Fikce, konvence a realita. K vícejazyčnosti v uměleckých textech

Petr Mareš

[Articles]

(pdf)

Fiction, convention, and reality. On multilingual character of works of fiction

1. Vícejazyčnost,[1] užívání několika národních jazyků a přecházení mezi nimi, představuje fenomén, který se uplatňuje v textech různých typů a v různých komunikačních sférách. Do popředí zde na jedné straně vystupuje každodenní praktická komunikace, jíž se účastní příslušníci odlišných etnických společenství, resp. mluvčí alespoň v určitém stupni bilingvní (ta zatím vzbuzuje největší odbornou pozornost), na druhé straně umělecké texty, do nichž je zapojeno několik jazyků.[2]

Porovnáváme-li uplatnění vícejazyčnosti v těchto dvou sférách, jeví se hned na počátku jako zřejmé, že v umělecké literatuře se prosazuje složitější strukturace; užívání (prvků) různých jazyků (zpravidla jazyka základního, „našeho“, tedy jazyka komunity, do níž text primárně vstupuje, a jednoho či více jazyků cizích) je zde vázáno na soubor speciálních postupů a konvencí a je podstatně determinováno tím, že primární funkcí textů není praktické dorozumění. Na druhé straně se v obou sférách nepochybně objevují i rysy společné nebo alespoň paralelní. Jde např. o to, že jednotlivé jazyky určitým způsobem charakterizují subjekty, jež je užívají, i společenství, v němž jsou užívány – jednou jde ovšem o svět reálný, jednou o svět fiktivní, konstituovaný v rámci textu. V každodenní komunikaci i v uměleckém textu je alespoň potenciálně přítomno hodnotové zatížení jazyků, opozice prestižní – neprestižní, náš – cizí, příp. preferovaný – nepreferovaný, blízký – vzdálený, přijatelný –nepřijatelný apod. V obou případech se také nabízí možnost hry s formálními i sémantickými rysy různých jazyků.

Ze specifického postavení uměleckých textů vyplývá, že jen opatrně a v omezené míře lze při analýze forem a funkcí vícejazyčnosti v těchto textech používat postupy sociolingvistiky, které se dobře osvědčily ve spojitosti s praktickou každodenní komunikací, a zároveň je možno jen opatrně a v omezené míře brát umělecké texty jako pramen sociolingvistických výzkumů vícejazyčné komunikace (výklady tohoto typu viz např. v Švejcer – Nikolskij, 1983, s. 193–200).

 

2. Od situace v praktické sféře vzdalují umělecké texty četné rysy jejich výstavby i komunikačního fungování.

 

2.1. Důležitost získává především jejich zvýrazněné komunikační zvrstvení: texty jako celek vstupují do komunikace a zároveň komunikace probíhá na několika rovinách v jejich nitru, je zde představována, resp. zobrazována, stylizována, modelována. Na různých rovinách komunikace přitom vystupují různé typy subjektů (srov. zvláště Macurová, 1983) – právě tato skutečnost má značný dosah pro podoby uplatnění vícejazyčnosti.

[48]Subjektům v textu představeným (postavám) se přisuzují rysy lidských bytostí (národní příslušnost, sociální příslušnost a sociální kontakty, určitá vzdělanostní úroveň, profesní zaměření atd.) a s těmito rysy bývá také spjato uplatnění různých jazyků, zároveň však jde o entity budované slovesnými prostředky uvnitř textu a existující jen v jeho rámci.

Na vyšší komunikační rovině pak stojí další vnitrotextové subjekty – subjekt podávající text (podavatel, vypravěč) a subjekt text přijímající (adresát, recipient modelovaný, resp. implikovaný v textu).[3]

Podávající subjekt je přitom v pozici demiurga, který ve shodě s celkovou strategií výstavby textu rozhoduje o užití či neužití většího množství jazyků. Dovolíme-li si jisté zjednodušení, můžeme říci, že podavatel předkládá text jako útvar jednoduchý/složitý, jazykově homogenní/jazykově heterogenní, „transparentní“/“netransparentní“. Jednojazyčná nebo vícejazyčná podoba konkrétního uměleckého textu je přitom ovlivněna působením řady faktorů, k nimž patří téma textu, zvolený žánr, ale i např. míra zapojení textu do kulturní tradice (jinojazyčné citáty a aluze) nebo podíl humoru, příp. grotesknosti (zde přichází ke slovu komolení jazyků, komunikační nedorozumění mezi postavami podmíněná odlišnou jazykovou výbavou apod.).

