Komunikace versus systém?

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

Communication versus language system?

1. Protiklad v názvu této stati do značné míry koresponduje se saussurovskou opozicí langue – parole: pojem systému je spjat především s oblastí jazyka, tj. langue, kdežto pojem komunikace s oblastí parole. Tato formulace není sice zcela přesná, neboť o systému můžeme mluvit také u všeobecných komunikačních pravidel, u typických a konvencionalizovaných struktur takových konkrétních komunikátů, jako jsou slovesná díla, právní texty, např. smlouvy, zákony apod., avšak jistě je možno se shodnout na tom, že saussurovská langue je systém par excellence, samozřejmě s koexistencí, synchronií svých částí, se svým centrem a periferií.

Moderní jazykověda saussurovskou opozici langue – parole buď nepřijala, nebo se jí postupně zříká. Zpochybňují se hranice v této opozici a také užitečnost tohoto rozlišování pro zkoumání lidské řeči a řečové činnosti. Je jistě třeba uznat, že hranice mezi langue a parole jsou neostré, vágní a arbitrární – i de Saussure si klade např. otázku, zda věta patří do langue, nebo do parole (je přesvědčen o její parolové povaze), avšak neostrost hranic je v jazyce spíše všeobecným pravidlem než výjimkou. A je třeba přihlédnout také k tomu, že de Saussure má ve své teorii i pojem/termín langage, který oba protikladné póly langue – parole smiřuje, sjednocuje, tj. protiklad mezi nimi neutralizuje.

Užitečnost a potřebnost dichotomie langue – parole je negována celou praxí lingvistiky americké, která se dlouho vyvíjela mimo vliv koncepce de Saussurovy. Projevuje se to jak v deskriptivismu, tak i později v různých generativních a transformačních koncepcích, jež pak měly vliv na lingvistiku evropskou. Za jakousi obdobu dichotomie langue – parole se obvykle pokládá rozlišování mezi kompetencí a performancí, ale toto rozlišování má přece jen jinou konotaci. Znamená totiž různý vztah subjektu řeči k jazyku: subjekt, tj. uživatel jazyka, musí být kompetentní, a pak je schopen „předvádět“ (perform) své jazykové umění.

 

2. U nás se saussurovská dichotomie langue – parole stala jedním z pilířů strukturalistické teorie Pražského lingvistického kroužku a celkem si zachovává reputaci dodnes. Můžeme však přece jen také u nás vidět oslabování její pozice, což se uvádí do souvislosti se širším procesem označovaným jako „komunikativní obrat v lingvistice“. Tento proces se spojuje se jmény filozofů a lingvistů Wittgensteina, Heideggera, Searla, Austina, Habermase, Derridy aj., kteří nejenže soustřeďují svou pozornost na komunikaci (parole) a na text, ale také zdůrazňují, že v neustálých proměnách kontextu, v jazykových komunikačních hrách, se jazykové hodnoty, významy, relativizují, což znemožňuje stabilní identifikaci jazykového prvku v jazykovém systému.

Tento celosvětový posun v pohledu na jazyk má samozřejmě odezvu také v české jazykovědě. Zcela programově ustupuje od saussurovské dichotomie langue – parole např. J. Kořenský, který se zároveň distancuje také od chápání langue jako instru[188]mentu, nástroje komunikace. V jeho podnětné koncepci komunikativně pojaté gramatiky (viz např. Kořenský, 1987, s. 177n.) je langue začleněna do struktury řeči jako její předpokladová báze, což by mělo znamenat, že se dichotomie langue – parole ruší. Není to však myslím nesporné – saussurovská opozice langue – parole se tím jen přesunula do jiné roviny (viz o tom níže).

 

