Dana Bittnerová – Franz Schindler: Česká přísloví

František Čermák

[Recenze]

(pdf)

Dana Bittnerová – Franz Schindler: Česká přísloví

Dana Bittnerová – Franz Schindler: Česká přísloví. Soudobý stav konce 20. století. Karolinum, Praha 1977. 315 s.

 

Česká paremiologie až dosud čerpala z monumentálního souboru přísloví, který představuje „Mudrosloví“ F. L. Čelakovského (1. vyd. 1852), u nás vydaného v úplnosti celkem třikrát (naposled 1949) a několikrát ve zkrácených výborech. Z nedostatku jiných novějších zdrojů se tak živil do určité míry dojem, že to je stále kánon české paremiologie. Co však mnozí tušili, totiž že i přísloví zastarávají a mění se a že tedy i tento zdroj už dnes není tak autoritativní jako pro generace minulé, dokazuje až recenzovaná práce obou autorů. Přesný obraz značné míry této změny, který se tu zpřístupňuje, může překvapovat ovšem jen na první pohled a zájemce neinformovaného. Oba autoři, v dané oblasti odborníci (D. Bittnerová jako odborná etnografka z půdy Akademie věd, F. Schindler jako německý bohemista a lingvista věnující se právě oblasti českých přísloví), nabízejí obraz jiný. Výsledkům této jejich velmi vhodné spolupráce etnografa a lingvisty předcházelo rozsáhlé studium problematiky, vlastní výzkum i odborné práce, srov. i autorův příspěvek ve Slově a slovesnosti (Schindler, 1997). Pionýrská monografie F. Schindlera, založená na terénním výzkumu (publikovaná německy r. 1993, srov. mou recenzi, Čermák, 1995), která by si zasloužila ovšem i české vydání, přinesla poznání českého paremiologického minima (99 přísloví), srovnatelného s jinými jazyky. V této práci obou autorů se naopak, a to doplňkovým způsobem, představuje vlastně paremiologické maximum toho, co je dnes v této oblasti skutečně známé (tj. 5738 z původních 11 151 výchozích přísloví).

Recenzovaná práce představuje přehledně podle frekvence úzu (resp. stupňů znalosti) uspořádaný a relativně vyčerpávající zdroj, resp. soupis přísloví, odrážející jejich dnešní skutečnou znalost. Je dán takto k dispozici veřejnosti díky jednak samostatnému výzkumu v terénu a jednak cenné kolační a editorské práci. Ta jak ve svých východiscích pro terénní anketu, tak ve vyhodnocení výsledků rozlišuje a zaznamenává přísloví podle jednoho ze svých tří, resp. čtyř zahrnutých, avšak nestejně rozsáhlých zdrojů, tj. Čelakovského, soupisu etnografa J. Spilky a zdrojů vlastních (označeny jsou A, B, C, D). Pozoruhodná tu je mimo jiné dvojí zkušenost: že Čelakovský se do pásma 50procentní znalosti promítá pouze z jedné třetiny, protože ostatní přísloví pocházejí ze zdrojů novějších, a že i poměrně nedávný rozsáhlý soupis Spilkův z r. 1956 se často dnes ukazoval už jako respondentům neznámý. Jinými slovy, i když užívání přísloví je spíše řídké, přesto je výrazně živé, a to v tom smyslu, že starší věci z úzu vypadávají, zastaraly, ale i v tom smyslu, že stále vznikají přísloví nová (největší podíl pozitivních odpovědí byl na nejnovější zdroje Bittnerové a Schindlera). Forma zastoupení hesel v dotazníku i vlastní publikaci odráží podle autorů věrně původní podobu svého zdroje, „Čelakovského“ přísloví jsou tudíž formálně archaičtější než novější vrstvy. Odkazy uvnitř vlastního slovníku propojují dublety či výrazy podobné; u materiálu Čelakovského se zkratkou upozorňuje na cizojazyčný původ (označovaný už samotným Čelakovským). Jen jakoby mimochodem se až zde vlastně dovídáme (srov. graf na s. 299), že už u Čelakovského jde u předpokládaně českých přísloví o menšinu, 42 %, zatímco většina je [71]u něj přeložena z jiných jazyků (slovanských, nejvíce, 22 %, z ruštiny). To má pro vývoj české kultury značný význam a klade to řadu otázek jak historických, tak lingvistických, zvláště po schopnosti a formě asimilace.

Práce se skládá z vlastního slovníku nazvaného Česká přísloví (s. 11–179) a spolehlivého a obsáhlého rejstříku slov, komplexní studie a popisu ankety doplněné řadou grafů, frekvenčních tabulek, dotazníku užitého v anketě a Schindlerova seznamu (viz Schindler, 1997; Čermák, 1995), který se stal podkladem pro stanovení zmíněného minima. Rozsáhlá úvodní studie resumuje situaci výzkumu parémií u nás, východiskové zdroje i zvolenou metodologii výzkumu a její kritéria a je tak i jedinečným přehledem této málo známé stránky novějšího bádání v dané otázce, navíc v kontextu mezinárodním (máme tu mj. možnost se dovědět o nedávném směru, inspirovaném zvláště P. Grzybekem, usilujícím o zjišťování paremiologického minima řady jazyků).

