Stylisté o českém slohu: P. Eisner: Kritiky slov třeba

Pavel Eisner

[Articles]

(pdf)

Ce que pensent les stylistes du style tchèque: P. Eisner, Nécessité de la critique des mots

Vyšly obsáhlé životní paměti známého básníka a F. X. Šalda je posoudil velmi zle. To však není pohnutkou, proč se o věci zmiňuji. Šalda mé asistence nepotřebuje a funkce soudcovská v oboru české literatury není mým úkolem. Zmiňuji se o věci jen proto, abych ukázal na důležitý problém české kultury slovesné. Pamětem, o kterých jsem se zmínil, lze především vytknout, že se v nich postavy, události, [165]situace a konstelace opravdu nevšední a památné zcela bezděky a proti vůli autorově zlehčují a trivialisují slovem mělkým a ku podivu neuváženým a neváženým. Pravím, že proti autorově vůli, protože je pro mne mimo každou pochybnost, že jde vesměs o upřímný a poctivý prožitek. Je to něco jako osudný dar jakéhosi krále Midase à rebours, jenž dotykem ruky mění zlato v troud. A je to něco jako silně zvětšující zrcadlo pro poetickou tvorbu autora oněch Pamětí. Též tato poetická tvorba sama má kořeny v nesporném nadání a v poctivém prožitku a přec i ona je zlehčena slovem nevhodně váženým. Ale jdu hned dále. Zdá se mi, že případ těchto Pamětí i básnické tvorby, jež stojí za nimi, není nikterak ojedinělý v české literatuře; že jde o nebezpečí hodně časté, jemuž X propadá dokonale a na celé čáře, Y zhusta a Z jen někdy, v jakémsi zatemnění mysli. Rozvedu to, pokud místo stačí.

Antimidasovský dar může mít původ v samé konstituci píšícího individua. Je prostě ustrojeno tak, že jevy a zjevy nepostihuje v jejich niterné důsažnosti, v jejich milostné i mrazivé jedinečnosti, v jejich napovídajícím mystickém pableskování. Takové píšící individuum, banální už svým ustrojením, stírá pel a rosu vteřin aktem zcela funkčním. Nedovede prostě jinak. Smývá barvy tajemných světelných hranolů na jakési bezútěšné klišé citové, dojmové, vzruchové. Tu není rady ani pomoci. Je to situace šosáka, který se dostal k peru a jehož možnosti prožitku a projevu jsou pravým opakem funkce básnické.

Antimidasovský dar banalisace může však míti také kořeny zcela jiné než ústrojné. Může přicházeti z nepoučenosti a neosvícenosti o projevovém instrumentu, tedy o funkci a hodnotách jazykových. A to právě je situace v české literatuře ku podivu častá a ocítají se v ní v intervalech i autoři, u nichž nemůže být sporu o ústrojnosti básnické a tedy protilehlé pravému antimidasovskému daru. Příčinou je špatné užívání i zneužívání jazyka, nedostatečná znalost jazykového nástroje, jeho funkce, jeho nosnosti. A příčinou této neznalosti je zase naivní poměr k jazyku.

Této druhé kategorii Antimidasovců, t. j. těm, kteří trivialisují jen tu a tam, passim a nikoli z příčin svého nejvlastnějšího ustrojení, lze pomoci. Potřebovali bychom jen něčeho jako jazykových seminářů pro autory, poučených výkladů o slově a jazyce, o možnostech a nutnostech slohových. Potřebovali bychom jich již na střední škole a právě tam. Stěžoval si kdysi Šalda, že mu akademičtí výrostci, jinak dost neslečinkovití, při kolokviích vypravují, že Lamartine „opěvá“ a že Baudelaire „opěvá“. Je to příšerné, ale táhne se to již ze střední školy, kde se takové „opěvání“ trpí. V tom neb onom vývojovém období mladého člověka by na něho měla udeřit autorita, která by ho jednou provždy poučila, že jakékoli „opěvání“ je hnus a skandál a prostě nemožnost. Jde tu totiž o něco velmi významného. Citlivý jazykový vkus není dán každému a ani zdaleka každému autoru. Kdo napíše „opěvá“, nikterak ještě nemusí být šmok od narození a šmok určením. Může to být velmi dobře také člověk čistého a hlubokého citu, který však nebyl nikým poučen.

Poučování je potřebí in infinitum. Je potřebí nějaké instance, která by autoritativně a trvale poučovala jazykovými rozbory, ovšem nadfilologickými; která by demonstrovala, jak velmi sejde na jediném slůvku; která by tedy na př. dovodila, že skupina slov „pohladil ji po plavých vlasech“ může být něco hodně dobrého a pěkného, a proč, kdežto zdánlivě synonymní, ale „poetičtější“ skupina „pohladil ji po rusých kadeřích“ je prostě nemožná.

[166]Jazykové poučování in infinitum. Je ho skutečně potřebí v zemi tak mizivě malé jazykové kultury a poučenosti. Slovo je třaskavina, je výbušný plyn, ale u nás se s ním zachází jako s mlátem. Píše se, co slina na jazyk přinese; jak by nepřinesla také banálnosti. Řeč se mluví a pivo se pije — budiž. Ale psát — psát se řeč nesmí tak, jako se popíjí u Fleků. Psát je totiž mnohem těžší než sedět u Fleků. Alespoň to má být těžší. A proto je třeba starat se o jazykové poučování.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 3, pp. 164-166

Previous Roman Jakobson: Poznámky k dílu Erbenovu: I. O mythu

Next Časové otázky současné spisovné slovenštiny