3. Je otázka, jak tzv. komunikativní obrat v lingvistice a jeho smysl interpretovat. Je dobře známo, že tradiční strukturální jazykověda (nejen pražská) soustřeďovala svou pozornost na langue a na strukturní vlastnosti jejího systému, zatímco parole pro ni dlouho zůstávala stranou. Lingvisté, kteří za komunikativním obratem stojí, by však sotva souhlasili s tím, aby se tento nový směr v lingvistice chápal jenom jako zintenzivnění badatelského zájmu o tu část jazykové skutečnosti, která byla do té doby zanedbávanou popelkou. Rozhodně by bylo nepochopením ztotožňovat komunikativní obrat v lingvistice např. s úsilím V. Skaličky o konstituování parolové lingvistiky (linguistique de la parole). Motivace změněného pohledu na jazyk při komunikativním obratu je v tom, že komunikace, komunikativní akt je jediná reálná, tj. konkrétní forma, ve které jazyk žije, projevuje se, je přístupný našemu vnímání, a tedy je pro nás ve své konkrétnosti poznatelný. A tato konkrétní, vnímatelná forma je z hlediska významu (a nakonec i formy) opravdu nestálá, variabilní a její mnohoznačnost nemá kořeny v langue: rozhoduje o ní stále se měnící kontext a konsituace, které stavějí slova do rozdílných sémantických souvislostí, a tím je proměňují. V tomto pohledu, který je zcela pochopitelný v dnešní postmoderní době a není nakonec cizí ani strukturalismu, jako by ožívala myšlenka antického dialektika, že dvakrát nevstoupíme do téže řeky.

Bylo už víckrát konstatováno, že „magnus parens“ dnešního komunikativního (či postmoderního) přístupu k jazyku je německý filozof F. Nietzsche, který protihegelovsky negoval systém a z Hegelovy dialektiky vyškrtl neutralizaci (Aufhebung), sbližující oba póly dialektických protikladů (viz Zima, 1998, s. 54). Antisystémový postoj v dnešní lingvistice má tedy především kořeny filozofické, noetické a není to jen projev odklonu od de Saussura. A stejný inspirační zdroj má také ostře antiracionalistický postoj poststrukturalistů, pro které je racionalismus těsně svázán právě s pojmem systému. Např. ve své koncepci dějin řecké filozofie je Nietzsche bojovně protisokratovský, vytýkaje Sokratovi, hledači pravdy a čistých pojmů, škodlivou racionalizaci instinktů a stvoření postavy učence, která je zosobněním této degenerace člověka (viz Gast, 1930, s. 389). Nietzschovo pojetí pravdy jako „pohyblivého vojska metafor, metonymií, antropomorfismů“ (viz Zima, o.c., s. 58) je však nejen antiracionalistické, nýbrž i agnostické, dovádějíc tezi o nestálosti, proměnlivosti významu v řeči (tezi, s níž v principu nelze nesouhlasit) ad extremum.

 

4. Období od druhé světové války je – nejenom v lingvistice – poznamenáno vznikem a rozvojem teorie informace. Pod jejím vlivem se začíná saussurovský termín langue nahrazovat termínem kód, který zcela nepokrytě vypovídá o situaci a prostředí, v nichž teorie informace vznikla. Tohoto termínu se chopil i R. Jakobson (viz např. Jakobson, 1961), u něhož se ústup ze saussurovských pozic projevuje po [189]odchodu do USA i jinak, např. opuštěním bilaterální saussurovské koncepce jazykového znaku a nejednou i zjevným ironizováním de Saussurových názorů.

Podle mého názoru je možno pojem/termín kód vítat (najdeme jej – ve spojení s termínem langue – také u de Saussura) a nelze v něm vidět jen účelovou náhražku termínu langue, zdůrazňující podstatnou souvislost lingvistiky s novým, progresivním interdisciplinárním oborem – s teorií informace. Výhoda pojmu/termínu kód je v tom, že se jím odstraňují některé nežádoucí konotace a zjednodušují některé problémy langue-parolové koncepce, srov. např. už zmíněnou vágnost hranic mezi póly tohoto protikladu (hranice kódu lze totiž vymezit ostřeji). Samozřejmě nezbytným protějškem kódu pak bude pojem/termín komunikace. (Tak to chápal i Jakobson.) Oba tyto termíny musí být ovšem pro potřeby lingvistiky rozšířeny specifikujícími atributy „jazykový“, „řečový“ nebo „verbální“, tedy: jazykový/řečový kód, jazyková/řečová/verbální komunikace.

 

5. Vraťme se však ke zmíněné reinterpretaci dichotomie langue – parole v pracích Kořenského. Zařazením langue (kódu) do struktury řeči (tj. řečové komunikace) se totiž nic neřeší a saussurovská dichotomie zůstává – třebaže v jiné rovině. Vzniká tím zase dvojčlenný konstrukt, jehož členy jsou navíc zřetelně heterogenní: řeč, řečová komunikace, je proces, kdežto langue, jazykový kód, proces není. Kód se samozřejmě zapojuje do komunikativního procesu a má v něm podstatnou funkci, ale to nic nemění na jeho neprocesuálním charakteru. V tom se shoduje s jinými, nejazykovými složkami předpokladové báze, které rovněž procesuální charakter nemají – je to např. schopnost mluvit, slyšet, vidět, ovládat cizí jazyky apod.

