Slohová platnost syntaktické synonymie

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

Stylistic validity of syntactic synonyms

Synonymy rozumíme taková slova, jejichž pojmové obsahy a komponenty se víceméně překrývají, které tedy v určitém počtu případů, ale nikoli ve všech, mohou být zasazeny ve stejném kontextu: tato významová podobnost se může týkat jedné, více nebo všech významových variant.[1]

Řady synonym známe také ze slovníků synonym a „tvořené“ a doplňované žáky a studenty při vyučování češtině (ukončované se subjektivní libovolností většinou učitelem) poskytují dozajista svědectví o bohatosti a potenciální stratifikovanosti jazyka, jenže většinou odhlížejí od vztahu synonyma ke komunikační situaci. Tak např. v každodenní situaci, běžně se o nepříliš příznivém počasí vyjádříme, že venku je ošklivě, na Moravě tautonymem škaredě. Jiná z početných synonym nám pro záležitost, kterou hodnotíme dnes a denně, sotva přijdou na mysl. Výroky jako Je tam tak, že by psa nevyhnal! nebo Lije jako z konve! by vyžadovaly mobilizovat formulační schopnosti – příznakovým, slohově aktivním vyjádřením reflektujeme situace převážně mimořádné, volba výrazového prostředku děje se uváženěji, nebývá automatická. Zato za běžných okolností jako bychom situaci hodlali vystihnout právě oním synonymem, které v největším počtu situací bývá nejobvyklejší a mluvčí po něm sáhne téměř automaticky. Využívat bohaté stratifikace národního jazyka ze synonymních řad se v řečové praxi omezuje na metařečové zamyšlení a hodnocení, jaké známe z krásné literatury nebo řidčeji z publicistiky vyššího slohového typu.

Přes tyto výklady posuzující poněkud skepticky dosah synonymních řad pro komunikační praxi nelze na druhé straně přehlížet, že právě syntax skýtá největší množinu variabilních prvků, počínaje už obměnami slovoslednými. V principu má tvůrce komunikátu možnost volit z útvarů národního jazyka, z různých časových rovin vývoje jazyka (archaismy, historismy, knižní prvky), z obou způsobů realizace projevu (mluvenost, psanost) vynucujících si pokaždé jiné specifické uspořádání a vůbec podle nabídky vnitrojazykových (slohových) zákonitostí, a to veskrze podle toho, zda si přeje formulovat svůj projev s konotacemi nocionálnosti, racionality, nebo naopak zase subjektivity, emocionality, expresivity, markantnosti, příznakovosti. Vcelku je možno z tohoto hlediska shrnout fungování jazyka tak, že se objektivní nocionální argumentace důsledně řídí jazykovými zákonitostmi, kdežto výhradně subjektivní typ vyjadřování tyto zákonitosti porušuje (Grepl, 1967).

Teprve gramatická rovina syntaktická obráží složitost a proměnnost různých komunikačních situací. Tyto jejich kvality jsou dány především potenciálními různorodými prostředky denotace jako výsledku dynamických sil sémantických. Komunikující volí zpravidla takový syntaktický prostředek, který z hlediska normy strukturní, slohové i komunikační nejspolehlivěji vede k dosažení komunikačního cíle. A právě v syntaktické výstavbě se projevuje strategie i taktika komunikujícího [89]nejmarkantněji. Jenže znamenají ony variantní vyjadřovací možnosti, které se mu nabízejí, opravdu naprostou svobodu formulační volby? Přihlédneme-li ke konkrétní komunikační situaci, zřejmě nikoli. Tak například pisatel osobního dopisu, chopí-li se pera, začíná asi z osmdesáti procent s oslovením Milá, Milý a teprve zbytek připadá na oslovení jiná. Zdálo by se, že zneklidněná maminka na zastávce autobusu má mnoho verbálních možností, jak uklidnit svého živě se projevujícího synka, např.: Dej už pokoj, Pepíku! – Už by ses měl chytit mě za ruku. – Kdo slíbil, že cestou nebude zlobit? Jestliže však projevy chlapce zůstaly v mezích běžné, očekávané dětské hravosti, mohlo zřejmě stačit upozornění: Pepíku, autobus už jede! A Pepík by podle všeho své chování přizpůsobil. Bývá tedy výběr z komunikačních možností sotva neomezený v určité situaci, ostatně bez totožnosti situací vlastně nelze srovnávat komunikáty k nim se vztahující a vůbec ošidná je víra v rozsáhlou syntaktickou synonymičnost, v možnost nahrazování syntaktického prostředku jiným, spíše je třeba spínat úvahy o stylu a synonymii s konkrétními komunikačními situacemi a přitom neztrácet ze zřetele jen zcela výjimečně se vyskytující jejich totožnost. Jazyková reakce se z tohoto hlediska v běžně mluvené řeči svou bezprostředností zásadně liší od uvážlivého výběru třeba v tvorbě spisovatelské. V uvedeném příkladě běží o možnost vyjádřit v komunikaci míru působení na adresáta projevu, jeho větší nebo menší naléhavost nebo příkrost.