Neméně důležitý je adresát implikovaný v textu. Ten je konstituován jako subjekt vybavený určitým souborem znalostí a schopností, včetně znalostí a schopností jazykových. V souvislosti s tím primárně přichází v úvahu zavedení většího množství jazyků, nebo naopak omezení na jediný, „náš“ jazyk. Při užití více jazyků pak získává důležitost otázka, zda text cizojazyčné prvky adresátovi alespoň částečně zpřístupňuje. Některé způsoby tohoto zpřístupňování jsou přitom v relativně vysoké míře konvencionalizovány.

Především jde o různé formy vnitrotextového překladu; charakteristické je zvláště zdvojování promluvy či její části, které je konvencí zaměřenou na adresáta, nikoli poukazem na to, jak komunikace představená v textu „reálně“ probíhala.[4] Simultánnost složek verbálního vyjádření je tak vlastně převedena na sukcesivnost, „samostatně“ se podává jednak složka významová (v „našem“, základním jazyce textu), jednak složka výrazová (ta slouží k vyzdvižení jazykové cizosti, resp. jinakosti). Uvádíme příklady z románu Vlastimila Třešňáka Klíč je pod rohožkou (1995):

(1)	„Jeden dolar! Na začátku války, před deseti lety, ten years ago,“ a miss Laiwardová zvedla palec levé ruky. „One dollar!“ (s. 146).
(2)	„Your nation!“ ukazoval Mr. Allen na obrazovku. „Tvůj národ!“ (s. 210).
(3)	„A břitvu,“ řekla, „razor“ (s. 326).

Méně nápadným postupem je rozdělení cizojazyčného a překladového vyjádření mezi dvě repliky, v nichž se určitá formulace opakuje:

[49](4)	„A to vám svět léky nedává?“ zeptal se pan Prag […].
	„World? Léky? […]“ (s. 146).
(5)	„Grüss Gott,“ pozdravila po bavorsku.
	„Pozdrav Pánbů,“ pozdravil stejně i pan Prag (s. 415).
(6)	„Nach Hause?“ zeptala se.
	„Domů?“ zeptal se i pan Prag (s. 416).

Rozšířeno je rovněž rozdělení domácích a cizojazyčných prvků podmíněné z jedné strany sémantickou závažností vyjádření, z druhé strany obecnou známostí daných výrazů. Ve výpovědích, které má recipient pojímat jako cizojazyčné (pochopitelně cizojazyčné v rámci fiktivního světa textu), bývají v cizím jazyce prezentovány ty elementy, které nejsou nositeli podstatné nové informace (nejčastěji jde o ustálené formule, jejichž význam v zásadě vyplývá z představené komunikační situace, jako jsou pozdravy, oslovení, společenské fráze, nadávky apod.), zatímco složky nesoucí významy nezbytné pro porozumění se uvádějí v jazyce „našem“:

(7)	„Yes, já počkám“ (s. 354).
(8)	„Guten Morgen,“ zívl pan Prag a oblékl si košili. „Asi mají hlad“ (s. 412).
(9)	„Ach so,“ řekl mnich […]. „Zkus to. Teď už je všechno jinak! Já se také chystám na dovolenou …“ (s. 412).

V této souvislosti se často využívá fakt, že existují soubory výrazů a obratů, které možno říci reprezentují některé cizí jazyky v běžném povědomí. Zapojení těchto výrazů a obratů do textu zpravidla působí jako indiciální poukaz na to, že se daný jazyk „vlastně“ uplatňuje na větší ploše. Např. ve dvou kapitolách prvního dílu románu Karla Čapka Válka s Mloky (1936), jež jsou zasazeny do prostředí americké „lepší společnosti“, konstituuje lokalizaci do anglofonní oblasti (vedle vlastních jmen, resp. přezdívek) především nápadně koncentrovaný výskyt výrazu well:

(10)	Ale … well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to … well, jaksi krásnější (s. 59).

