Stephen O. Murray: Theory Groups and the Study of Language in North America

Jiří Nekvapil

[Book reviews]

(pdf)

Stephen O. Murray: Theory Groups and the Study of Language in North America

Stephen O. Murray: Theory Groups and the Study of Language in North America. A Social History (Studies in the History of the Language Sciences, 69). John Benjamins Publishing Company, Amsterdam – Philadelphia 1994. XIX + 594 s.

 

Recenzovanou publikaci lze v zásadě číst dvěma způsoby. Jednak jako autorův pokus ověřit určitou sociologickou teorii, jednak jako specificky budovaný výklad z historie americké lingvistiky, včetně její historie zcela nedávné. Předpokládám, že mezi lingvisty bude naprostá většina čtenářů druhého zaměření, zatímco příznivci zaměření prvního se budou patrně rekrutovat z řad sociologů vědění. Avšak protože sociologická dimenze recenzovaného díla činí Murrayovy lingvistické výklady neobyčejně zajímavými, zastavíme se krátce i u ní.

O co tedy v této obsáhlé knize jde? Stephen O. Murray, původním vzděláním sociolog, analyzuje americkou, převážně antropologicky orientovanou lingvistiku jako případ vědecké změny. Důležitým motivem pro vznik jeho knihy byly výhrady některých sociologů vědy ke slavné koncepci vědeckých revolucí T. S. Kuhna, jehož základní dílo je u nás známé i ve slovenském překladu (Kuhn, 1981); ti usilují o prohloubenou sociolo[222]gizaci Kuhnova modelu. V návaznosti na teoretickou práci těchto sociologů vědy (zmiňován je především N. C. Mullins a B. C. Griffith) považuje Murray za „agenty“ změn ve vědě malé specificky organizované sociální skupiny, „theory groups“ (viz i titul jeho knihy). Problém, který si klade, je to, jak takové skupiny v americké lingvistice vůbec vznikají a – jestliže vzniknou – jak se podílejí na její změně či stabilizaci.

Pro utvoření vědeckých skupin jsou nezbytné podle uvedených sociologů tři faktory: 1. dobré myšlenky, 2. intelektuální vůdcovství, 3. organizační vůdcovství. „Revolučnost“ nebo „normálnost“ těchto skupin (Kuhnova původní distinkce) je v sociologizujícím modelu konceptualizována jako distince v dimenzi rétorických produktů – vědecké skupiny používají ve vztahu ke svým předchůdcům buď „rétoriku revoluce“, nebo „rétoriku kontinuity“. O tom, kterou z těchto rétorik vědecká skupina zvolí, rozhodují především dva faktory: 1. profesní věk, 2. míra uznání. Murrayovy historické výklady jsou organizovány právě tak, aby mohly sloužit k ověření platnosti všech uvedených sociálněformativních faktorů, a to na příkladu vývoje severoamerické lingvistiky.

Uvedený obecný rámec není v knize propracován detailně; je mu vyhrazena pouze kapitola úvodní („Teoretické skupiny ve vědě“, s. 1–26) a závěrečná. Mezi nimi se prostírá šestnáct různě obsáhlých kapitol v nichž se Murray věnuje studiu jazyka na severoamerickém kontinentu. V knize tedy nenalezneme pouze popisy a analýzy aktivit odborníků, které lze bez problémů označit jako lingvisty, ale i antropologů a sociologů, pokud se zabývali jazykem.

Historické výklady začíná autor kapitolou „Rané práce o amerických jazycích“ (s. 27–46). Úvodní oddíl této kapitoly je věnován T. Jeffersonovi, svůj oddíl zde však má např. i W. D. Whitney, známý z „Kursu obecné lingvistiky“ F. de Saussura. Jakožto sociolog píšící „sociální historii“ (viz i titul knihy) nestaví Murray do popředí jen důležité osobnosti, ale i instituce; v této kapitole věnuje zvláštní pozornost např. Americké etnologické společnosti a Úřadu americké etnologie, založenému J. W. Powellem.

