Následné (follow-up) interview

Jiří V. Neustupný

[Articles]

(pdf)

The follow-up interview

1. Úvodem

V současném paradigmatu jazykovědy se mění nejen teorie, nýbrž i metodologické přístupy. Pravda, v metodologii gramatických popisů jazyka zatím k převratu nedošlo, ale v sociolingvistice se nové způsoby práce již prosadily. Jejich základní strategií je „naturalismus“ (srov. např. Schatzman – Strauss, 1973), snaha založit studium společnosti – v našem případě jazyka – přímo na společenských procesech, jak probíhají ve skutečnosti. Do pozadí ustupuje používání informantů, standardní interview, dotazník a jiné metody, které se snaží dostat k sociokulturním jevům – v našem případě k jazyku – přes jednotlivosti bez kontextu nebo přes reflexy skutečnosti ve vědomí uživatelů.

V případě mluvené komunikace je jedním ze základních nových postupů nahrávka řeči účastníků promluvy (diskurzu), buď auditivní, nebo audiovizuální. V tomto článku se tímto postupem samotným zabývat nebudu. Je ovšem nutno poznamenat, že jde o podstatný pokrok v metodologii, který radikálně změnil náš pohled na jazyk. Ani tato metodologie však není bez problémů. Nahrávka totiž nezaznamená značně důležitou dimenzi promluvy: promluva zahrnuje nejen procesy, které se realizují zvukově, ale i procesy, v nichž si jednotlivé stránky jazykových jevů uvědomujeme, označujeme a vyhodnocujeme je, přemýšlíme o jejich úpravách a o způsobech realizace těchto úprav.

Zajímá nás například, za jakých podmínek a kdy jsou morfologické procesy v češtině doprovázeny vědomím, jak je toto vědomí strukturováno a co z něho vyplývá pro poznání gramatických jevů. Jiným příkladem je studium vědomých procesů, které doprovázejí vyjadřování zdvořilosti, nebo studium výrazů souhlasu a nesouhlasu. Velmi důležité je, jaké vědomí je spjato s variováním jazyka – otázka, na kterou i Labov a jeho žáci odpovídají jen velmi částečně.

Jazykové procesy je možno rozdělit nejméně na dvě skupiny: procesy jazykového generování a procesy jazykového managementu (dříve jsem říkal použití jazyka a korekce, srov. Neustupný, 1978, s. 243). Generování jazyka je pravděpodobně vždy procesem nevědomým. Management v promluvě rovněž může být nevědomý či polovědomý, ale velmi často je uvědomělý. Všechny procesy uvedené výše patří do kategorie managementu. Studium vědomí v promluvě je proto speciálně důležité pro jazykový management. Lingvistika – včetně gramatiky – se nemůže bez zkoumání managementu obejít (Jernudd – Neustupný, 1987; Neustupný, 1994).

Vědomí doprovází ostatní jazykové procesy jak v situacích, kdy účastníky jsou jen rodilí mluvčí, tak v interkulturních situacích, kdy se promluvy účastní mluvčí z různých komunikačních systémů. Nejsilnější je přirozeně vědomí v tomto druhém typu situací. Následující poznámky jsou převážně založeny na zkušenostech z interkulturní lingvistiky.

 

[14]2. Následné interview a jiné introspekční metody

2.1. Introspekční metody

V gramatické lingvistice je jednou ze základních introspekčních metod označení segmentů jako gramatických nebo negramatických: takové označení se totiž provádí na základě přístupu k jazykovému vědomí mluvčích. Problémy s touto metodou vyplývají z nepřirozenosti přístupových situací (nejedná se o přístup v procesu řeči) a z předpokladu, že tato metoda produkuje závěry (ve skutečnosti produkuje jen materiál pro další vyhodnocení).