Pokud se v uměleckém textu zpřístupňovací postupy neuplatňují, je adresát modelován jako subjekt vybavený příslušnou jazykovou kompetencí, rozumějící vyjádřením v dalších jazycích, nebo naopak jako subjekt od těchto jazyků kulturně vzdálený, tedy nerozumějící, nemající rozumět. S danými jazyky pak bývá spojen rys exotičnosti, tajemnosti, neproniknutelnosti, neurčitého nebezpečí apod. (tak se pracuje v dobrodružných románech např. s arabštinou nebo s indiánskými jazyky).[5]

S časovými a prostorovými (mezikulturními) posuny při komunikaci s textem často dochází k tomu, že reální recipienti přestávají odpovídat modelovanému adresátovi; to pak nejednou vede k těžkostem při porozumění, případně až k jeho znemožnění. Vzniklý rozdíl vyvolává potřebu metatextových doplňků (poznámky, vysvětlivky), někdy se sahá i k určitým úpravám textu samého. Je např. zřejmé, že Tylova veselohra Fidlovačka (1834) předpokládala adresáta alespoň částečně bi[50]lingvního, schopného okamžitě porozumět českým i německým vyjádřením a také posoudit jejich jazykovou korektnost a konotace s nimi spjaté (nenáležité užívání archaizované němčiny v každodenních životních situacích); tyto vlastnosti pozdější jevištní uplatnění Fidlovačky nepochybně ztížily. Připomeňme ještě známý případ z nedávné doby: v českém překladu románu slovenského spisovatele Ladislava Balleka Pomocník (1977, překlad 1982) byly prvky maďarštiny obsažené v originálu nahrazeny prvky německými (podrobněji k tomu Bajzíková, 1989; Čejka, 1989).

 

2.2. Dosavadní výklad už vícekrát poukázal na to, že podoby vícejazyčnosti v uměleckých textech podmiňuje soubor konvencí různého stupně obecnosti. Tyto konvence navíc někdy působí v různých směrech, takže záleží na tom, která v daném okamžiku převládne.

Fundamentální platnost má napětí mezi konvencí, podle níž jediný, „náš“ jazyk v uměleckém textu projevuje tendenci stát se univerzálním, všeobjímajícím vyjadřovacím prostředkem,[6] a sklonem respektovat a speciálně zvýznamňovat vícejazyčnost jako sociální a kulturní, ale také jako estetický fakt, mající nezanedbatelný podíl na konstituci smyslu textu.

Další konvence se vztahují např. k žánru nebo k tematice uměleckého textu. Tak při důrazu na rozvíjení dějového kontextu často aspekt vícejazyčnosti ustupuje do pozadí, protože exponování mnohosti jazyků by působilo jako retardující moment; naproti tomu při důrazu na ráz řečové aktivity bývá vícejazyčnosti přisouzena relativně rozsáhlá plocha. Zajímavým příkladem obojího postupu je Válka s Mloky, v níž se jedním z důležitých výstavbových principů stává využívání (a také parodování) různých žánrových schémat. První a pátá kapitola první knihy románu je budována jako dobrodružné čtení vyzdvihující exotiku a překvapivost. Vícejazyčných prvků tu je poměrně málo, i když zvolené postavy a prostředí poskytují dost možností pro jejich uplatnění (cizojazyčné jsou především složky sémanticky méně vytížené, jako oslovení – captain, tuan, sáhib). Druhá, třetí a čtvrtá kapitola dodržuje konvence mravoličného románu s humoristickými akcenty, hlavně se zde mluví a mnohem méně jedná. V tomto rámci získává vícejazyčnost velmi rozsáhlé uplatnění, v široké míře se exponuje vyjadřování v angličtině a přechody mezi angličtinou a češtinou (podrobněji k tomu Jedličková, 1990, s. 100–103; Mareš, 1999, s. 59–61).