Třetí kapitola nazvaná „Franz Boas a institucionalizace akademické antropologie“ (s. 47–65) je už koncipována plně v intencích načrtnutého obecného sociologického rámce. Také její členění na jednotlivé oddíly je typické: 1. Německé intelektuální východisko. 2. Nalezení pevného zázemí pro organizování antropologie. 3. Boasova lingvistika. 4. Teoretické resumé. Závěrečné shrnutí je uspořádáno do přehledné tabulky, podobně jako v jiných centrálních kapitolách. V těchto tabulkách lze nalézt následující proměnné: a) intelektuální vůdci, b) organizační vůdci, c) centra, d) paradigmatický obsah, e) programové prohlášení, f) učebnice, g) příkladný výzkum, h) kritikové. Tyto tabulky, shrnující sociální a intelektuální vlastnosti analyzovaných vědeckých skupin, velmi usnadňují orientaci v obrovském množství informací, které kniha obsahuje. Za zmínku stojí, že je lze dobře využít i didakticky.

Následuje krátká kapitola čtvrtá „Boasovi žáci“ (s. 67–76) a obsáhlá kapitola pátá „Edward Sapir“ (s. 77–111), vyúsťující v souhrn sociálních a intelektuálních vlastností vědecké školy označované Murrayem jako „First Yale School“.

Kapitola šestá „Byl Bloomfield bloomfieldiánem? (s. 113–135) je věnována další z nejvýznamnějších postav americké lingvistiky. Autor v ní mimo jiné dokládá, že Bloomfieldovi byly připisovány jeho „následovníky“ názory, které mu nebyly zcela vlastní (např. pokud jde o problém studia významu), a proto na otázku položenou v názvu kapitoly je třeba odpovědět podle Murraye negativně.

Velmi členitá je kapitola sedmá „Neo-bloomfieldiáni“ (s. 137–184), v níž jsou analyzovány aktivity řady lingvistů, jako byli B. Bloch, G. Trager, Z. Harris, K. Pike. [223]Různorodostí vyniká i kapitola osmá, nazvaná příznačně „Strukturalistická diversifikace v padesátých letech“ (s. 185–223). Zde mají své oddíly znovu K. Pike (tentokrát v souvislosti s „Letním institutem lingvistiky“) a G. Trager (v souvislosti se snahami aplikovat strukturní analýzu na nejazykové aspekty chování), dále např. M. Swadesh (lexikostatistika) a evropští strukturalisté působící v Americe (mimo jiné R. Jakobson).

Vděčným tématem pro sociology vědy, kteří se snaží aplikovat koncepci vědeckých revolucí T. S. Kuhna, je vznik a rozvoj transformačně-generativní gramatiky, spjaté s působením N. Chomského, ale i s různorodými aktivitami jeho následovníků a odpůrců. Tomuto kontroverznímu lingvistickému směru věnoval Murray kapitolu devátou („Transformačně-generativní gramatika před zjeveními z let 1964–66“, s. 225–247) a kapitolu patnáctou („Permanentní chomskyánské občanské války v lingvistice“, s. 431–446). V první z nich mimo jiné dokládá, že v americké lingvistice nebyl před vydáním Chomského „Syntaktických struktur“ (v r. 1957) pociťován příznak krize, čímž Murray problematizuje názor, že tato publikace způsobila v lingvistice „revoluci“ (ve smyslu T. S. Kuhna). V souvislosti s tím argumentuje pro myšlenku, že revoluční efekt mělo spíš Chomského odmítání deskriptivistické fonologie než jeho pojetí syntaxe nebo negativní vztah k behaviorismu – Chomského nedocenění deskriptivistické fonologie znamenalo v zásadě odmítnutí práce dvou předcházejících generací amerických strukturalistů. V druhé ze zmíněných kapitol se Murray zabývá diversifikací transformačně-generativní gramatiky po vydání Chomského „Aspektů teorie syntaxe“ (v r. 1965). Svůj oddíl zde má generativní sémantika, ale např. i montagueovská gramatika; kapitola končí oddílem věnovaným teorii nadřazení a vázání. Jak už naznačují názvy obou kapitol, Murrayův jazyk je v těchto částech knihy ironický a expresívní. Autor tak rezonuje s „revoluční rétorikou“ generativistů, která je objektem jeho analýzy.