Lze namítnout, že heterogenní v podobném smyslu je také de Saussurův konstrukt langage, který jsem připomněl výše, ale tento případ je přece jen jiný. Jak jsem se už zmínil, je v pojmu langage neutralizován (v hegelovském smyslu) protiklad mezi langue a parole, k čemuž však u Kořenského po připojení langue k jazykové komunikaci nedochází (komunikace, komunikační proces zůstává v tomto spojení v nadřazeném postavení, nevzniká syntetizující pojem).

Důležité je dále to, že jazykový kód je na rozdíl od jiných složek předpokladové báze systém, a to systém koexistujících znakových jednotek různého řádu a funkce (sdružených v subsystémy různého stupně otevřenosti) i systém pravidel jednoznačného přiřazování významů ke znakům a pravidel jejich vzájemné kombinace. Tento systém je tedy – jak vyplývá z koexistence jeho složek – nutně synchronní (tak soudí i de Saussure). Synchronnost jazykového systému jistě souvisí s tím, že patří k systémům, jež primárně existují v lidském vědomí, a nikoli v realitě. (O protikladu mezi systémem a procesem podrobně pojednává Hjelmslev, 1972, s. 13n.)

 

6. Je samozřejmě třeba definovat vztah mezi kódem a komunikačním procesem přesněji. Zastávám názor nikoli nový, který se dnes pražskému strukturalismu často vytýká: nevidím jinou možnost než chápat jazykový kód jako nástroj, instrument komunikace. (Nástrojem vyššího řádu je samozřejmě i komunikát, který komunikačním procesem vzniká.)

[190]Pojem nástroje ovšem zahrnuje entity velmi různorodé. Je jistě rozdíl mezi nožem, jímž krájíme chléb, a jazykovým kódem, který umožňuje verbální komunikační proces. Jazykový kód jakožto znakový systém je nástrojem procesu, který má rovněž znakový charakter; mezi nástrojem a procesem je zde tedy vnitřní souvislost (shoda). Např. mezi nožem a procesem, kterému nůž slouží, taková vnitřní souvislost (shoda) není; platí zde jen požadavek vhodnosti, přiměřenosti nástroje a jeho tvaru potřebám procesu: např. nůž musí být ostrý, špičatý, dostatečně dlouhý atd. Mezi jazykovým kódem a jinými, nejazykovými nástroji je však přes tento podstatný rozdíl důležitá shoda, a to v tom, že se v procesech, kterým slouží, nástroje přizpůsobují potřebám procesu, tj. zlepšují svůj materiál (srov. historickou náhradu kosti nebo kamene jako materiálu k výrobě nože), optimalizují svůj tvar, svou konstrukci.

 

7. Podstatné vlastnosti (shodné i rozdílné), které se projevují ve vztahu mezi kódem a komunikací, jsou zachyceny v následující tabulce:

 

	kód	komunikace
dynamičnost	+	+
procesuálnost	–	+
synchronní systémovost	+	–
konkrétnost	–	+

 

Jak kód, tak komunikace jsou v této tabulce shodně charakterizovány dynamičností (není to tedy v jejich vztahu rys distinktivní), jež má ovšem u obou postavení různé. Jazykový kód jakožto neprocesuální pól tohoto vztahu má dynamičnost zakotvenu – jako každý jev skutečnosti – v rozpornosti vztahů uvnitř své struktury. U komunikace je obdobná vnitřní strukturní dynamičnost kombinována (a tím i zmnožena) s distinktivním rysem procesuálnosti, implikujícím odkaz k relacím časoprostorovým. Kromě synchronní systémovosti, která charakterizuje kód, je do tabulky zařazen velmi důležitý distinktivní rys konkrétnosti, jímž se vyznačuje komunikace, komunikační akt. Neexistence tohoto distinktivního rysu u kódu (kód je svou podstatou nekonkrétní) má své důsledky noetické a metodologické.

