19. mezinárodní kongres onomastických věd v Aberdeenu

Milan Harvalík

[Chronicles]

(pdf)

19th International Congress of Onomastic Disciplines in Aberdeen

Mezinárodní kongresy onomastických věd probíhají pravidelně vždy po třech letech. Zatím poslední, devatenáctý, jehož dějištěm se stal skotský Aberdeen, uspořádala tamější univerzita ve spolupráci s Mezinárodní radou onomastických věd (International Council of Onomastic Sciences – ICOS) ve dnech 4.–11. srpna 1996. Šlo o vůbec první onomastický kongres, který se ve Skotsku konal. Jeho prezidentem a hlavním organizátorem byl profesor W. F. H. Nicolaisen, prezident ICOS. Ústřední téma celého kongresu „Stav, perspektivy a metody onomastiky“ poskytlo řadě odborníků z celého světa možnost, aby přítomné seznámili s výsledky svých bádání i s historií a zejména budoucností onomastiky ve své zemi. Prostřednictvím více než dvou set účastníků s téměř sto osmdesáti příspěvky byly zastoupeny všechny kontinenty.

S výjimkou čtyř plenárních hodinových přednášek – G. W. S. Barrow (Skotsko), Scottish Place-Names and History, M. Gellingová (Anglie), Place-Names and Landscapes, H. Dorion (Kanada), La toponymie, complice involontaire de la politique a G. Koß (Německo), Namen im Unterricht – zazněly všechny ostatní referáty ve čtyřech sekcích, přičemž rozhodujícím kritériem pro jejich zařazení byl jazyk. Angličtině byly vyhrazeny dvě sekce, němčině a francouzštině po jedné. Teprve dodatečně organizační výbor rozhodl, že vzhledem k poměrně velkému počtu referujících z Pyrenejského poloostrova bude možné zasílat příspěvky do chystaného kongresového sborníku rovněž ve španělštině. Protože spektrum otázek a problémů, jimiž se referující ve svých příspěvcích zabývali, bylo úctyhodně široké, zaměříme se zde na ta témata, která ilustrují mnohostrannost projednávané problematiky. Důraz je kladen především na trendy a metody, jež jsou pro současnou světovou onomastiku typické.

Část referátů se týkala teoretických aspektů, např. V. Dalbergová (Dánsko) představila typologické rozdíly v syntakticko-sémantické struktuře místních jmen, o gramatice vlastních jmen v moderní norštině hovořila M. Alekšinová (Rusko), W. Kany (Německo) dokumentoval vývoj chápání pojmu vlastní jméno u dětí a mládeže. R. Šrámek (Česko) se vyslovil k otázce hranice mezi onomastikou a etymologií. Úkolem onomastiky není pouze objasňovat původní apelativní význam skrytý v propriu, ale analyzovat vlastní jména i v obecnějším a teoretičtějším smyslu. Z. Kaletová (Polsko) se zabývala kontrastivní onomastikou. Ta se soustřeďuje na shody a rozdíly ve formální a sémantické struktuře vlastních jmen z dvou nebo více území. Propria přitom nelze pojímat jen jako jazykové jednotky, nutné je přihlédnout k sociokulturnímu, historickému a politickému pozadí. Z několika úhlů pohledu zkoumala kontinuitu vlastních jmen A. V. Superanská (Rusko). Výraznou roli zde sehrává hledisko územní, časové, lingvistické, kulturní a sociální. W. Van Langendonck (Belgie) se zamýšlel nad typologickým přístupem ke kategoriím vlastních jmen. Není bez zajímavosti, že za sufix pokládá v germánských a románských jazycích i ty složky, které bývají tradičně považovány za část kompozita, např. Scot-land, l'Angle-terre. Připomeňme na tomto místě, že s podobným hodnocením se můžeme setkat v pracích některých německých autorů, kteří komponenty typu -wald, -dorf, -stadt hodnotí vzhledem k tomu, že jejich sémantika zde ustupuje do pozadí, jako topoformanty. Podobně i u českých místních jmen je u přípon -ov nebo -ín zastřen jejich původní posesivní význam a tyto sufixy jsou dnes chápány pouze jako slovotvorný prostředek k utvoření daného jména.