V moderních skladbách se uvádějí příklady na funkčně ekvivalentní, ale slohově rozrůzněné syntaktické konstrukce, např. slíbil příjít / že přijde; odešel, aniž se rozloučil / bez rozloučení – z dvojic nenominalizovaného a nominalizovaného (kondenzovaného) vyjadřování. Zjevně ekvivalentní jsou i další konstrukce jako: Seděla majíc hlavu sklopenou – Seděla s hlavou sklopenou, zastarale: Seděla, hlava sklopena. V podobných případech zase běží o protiklad mezi vyjádřeními explicitními a implicitními, přičemž vyjádření větná, často s uvozovacími spojkami bývají úplnější, vyjadřujíce přesněji, odstíněněji povahu vztahů mezi souvětnými větami, popřípadě některé další okolnosti. Názorně lze míru odstínění ukázat na vyjádření příčinných (kauzálních) vztahů, jak je uvádějí M. Grepl a P. Karlík (1995).

Hypotaxe: Rodinu Petra Šuhaje nebylo možno vyslechnout, poněvadž se celá rozprchla. Byl pokárán za to, že neuposlechl. Vzhledem k tomu, že se zlepšila energetická situace, odvolávají se některá úsporná opatření. Naše země podporuje každou iniciativu v tomto směru z důvodu, že má zájem o udržení klidu a míru na celém světě. Šel po louce, a že bylo teplo, sundal si čepici. A bylo jí najednou líto, že Frantíšek nejde. Tak já ti to pučím (hovorově nebo lidově), když je to takhle. Jestliže nás pozvali, tak tam půjdeme. Tato výčitka se ho dotýkala tím bolestněji, že byla pravdivá.

Parataxe: Chtěli odtáhnout, neboť jejich svědomí nebylo tak zcela bez úhony. Křičet tady nemá smysl, zdi jsou totiž příliš silné. Větněčlenské určení vlastní příčiny: Zemřel na zápal plic. Nohy mu klesaly slabostí. Vinou náhlých mrazů zmrzly květy jabloní. Z titulu své funkce vám to nařizuji.

Analýza těchto i jiných sémantických druhů je založena na přesné vědecké operaci: zvažují se významové rysy totožné, zahrnutelné k jiným, podobné i odlišné, s tou nebo onou mírou abstraktnosti. Takové hodnocení bývá nadto výhodné při určování větněčlenské platnosti vedlejších vět, s níž se při klasifikaci vedlejších vět donedávna plně počítalo. Jenže otázka syntaktické synonymie, přesněji řečeno vztah mezi [90]větnými a nevětnými (větněčlenskými) typy zůstává otevřena. Např. souhrn časových vztahů v oddíle souvětném zahrnuje děje současné, předčasné, následné, nespecifickou časovou závislost, rychlý sled dějů, střídání dějů, vymezení dějové meze, děje s podmínkovým nebo příčinným odstínem. Proti takovému jemnému rozlišování, pro něž jsou vyhrazeny i zvláštní jazykové prostředky, jeví se vyjádření příslovečným určením pouze jako kusé, významově chudší.

Je užitečné nepřehlížet význam výrazových prostředků v komunikaci jako celku, tedy jejich funkci. Např. prostým sdělením Prší může mluvčí upozornit na jistou přírodní situaci – nepůsobí v tomto lokučním významu na adresáta, aniž vyvolává jeho následné jednání. Znamená-li však naše výpověď „Zavři v kuchyni okno“ nebo „Odcházíš-li, vezmi si deštník“, a zakládáme takovou výpovědí komunikační chování, jímž mluvčí vykonává vliv na adresáta, běží tedy už o akt ilokuční. Z tohoto hlediska je výše uvedená výpověď homonymní pro využití lokuční i ilokuční.

Důvtipně řeší problém syntaktické synonymie J. Mistrík (1985). Uvádí příklady synonymních konstrukcí: auto mojho brata – mojho bratovo auto; Išiel do práce a mal vysokú horúčku – Išiel do práce, hoci mal vysokú horúčku. A vysvětluje: „Použité syntaktické dvojice sa vo svojej hĺbkovej štruktúre nekryjú absolútne. Práve ten odtienok, ktorým sa odlišujú, je ich štylistickým príznakom.“ (Za doklad jasné syntaktické synonymie považuje přístavek, např. v januári, februári a v marci, teda v prvom štvrťroku.)

Ve skladbě se manifestuje zřetelně, že při tzv. hloubkové struktuře textu lišívají se vyjádření v tzv. struktuře povrchové, takže komunikant může volit vhodně mezi různými způsoby stylizace. Přece jen nejvýznamněji se výběrem z množiny skladebních prvků liší komunikace tvořící součást situace hic et nunc a v ní tkvící, zakotvená, zasazená od komunikace, která sama vytváří novou, autonomní situaci pouze na komunikačním podkladě beze zřetele k místu a času komunikace. Oprávněně se tedy praví, že čím úplnější je situace, tím kusejší, eliptičtější, stručnější může být komunikace.

