Jarmila Bachmannová: Podkrkonošský slovník

Jan Balhar

[Book reviews]

(pdf)

Jarmila Bachmannová: Podkrkonošský slovník

Jarmila Bachmannová: Podkrkonošský slovník. Academia, Praha 1998. 265 s.

 

Nikdo nepochybuje o tom, že naše tradiční nářečí, zejména nářečí v Čechách, procházejí nivelizačním procesem, že jsou v destrukci, že pozvolna zanikají. To však neznamená, že by ještě dnes nemohla být předmětem výzkumu, že bychom v současné době nemohli bez větších problémů zachycovat jejich slovní zásobu. Ovšem za předpokladů, že si badatel zvolí vhodnou nářeční oblast, že si dovede vybrat správné informátory a konečně že explorátor je pokud možno autochtonem, že místní nářečí sám aspoň pasivně ovládá. Dobře to dokládá Podkrkonošský slovník J. Bachmannové.

Nelze říci, že bychom nářečními slovníky zrovna oplývali. První a poslední větší slovník J. F. Hrušky (Dialektický slovník chodský) vyšel v r. 1907. Jinak máme z Čech menší slovníčky tvořící jakousi přílohu k nářečním monografiím. Bohatší slovníkový materiál z vlastních českých nářečí zůstal v rukopisech. Jmenujme tu aspoň Kubínovy sběry z Ještědska a z Podkrkonoší a zejména Roudného Slovník nářečí z Jičínska. Na Moravě a ve Slezsku je po této stránce situace daleko lepší. Kromě nesmírně cenného Bartošova Dialektického slovníku moravského (Praha 1906) máme ještě slovník nářečí přechodného česko-polského pásu (Východolašská nářečí II, Brno 1949) Ad. Kellnera, Slovník středoopavského nářečí A. Lamprechta (Ostrava 1963) a Slovník nářečí slavkovsko-bučovického Al. Gregora (Praha – Brno 1959). K tisku připravená Slovní zásoba jihovýchodního okraje západolašské oblasti Zd. Sochové zůstala bohužel nevydána.

Slovník J. Bachmannové byl sepsán už před patnácti lety a obhájen jako kandidátská disertace, vloni po menším přepracování a doplnění, ale bez úvodního sémaziologického zpracování dat práce vyšla v nakladatelství Academia.

Knížka přináší lexikální zásobu z několika obcí na Železnobrodsku, tj. z nejsevernějšího výběžku českého osídlení, tedy z archaického okrajového nářečí severovýchodočeské podskupiny, v níž se dosud uchovávají některé svérázné nářeční jevy jako např. výslovnost polosamohláskového u za souhlásku v v jistých pozicích (kreu̯, kau̯ka), zbytky bilabiálního w (kráwa), výslovnost slabikotvorných hlásek l, r s průvodním vokálem (terhať, pelnej), geminovaná výslovnost nn (kamennej), změna skupin dn, dň v nn, ňň (jennou, zaňňí), změna skupin bn, bň v mn, mň (rimňik), změna skupiny dl v ll (hnelle, kallec), zánik souhlásky v ve spojeních s předcházející souhláskou (např. kjet, dje), dloužení s event. následnou změnou kvality samohlásky (rúsa, kúsa, kúře), postupná asimilace h v ch na švu slov (přet cholkou) až k osamostatnění asimilovaných podob (má chrački, za Chitlera). Z tvaroslovných jevů charakterizuje zkoumaný dialekt zejména výskyt koncovky -ej v instr. pl. měkkých feminin (s cholej, silnicej), instr. sg. mask. typu starosta na -em (s Jendem), vyjadřování životnosti v nom. pl. adj. a zájmen (ťi naši mlaďí proti obecněčeskému ti naše mladí), zakončení inf. na -ť (choďiť), analog. tvary s nepřehlasovaným -a- v příčestí minulém a v infinitivu (křičal, křičať), tvary sponového slovesa su, seš, ale dokonce i v 1. a 2. os. pl. seme, sete.

Příznačná je vysoká produktivita přípony -iště (kozišťe, hošišťe) a užívání přísudku v středním rodu, vztahuje-li se k nedospělým dívkám (přišlo Aňička).