Objevuje se i jiný postup, který podporuje „hladký“, efektivní rozvoj syžetu při zachování poukazu na různost jazyků. Postava, která je vsazena do prostředí užívajícího vzdáleného a nesrozumitelného jazyka, bývá někdy vybavena pozoruhodnou schopností rychle si daný jazyk osvojit. Opozice jazyků jako faktor znemožňující či ztěžující komunikaci se tak oslabuje a „uvolňuje prostor“ pro další, z hlediska smyslu textu podstatnější motivy. Fakt přítomnosti jiného jazyka pak bývá jen čas od ča[51]su připomínán. Klasickým příkladem takového postupu je utopický román Jonathana Swifta Gulliverovy cesty (Gulliver’s Travels, 1726). Hrdina a vypravěč románu Lemuel Gulliver se od počátku textu prezentuje jako člověk, který se s neobyčejnou lehkostí učí cizím jazykům:

(11)	Když jsem byl na pevnině, pozoroval jsem cizí mravy a zvyklosti a učil se cizím řečem. Šlo mi to velmi lehce, neboť jsem měl dobrou paměť (s. 22).
(12)	[Bylo nařízeno], aby mě šest největších učenců Jeho Veličenstva vyučovalo jejich řeči […], za nějaké tři měsíce jsem učinil v jejich řeči velké pokroky (s. 41).
(13)	Řeč už jsem uměl dosti dobře a rozuměl jsem každému slovu, které mi řekli (s. 135).
(14)	Za tři měsíce jsem mu mohl obstojně odpovídat […], za pět měsíců od příjezdu [jsem] rozuměl všemu, cokoliv řekli, a obstojně se vyjadřoval (s. 331–332).

Konečně se vypracovaly určité konvenční technické postupy pro představování vícejazyčnosti v uměleckých textech (některé z nich zde už byly v jiných souvislostech ukázány). Zatímco označované je ve všech případech shodné (je jím vyjádření v cizím jazyce, příp. v jazyce odlišném od základního jazyka textu), označující, tedy konkrétní formy užité v textu, nabývá několika různých, relativně ustálených podob. Už dříve (Macurová – Mareš, 1996, s. 169) jsem se pokusil postihnout základní typologii těchto postupů za pomoci názvů prezence, evokace, signalizace a eliminace vícejazyčnosti. V tomto výkladu vyjdu z charakteristik formulovaných v uvedeném článku a připojím k nim několik dalších poznámek a nové příklady (z Třešňákova románu Klíč je pod rohožkou).

Určité jádro souboru postupů tvoří opozitní dvojice prezence a eliminace. Při prezenci je cizojazyčné vyjádření uvedeno in extenso, dosahuje se shody mezi formulací v textu a formulací ve fiktivním světě utvářeném textem:

(15)	„Herr President [!] Benesch,“ řekla její matka o tom odsunu, „und die Tschechen …“ (s. 28).
(16)	„Preßkopf mit Zwiebel und Brot,“ přerušila ho babka v šátku (s. 417).

Naopak v případě eliminace vícejazyčnosti není v dané pasáži textu přítomen žádný explicitní poukaz na výskyt jiného jazyka. Na to, že ve (fiktivním) světě textu, v představené komunikační situaci je použito právě onoho jiného jazyka, může recipient pouze usuzovat z charakteristik daného subjektu, jeho jiných promluv, druhu komunikační situace apod. V následujícím příkladu se objevuje jen čeština, avšak z jiných míst textu máme zcela zřetelné informace, že dané postavy jsou schopny dorozumění pouze v angličtině:

(17)	„A jste pro útok?“ zeptala se slečna Laiwardová […].
	„Vlastně … pro útok jsem, víte,“ rozhodil pan Prag rukama […]. „Jako pro jednu z posledních možností přesvědčit nepřítele o své pravdě“ (s. 199).

Při evokaci se na jinojazyčný ráz vyjádření poukazuje prostřednictvím jednotlivých jazykových prvků (výrazy, obraty, ale i např. charakteristické rysy ortografie nebo syntaktických struktur určitého jazyka); tak se vyvolává představa daného jazyka, jež „zasahuje“ i sousední pasáže, formulované v „našem“ jazyce:

(18)	„Sure! On chtěl taky na procházku!“ přerušil ho Mr. Allen (s. 196).
(19)	„With pleasure!“ řekl pan Prag a podíval se slečně Laiwardové do očí. „Tak já vám to teda řeknu …“ (s. 197).