Shrnutí: Některá dosavadní pojetí synonymie dosti jednostranně počítají s neomezeným výběrem výrazu z členů synonymních řad. Přitom je zřejmé, že jakýkoli výběr bývá omezen komunikační situací. Obecně např. platí, že situace převážně mimořádné, nečekané reflektujeme vyjádřením příznakovým, slohově aktivním, volba výrazového prostředku děje se uváženěji, nebývá zdaleka automatická.

Sotva lze pochybovat o tom, že právě syntaktická rovina poskytuje největší množinu variabilních prvků ze synonymních řad. Specifickým syntaktickým výběrem lze v komunikaci vyjádřit větší nebo menší míru působení na adresáta projevu, tedy jisté kvality ilokuční.

Naproti tomu jen s obtížemi lze považovat jednoduše za synonymní vyjádření s vedlejšími větami a proti tomu vyjádření s větným členem. Srovnávací analýza tu je sice vědecky možná, zato v komunikační praxi má obojí typ jiné postavení. V každém případě jeví se vyjádření s příslovečným určením jako kusé, v jádru ochuzené o některé významové odstíny. V celku bývá výběr komunikačních prostředků ovlivněn nejpodstatněji tím, zda má sloužit k odrazu situace hic et nunc, zda je tedy [91]komunikace zakotvena v situaci, nebo zda použitý soubor vyjadřovacích prostředků sám vytváří novou, autonomní situaci, opřenou toliko o komunikaci samu. Ani o těch nebo oněch jazykových prostředcích, o jejichž užití má rozhodnout přítomnost nebo nepřítomnost aktuální situace, nelze průkazně tvrdit, že jsou synonymní.

 

LITERATURA

 

AGRICOLA, E.: Die deutsche Sprache. Kleine Enzyklopädie. Leipzig 1969.

BEČKA, J. V.: Stylizace dialogů. Stylistická syntax. In: Česká stylistika. Praha 1992, s. 226–275, 181–268.

ČECHOVÁ, M. – CHLOUPEK, J. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E.: Stylistika současné češtiny. Praha 1997.

DAVIDOVÁ, D. – BOGOCZOVÁ, I. – FIC, K. – HUBÁČEK, J. – CHLOUPEK, J. – JANDOVÁ, E.: Mluvená čeština na Moravě. Ostrava 1997.

GREPL, M.: Emociálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi. MU, Brno 1967.

GREPL, M. – KARLÍK, P. – NEKULA, M.: Syntax. In: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995, s. 369–699.

HUBÁČEK, J.: Synonymní prostředky syntaktické. In: Učebnice stylistiky. Praha 1987, s. 140–170.

CHLOUPEK, J.: Komunikační oblast prostě sdělovací. In: Jazyk a kultura vyjadřování – Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Brno 1998, s. 43–48.

JELÍNEK, M.: Stylistika. In: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995, s. 701–782.

KOPEČNÝ, F.: Forma v syntaxi. JČ, 4, 1959, s. 47–53.

KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. Praha 1992.

KRČMOVÁ, M.: Současná běžná mluva v českých zemích. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1997, s. 160–172.

MACUROVÁ, A.: O vzájemných vztazích řečové a neřečové komunikace. SaS, 37, 1976, s. 168–170.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. Praha 1992.

SEARLE, J. R.: Speech Acts – an Essay in the Philosophy of Language. Cambridge 1970.

Terminologie zur neueren Linguistik. Niemeyer Verlag. Tübingen 1974.

 

R É S U M É

Syntaktische Synonymie

Den bisherigen Ausführungen zur Synonymie, besonders in syntaktischer Hinsicht, läßt sich mit Recht vorhalten, daß sie mit einer unbegrenzten Auswahl von Ausdrücken aus den Gliedern synonymer Reihen rechnen. Dabei ist offensichtlich, daß eine solche Auswahl durch die Kommunikationssituation begrenzt zu sein pflegt. In der gängigen sprachlichen Kommunikation untercheidet sie sich grundsätzlich von der bewußten Wahl etwa im schriftstellerischen Schaffen. Sehr häufig äußert sich besonders in der Syntax die Wahl zwischen intensivem und gemäßigterem Wirken auf den Hörer, also eigentlich die illokutive Qualität. Im Gegensatz dazu läßt sich nur unter Schwierigkeiten die Ausdrucksweise mit Nebensätzen für synonym halten und verglichen damit die Ausdruckweise mit Satzgliedern, wie man das häufig in Fachliteratur zur Syntax behauptet.

Fillova 13, Brno-Lesná

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 88-91

Previous Marie Těšitelová: K úloze časopisu Slovo a slovesnost ve vývoji české kvantitativní lingvistiky

Next Iva Nebeská: O předpokladech a očekáváních