Poznámka ke stati P. Sgalla Čekající možnosti a číhající propasti

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

A remark on P. Sgall’s paper „Open opportunities and imminent dangers“

Pokud jde o pohled do historie, je třeba usilovat o maximální přesnost, neboť pro mladší a nejmladší lingvisty je to již jediný zdroj informací, nezabývají-li se ovšem historií naší jazykovědy systematicky a programově. Několik následujících diskusních poznámek ke stati Petra Sgalla Čekající možnosti a číhající propasti (SaS, 60, 1999, s. 161–175) má především tento cíl – vidět vývoj naší bohemistiky a jazykovědy plasticky a v úplnosti.

Na s. 164n. hovoří P. Sgall o důležitosti studia mluvené řeči. Zmiňuje se i o kontinuitě těchto výzkumů: ta je u nás dána od 2. pol. 60. let široce pojatými dialektologickými projekty, programem studia městské mluvy a konečně od konce 80. let programy zaměřenými na mluvené projevy v plné šíři. Jistě – proměňovaly se v čase cíle i metodologické prostředky v souladu s tím, jak se vyvíjela a proměňovala jazykověda po této stránce vůbec. I o tom všem se na stránkách SaS již diskutovalo, srov. např. O. Müllerová – J. Hoffmannová, Čeština spisovná, hovorová, obecná… a hlavně mluvená (v současné komunikaci a v současném výzkumu) (SaS, 58, 1998, s. 42–54). I z této stati je patrné, že se tak nedělo „většinou mimo základní bohemistické ústavy“ (P. Sgall, s. 166) – zcela zřejmé je to u výzkumů dialektologických včetně studia městské mluvy, které nyní vrcholí vydáváním jednotlivých svazků Českého jazykového atlasu, platí to však nepochybně i pro výzkumy mluveného jazyka založené na posloupnosti velkých grantových projektů, jejichž řešitelé jsou z Ústavu pro jazyk český. Podílejí se na nich pochopitelně i pracovníci z vysokých škol, zejména moravských, o jejichž výsledcích se P. Sgall pochvalně zmiňuje.

Pokud jde o diskusní dvojstránku M Grepla (v čas. Čeština doma a ve světě, 1995, viz literatura ke Sgallově stati), jejíž ústřední ideou je vůle „po zachování a udržování jednotného jazyka v oficiálních mluvených projevech“, nezdá se mi, že jde o formulace, jež by se „do seriózního bohemistického časopisu … sotva mohly dostat“ (srov. P. Sgall, s. 168, a pozn. 15, s. 168).

A ještě k významnému postřehu P. Sgalla o vývoji původní strukturalistické jednoty české ling[336]vistiky představované především autoritou „členů klasického kroužku“, která se dnes ztrácí ve prospěch diferenciace na „taktické zájmy jednotlivých skupin a z nich plynoucí roztříštěnost“ (viz Sgallova stať, s. 173, též pozn. 29 na téže straně). Má to jistě řadu různě závažných příčin: předně časový odstup diference vždy spíše zjemňuje, nebyly zase tak zanedbatelné, jak ostatně ukazují stati o konceptuálním vývoji PŠ publikované v druhé polovině 80. let v SaS. Nadto i v klasickém období PŠ stály některé nesporné osobnosti programově mimo vliv této školy.

Na místě druhém stojí myslím prostý fakt dnešní nesmírné diferencovanosti lingvistických způsobů myšlení, na třetím místě pak skutečnost, že z předcházejících příčin se logicky formují různé metodologicky zaměřené skupiny, které soupeří a soutěží, některé z nich po desítky let se záviděníhodnou schopností „marketingově“ se prosazovat. Souhlasím s tím, že by bylo chybou, aby se jiné takové méně expanzivní skupiny, tím spíše pak celé ústavy, stávaly „obrannými pevnostmi“. (Prolistování desítek ročníků Slova a slovesnosti vede myslím k zjištění, že v tomto smyslu má časopis Ústavem vydávaný nebo garantovaný spíše čisté svědomí.) Za nejméně závažnou považuji Sgallem uváděnou skutečnost, že na diferenciaci lingvistiky má podíl „politický“ výběr mladých pracovníků v dřívějších letech. Neumím ostatně rozeznat, které ze známých lingvistických osobností vstoupivších do našeho oboru od 50. do 80. let mám považovat za ty a které za ony, ale práce těch i oněch tu jsou a svědectví o nich i o době vydávají.

I v této souvislosti mne mrzí postesknutí P. Sgalla v jeho textu Výročí Karlovy univerzity a lingvistika v tomto čísle. Vytýká poznámce z prvního čísla jubilejního ročníku „mlčení o podílu Pražského lingvistického kroužku na činnosti SaS“ (srov. zde s. 331). Čtenář snadno nahlédne, že tato úvodní poznámka Do jubilejního ročníku SaS (SaS, 60, 1999, s. 1) je, jak řečeno v druhém odstavci, věnována přítomnosti a budoucnosti časopisu. Že se SaS k tradici Kroužku hlásí, je dostatečně patrné na druhé straně obálky, tedy hned vedle zmíněné úvodní poznámky. Zda a jak se o přínosu Pražského lingvistického kroužku psalo v SaS např. v posledních třicet letech, lze zjistit jedině pročtením nebo alespoň prolistováním příslušných ročníků časopisu.

Poté, až to uděláme, navrhuji, abychom se – pokud jde o diskusi – více soustředili na přítomnost a budoucnost naší jazykovědy.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 4, pp. 335-336

Previous Ruth Konvalinková: Sympozium „Čeština – univerzália a specifika“ – setkání bohemistů v Brně

Next István Lanstyák: K otázke striedania kódov (maďarského a slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku