 57, 1996, s. 249–263.

NOVÁK, P.: Závislostní koncepce v syntaxi. Habilitační práce. FF UK, Praha 1966.

PANEVOVÁ, J.: On verbal frames in Functional Generative Description. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 22, 1974, s. 3–40; 23, 1975, s. 17–52.

[29]PANEVOVÁ, J.: Verbal frames revisited. Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, 28, 1977, s. 55–72.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Academia, Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: The Czech infinitive in the function of objective and the rules of coreference. In: Language and Discourse: Test and Protest. Red. J. L. Mey. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1986, s. 123–142.

PANEVOVÁ, J.: More remarks on control. In: Prague Linguistic Circle Papers, 2. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 101–120.

PANEVOVÁ, J.: Ještě k teorii valence. SaS, 59, 1998, s. 1–14.

PETKEVIČ, V.: Underlying Structure of Sentence Based on Dependency (v tisku).

PIŤHA, P.: On the case frames of nouns. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 7, 1981, s. 215–224.

PIŤHA, P.: Posesivní vztah v češtině. AVED, Praha 1992.

POLDAUF, I.: Děj v infinitivu. SaS, 20, 1959, s. 183–201.

SGALL, P.: Functional sentence perspective in a generative description. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 2, 1967, s. 203–225.

SGALL, P.: Topic, focus, and the ordering of elements of semantic representations. Philologica Pragensia, 15, 1972, s. 1–14.

SGALL, P.: Ke studiu jazykového systému. SaS, 51, 1990, s. 31–39.

SGALL, P.: Underlying structure of sentences and its relations to semantics. Wiener Slawistischer Almanach. Sonderband 33. Red. T. Reuther. Gesellschaft zur Förderung slawistischer Studien, Vídeň 1992, s. 273–282.

SGALL, P.: A series of explicata for the notion of meaning. In: Theoretical Linguistics and Grammatical Description. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 313–321.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Academia, Praha 1980.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The Meaning of the Sentence. Reidel, Dordrecht – Academia, Praha 1986.

 

R É S U M É

Theory of valency and its formalization

The Praguian Functional Generative Description, based on syntactic valency as the core of dependency syntax, works with relatively economical underlying representations of sentences, which are supposed to contain the information grammatical structure offers as relevant for the semantico-pragmatic interpretation. Many issues complicating the structure of language can be described by means of shallow movement rules, operating on the transition from the underlying representations (trees or multidimensional networks) to morphemic strings. The task of formalization concerns a fully explicit formulation of results of empirical research, rather than replacing this research itself.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 1, pp. 15-29

Previous Jarmila Panevová: Ještě k teorii valence

Next Jiří Nekvapil, Ivan Leudar: Masmediální utváření dialogických sítí a politické identity: případ Demokratické strany Sudety