V desáté kapitole „Kontakt jazyků a raná sociolingvistika“ (s. 249–287) mají své oddíly E. Haugen, U. Weinreich, J. A. Fishman, W. E. Lambert a R. Brown.

Podle informací, které uvádí sám Murray, jedenáctá kapitola „Etnografie mluvení“ (s. 289–340) byla napsána ze všech kapitol nejdříve a stala se východiskem celé knihy. Je to kapitola nejdelší a jedna z nejpropracovanějších. Autor v ní mimo jiné dokládá, že ačkoli chomskyáni prezentovali své intelektuální výkony „revoluční rétorikou“, vzdálili se od teorií svých předchůdců méně než etnografové mluvení/komunikace, kteří své výkony naopak prezentovali „rétorikou kontinuity“. Z toho podle autora plyne, že vysoká míra kognitivních změn ve vědě nemusí korespondovat s „rétorikou revoluce“. Čtenář se v této kapitole seznámí s W. Brightem, Ch. Fergusonem, J. Gumperzem, S. Ervin-Trippovou, D. Hymesem, s jejich programovými vystoupeními i některými exemplárními výzkumy. Podrobněji k etnografii komunikace viz Salzmann (1997).

Kapitola dvanáctá „Příbuzné perspektivy“ (s. 341–389) obsahuje řadu oddílů, jejichž protagonisté byli intelektuálně spjati s etnografy mluvení, popř. s nimi byli v přímém sociálním kontaktu. Své oddíly zde mají K. Burke, G. Bateson, E. Goffman, konverzační analýza, B. Bernstein, W. Labov a americká dialektologie ve 20. století. Za zmínku stojí to, že v původním sociologickém modelu, jehož nosnost Murray ve své knize ověřuje, právě konverzační analýza poskytla ideální příklad „revolučního oboru“.

Obsah třinácté kapitoly „Etnověda“ (s. 391–418) úzce souvisí s kapitolou „Etnografie mluvení“ – už jen proto, že etnověda stejně jako etnografie mluvení vznikaly v šedesátých letech v sociální síti lingvistů a antropologů na kalifornských univerzitách v Berkeley a Stanfordu. Intelektuální lídři etnovědy, W. Goodenough a F. Lounsbury (ale také např. Ch. Frake), se snažili využít fonologické modely pro budování modelů kulturních, což [224]bylo patrné i na jejich základním poznávacím nástroji, komponentové analýze; tu aplikovali zejména na studium příbuzenských systémů a označování barev. Podrobně viz Salzmann (1997). Intelektuální a sociální vlastnosti etnovědy jsou v recenzované publikaci probrány v jedenácti oddílech a shrnuty obvyklou tabulkou.

Čtrnáctá kapitola „Sociologie jazyka“ (s. 419–429), nad jejímž vznikem vyjadřuje své rozpaky i sám Murray, přináší informace o několika ne příliš významných amerických sociolozích, kteří se ve svém díle zabývali jazykem.

O patnácté kapitole věnované transformačně-generativní gramatice už byla zmínka výše, a proto je na řadě kapitola šestnáctá „Třetí generace kalifornských sociolingvistů v Berkeley“ (s. 447–471). Tato část knihy je už historií současnosti. Zaujme mj. tím, že Murray zde vychází ze svého pobytu v Berkeley v r. 1980–1982, během něhož pracoval mezi Gumperzovými žáky. Avšak, jak sám říká, v té době byl aktivní především jako lingvista (gumperzovské orientace), nikoli jako sociolog vědy. Vedle „gumperzologie“ zde má svůj oddíl i populární D. Tannenová (ten podle mě nepatří k tomu, co je v knize nejlepší) a nový etnolingvistický formalismus, navazující kriticky na klasiky etnovědy.