Faerch a Kasper (1987) redigovali sborník, který podle titulu podává přehled introspektivních metod pro studium osvojování jazyka, ale ve skutečnosti pokrývá celou oblast interlingvistiky a nebo i oblast širší. Introspektivnost zde ovšem neznamená jen sebe-introspekci: zahrnuje i introspekci subjektů jiných než jen mluvčího. Metody diskutované ve sborníku, před ním (Ericsson – Simon, 1984) a po něm je možno s Cohenem (1987, založeno na předchozí studii Radforda a Burtona) rozdělit na tři skupiny:

A. generalizované výpovědi o jazyce (např. „já zásadně neříkám …“),

B. specifické výpovědi o jazyce (vázané na specifické rysy specifických promluv) a

C. myšlení nahlas.

Pouhý počet i rozpětí takových metod je úctyhodné: přímé otázky o jazyce, interview, komentáře o chybách, komentáře o plánech, diskuse ve skupinách, simulované „recall interview“, myšlení nahlas (používané pro studium psaní, čtení, překladu atd.) nebo deníkové záznamy o jazyce. Vše ukazuje na to, že lingvisté pociťují nutnost introspekce, a zároveň že ji není lehké realizovat.

 

2.2. Následné interview

Následné interview (NI) je jednou z introspekčních metod a v Cohenově klasifikaci patří ke skupině B. NI se zakládá na otázkách adresovaných účastníkům o vědomých procesech, které probíhaly jako součást „výchozí promluvy“ (VP). Od jiných metod v této skupině se liší v několika bodech.

(1) VP jsou v případě NI přirozené promluvy, nikoliv promluvy získávané čistě pro studium jazyka. Tyto promluvy jsou zachyceny v nahrávkách.

(2) NI se zajímá o vědomí účastníků doprovázející jednotlivé VP, nikoliv o to, jak jsou VP vnímány dalšími mluvčími. Například testy gramatičnosti nepatří do oblasti NI. NI si také neklade za úkol zjistit, jak si své promluvy a jejich komponenty uvědomují účastníci v čase NI. Zaměřuje se na vědomí v okamžiku VP.

(3) NI vylučuje generalizované výpovědi o jazyce. Jeho cílem je zjistit, jaké vědomí o jazyce existovalo v určitém kontextu v určité promluvě.

(4) NI předpokládá, že vědomí o jazyce se projevuje jen v procesech jazykového managementu. Spojuje otázky kladené subjektům s jednotlivými fázemi těchto procesů: povšimnutím (noting of deviations), hodnocením (evaluation), plánováním úpravy (adjustment plan) a realizací (implementation) (srov. Neustupný, 1994).

(5) Objevuje se požadavek, aby jakákoliv data, která obsahují management, byla doprovázena NI.

[15]Některé z těchto pěti bodů se ovšem překrývají s principy přijatými v jiných pracích, ale strategie (4) a (5) jsou NI vlastní.

NI se provádí pokud možno co nejdříve po nahrávce VP, ale Ericssonův a Simonův požadavek (1984), aby se „slovní protokol“ odehrál okamžitě po zkoumané promluvě, se v případě NI ukázal jako zbytečný. Zkušenost potvrdila, že účastníci VP si zachovávají v paměti značné podrobnosti i po týdnu či ještě delší době. Cohen (1987) rovněž dosvědčuje, že neexistuje rozdíl ve výsledcích mezi interview konanými okamžitě po nahrávce a o tři dny později. Ukázalo se rovněž, že pokud se nepodaří získat nutné informace v prvním NI, je možno uspořádat další sezení. Každý účastník je interviewován zvlášť. Účastníci jsou konfrontováni s krátkými úseky nahrávky VP a jsou jim kladeny otázky, které se váží přímo na tyto úseky. Reakce účastníků se opět nahrávají.