Výsledkům ankety byla věnována náročná editorská práce; z původních 30 předložených obsažných dotazníků, tj. soupisů přes 11 tisíc přísloví, jich bylo možné použít nakonec pouze 19. Výsledky byly setříděny podle stupně znalosti, sjednoceny a prezentovány tak, že vlastně tvoří 19 abecedních slovníků podle klesajícího stupně této znalosti, tj. od nejfrekventovanějšího souboru, který znalo všech 19 dotázaných, až po úhrn přísloví, která znal jen jediný respondent; kolem poloviny z předložených přísloví přitom neznal z respondentů nikdo. Každé přísloví v každém z těchto „slovníků“ je zařazeno a jednoznačně očíslováno, avšak kritéria tohoto uspořádání (které není abecední) nejsou bohužel zcela jasná; nepostradatelnou pomůckou při hledání je proto i dodaný rejstřík. Sociologickou reprezentativnost, která by byla žádoucí, nešlo při skromných finančních zdrojích a silách pouhých dvou autorů jistě lépe zajistit; ta a další aspekty představují budoucí úkol pro mnohem širší tým. K velmi podnětným výsledkům získaným z průvodních odpovědí informantů patří mj. to, že přísloví se užívají téměř výhradně ústně, v neoficiální situaci apod. (s. 289) a v psaném jazyce tedy nemá valnou cenu je hledat.

Paremiologický slovník češtiny, který tu takto máme k dispozici, představuje velmi cenný a reprezentativní zdroj pro danou oblast, který uvítají nejen úzcí odborníci z etnografie či lingvistiky, ale stane se nepochybně i vyhledávaným zdrojem informací i pro širokou řadu odborníků dalších (např. autory slovníků, učebnic ap.) a v neposlední řadě pro svou zajímavost i předmětem zájmu řady laických uživatelů. Vítaným ohledem, který bude zřejmě teprve doceňován v budoucnosti, je při tradiční impresivnosti a vágnosti třídění a klasifikace přísloví (takový je i Čelakovský) existence a dostupnost celé práce v elektronické podobě, která krajně zjednodušuje hledání a umožní i její další efektivnější využití na počítači.

Rejstřík, který obsahuje na základě počítačového zpracování všechna substantiva, adjektiva, verba, adverbia a interjekce užitá v textu, je založený na standardizaci variant (ty je třeba hledat v textu), takže např. i výskyt krátkých adjektiv jako hoden tu zastupuje jednotně tvar dlouhý. Všechny varianty přísloví, zvl. z pozdějších zdrojů, do výzkumu ovšem nebylo možné zařadit (srov. s. 284), a zůstávají tudíž dostupné jen v archivu.

[72]Anketou získané odpovědi se ovšem týkaly i dalších velmi důležitých aspektů, jako je informace o reálných mluvních situacích a motivaci dnešního užívání přísloví; jsou to otázky lingvisticky krajně závažné, o kterých se mnohem více cosi předpokládá než skutečně ví. Lze se proto skutečně těšit na další publikované výsledky i v tomto směru.

Publikovaný slovník je tedy reprezentativně synchronní a svou povahou vyčerpávající, a představuje proto nejen úhrn dosud nedostupných poznatků, ale nově i základní referenční zdroj pro danou oblast, který se nepochybně stane nepostradatelným pro lingvisty a etnografy, odborníky řady jiných oborů i pramenem zajímavého poučení pro širší veřejnost; je to takto jedna z mála (dalších) lingvistických publikací, kterou rád uvítá (na rozdíl třeba od Pravidel pravopisu) i laik. I když je pochopitelně nutné zdůraznit potřebu širšího a dalšího výzkumu dané oblasti, je třeba stejně tak konstatovat, že se tu významný a výrazný kus práce na výborné úrovni už vykonal.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: F. Schindler, Das Sprichwort im heutigen Tschechischen (Rec.). SaS, 56, 1995, s. 313–316.

SCHINDLER, F.: Sociolingvistické, paremiologické a paremiografické výsledky empirického výzkumu znalosti přísloví. SaS, 57, 1996, s. 264–282.

Ústav Českého národního korpusu UK FF
nám. Jana Palacha 1, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 1, s. 70-72

Předchozí Miroslav Komárek: Olga Martincová a kol.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů

Následující Michal Šulc: Milena Hajnšek-Holz – Primož Jakopin: Retrográdní slovník slovinského jazyka