 

8. Strukturní systém jazyka, jazykového kódu, nemůžeme poznávat, zkoumat přímo, bezprostředně (tím se liší kód přirozeného jazyka od kódů uměle konstruovaných, jako jsou např. kódy dopravních signálů, šifrovací kódy apod.). Lingvista má jazyk k dispozici jen v množství jazykových komunikátů, realizovaných v různých komunikačních situacích a podmínkách, a teprve z nich vyvozuje svou představu o jazykovém kódu, o jeho systému, uspořádání. Moderní jazykověda při tom vychází z oprávněného předpokladu, že jazyk je nesumativní celek, struktura, jejíž části jsou navzájem propojeny a v níž každá část znamená celek a naopak celek znamená každou ze svých částí. A jazyk jakožto struktura vstupuje pak do vztahů ke strukturám nadřazeným, zejména ke struktuře sociální, a stává se jejich komponentem. Úkolem lingvistiky je rekonstruovat tuto jazykovou strukturu v jejích mnohosměrných vztazích, tzn. rozpoznat ty podstatné rysy jazyka, jež jsou skryty v sumě komunikátů, které má lingvista k dispozici. Jinak řečeno: presumpce strukturní povahy jazyka vede k tomu, že pátráme po charakteru a principech jeho strukturní organizace.

[191]Může se proto zdát na první pohled samozřejmým, že výsledkem pátrání by měla být sama rekonstruovaná struktura jazyka (kódu), jeho systém, ale to by byla nepřesná simplifikace. Poněvadž komunikační materiál, se kterým pracujeme, je vždy omezený, a nadto i proměnlivý, a strukturní vztahy v jazyce jsou velmi složité a mnohostranné, můžeme dojít jen k přibližnému, aproximativnímu poznání jazykové struktury. Spíše než struktura jazyka (kódu) je proto výsledkem našeho analytického snažení jakási umělá, racionální konstrukce, která se struktuře jazyka pouze podobá. Označil jsem ji už dříve (1994) – s odvoláním na Husserlovo rozlišení mezi skutečností a kvaziskutečností – jako kvazistrukturu (kvazisystém). Tato kvazistruktura není přesný odlitek jazyka nebo jeho částí v jejich kompletnosti, nýbrž jen model, který je předpokládané struktuře jazyka více nebo méně adekvátní. Relace, které jsou v kvazistruktuře mezi jejími prvky, jen imitují relace v jazyce a umožňují jejich interpretaci, samozřejmě také podmíněnou, relativní. Kvazistruktura ve svých navzájem provázaných prvcích musí být schopna imitovat také fungování jazyka, tj. jeho fungování v komunikaci, což pak může sloužit jako prostředek ověřování, hodnocení, verifikace této kvazistruktury jako výsledku lingvistického poznávacího procesu a míry její adekvátnosti.

I vztahy uvnitř jazykové kvazistruktury musíme chápat jako modelové, tj. např. jako modely fonologického systému, morfologických kategorií, slovnědruhového systému atd.

Je zřejmé, že se v těchto formulacích vystavuji nebezpečí, že budu obviněn z racionálnosti. Každé vědecké poznávání, které usiluje o pochopení tak složité skutečnosti, jako je jazyk, je však nutně racionální, jsouc odkázáno na umělou konstrukci modelů skutečnosti. Jazyk je bezpochyby v komunikačním procesu proměnlivý, až amébovitý, ale to musí vést lingvistu nikoli k rezignaci, nýbrž naopak: ke hledání invariantnosti v proudu textové variantnosti, tj. ke hledání systému v jazyce.

 

9. Teoreticky platí, že k uspokojivé jazykové komunikaci dvou nebo více subjektů je třeba, aby v jejich povědomí byl uložen týž jazykový kód. To je ovšem předpoklad ideální, realita je mnohem složitější. Především se musí počítat s rozdíly mezi subjekty, které používají téhož kódu, jak co do rozsahu, tak co do kvality jejich aktivní znalosti kódu, tj. s rozdíly v kompetenci subjektu. Tento subjektivní faktor může vést i k diferencím, které postihují systém jazykového kódu. Klademe si tedy právem otázku, jak rozsáhlý musí být průnik individuálních variant kódu (tj. oblast jejich identity), aby komunikace byla možná, anebo – viděno z opačného směru – jak daleko mohou jít subjektivní modifikace nebo dokonce deformace kódu, aby nebyla podstatně znehodnocena komunikativní hodnota projevu.