Je nutné si jasně uvědomit, že informace, které z NI získáváme, neposkytují přímo závěry našeho studia, nýbrž jsou jeho výchozím bodem. Jako každá jiná data je třeba je vyhodnotit a zpracovat před dalším použitím. Někdy jde o to, že účastníci úmyslně zkreslí situaci; jindy se jim nepodaří vyjádřit obsah svého vědomí; v některých případech je chyba v našich vlastních otázkách.

 

2.3. Dosavadní použití NI

NI bylo vyvinuto na Monašově univerzitě (Monash University) v Melbourne v sedmdesátých letech. Bylo poté použito v mých vlastních studiích japonského zdvořilostního systému (Neustupný, 1983, 1986). Ukázalo se, že mluvčí nejen produkují zdvořilostní formy, nýbrž že se jim rovněž vyhýbají (honorific avoidance). Oba procesy jsou nejen z oblasti generování, nýbrž i z oblasti managementu a jako takové jsou provázeny vědomím, bez jehož zachycení jim nelze porozumět. Pro mluvčí je velmi důležité, zda dovedou generovat zdvořilostní formy bez problémů, či zda musí použít management. Snaha vyhýbat se zdvořilostním výrazům je motivována snahou redukovat distanci mezi sebou a adresáty, ale i jinými faktory.

Ozaki (1989) použil NI při studiu žádostí o korekci (request for correction) a Kaneková (1992) v práci o odmítání žádostí. Kaneková ukázala, že při odmítání existují dva procesy: jeden je postojový, druhý je jazykový. Zatímco postojově se mluvčí již rozhodl odmítnout nebo přijmout žádost, jazykově může stále ještě váhat. Postojová a jazyková křivka se během negociace přibližují a oddalují. Postojová křivka je nám přístupná jen prostřednictvím NI. V dosud nepublikované práci o variování v přízvuku u nestandardních mluvčích japonštiny jsem se snažil ukázat, jak tito mluvčí regulují (manage) přízvukování. Jazyková variantnost má dvě stránky: produkce variace a zároveň jejich management. Tento druhý aspekt není možno zachytit bez NI.

V letech osmdesátých a devadesátých použilo NI mnoho badatelů, zvláště na Monašově univerzitě, Ósacké univerzitě a Univerzitě v Čibě, především v sociolingvistice (např. Fan, 1992) a studiu osvojování jazyka. Velkou cenu má práce Y. Takedy a Y. Kato, kteří nezávisle poukázali na možnost obejít se bez longitudinních (průběžných) zkoumání akvizice jazyka. V mnoha případech je totiž možno obdržet informaci, kdy byl který element jazyka osvojen z NI.

[16]Značné možnosti využití NI existují i při studiu psaného jazyka: jaké vědomí doprovází procesy čtení a psaní, je dozajista důležitá otázka, která by nám neměla unikat.

 

3. Fáze NI

Provedení NI je možno rozdělit na několik fází.

 

3.1. Rozehřívání (warming up)

Protože znalost účelu nahrávky VP může data zkreslit, často se svolením účastníků jim účel VP (například studium zdvořilosti) nesdělujeme. Oproti tomu NI je obtížné nebo docela nemožné bez znalosti účelu nahrávky, a proto je třeba na počátku interview zařadit vysvětlení: účastníky poučíme jak o účelu, tak o postupu NI.

Není na škodu se zeptat na celkový dojem z průběhu VP, i když informace tohoto typu mají zřídka užitkovou hodnotu. Obvykle účastníci prohlašují, že žádné problémy ve VP nebyly, ačkoliv později při konfrontaci s jednotlivými úseky nahrávky přiznají, že jich byla celá řada (Neustupný, 1994). Nicméně je důležité dát účastníkům možnost komentovat: pokud zůstanou jen pěšáky na naší šachovnici, je těžké od nich očekávat ten stupeň spolupráce, kterého je třeba.

