Praktické příručky a mluvnice románských jazyků

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

V nakladatelství Kvasničky a Hampla v Praze, které vydává praktické cvičebnice, slovníky a konversační příručky jazykové, vyšla malá učebnice francouzštiny od Viléma Pecha pod názvem Francouzsky rychle a přehledně (1939, str. 128) a Španělsky na cesty od Rudolfa Slabého (1939, str. 199). Pechova knížka, určená také pro samouky, má tradiční rozdělení obdobných příruček: nauku o výslovnosti,[1] lekce s tekstem, vokabulářem, mluvnicí a cvičením. Tekst obsahuje většinou prvky hovorové, vhodné pro konversaci, protože jsou vzaty z praktického života; zprvu je tekst přepisován, aby zajistil správnou výslovnost, později bylo neprávem od toho upuštěno (aspoň měl být ponechán přepis nových slov). Mluvnická látka obsahuje někde — aspoň na knížku, která má takový ráz — zdůraznění mluvnických jevů pro praksi podřadných (na př. příliš široce rozbírá na str. 75 passé antérieur, na str. 84—85 subjonctif apod.); podobně v seznamu tak zvaných nepravidelných sloves jsou zbytečně uvedena defektivní slovesa gésir a scoir, jichž se užívá v jednom nebo dvou tvarech (mohla se prostě uvésti jako slovo v oddělení lexikálním). Cvičení ukládají obměny vět, ohýbání tvarů, překlady drobných vět do francouzštiny a pokusy o samostatný drobný projev v cizím jazyce. Aby se samouk mohl kontrolovat, je uveden na konci knihy klíč, který opraví jeho chyby.[2]

[53]Knížka Rudolfa Slabého je praktická příručka, zaměřená jen k naučení konversačním rčením a větám. Je psána obdobně jako jeho konversace „Čech ve Španělsku a Španělské Americe“, vydaná před třemi lety v nakladatelství Orbis. Po stručném úvodu, který končí slovy Arriba España, následuje stručný přehled španělské výslovnosti,[3] oddíl konversační a náčrt mluvnice. V konversační části tvoří lexikální materiál, zpracovaný většinou v otázkách a v odpovědech, ideologický slovník, seskupený kolem ústředního hesla a představující skutečnou hovorovou situaci. Stručný přehled španělské mluvnice zachycuje nejdůležitější zjevy mluvnické.[4] Autor si všímá tu a tam také — hlavně ve výslovnosti — dialektických rozdílů, obzvláště mezi španělštinou evropskou a americkou. Věcný ukazatel usnadňující orientaci by byl jen zvýšil praktičnost této příručky.

 

Speciální otázkou bohemismů, které dělají obyčejně ti, kteří mluví nebo píší francouzsky, zabývají se se stanoviska čistě praktického Michel Léon Hirsch a Karel Kupka ve své příručce Les Tchèques parlent français (Praha, Orbis, 92 stran, 17 K). Je to abecední seznam slov, v kterých dělá Čech často chyby, vyjadřuje-li se francouzsky, protože, mluvíme-li nebo píšeme cizím jazykem, vnášíme do něho prvky, gramatické nebo sémantické, systému jazyka mateřského. Autoři měli na mysli cíl čistě praktický, takže užili obvyklých formulek, jaké nacházíme v brusech jazyka francouzského a které označují chybu slovy: ne dites pas (neříkejte), a proti němu kladou správné rčení s upozorněním: mais dites (ale řekněte). Také se vyhnuli všem teoretickým úvahám o příčině a původu citovaných chyb; jen ke každému heslu připojili vysvětlení, které ukazuje, čím a jak bylo porušeno příslušné gramatické pravidlo, po případě stanoví přesný význam slov, která byla zaměněna. Toto vysvětlení je bohužel psáno francouzsky, takže samo o sobě již vyžaduje dobré znalosti francouzštiny, jde totiž velmi často o jemné rozeznávání slov a vazeb. Autoři si více všímají bohemismů způsobených analogií formální (jako je záměna rodu, kontaminace slovesných vazeb, prohřešky syntaktické) než analogií sémantických. Ke konci příručky jsou shrnuta pravidla, která se nejčastěji porušují, na př. kladení členů, syntaxe časů a způsobů, pořádek slov ve větě. Potom na francouzském tekstu přeloženém z češtiny ukazují na nejdůležitější bohemismy a uvádějí překlad správný. Index, kterým je knížka opatřena, obsahuje poukaz na bohemismy, o nichž se mluvilo. Příručka, ač je zaměřena čistě prakticky, podává pěkné pohledy do mluvnické struktury.