Poslední historická kapitola, v pořadí sedmnáctá, „Odklon od jazykových zájmů v současné americké antropologii“ (s. 473–478) stručně reflektuje situaci z počátku devadesátých let, mimo jiné opět v Berkeley, tradičním centru lingvistické antropologie. Východoevropského čtenáře patrně zaujme citační diagram ze s. 478, který ilustruje neobyčejnou populárnost M. Bachtina v americké antropologii.

„Závěry“ (s. 479–490) v zásadě potvrzují nosnost aplikovaného sociologického modelu. – Zajímavá je i následující část „Apendix o metodách“ (s. 491–502), svědčící o neobvyklé důkladnosti autora recenzované publikace. Murray zde podrobně vyjmenovává zdroje dat, na nichž byl založen jeho výzkum: vedle knih, časopisů, archivované korespondence, citačních indexů, autorských poděkování (acknowledgments), recenzí, nekrologů a sekundární literatury to bylo velké množství dotazníků a desítky, ba stovky interview a písemných dotazů – Murray se tak osobně nebo alespoň prostřednictvím korespondence seznámil s řadou odborníků, o nichž pojednává ve své knize. – Publikaci uzavírá rozsáhlý seznam odborné literatury (s. 503–576) a jmenný rejstřík (s. 577–594).

Jako celek působí Murrayova „sociální historie“ velmi příznivým dojmem. Neexistuje patrně jiná kniha, která by podávala tak komplexní vhled do americké lingvistiky. Silnější je Murray samozřejmě spíš v analýze sociální historie než v prezentaci lingvistických či antropologických intelektuálních výkonů. V jejich prezentaci se mohou vyskytnout i jistá nedopatření, byť omluvitelná omezeným prostorem jednotlivých oddílů a ovšem obrovskou šíří zkoumané látky (podle mě autor např. vychází z dosti úzkého pojetí konverzační analýzy a rovněž jeho podání interpretativní sociolingvistiky je až příliš zjednodušující). Poněkud rušivě působí to, že Murray někdy opouští hledisko sociologa vědy nebo lingvistickoantropologického historika a pouští se do kritiky analytických procedur vědeckých skupin, jimiž se ve své knize zabývá (např. s. 459). Souvisí to patrně s tím, že sám byl a je aktivní také jako lingvista; dokonce sám o sobě pojednává v rámci analýzy jedné z vědeckých skupin, označované ironicky jako „gumperzologie“. – Ze sekundární literatury, kterou Murray nestačil zaregistrovat, bych rád upozornil na publikaci Flynnovu (1991), a to zejména pro její přístup v lecčems Murrayovu knihu připomínající. – Poslední kritická připomínka: po přečtení celé knihy mi zůstalo nejasné, jaký je vztah mezi často používanými výrazy teoretická skupina a vědecká skupina. – Nicméně a zcela na závěr: Murrayovu knihu lze vřele doporučit dalším čtenářům.

 

[225]LITERATURA

 

FLYNN, P. J.: The Ethnomethodological Movement. Sociosemiotic Interpretations. Mouton de Gruyter, Berlin – New York 1991.

KUHN, T. S.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Pravda, Bratislava 1981 (angl. orig. 1962, 1970).

SALZMANN, Z.: Jazyk, kultura, společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha 1997 (angl. orig. 1993).

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 3, pp. 221-225

Previous Eva Koktová: Adela Rechzieglová: On Negation in Czech

Next Kamila Karhanová: Norman Fairclough: Discourse and Social Change