K jubileu Františka Daneše

Miroslav Komárek

[Chronicles]

(pdf)

The anniversary of František Daneš

[1]Prof. PhDr. František Daneš, doktor filologických věd, se narodil v Písku 23. července 1919, tj. letos se dožívá osmdesáti let. Náš jubilant, který je po řadu let předním členem redakce časopisu Slovo a slovesnost, patří k významným zástupcům té větve české jazykovědy, která vychází z tradice Pražského lingvistického kroužku, v minulosti reprezentovaného jmény V. Mathesia, R. Jakobsona, N. Trubeckého, B. Havránka, J. Mukařovského, B. Trnky aj. K této tradici se prof. Daneš celou svou prací vděčně hlásí, a víc než to: podstatným způsobem přispívá k jejímu dalšímu metodologickému obohacování. A zasloužil se o to, že se česká lingvistika neuzavřela do sebe a je stále schopna aktivně vstupovat do složitého vědeckého dialogu, mnohdy rozporného, s lingvistikou světovou. To samozřejmě znamenalo překročit historicky determinované hranice klasické koncepce jazykové struktury a hledat nové podněty, otvírající cestu od jazyka ke komunikaci, od formy k významu, od fonologie a gramatiky k textu.

Lingvistická dráha F. Daneše je vymezena hlavně třemi milníky, jimiž jsou jeho knižní monografie z let 1957, 1981, 1985. Otázky, které se v nich řeší, mají v Danešově práci postavení dominantní: je to jednak výstavba výpovědi jako minimálního komunikativního útvaru a její zapojení do textu, jednak stavba věty jako gramatického základu výpovědi. Důsledné rozlišování těchto dvou aspektů syntaxe (inspiraci našel Daneš u nás zvláště u V. Mathesia) je charakteristické již pro knižní monografii Intonace a věta ve spisovné češtině (1957): intonace totiž patří k výpovědi a těsně souvisí s její významovou (kontextovou) výstavbou, s její stavbou sémantickou a syntaktickou. Polaritu věta – výpověď Daneš pak rozvíjí velmi explicitně v souboru studií Věta a text (1985), kde termín „věta“ již znamená specifickou jednotku jazykového (gramatického) systému. Pojetí stavby věty je vyloženo v kolektivní práci Větné vzorce v češtině (1981). Trojice těchto Danešových knih tvoří logicky spjatý celek, dokumentující kontinuitu a originalitu podstatné části jeho vědecké práce.

Monografie Intonace a věta ve spisovné češtině je důležitý příspěvek k fonologickému popisu a výkladu intonačního systému češtiny. Daneš tam ukázal těsné sepětí intonačních, tj. melodicko-přízvukových, útvarů s výpovědí, zejména s jejím aktuálním členěním. Soustředění na výpovědní, významové funkce umožňuje Danešovi rozlišit jejich varianty a stanovit rozdíly v jejich využití (varianty bezpříznakové – příznakové) a mnohdy jejich vzájemnou konkurenci. Tím obohatil Daneš nejen intonologii češtiny, nýbrž poskytl i metodologický základ pro zkoumání intonací v jiných jazycích (tak to také hodnotí zahraniční recenze). Danešovy výsledky rovněž prokazují – přestože vznikaly v nepříznivém politickém klimatu padesátých let – inspirativní sílu naší strukturalistické tradice a její kontinuitu.

V druhé knize zmíněné trojice – v kolektivní monografii Větné vzorce v češtině – je značně komplexně vyložena podstata větného vzorce. Tato koncepce krystalizovala u Daneše od 60. let a postupně nabývala konečné podoby v řadě studií a referátů. Její aplikace (zvl. v 3. sv. akademické Mluvnice češtiny, 1987) znamená přelom v české syntaktické tradici: Daneš totiž opouští běžné pojetí věty jako uspořádané množiny větných členů a centrálním bodem větné stavby činí verbum finitum, které na sebe váže obligatorní nebo potenciální větné členy, vytvářejíc s nimi jakési jádro věty (základovou větnou strukturu), jež může být dále rozvíjeno a rozšiřováno. Forma tohoto jádra se znázorňuje gramatickým větným vzorcem, jeho obsahová složka pak větným vzorcem sémantickým, označujícím role, které propoziční predikát „přiděluje“ participantům v pozicích gramatického větného vzorce. Danešův komplexní větný vzorec, který je sumou VV gramatického a sémantického, je záznam složitého jazykového znaku, ve kterém se nutně uplat[157]ňuje princip asymetrického dualismu obsahu a formy. – Musíme si uvědomit, že v klasické Pražské škole stály v popředí fonologie a morfologie, nikoli syntax. Daneš v novém dobovém lingvistickém kontextu vytvořil syntaktickou koncepci, která se sice o syntaktické pojetí Pražské školy neopírá (to bylo závislostní, syntagmatické), ale přesto s „pražským“ názorem na jazyk a jeho znakovou povahu neztrácí souvislost a je s ním kompatibilní.