[323]Podkrkonošský slovník J. Bachmannové přináší relativně úplnou slovní zásobu z území jazykově velmi archaického. Tvoří tak jakýsi protipól k nářečnímu slovníku z Chodska a dokonale doplňuje popis českých nářečí v lexikálním plánu. Přitom postihuje i vývojovou dynamiku, zachycuje nivelizační procesy v současném dialektu, určuje prvky zastaralé a odlišuje je od prvků nových, namnoze přejatých ze spisovného jazyka. Slovník přesvědčivě dokládá, jak se někdejší odborné názvosloví německého původu nahradilo výrazivem českým, např. starší verštat, ponk existují vedle novějšího výrazu hoblice, dále knecht – stahovák, šmirglák – smirkovej papír, portviš – smetáček, fornírovať – dihovať, binder – vazák, blintzrám – překlad, vintajzna – závitňice atd. Podobných případů bychom v práci našli stovky.

Oceňuji, že práce postihuje i nářeční frazeologii, přináší zajímavé autentické záznamy o zvycích, o pověrách, o lidovém léčitelství, nescházejí lidová rčení, pořekadla a přísloví.

Po stránce metodické představuje posuzovaný slovník úplné novum. Zachycená slovní zásoba je v něm zpracována jednak v nesmírně podrobném ideografickém hesláři, jednak v abecedně seřazeném diferenčním slovníku.

Tento postup má své nesporné výhody. Především je třeba vyzvednout, že umožňuje na nejmenším počtu stran podat největší bohatství výraziva. Ideografického hesláře lze využít k různým konfrontacím. Ukazuje se v něm bohatost nebo chudost lexika vztahujícího se k některým oblastem života a prostředí a skýtá dostatečný materiál pro srovnání jeho dílčích věcněvýznamových okruhů s lexikální zásobou jiných dialektů, ale i spisovného jazyka.

V hesláři je jazykový materiál rozvržen do čtyř hlavních věcněvýznamových okruhů (I. Vesmír, II. Člověk, III. Člověk a společnost, IV. Obecné vztahy). Autorka vycházela z třídicího systému R. Halliga a W. Wartburga, ten však ku prospěchu věci značně pozměnila a doplnila podle povahy českého materiálu, vázaného na české podmínky.

V rejstříku nejsou uváděny významy slov; ty zpravidla dostatečně plynou z tematického uspořádání slov a jejich zařazení. Lze jistě právem namítnout, že je rejstřík místy ne zcela přesný, nejednoznačný, nicméně zvolený postup umožňuje spolehlivě odlišit příznakovou nářeční slovníkovou vrstvu od vrstvy zčásti společné se spisovným jazykem.

Ideografický heslář čítá na 25 tisíc položek. Poprvé a nepochybně naposledy bylo zde soustředěno velké množství výrazů sklářské terminologie. Autorka měla to štěstí, že v době jejího výzkumu (1972–1983) bylo lidové názvosloví sklářské v aktivním užívání u většiny místních rodáků. Na území, kde nebyly pro zemědělství právě nejvhodnější podmínky, značná část obyvatelstva se zaměstnávala (a dokonce dodnes se zaměstnává) sklářstvím, zejména výrobou skleněných korálů a jejich navlékáním do náhrdelníků. Nemohu neupozornit, že opět velké množství sklářských termínů má vedle výrazů cizího původu už rovněž slova domácí (gólije – náhrdelník, štangle – tič, štifti – sekaňice, pikajzna – vomazovák…).

Podle autorky je slovník zkoumaného okrajového nářečí méně rozvinutý v okruzích týkajících se zemědělství a chovu dobytka. Nemohu s tímto tvrzením zcela souhlasit; podle mých zkušeností ani v oblastech s převažující zemědělskou výrobou [324]bychom nenasbírali hojnější počet výraziva. Dobře také vím, jak obtížně se získává výrazivo vázané na různá řemesla. I zde se autorka ukázala jako skvělá explorátorka. Nejlépe to dokumentuje odborná terminologie už uvedeného sklářství, ale také takových řemeslníků jako kovář, podkovář, švec, tesař, zedník, tkadlec.

Nemohl jsem si nevšimnout a neocenit, že autorka důkladně probrala výrazivo vztahující se k vojsku. Přitom je zde odlišeno výrazivo starší z období Rakouska-Uherska od výraziva zcela současného.