Předcházející tematické skupině se blížila některá další vystoupení, v nichž se silně uplatňo[158]valo hledisko metodologické. M. Knappová (Česko) vyzdvihla aktuální problémy synchronní antroponomastiky, především právního, jazykového a společenského charakteru, a upozornila na nutnost spolupráce jazykovědců a právníků v této oblasti. Diachronní antroponomastiky se dotkla S. Paikkalová (Finsko) výkladem o roli genealogických výzkumů při zkoumání původu finských příjmení. O úkolech a metodách výzkumu švédských hydronym referoval S. Strandberg (Švédsko). Jedním z hlavních bodů, jimž věnoval pozornost, byla role elipsy v těchto jménech. Opomenuty nezůstaly ani otázky výzkumu a slovníkového zpracování místních a pomístních jmen – E. Waserová (Švýcarsko, z řady problémů zdůraznila způsob výběru materiálu a ohraničení zkoumaného území) a M. Hornungová (Rakousko – protože se autorka nemohla kongresu zúčastnit osobně, zastoupily ji E. Schusterová s M. W. Plattovou). Z ostatních referátů tohoto okruhu upozorněme na příspěvek O. Moriové (Německo), která zhodnotila přínos Coseriova funkčního strukturalismu pro onomastiku.

Shrnující pohled na stav onomastických výzkumů poskytla vystoupení A. Lapierra (Kanada) o významných onomastických počinech za posledních sto let ve frankofonní části Kanady, L. Möllerové (Jižní Afrika) o stavu a metodách toponomastických výzkumů v Jižní Africe, R. Niu (Čína) o toponomastických a antroponomastických aktivitách v Číně v letech 1990–1993 a M. Harvalíka (Česko) o výuce onomastiky a jejím postavení na českých vysokých školách v minulosti a v současnosti. Výhledově i retrospektivně pojala svůj nástin vývoje onomastiky ve slovanských zemích E. Rzetelská-Feleszková (Polsko). Z českého pohledu se však zdá, že poněkud přecenila německý vliv na slovanskou onomastiku, zvláště českou.

Kongres byl vhodným mezinárodním fórem pro prezentaci významných onomastických projektů, ať už skončených, probíhajících, či stojících teprve na počátku. K nejdůležitějším z nich náleží atlas starolužickosrbských typů místních jmen (I. Bily, Německo), monumentální mezinárodní onomastická encyklopedie Das Internationale Handbuch zur Onomastik (H. Löffler, Švýcarsko), vytváření databáze finských toponym (R. Miikkulainenová, Finsko), práce na historickém slovníku italských depropriálních lexémů Deonomasticon Italicum (W. Schweickard, Německo), první svazek historického slovníku německých rodných jmen (W. Seibicke, Německo), chystaný slovník amerických příjmení (P. Hanks, Anglie), onomastikon anglosaské numismatiky (V. Smartová, Skotsko), příprava ruského onomastikonu (Z. V. Rubcovová, Rusko), spolupráce archeologů, medievalistů a onomastiků na interdisciplinárním projektu Germania Slavica zkoumajícím kontinuitu a diskontinuitu osídlení a hospodářství na slovansko-německém kontaktním území (E. Fosterová, Německo), zpracování depropriálních odvozenin v připravovaném etymologickém slovníku výrazů řeckého a slovanského původu v románských jazycích (W. Dahmen spolu s J. Kramerem, Německo) a výzkum předindoevropských toponym (především hydronym) ve střední a západní Evropě (T. Vennemann, Německo). Zaslouženou pozornost vzbudilo vystoupení L. Olivové-Nezbedové (Česko), která hovořila o koncepci a počítačovém zpracování Slovníku pomístních jmen v Čechách, díle ve světovém měřítku ojedinělém nejen rozsahem materiálu (půl milionu dokladů pomístních jmen), ale i náročností zpracování.

Zvláště v referátech účastníků z německé jazykové oblasti se projevoval silný akcent na provázanost lingvistiky s historií, tak typický právě pro onomastiku. Jednotliví referující informovali o sepětí historického a lingvistického přístupu při výzkumu středověké antroponymie (D. Geuenich, Německo), důležitosti záznamů v městských knihách pro diachronní onomastiku (F. Debus, Německo), místních jménech jako zdroji poznání dějin osídlení severozápadního Švýcarska (H. Bickel, Švýcarsko), mentalitě člověka pozdního středověku a jejím odrazu v přezdívkách (R. Kohlheimová, Německo), či o dokladech místních jmen v klášterních listinách z 12. a 13. století (M. C. Highamová, Anglie). H.-W. Goetzovi (Německo) umožnily listiny a urbáře z 8.–9. století stanovit repertoár ženských jmen v raném středověku, W.-A. Frhr. v. Reitzensteina (Německo) zaujaly řecké a latinské podoby místních jmen v matrikách německých univerzit. E. Felder (Německo) připomněl, že významným pramenem pro zkoumání nejstarších antroponym může být i numismatika. Díky jménům na mincích ražených za vlády Merovingů je zdokumentováno zhruba 1500 převážně germánských osobních jmen vyskytujících se v této době.

