O některých zvláštních způsobech tvoření hlasu

Miloslav Seemann

[Articles]

(pdf)

-

Každá kulturní oblast i každá doba má svá vlastní kriteria pro posuzování krásy hlasu a pro způsob jeho tvoření. To, co se nám zdá u pěvce zvláštní, nápadné nebo úchylné, pokládají jiní národové za vrchol pěveckého umění. Tak na př. v Číně a Japonsku tvoří zpěvný hlas s neobyčejnou námahou a v neobvyklých výškách; Arabové, Arméni a různé kavkazské kmeny zpívají výhradně silně nasálním falsetem, v Polynesii jsou při zpěvu rychlé a neobvyklé přechody hlasu prsního a fistulového. V Evropě byl vypěstován zpěv podle fysiologických základů tvorby hlasu, podle zásady, že nejkrásnější je zpěvný hlas tvořený nejpřirozeněji. Bylo by lákavé pojednati o zvláštních způsobech tvoření zpěvného hlasu u cizích národů a ukázati, jak se často rozchází estetické cítění se zákony o fysiologii hlasu. V této stati nebudu však vykládati o zpěvném hlasu, ale chci promluviti o některých zvláštních způsobech tvoření hlasu mluveného.

Hlas vzniká tím, že výdechový proud vzduchu se přeměňuje ve výši štěrbiny hlasové ve zvučící hmotu. Jsou tedy dvě základní podmínky vzniku hlasu: 1. přiměřená síla výdechového proudu vzduchového, 2. upravení štěrbiny hlasové k fonaci. Výdech je základní podmínkou hlasu, neboť je pohonnou silou, která rozkmitá rty hlasové. Bez dechu nelze tvořiti hlas, ani šepot. Rty hlasové jsou za fonace k sobě přiloženy a přiměřeně pružně napjaty. Hlas vzniká tím, že se vzduch prodírá štěrbinou hlasovou a uvádí rty hlasové do kmitavých pohybů. Způsob kmitání rtů hlasových i jejich utváření jsou rozdílné podle různých rejstříků hlasových. Při prsním hlasu mají válcovitý tvar, rozkmitávají se do stran a narážejí opět na sebe. Při fistulovém hlasu jsou rty hlasové silně napjaty, ostrých okrajů a mezi nimi zůstává vřetenovitá štěrbina; kmitání se děje pouze rozšiřováním a zužováním této štěrbiny. Při tvoření hlasu nevydávají rty hlasové samy zvuky, jak se často mylně předpokládá. Působí jako kmitající jazýčky píšťaly; zvuk vzniká zhušťováním a zřeďováním sloupce vzduchového v prostorech nad štěrbinou hlasovou.

Kmitání rtů hlasových se děje pasivně tlakem výdechového vzduchu, tak jako se na příklad vzduchem rozkmitají rty, na které jsme přiložili trubku. Aktivní činnost rtů hlasových při fonaci je ve zvětšování a zmenšování napětí štěrbiny hlasové, čímž se zvyšuje odpor pro pronikání vzduchu. Čím větší jest odpor, tudíž i napětí rtů hlasových, tím vyšší je zvuk a naopak. Síla zvuku je závislá na síle výdechu. Čím větší je amplituda rozkmitu jistého tónu, tím je tón silnější. Při stejném napětí štěrbiny hlasové může se zesilováním výdechového tlaku zvyšovati hlas. Přitom však se zvětšuje i síla hlasu. Hlas je tedy možno zvýšiti dvojím způsobem: 1. zvyšováním napětí rtů hlasových, 2. zesilováním výdechového tlaku.

[58]Zvuk, který vzniká na samé štěrbině hlasové, je prázdný, chudý a nepodobá se ani lidskému hlasu. Teprve pronikáním tónu vzniklého nad štěrbinou hlasovou, t. zv. primárního tónu, systémem dutin nad štěrbinou hlasovou dostává tento tón zabarvení lidského hlasu. Dutiny nad štěrbinou hlasovou, t. j. dutina hrtanová, hltanová, ústní a dutina nosní s dutinou nosohltanovou a vedlejšími dutinami nosními, působí jako zesilovač primárního tónu a jako modulátor jeho barvy. Změnami v utváření souhrnu těchto dutin, které působí fysikálně jako resonátor, můžeme zvuk svého hlasu značně změniti. Architektura těchto dutin přispívá k barvě hlasu, tvoří podobu hlasu sourozenců, dodává hlasu sílu i lesk. Utvářením tohoto resonátoru můžeme hlas ztemniti, zjasniti, můžeme jej škrtiti nebo dáti mu kovový zvuk, můžeme jeho zvuk libovolně měniti a napodobovati tak hlasy druhých osob, zvířecích zvuků a pod.