Společnost však není útvar homogenní, což má za následek, že ve společenství hlásícím se k témuž jazyku existují alternativní jazykové kódy, které si v komunikaci navzájem konkurují a mísí se spolu. Z toho pak plyne nesourodost komunikačního procesu a jeho výsledku. – Mluví to snad proti naší tezi, že lingvista rekonstruuje z konkrétních jazykových projevů jazykový kód, tj. jeho kvazistrukturu, kvazisystém? Jistě nikoli. Lingvista má jenom ztížen svůj úkol tím, že musí rozlišit různo[192]rodé prvky diskursu, identifikovat je s různými konkrétními kódy a vysvětlit mechanismus a podmínky jejich konkurence. Mluvíme dnes o komunikativním obratu v lingvistice, a to, o čem jsem se nyní zmiňoval, je jeden z úkolů, které z tohoto obratu vyplývají: kód, tj. saussurovská langue, systém, se komunikativním obratem nelikviduje, nýbrž jeho rekonstrukce se stává – nikoli paradoxně – jedním z cílů komunikativního zkoumání.

 

10. V základní formě komunikace – v dialogu – si subjekty komunikace vyměňují role mluvčího a posluchače, přičemž se mění jejich vztah ke kódu. Důležité je však to, že kód zůstává (i při diferencích v jazykovém povědomí obou subjektů, jež nutně působí jako šumy) konstantní osou, kolem které cirkuluje proud komunikačního procesu. Systém kódu při tom působí v komunikaci jako stabilizační faktor, kdežto proměnlivý, fluktuující komunikační proces je zdrojem sémantické nestability a variability, a také – z evolučního hlediska – zdrojem změn a inovací v kódu, v jeho systému.

Současná lingvistika nejednou vystoupila s požadavkem zvláštní gramatiky pro mluvčího (emitenta) a pro posluchače (adresáta), tj. s požadavkem zvlášť formulovat pravidla, jak produkovat řeč, a pravidla, jak řeči rozumět. Tím byl nastolen bezesporu důležitý problém psycholingvistický, lingvotaktický nebo lingvodidaktický, který však podle mého mínění pojem kódu neznehodnocuje, nerelativizuje: mluvčí vybírá z kódu – vycházeje z propozice – pro svou výpověď vhodná pojmenování, usouvztažňovací nebo aktualizační prostředky, konstrukce, kdežto posluchač přiřazuje prvky konkrétní výpovědi k témuž kódu, který je uložen i v jeho povědomí, a na základě toho rekonstruuje výchozí propozici. Vztah mezi produkční a interpretační, dekódovací částí výpovědi je zrcadlově symetrický:

 

		M				P
propozice	→	kód	→	výpověď / výpověď	→	kód	→	propozice

 

Konkrétní komunikační situace je ovšem složitější, zejména na straně adresáta. Ten samozřejmě potřebuje k porozumění mít ve své paměti výpověď jako celek (např. ve výpovědi O těchto choulostivých otázkách s tebou diskutovat nemohu a ani nechci je smysl dán až dvěma rematickými modálními slovesy v závěrečné části výpovědi). Tento celek se posluchači předkládá sice postupně a jeho dekódování je vcelku paralelní s postupem kódování (nebrání-li tomu šumy), mezi mluvčím a posluchačem je však rozdíl v tom, že mluvčí už předem ví, jaký bude celkový smysl výpovědi (v našem příkladu tedy ví, že děj „diskutovat“ se z jeho vůle neuskuteční), kdežto pro posluchače trvá až do samého konce výpovědi neurčitost. A kromě toho posluchač neví, zda mluvčí nehodlá své rezolutní stanovisko zmírnit v pokračování výpovědi (např.: … jestliže mi nevyjdeš vstříc).

Symetrie v mém schématu je tedy jen symetrií dvojstranného vztahu výpovědi ke kódu, ale není to symetrie časového průběhu (proces kódovací se s procesem dekódovacím překrývají) ani symetrie stejné výhodnosti nebo nevýhodnosti komunikativní pozice pro mluvčího i pro posluchače. (O problémech „gramatiky pro posluchače“ pojednal podnětně už Ch. F. Hockett, 1961.)