[159]Šířeji poukázaly na spojitost mezi toponymickými systémy, charakterem krajiny a kulturní činností člověka příspěvky B. Grossenbacherové-Künzlerové (Švýcarsko) o změnách v anoikonymii pod vlivem lidských zásahů do krajiny, J. Fielda (Anglie) o anglických pomístních jménech dokládajících pěstování rostlin k barvířským účelům, R. Rentenaara (Nizozemí) o závislosti typologie místních jmen na kultivační činnosti v Nizozemí raného středověku a B. Hellelanda (Norsko) o reflexi náboženského života předkřesťanské společnosti v norských místních jménech.

Vedle významu vlastních jmen pro poznání historie a kultury daného regionu byl rovněž připomenut jejich cenný přínos pro zkoumání staršího stavu jazyka a využití onymického materiálu v dialektologii. R. M. Kully (Švýcarsko) referoval o pozůstatcích bývalých jazykových hranic a jazykových ostrovů zachovaných v toponymech a E. Callary (USA) upřesnil na základě dokladů v počítačové databázi vztahy mezi místními dialekty a toponymií jednotlivých regionů Spojených států.

Podnětná byla vystoupení upozorňující na problematiku vztahů mezi onymickými systémy na jazykově smíšených územích. L. Dimitrovová-Todorovová (Bulharsko) seznámila se svou metodologií výzkumu místních jmen v bilingvních a diglosních oblastech. Ke slovu přicházejí historickosrovnávací metoda, sociolingvistické postupy, stratigrafická analýza, etymologický výklad a slovotvorný a sémantický rozbor. E. Eichler (Německo) ozřejmil přípravu onomastických atlasů z oblastí, v nichž se stýkalo německé a slovanské etnikum. Skutečnost, že se tento přední onomastik hned v úvodu přihlásil k Šmilauerově metodě malých typů, znovu potvrzuje její nosnost a možnost použití v širším mezinárodním měřítku. A. Belchnerowská (Polsko) rozebrala historii vzniku německých jmen měst v okolí Štětína a fonetickou stránku těchto pojmenování, B. Czopková (Polsko) si všímala integrace polských jmen do němčiny a naopak, ke které docházelo na polsko-německém hraničním území. K předcházejícím referátům lze volně přičlenit příspěvek E. Weberové (Německo) o jménech v saských pověstech. Řada saských toponym má totiž slovanský původ, což poskytuje široký prostor pro lidovou etymologii, která v pověstech o vzniku daného jména hraje významnou roli. Na odrazy jazykových kontaktů v estonských místních jménech poukázal P. Päll (Estonsko). P. Hallaråker (Norsko) ilustroval, jak mohou příjmení a místní jména v komunitách norských imigrantů ve Spojených státech sloužit k vyjádření etnické příslušnosti.

Jako důsledek mezijazykových kontaktů vznikají i domácí podoby cizích zeměpisných jmen, exonyma. Ch. Weyers (Německo) přednášel o synchronních a diachronních označeních Nizozemí a Nizozemců a příslušných ekvivalentech v evropských jazycích, zvláštní pozornost věnoval jazykům románským. R. Ris (Švýcarsko) hovořil o německých podobách francouzských, italských a rétorománských jmen ve Švýcarsku, R. Zett (Švýcarsko) srovnával pojmenování zemí ve slovanských jazycích a v němčině.

Dílčí okruh problémů zastupovaly referáty všímající si souvislostí mezi skotskými a skandinávskými toponymy. Na tyto otázky se mj. zaměřili C. A. Hromník (Jižní Afrika), R. V. Cox (Skotsko), I. Fraser (Skotsko) a S. Sigmundsson (Island), který na základě četných shodných komponentů doložených ve skotských a islandských místních jménech vyslovil názor, že islandská jména byla tvořena podle jmen skotských.