 

3.2. Vědomí před nahrávkou

Promluva nezačíná obvykle její první větou. Obzvláště v případě nahrávané VP účastníci provádějí více či méně systematickou přípravu. Je-li naším objektem japonský přízvuk, chceme vědět, do jaké míry si nejaponští účastníci své znalosti přízvuku před nahrávkou obnovili. V každém případě chceme vědět, co si představovali o účelu VP a co věděli o spoluúčastnících.

 

3.3. Vědomí při nahrávce

Zde je centrum NI. VP rozdělíme na krátké úseky (obvykle věty či kratší segmenty), přehráváme je účastníkovi a klademe otázky zkoumající, které fáze jazykového managementu se ve VP objevily.

– Povšimnutí (noting): byl si účastník čehokoliv vědom?

– Hodnocení (evaluation): hodnotil?

– Plánování úpravy (adjustment plan): plánoval změnu? A jaké bylo jeho rozhodnutí?

– Realizace (implementation): snažil se úpravu realizovat?

Konkrétní formulace těchto otázek závisí na vzdělání a připravenosti účastníka. V případě dětí nebo mluvčích se značně odlišnou kulturní úrovní je někdy těžké k NI vůbec přistoupit.

Velmi často účastník popisuje své názory a pozorování v čase NI (tzn. nikoliv v čase VP). Bránit mu v tom není třeba. Jednak je vždy nutné ponechat účastníkům možnost projevit iniciativu, jednak taková pozorování mohou být užitečná. Nesmíme však zapomenout, že předmětem NI jsou procesy, které proběhly v čase VP. Musíme proto vždy zjistit, zda účastníkovy komentáře se váží k okamžiku NI nebo k okamžiku VP, a musíme si být jisti, že získáváme dostatečné informace o procesech v čase VP.

[17]V této fázi NI také zjišťuje dvě další okolnosti. Za prvé: v každé nahrávce jsou místa, která nelze dobře dešifrovat. Účastníci však běžně mohou podat přesnou informaci o tom, co řekli. Po NI proto získáváme úplnou transkripci nahrávky. Za druhé: je možno přesně zjistit sémantickou hodnotu celého textu. Po NI se není třeba dohadovat, co vlastně účastníci mínili: pokud byl obsah a intence jasné, je poměrně snadné je během NI identifikovat.

 

3.4. Vědomí po nahrávce

Po nahrávce účastníci zaujímají nejrůznější postoje a ty nás samozřejmě zajímají. Rovněž je často zajímavé zjistit, které rysy komunikace v nahrávce přešly do jejich dlouhodobé paměti.

 

3.5. Závěrečná fáze

Zde badatel předloží účastníkům své závěry se žádostí o komentář. Zároveň sem patří společenské uzavření NI (díky, případná odměna apod.).

 

4. Některé problémy NI

NI vyžaduje časově přinejmenším dvojnásobek trvání původní nahrávky. Je proto těžké provádět následné interview v případě dlouhých nahrávek. V současné době se rozmnožily projekty databází, které obsahují velmi obsáhlý materiál. Takové databáze mají velmi omezenou možnost použití, pokud nahrávky nejsou doprovázeny NI. Pořídit však NI pro tak rozsáhlé soubory je velmi pracné nebo přímo nemožné. Zde se ovšem vynořuje i jiná otázka: lze provádět „všeobecné NI“, které by bylo vhodné pro jakékoliv použití? Dosavadní zkušenost naznačuje, že taková všeobecná NI mohou těžko zahrnout otázky relevantní pro všechny účely.

Z předchozího popisu je zřejmé, že v průběhu NI vědomí účastníků dosáhne takového stupně, že je obtížné tytéž účastníky znovu použít. Proto pokud není dostatečná rezerva, badatelé si musí vždy být jisti, že všechny nahrávky téhož účastníka jsou dokončeny před prvním NI. Všichni účastníci nereferují stejně. Někteří se vyznačují vysokým stupněm metalingvistické činnosti. Jiní nemají co říci, protože jejich jazyková činnost tuto vědomou složku neobsahuje. V interkulturních situacích se mohou objevit problémy tehdy, když účastníci a badatel, který interview provádí, nemají společný jazyk, v němž mohou volně komunikovat. V tomto případě je třeba zvýhodnit účastníky a popřípadě získat náhradního interviewujícího.