Kniha Věta a text (1985) obsahuje většinou studie založené na Danešových pracích publikovaných již dříve. Problematika je zde bohatá a také různorodá, její logická souvislost a soudržnost je však zcela evidentní: věta a text představují dva krajní póly, mezi kterými se autor pohybuje. Nejde mu samozřejmě o systematický výklad celého takto vymezeného komplexu problémů, nýbrž spíše o výběr podstatných témat, převážně syntaktických, sémantických, ale i morfologických (např. slovesný vid, diateze), u nichž pokládá za nutné začlenit je do logické struktury své syntaktické koncepce nebo i konfrontovat své pojetí s pojetím tradičním. Danešovi se zde podařilo nově osvětlit vztahy mezi koordinací a subordinací, vysvětlit přechody mezi nimi, podstatu složitého souvětí; průkopnické je také pojetí tzv. funkčních slov ve větě. Při výkladu textové koheze zařazuje Daneš do širších souvislostí své starší pojetí tematických posloupností, které působilo velmi podnětně už při své první publikaci (1968). Zkoumá také anaforické vztahy k textu, jimž pak věnoval soustavnou pozornost ve svých pracích pozdějších. I přes to, že v knize jde jen o vybrané textové otázky, tvoří tento textologický oddíl knihy logicky a metodologicky jednotný celek, který je přínosem pro moderní teorii textu.

Při soustředění na tři výše vymezené centrální okruhy Danešovy práce nesmíme zapomenout, že Daneš je bohemista širokého záběru, jehož zájem pokrývá prakticky celou synchronní jazykovědnou bohemistiku: vedle zmíněných oborů také ortoepii, tvoření slov, morfologii, lexikologii, stylistiku a hlavně teorii spisovného jazyka v jeho zařazení do celku jazyka národního. I zde kráčí Daneš (spolu s jinými našimi bohemisty) ve stopách svých učitelů, zejména B. Havránka, a to především dynamickým, dialektickým pojetím jazyka a jeho stratifikace. Havránkovo dnes již klasické pojetí vývoje spisovné češtiny prohlubuje Daneš důslednou aplikací moderních sociolingvistických hledisek a prognosticky se zaměřuje do budoucnosti. K dědictví Pražského lingvistického kroužku ukazuje také to, že Daneš soustavně spojuje svůj pohled na současnou češtinu s otázkami kultury jazyka. Jeho stanovisko je přitom realistické, nedogmatické, důležitá je pro něho kontinuita spisovného jazyka (standardu). Chápe změny, ke kterým v jazyce dochází pod tlakem prudkých pohybů společenských i evropských a globálních procesů naší doby, a není ani konzervativec, ani purista. V popředí je u něho především fungování jazyka jako pružného, ale stabilního (řečeno s V. Mathesiem) komunikačního nástroje, adekvátního jeho úkolům.

Důležité je to, že Daneš není jen teoretikem spisovného jazyka. I do programu Ústavu pro jazyk český, tj. do badatelské praxe, uváděl své progresivní názory, nejprve jako vedoucí vědecký pracovník a později jako ředitel Ústavu. Veřejnost seznamoval s nimi v četných popularizačních článcích a rozhlasových relacích, jež pak vycházely v knižních souborech, těšících se velké pozornosti. K nim patří z poslední doby i kolektivní sborník Čeština, jak ji znáte i neznáte (1996) a důležitá kolektivní publikace Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997), která vznikla pod vedením prof. Daneše a byla vydána s podporou Grantové agentury ČR.

Prof. Daneš je bohemista, který však obecně lingvistickým dosahem svých prací překročil hranice bohemistiky a zřetelně se zapsal do povědomí lingvistiky světové (řada jeho studií vyšla v cizích jazycích a v zahraničí).

Svých osmdesátin se prof. Daneš dožívá svěží a v tvůrčí pohodě. Přejeme jemu i sobě, aby tomu tak bylo i v příštích letech.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, Olomouc

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 156-157

Previous Petr Sgall: Uwe Junghanns – Gerhild Zybatow (Hrsg.): Formale Slavistik

Next Jan Kořenský: Životní jubileum slavisty Josefa Anderše