Novější pokusy a práce z fysiologie hlasu ukazují, že je přímý vztah mezi fysiologickou a akustickou funkcí dutin nad štěrbinou hlasovou a funkcí štěrbiny hlasové a že se obě vzájemně ovlivňují. Dokázalo se dále, že prostory pod štěrbinou hlasovou, t. j. dutina průdušnice a průdušek působí rovněž jako resonátory při tvoření hlasu a přiměšují své vlastní tóny do celkové skladby hlasu.

Dospíváme k názoru, že celé hlasové ústrojí, t. j. dutiny nad štěrbinou hlasovou, hrtan, průdušnice, bronchiální rozvětvení a celá dutina hrudní tvoří jediný fysiologický i akustický celek. Celé hlasové ústrojí je centrálně regulováno a během vývoje hlasu vznikají neustále kompensace a korektury v souhře činnosti jednotlivých částí hlasového ústrojí, takže tvoří funkčně jediný celek. Násilné nebo vědomé změny na jedné části hlasového ústrojí mají za následek změněnou funkci i ostatních částí. Při hlasovém výcviku je proto třeba dospěti k harmonické, přirozené souhře všech částí hlasového ústrojí. Při vědomém tvoření zvláštních nebo neobvyklých způsobů hlasu je porušena právě popsaná souhra. Hlas se tvoří za poměrů nepřirozených, násilných a někdy i škodlivých. Vyložil jsem krátce základy fysiologie hlasu, které je třeba znáti k lepšímu porozumění zvláštních způsobů tvoření hlasu, z nichž pojednám o šepotu, inspiračním hlasu, břichomluvě a hlasu bez hrtanu.

Šepot vzniká tím, že exspirační proud vzduchu prochází nedokonale uzavřenou štěrbinou hlasovou. Foneticky jest šepot zostřený přídech. Šelest při šepotu vzniká třením vzduchu na okraji rtů hlasových, které se nedotýkají, nýbrž jsou k sobě jenom přiblíženy. Čím hlasitější je šepot, tím užší je štěrbina mezi rty hlasovými. Rty hlasové jsou při šepotu vždy napjaty, ale nepřibližují se k sobě nikdy tak blízko, aby mohly vznikati intermitující rytmické kmity. Proto nevzniká při šepotu zvuk, nýbrž pouze šelest. Výšku tohoto šelestu nelze samovolně měniti, mění se jenom postavení mluvidel. Vyslovujeme-li za sebou řadu samohlásek, mění se výška šepotu od hloubky do výšky, podle resonujícího prostoru dutin mluvidel, v tomto pořadí: u, o, a, e, i. Nelze proto šeptem zpívati melodii na jedné samohlásce. Při podobném pokusu má sice zpívající dojem, že melodii opravdu zpívá; ale je to sebeklam. Naslouchající neslyší tónových intervalů.

Se stanoviska fonetického je zajímavé, že kvality šeptaných hlásek se značně mění proti hlasitě vyslovovaným. Při šepotu se tvoří všechny hlásky při otevřené štěrbině hlasové, což se děje při hlasité řeči jenom při hláskách neznělých. Proto vynikají při šeptání zvláště silně hlásky ražené a třené, kdežto samohlásky znělé a nosovky se nápadně zeslabují.

[59]Inspirační hlas se objevuje u četných ssavců jako normální způsob fonace. Kůň řehtá inspiračně, hejkání osla se děje tak, že „i“ se tvoří při vdechu, kdežto „a“ při výdechu; i mňoukání kočky je inspirační. Utváření hlasových rtů u zvířat, užívajících inspiračního hlasu, je tomuto druhu hlasu zvláště přizpůsobeno.