 

5. Závěrem

Procesuální pojetí jazykovědy se nemůže obejít bez metodologie, která zachytí CELÝ jazykový proces. A ten se skládá z dvou součástí: z generování a z managementu. Protože velká část jazykového managementu je vědomá, nemůžeme se v budoucnosti obejít bez introspekčních metod. Následné interview mezi nimi zaujímá význačné postavení.

Poznámka: Autor je vděčen Jiřímu Nekvapilovi za pomoc při redigování tohoto příspěvku.

 

[18]LITERATURA

 

COHEN, A. D.: Studying learner strategies. In: Learner Strategies in Language Learning. Ed. A. Wenden a J. Rubin. Prentice-Hall 1987, s. 31–39. Upravený text v Faerch – Kasper, 1987, s. 82–95.

ERICSSON, K. A. – SIMON, H. A.: Protocol Analysis. Verbal Reports as Data. MIT Press 1984.

FAERCH, C. – Kasper, G.: Introspection in Second Language Acquisition. Multilingual Matters 1987.

FAN, Sau Kuen: Language Management in Contact Situations between Japanese and Chinese. PhD disertace. Department of Japanese Studies, Monash University, Melbourne 1992.

JERNUDD, B. H. – NEUSTUPNÝ, J. V.: Language planning: for whom? In: Proceedings of the International Colloquium on Language Planning. Ed. L. Laforge. Les Presses de l’Université, Ottawa 1987, s. 71–84.

KANEKO, E.: Responses to a Request in Australia-Japan Contact Situations. MA disertace. Department of Japanese Studies, Monash University, Melbourne 1992.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Outline of a theory of language problems. In: J. V. Neustupný, Post-Structural Approaches to Language. University of Tokyo Press, Tokyo 1978, s. 243–257.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Keigo kaihi no sutorateji ni tsuite (O strategiích honorifického vyhýbání). Nihongogaku, 2/1, 1983, s. 62–67.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Language and society: the case of Japanese honorifics. In: The Fergusonian Impact. Ed. J. A. Fishman. Mouton de Gruyter 1986, s. 59–71.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Problems of English contact discourse and language planning. In: English and Language Planning: A Southeast Asian Contribution. Ed. T. Kandiah a J. Kwan-Terry. Times Academic Press, Singapore 1994, s. 50–69.

OZAKI, A.: Requests for Clarification in Conversation between Japanese and Non-Japanese. ANU, Canberra 1989 (=Pacific Linguistics, Series B-No. 102).

SCHATZMAN, L. – STRAUSS, A. L.: Field Research: Strategies for a Natural Sociology. Prentice-Hall 1973.

 

R É S U M É

The follow-up interview

In addition to new theoretical approaches, the contemporary paradigm of linguistics also requires new methodological procedures. One such procedure is the follow-up interview, developed at Monash University in Melbourne in the 1970s.

The follow-up interview allows the investigation of awareness which is a frequent component of language management. It differs from similar methodologies in the following ways:

1. The use of natural data rather than speech elicited for the purpose.

2. A focus on the awareness of participants in a discourse, not the awareness of other people (such as judges).

3. Limitation to judgements about the discourse situation under investigation.

4. Application of the language management model in subsequent analysis.

5. The requirement that any management data be accompanied by a follow-up interview.

This paper describes procedures for conducting the interview and reports on some studies in which the methodology has been applied.

Faculty of Letters, Chiba University, Japan

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 1, pp. 13-18

Previous Ján Horecký: Onomaziologická interpretácia tvorenia slov

Next Kamila Karhanová: Funkce mezitextového navazování v novinách