 

[193]Bude asi užitečné – také abych předem čelil možným nedorozuměním – zakončit toto pojednání stručným shrnutím:

Nebylo mým cílem popírat význam a užitečnost procesu, který se označuje jako komunikativní obrat v lingvistice. Je to nesporně nezbytná a důležitá reakce na monopolizaci systému v dosavadním lingvistickém bádání. Tím spíše, že jazyková komunikace je jediná konkrétní, procesuální forma řečové skutečnosti, kdežto abstraktní, ideální jazykový systém, kód, je poznatelný jen skrze ni. Strukturu jazykového kódu jakožto ideální entity, která není bezprostředně přístupná našemu poznání, je možno pouze rekonstruovat jako funkční model z konkrétních komunikátů a systém (kvazisystém), ke kterému tím dospějeme, nelze ztotožňovat se skutečným abstraktním systémem jazykového kódu. Rekontrukce kvazisystému kódu je přesto nezbytná k pochopení funkce kódu jako nástroje komunikace.

Status kódu a komunikace je rozdílný: nekonkrétní (abstraktní) znakový systém neprocesuální – konkrétní znakový útvar procesuální; oba však spojuje rys dynamičnosti. Lingvistika komunikativně zaměřená má za úkol soustavné a prohloubené zkoumání komunikace se širokou škálou souvislostí dosud ne zcela probádaných, ale nejednou i netušených, avšak nemůže se zříci ani zkoumání systému jazyka (kódu), který stále ještě není vyčerpanou studnicí. Jinak řečeno, komunikativně zaměřená lingvistika se musí vyvarovat nejen monopolizace kódu, jak tomu bylo v minulosti, ale i monopolizace komunikace, jak by k tomu mohl vést současný trend.

V jazykovědné literatuře se často cituje slavné de Saussurovo srovnání jazyka s šachovou hrou. Musíme si však uvědomit, že toto srovnání se u svého autora vztahuje k langue (kódu) jako systému možností, a nikoli k parole. V dnešní jazykovědě je třeba tuto de Saussurovu elegantní myšlenku dotvořit a vztáhnout ji také ke komunikaci, neboť právě ta je hrou – v neméně slavném pojetí Wittgensteinově.

 

LITERATURA

 

GAST, P.: Einführung in den Gedankenkreis von „Also sprach Zarathustra“. Edice díla v nakl. Kroner, Leipzig 1930.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972 (dán. orig. Kodaň 1966).

HOCKETT, Ch. F.: Grammar for the hearer. In: Proceedings of Symposia in Applied Mathematics, XII, 1961.

JAKOBSON, R.: Linguistics and communication theory. In: Proceedings of Symposia in Applied Mathematics, XVI, 1961.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. SaS, 49, 1988, s. 155n.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177n.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232n.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Nakl. Payot, Paris 1969.

ZIMA, P. V.: Literární estetika. Olomouc 1995.

 

[194]R É S U M É

Kommunikation versus System?

In meinem Aufsatz beabsichtige ich nicht, die Bedeutung und Nützlichkeit der Kommunikationswendung in der Linguistik zu verneinen. Unzweifelhaft ist es eine wichtige Reaktion auf die Monopolisierung des Systems in der bisherigen ligvistischen Forschung. Um so eher, weil die Sprachkommunikation die einzige konkrete Form der Sprache ist, woraus ein Linguist ihr System hypothetisch rekonstruieren kann. Diese Rekonstruktion dient dann als Modell (Quasistruktur, Quasisystem) der Sprache und dart nicht mit dem abstrakten System des Sprachkodes identifiziert werden. Sie ist jedoch unentbehrlich, denn sie ermöglicht, die Funktion des Kodes als Instrument zu begreifen.

Die Status des Kodes und der Kommunikation sind verschieden: abstraktes nichtprozessuelles Zeichensystem – konkretes prozessuelles Zeichengebilde; den beiden ist jedoch das Merkmal „dynamisch“ gemeinsam. Die Aufgabe einer kommunikativ orientierten Linguistik ist, systematisch und vertieft die Kommunikation zu erforschen, mit der breiten Skala von Zusammenhängen, die noch nicht bekannt sind und manchmal noch nicht geahnt werden. Dabei kann sie jedoch auf die Erforschung des Sprachsystems (Kodes) nicht verzichten. Anders gesagt, eine kommunikativ orientierte Linguistik muss nicht nur einer Monopolisierung des Kodes (wie es in der Vergangenheit war), sondern auch einer Monopolisierung der Kommunikation vorbeugen, wozu manchmal der heutige Trend führen könnte.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, Olomouc

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 3, pp. 187-194

Previous Miroslav Červenka: Vrchlického překlady Maeterlincka a počátky symbolismu

Next Ivana Marková, Olga Müllerová, Jana Hoffmannová: Od teorie dialogu k institucionální komunikaci