 

Nakonec upozorňujeme na podrobnou mluvnici jazyka francouzského, v níž praktické zaměření je spojeno s poučením o historii jazyka. Mnozí jazykozpytci se totiž domnívali, že historická mluvnice může prokázat platné služby při učení živých jazyků; u nás chtěl učit na základě latiny francouzštině, italštině a španělštině Karel Rocher. Doznívání víry v metodickou cenu latiny pro pochopení mluvnické struktury moderní francouzštiny nacházíme v mluvnici jazyka francouzského, k jejímuž vydání se spojili německý a český brněnský profesor Dr. M. Regula a Dr. Ant. Šesták[*], totiž je v ní využito Regulovy francouzské mluvnice pro německé střední školy. Jednotlivé části knihy podávají velmi důkladné poučení o výslovnosti a pravopisu, o významu a tvoření slov, o tvarosloví a skladbě. Při fonetickém přepisu se drží autoři Viëtora, ale vedle toho uvádějí i přepisy jiné, takže se tím zbytečně věc komplikuje. Ve stati o samohláskách bychom rádi viděli zdůraznění fonologických rozdílů mezi otevřeným a zavřeným e. Ve slovech douane, louer a ouir mylně vidí autoři polosamohláskové u (str. 5), ačkoli je jasné, že oposice ui (psáno ou^ï) — ṷi (psáno oui) má význam fonologický (‚slyšený‘ — ‚ano‘). Při archaické splynulině ès (na př. docteur ès lettres) je jednou výslovnost udána tak, že nutno koncovou souhlásku vyslovit (str. 23), kdežto na str. 60 se spíše doporučuje výslovnost bez ní. V části o významu slov a jejich tvoření — tato stať se obyčejně nenajde v příručkách obdobného určení — se vykládá změna významu slova metaforou, metonymií, eufemismem a podobně ve srovnání s významem [54]původního latinského základu; také se ukazuje na různé prameny a na přejímání slov z cizího prostředí tvořením lidovým a učeným. Stať o tvoření slov je zastoupena seznamem sufixů a prefixů substantivních, adjektivních a slovesných, bohužel bez nutného rozlišení na sufixy a prefixy živé (produktivní) a neživé (neproduktivní). Při výkladech o tvarosloví a skladbě právem vycházejí autoři z věty; také právem si všímají intonace větné a jejího rozdělení na rytmické takty (toto bývá v příručkách neprávem opomíjeno, ač je to jev pro francouzštinu nesmírně důležitý). Po celkovém vysvětlení stavby větné přecházejí k jednotlivým druhům slov a k jejich uplatnění ve větě. U sloves je také vzpomenuto jejich vidu — věc také bohužel zanedbávaná. Každý mluvnický jev je osvětlen příklady nejen z tekstů literárních (po případě básnických), nýbrž také z řeči hovorové a lidové; také se autoři nebojí uvádět neologismy. Při všem je brán zřetel k funkčním stylům; ukazuje se hlavně na styl afektivní. V celkovém pojetí jazykové struktury, hlavně ve skladbě, se obrážejí názory Dr. M. Reguly, jak je známe z jeho syntaktických studií uveřejňovaných v jazykozpytných časopisech německých, hlavně v Zeitschrift für französische Sprache und Literatur a v Zeitschrift für romanische Philologie. Nevím, který z autorů připadl na myšlenku užít latiny k výkladu jazykové stavby francouzštiny, ale bojím se, že historické stanovisko, které určuje některé výklady, nepřinese žákům středních škol takové objasnění a pochopení francouzské mluvnice, jak se autoři domnívají. Nutno především uvážit, že žáci nyní již tak dobře neovládají latinu, jak tomu bylo snad dříve; potom některé jazykové jevy francouzské možno vysvětlovat jen vulgární latinou, a tu žáci neznají. Odkaz na klasickou latinu snad pomůže při výkladu některých pravidel syntaktických; jinak však nutno si uvědomit, že po stránce syntaktické je francouzština bližší moderním jazykům než právě klasické latině. Při tvoření a významu slov snad budou moci žáci najít tu a tam paralelu mezi sufixy a prefixy latinskými a francouzskými, ale musí být velmi opatrní. Při výslovnosti a tvarosloví je pomoc latiny více než problematická. Toto stanovisko historické jistě způsobilo, že se autoři zbytečně zdržovali některými archaismy a jazykovými jevy, které s tohoto stanoviska jsou snad zajímavé, ale nejsou příliš důležité pro praktický účel knihy. Snaha po přesnosti a po vyčerpání látky vedla někdy autory ke komplikované mluvnické terminologii (ačkoli v poslední době je naopak tendence ji ve školních příručkách co nejvíce zjednodušit), na př. formation phrastique (180), objet procréé (177) a pod.; nesmí se zapomínat, že mluvnice, psaná sebe prostší francouzštinou, je sama o sobě jazykovým problémem. Možno shrnouti, že je to kniha, která podává velmi podrobný a přesný obraz mluvnické struktury francouzského jazyka, ale která — vzhledem k svému určení — hřeší přílišnou důkladností; nesmí se zapomínat, že pro střední školy by byla nejvhodnější příručka, která by podávala jen kostru mluvnické stavby a nezdržovala by se odchylkami a podrobnostmi. Pro veliké bohatství materiálu nejen samozřejmě poslouží střední škole, ale pro své historické stanovisko bude i vhodným úvodem do studia francouzské mluvnice pro posluchače, kteří budou v prvních semestrech studovat na universitě francouzštinu.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 52-54

Předchozí Leopold Zatočil: Příručky úřední němčiny

Následující T. (= Bohumil Trnka), S. L. (= Stanislav Lyer): K otázkám fonologie