U člověka vzniká inspirační hlas, t. j. hlas, který se tvoří při vdechu, bud bezděčně nebo úmyslně anebo za chorobných okolností. Bezděčně vzniká při škytání, vzlykání a někdy u novorozenců. Vědomě tvořený inspirační hlas zní nepříjemně, krákoravě; vzniká tak, že se vdechuje při pevně uzavřených rtech hlasových. Při déle trvajícím cviku lze vycvičiti inspirační hlas k větší výkonnosti, ano i k zpívání. Lze při něm dosáhnouti větší hloubky basových tónů a větší výšky hlavového hlasu. Tvoření hlasu při vdechu je pro lidské hlasové ústrojí nebezpečné, neboť se při něm vysušuje povrch hlasových rtů a vzniká dráždění ke kašli; při delším užívání tohoto hlasu vznikají trvalé změny na sliznici rtů hlasových. V některých řečech primitivních národů užívá se inspiračních hlásek. Podle novějšího vyšetřování jsou však hlásky ty nezávislé na vdechu a vznikají ssacím pohybem v dutině ústní.

Hlas břichomluvců nevzniká v břiše nebo v žaludku, ale v hrtanu a to za zvláštních podmínek. Při břichomluvě vzniká dojem, jako by hlas přicházel z dálky. Břichomluvec ztlumí hlas, zakrývá článkovací pohyby, čímž se však řeč stává méně srozumitelnou. Většina břichomluvců užívá k zvýšení iluse různých triků, aby byla odvrácena pozornost od mluvícího a aby nebyly pozorovány pohyby úst při mluvení.

Břichomluvy bylo užíváno od dávných časů k zvýšení tajemného dojmu při různých obřadech; sloužila často k umělému vyvolávání pověrčivosti. Za starověku byli břichomluvci považováni za nadané nadpřirozenými silami a duchem prorockým. Lze souditi, že řecká Pythia mluvila břichomluvou.

Břichomluvci byli vyšetřováni četnými fysiology hlasu. Zjistilo se, že zevní pohyby hrtanu a jeho poloha se při břichomluvě nemění. Měkké patro je značně vyzdviženo, čípek je vytažen nahoru a oblouky patrové se napínají. Hrtanovým zrcátkem je viděti, že štěrbina hlasová má přechodný tvar mezi postavením při fistulovém hlasu a postavením při tlačení a kašlání. Rty hlasové jsou napjaty a těsně k sobě přiloženy; i nepravé rty hlasové jsou k sobě přiblíženy. Příklopek hrtanový se sklání nazad a stahuje se dolů.

Průměrná poloha hlasu břichomluvy, zvláště nevycvičené, je přibližně jednu oktávu nad rejstříkem prsním. Rozsah hlasu je možno cvikem rozšířiti i na více než jednu oktávu a umělci-břichomluvci docilují podivuhodných hlasových výkonů. Artikulační pohyby jsou zredukovány na minimum, aby vznikl dojem, že břichomluvec nemluví.

Akustická analysa ukázala, že křivky samohlásek jsou ploché a že samohláskám chybí vysoké částkové tóny. Při vyšetřování dýchacích pohybů byl zjištěn paradoxní pohyb bránice, která při břichomluvě sestupuje dolů, což přispívá k zmenšené spotřebě vzduchu během fonace a umožňuje změny prsní resonance.

Hlas bez hrtanu. Při zhoubných novotvarech na hrtanu je nutno k zachránění života nemocného vyjmouti operativně celý hrtan. Nemocný se touto operací olupuje o hlasový ústroj a ztrácí navždy svůj hlas. Chirurgové snažili se proto nahraditi nemocným hlas umělým způsobem, a to konstrukcí fonační prothesy, t. zv. umělého [60]hrtanu. Po vynětí hrtanu všívá se průdušnice do kůže přední dolní strany krční. Hltan se uzavře, takže vzniká nepřetržitá komunikace mezi dutinou ústní a jícnem. Nemocný dýchá ústím průdušnice na krku a nemůže proto využíti výdechu ke tvoření hlasu. Fonační prothesa se skládá v principu z píšťalky, která je gumovou trubičkou spojena s násadcem, jenž se přikládá na ústí kanylky zavedené do průdušnice. Zvuk píšťalky nebo jiného zvučníku vede se pak zmíněnou gumovou trubičkou zevně buď do dutiny ústní nebo nosem do dutiny nosohltanové. Při výdechu rozezvučí se píšťalka a jejím zvukem stává se tiché článkování pacienta hlasitým. Zvuk hlasu tohoto umělého hrtanu není přirozený a není schopen modulace. Proto byly konstruovány různé, velmi složité přístroje, jimiž se měl umělý hrtan zdokonaliti. Všechny přístroje jsou však nápadné, nespolehlivé, řeč jimi tvořená zní monotonně, nepřirozeně a je špatně srozumitelná. Dnes se umělého hrtanu již neužívá, neboť je možno naučiti každého nemocného po vynětí hrtanu vlastní hlasité řeči.