Myslím, že jen autorka jako aktivní uživatelka nářečí mohla přinést takové nepřeberné množství výrazů spojených s abstraktními pojmy podiv, hrdost, strach, vděčnost, zlost, lítost, pomoc aj.

Z ideografického hesláře vychází diferenční abecední slovník. Obsahuje přes 2000 hesel, nesporných dialektismů. Výstavba hesla je promyšlená; kromě nezbytných gramatických údajů najdeme u každého hesla výstižný výklad významu, u sloves nechybí vazebná charakteristika, čtenář tu najde rovněž informace o event. expresivních významech slov, příkladová spojení zachycují výraz v typickém jazykovém kontextu. V tomto slovníku se nacházejí také odkazy na četná synonyma a slova významově blízká. Tato část slovníku jistě zaujme nejširší okruh zájemců o dialekt. Nelze jí vytknout žádný výrazný nedostatek, a přece podle mého názoru bylo by možno slovník vylepšit.

Jak už bylo řečeno, ideografický slovník neuvádí významy slov, ty plynou z tematického zařazení výrazu. Nelze se divit, že některé významy nemusejí u všech čtenářů být shodné a nemusejí odpovídat významům skutečným. Naštěstí je takových případů minimum. Autorka je opatrná a vyhýbá se nebezpečí, že by do diferenčního slovníku zařadila jako samostatné takové slovo, o jehož významu by neměly vyvstat pochybnosti. Mám za to, že by nebylo ke škodě věci, kdyby se v diferenčním slovníku objevily i některé výrazy navíc.

Ne každý musí být odborníkem ve včelařství, takže méně znalému občanu nebude jasný význam slov lítauka, solapil, nozema, méně obeznámený člověk se zemědělstvím nebude jist, zda slovo klika znamená jařmo pro hovězí dobytek, jako samostatná hesla se mohly vyložit výrazy voluu̯ka, kúter, Dlouhej deň, parožni, kolada (neodpovídá obecně české koledě, protože se vztahovala i k Zelenému čtvrtku), nebude patrně každý vědět, co znamená točna u valníku, podobně je málo jasné slovo chumik, nezodpovězena zůstává otázka, zda voťež je synonymní se slovem oprať, nic by se nepokazilo, kdyby v diferenčním slovníku byla „navíc“ hesla ublihovať (=ubližovat), henki (=hrnky). Dalšímu bádání by prospělo, kdyby u mnohých výrazů byl uveden také mluvnický rod. Např. je ta nebo ten zásep, násep, ta lom, či ten lom (je ďelať v lomňe i v lomi), je také ta ponďele?

Sotva lze výše uvedené konstatování považovat za výtky. Autorka postupovala správně, podle mého názoru se však držela metodických zásad příliš tvrdě.

Kromě všech výše uvedených kladů musím u recenzovaného spisu vyzvednout ještě jeden fakt, že totiž dokonce i dnes, v hodině dvanácté, lze shromažďovat nářeční slovní zásobu, že lze i v Čechách realizovat její soustavný výzkum. Slovník J. Bachmannové by měl být podnětem k tomu, aby se i na pražských fakultách humanitního směru hojně zadávaly posluchačům seminární a diplomové práce i doktorské [325]disertace se zaměřením na slovní zásobu českých dialektů. Jisto je, že takové práce mají všechny předpoklady skončit úspěchem. Vždyť recenzovaný slovník představuje perfektní metodický vzor, takže posluchači jsou zbaveni obav, že se při sepisování nářečního slovníku dostanou do slepé uličky. Navíc je třeba informovat, že je mimo pochybnost, že každý, i sebechudší sběr nářečního lexika nebude samoúčelný, že nezapadne do prachu archivu, ale poslouží dalšímu jazykovědnému bádání a bude ho plně využito v připravovaném Slovníku českých nářečí.

Od posledního většího českého nářečního slovníku uplynulo téměř století. Podkrkonošský slovník dokládá, že za tu dobu naše dialektologická bádání udělala obrovský pokrok. Autorce patří naše uznání.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Veveří 97, Brno

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 4, pp. 322-325

Previous Rudolf Šrámek: Vincent Blanár: Teória vlastného mena

Next Ana Adamovičová: Mihailo Šćepanović: Vukova lidová přísloví s rejstříkem klíčových slov