Řada účastníků představila speciálnější antroponomastickou problematiku, jakou jsou např. skotská příjmení s komponentem Mac (D. Dorward, Skotsko), švédská příjmení ve 20. století (E. Bryllová, Švédsko), užívání iniciál namísto rodných jmen v Norsku v 19. století v závislosti na společenském postavení a pohlaví nositele jména (G. Alhaug, Norsko), obliba rodných jmen domácího původu ve Finsku v průběhu času (E. Kiviniemi, Finsko), jména ve finských kalendářích od počátku minulého až do konce našeho století (M. Blomqvistová, Finsko), varianty holandských rodných jmen (D. Gerritzenová, Nizozemí), volba rodných jmen v Lotyšsku v letech 1899–1992 (E. D. Lawson, USA a L. Balodeová, Lotyšsko), role derivace při tvoření estonských příjmení (H. Saari, Estonsko), sémantická motivace přezdívek obyvatel obcí z okolí Bari od středověku do současnosti (R. Berardi, Itálie), typy přezdívek na jihu Iberského poloostrova (V. Ferreirová, Portugalsko), vývoj obliby rodných jmen v Texasu za uplynulých třicet let (S. Lieberson, USA), fone[160]tické rozdíly mezi rodnými jmény chlapců a děvčat (H. Barry a A. Harperová, USA), adaptace cizích rodných jmen do korejštiny (L. Kwang-sook, Jižní Korea), nebo pohled na osobní jména z hlediska právního (G. Martini, Itálie). Na první pohled exotický příspěvek S. Gardnerové (Anglie) o proměnlivosti obliby mužských a ženských rodných jmen v Súdánu ukázal, že stejně jako v evropských zemích, i zde se módní trendy projevují více u ženských jmen, zatímco repertoár jmen mužských se – zejména s ohledem na rodinnou tradici – jeví jako stabilnější a méně náchylný ke změnám. Podobně i téma vystoupení E.-M. Christopha (Německo) – integrace poruštěných rodných jmen a příjmení Němců, kteří se navrátili z bývalého Sovětského svazu, do německého antroponymického systému – je nám bližší, než se může zdát, uvědomíme-li si, že s totožnými problémy se u nás dnes setkávají volyňští Češi.

Funkcí vlastních jmen v textu se zabývaly referáty K. Hengsta (Německo) o podílu proprií na výstavbě textové struktury a D. Krügerové (Německo), která sledovala užití vlastních jmen v německých a lužickosrbských publikacích pro děti a mládež. Nechyběla ani analýza proprií v literárních dílech Ch. Dickense (F. M. Casotti, Itálie), V. Lysenkové (N. Aponiuková, Kanada), detektivních příbězích G. K. Chestertona (I. Sobanská, Německo) a zamyšlení nad vlastními jmény ve francouzském překladu díla J. Joyce (H. Diament, Izrael).

Zásluhou příspěvku B. Frankowské-Kozakové (Polsko) byla zastoupena i zoonomastika. Autorka analyzovala slovotvornou a sémantickou stránku jmen domácích zvířat obyvatel Štětína.

Další onomastickou disciplínu, urbanonymii, reprezentovali M. Wahlberg (Švédsko) nástinem vzniku a vývoje švédského uličního názvosloví od středověku až do konce 19. století, M. Viljamaaová-Laaksová (Finsko) rozborem uličního názvosloví Tapioly a Ch. Grolimund (Švýcarsko), jehož zaujaly socio- a psycholingvistické aspekty urbanonym.

Žánrovou pestrost kongresu dále obohatila vystoupení týkající se jmen podniků. O jejich analýzu po stránce slovotvorné, sémantické, grafické, sociologické a pragmatické se pokusil L. Kremer (Německo), podobným způsobem zkoumal jména francouzských a španělských firem Ch. Schmitt (Německo).

Celý kongresový týden byl vědcům různého odborného zaměření a z rozdílných kulturních prostředí příležitostí k seznámení se s novými tendencemi a prokázal, o kolik za uplynulá léta pokročily onomastické výzkumy kupředu. Česká onomastika vychází z tohoto mezinárodního srovnání velmi dobře. V zájmu lepšího proniknutí do celosvětového povědomí by ovšem bylo vhodné častěji publikovat v zahraničních časopisech. Stále je bohužel pravidlem, že v onomastických bibliografiích sestavovaných např. v USA se záznamy o české produkci objevují jen sporadicky a víceméně nahodile. Přitom by větší mezinárodní spolupráce a provázanost byla přínosná pro všechny strany.

Pracovní charakter měla schůzka redaktorů onomastických časopisů, stejně jako zasedání členů ICOS uspořádané na závěr kongresu. V jeho rámci proběhly volby nového předsednictva, v němž je v osobě R. Šrámka coby viceprezidenta zastoupeno rovněž Česko. Na zasedání bylo současně rozhodnuto, že jubilejní dvacátý mezinárodní kongres onomastických věd v roce 1999 se uskuteční v Santiagu de Compostela. Doufejme, že v tomto známém španělském poutním místě půjde o odborné setkání stejně tak přínosné, příjemné a skvěle připravené, jako tomu bylo díky W. F. H. Nicolaisenovi v Aberdeenu.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 157-160

Previous Marie Krčmová: Milan Jelínek pětasedmdesátiletý

Next Ladislav Nebeský: Prostor a jazyk