Po chirurgickém vynětí hrtanu zbude ze tří složek nutných k tvoření řeči neporušený jedině ústroj článkovací. Ústroj fonační, t. j. hrtan, je vyňat a ústroj dýchací, jak bylo již výše popsáno, jest vyřazen. Většina pacientů se naučí po operaci mluviti, a to pouze bezhlasně. Nemocní používají k řeči vzduchu v dutině ústní a hltanové; tvoří souhlásky vyražením vzduchu z dutiny ústní, čímž vznikají explosivní a třecí šumy; samohlásek nelze takto vůbec samostatně tvořiti. Nazývám proto tento způsob řeči konsonantickou řečí. Jmenuje se též pseudošepot. Taková řeč je však v praktickém životě nemožná, neboť je těžce srozumitelná a tichá. Aby se stala hlasitou, je třeba vytvořiti náhradní způsob fonace.

Nejdokonalejší hlas po vynětí hrtanu je hlas tvořený jícnem, který se nyní systematicky u pacientů bez hrtanu vychovává. Fysiologické podmínky nutné k vytvoření hlasu po exstirpaci hrtanu jsou tyto: vzdušný vak, v kterém se může nahromaditi vzduch před fonací a z něhož se může vytlačovati během fonace; dále nová náhradní štěrbina hlasová. Obě tyto podmínky lze vytvořiti buď v hltanu nebo v jícnu. Podle toho rozlišuji hlas hltanový (faryngeální) a hlas jícnový (oesophageální). Hlas faryngeální není dobře schopen modulace, zní nepříjemně, tvrdě a krákoravě. Mnohem dokonalejší a přirozenější je tvoření hlasu jícnového.

V roce 1924 jsem popsal v Časopise lékařů českých podrobně svá experimentální a fysiologická studia o vzniku oesophageálního hlasu a řeči a popsal jsem oesophageální řeč jako náhradní metodu tvoření hlasu. Fysiologické předpoklady vzniku jícnového hlasu jsou velmi příznivé. Stěny jícnu se při vdechu rozestupují a přibližují se opět při výdechu. Jícen vykonává tedy pohyby dýchací i za normálních podmínek a může nám takto dobře nahraditi funkci plic při tvoření náhradního hlasu. Podmínky pro vytvoření náhradní štěrbiny hlasové jsou velmi příznivé. Ukázalo se, že horní ústí jícnu vykonává při energické fonaci kontrakce, které je možno viděti a dokonce i graficky znázorniti. Jícen jest tedy pro vytvoření náhradního hlasu po vynětí hrtanu přímo předurčen. Je pouze třeba využíti vhodně jeho výkonů k vytvoření náhradního hlasu. Nemocný se musí naučiti nabrati při vdechu vzduch do jícnu a pak jej zase z jícnu vytlačovati, aby se rozezvučela náhradní štěrbina hlasová. Nepříjemné vedlejší zvuky, které zprvu vznikají při vdechu vzduchu do jícnu, se později potlačují a vymizejí. Stálým cvikem se rovněž zdokonaluje zprvu krkavý zvuk hlasu ovládáním celého nového fonačního mechanismu. Hlas dostává konečně měkký [61]a příjemný zvuk. Tvoření nového hlasu je zprvu namáhavé, později však se stává lehké a nemocný si konečně ani neuvědomuje, že mluví jiným mechanismem nežli před operací.

Řeč oesophageální je úplně plynulá a dostatečně hlasitá. Melodie řeči je přirozená, rozsah hlasu je většinou polovina až celá oktáva. Cvikem dosahují někteří nemocní až dvě oktávy. Operovaní mohou bez únavy mluviti i po delší dobu a všichni se mohou věnovati svému původnímu zaměstnání.

Jsou ještě jiné druhy zvláštního způsobu tvoření hlasu, jako trilkování, jodlování, přeměny hlasu na scéně při vyjadřování různých povah a zaměstnání, napodobování zvířecích hlasů, hudebních nástrojů, zvuků přírody a pod. Tyto hlasové projevy mají však význam hlavně pro herce, umělce nebo artisty. Při výběru neobvyklých způsobů tvoření hlasu měl jsem zde na mysli jen ty, které mají zvláštní zájem pro fonetika a linguistu.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, pp. 57-61

Previous Přednášky v Pražském linguistickém kroužku

Next Bohumil Trnka: K otázce stylu (Diskuse o stylu II)