[52]V případě signalizace informuje o jazykové podobě vyjádření, resp. o přechodu z jednoho jazyka do jiného, metařečový údaj, který bývá často umístěn ve větě uvozující promluvu (v kontextu, v němž převládá cizojazyčná komunikace, často představovaná různými způsoby, může nabýt důležitosti i konstatování, že výpověď se realizuje v základním jazyce textu):

(20)	[…], křikl pan Prag do šumu lokálu, do španělské hádky a do italských vtipů z druhého konce théky(s. 177).
(21)	„Nemůžu najít to knihkupectví ART BOOKSTORE […],“ pan Moritz se znovu podíval na zápěstí levé ruky, než přešel do své angličtiny. „To to letí!“ (s. 237).
(22)	„Otvíráme až za hodinu!“ zasyčel mateřštinou (s. 255).
(23)	„Dvakrát hamspots,“ pan Moritz ukázal prostředník a ukazovák […], a přešel do mateřštiny: „Protože tak malé porce, jaké máte tady, tak to jsem ještě nikde …“ (s. 256).

Jak ukazuje doklad (23), jednotlivé postupy se mnohdy (i na malé ploše) různě kombinují (zde máme nejprve evokaci angličtiny, poté signalizaci češtiny). Osobitou kombinaci postupů pak najdeme v následujícím dokladu:

(24)	„Alláh akbar!“ zatelefonoval odpoledne jakýsi anonym špatnou francouzštinou do redakce místních novin. „To byl teprfe sačatek!“ (s. 318).

V této krátké partii Třešňákova románu se propojuje prezence arabštiny (jde ovšem o formuli pozdravu, zastupující arabštinu v běžném povědomí) a signalizace francouzštiny; zároveň je explicitně uvedený rys deformace tohoto jazyka zástupně evokován grafikou poukazující na „cizineckou“ – pro nás primárně německou – výslovnost češtiny.

 

3. To, co zde bylo zatím uvedeno, svědčí o specifickém ambivalentním statusu uměleckého textu ve vztahu k vícejazyčnosti.

Na jedné straně vystupuje umělecký text jako celek sui generis, v němž je využití vícejazyčnosti řízeno vnitřními principy a konvencemi vlastními literárnímu systému a determinováno – a také legitimováno – primárně tím, že určitým způsobem přispívá ke konstituci celkového smyslu textu. Nelze tedy umělecký text poměřovat poměry v praktické komunikaci a hodnotit jej podle toho, zda jim odpovídá, nebo neodpovídá.

Na druhé straně ale nepochybně projevujeme jako recipienti tendenci porovnávat přítomnost/nepřítomnost vícejazyčnosti v uměleckých textech s naší praktickou komunikační zkušeností, resp. představou, jak příslušná komunikace probíhá (má probíhat). Míváme také snahu konstruovat „reálnou“ podobu vícejazyčného či cizojazyčného vyjádření, postihnout to, jak se daná komunikace „uskutečňovala“ ve světě budovaném fikčním textem. Stává se to také součástí konstituce jeho smyslu?

Je myslím zřejmé, že uplatnění vícejazyčnosti i dostatek podnětů ke zmíněným recipientovým konstrukcím přispívají k utváření „efektu reálnosti“ představeného světa – a to patrně i v případě, kdy text tematizuje jazyky a národy zcela evidentně fiktivní (Gulliverovy cesty, Mimner aneb Hra o smrdocha Jiřího Gruši, 1991). Další věcí pak je otázka, jak působí případy, které se obracejí proti naší zkušenosti a představě, které recipientovu konstrukci „reálné“ podoby vícejazyčné či cizojazyčné ko[53]munikace narušují a rozrušují (setkáme se s tím např. v díle Jana Křesadla, zejména v románu La calle Neruda, založeném na „vpádu“ španělštiny do typicky pražské, malostranské scenerie).

 

PRAMENY

 

Čapek, K.: Válka s Mloky. Československý spisovatel, Praha 1981.

TŘEŠŇÁK, V.: Klíč je pod rohožkou (Puzzle). Torst, Praha 1997.

SWIFT, J.: Gulliverovy cesty. SNKLHU, Praha 1958. Přel. A. Skoumal.

 

LITERATURA

 

BAJZÍKOVÁ, E.: Hungarizmy v Ballekovom Pomocníkovi a ich preklad v českej verzii. SlavPrag, 30. UK, Praha 1989, s. 223–229.

ČEJKA, M.: Ekvivalence na úrovni jazykové situace v překladu ze slovenštiny do češtiny. SlavPrag, 30. UK, Praha 1989, s. 217–222.

JEDLIČKOVÁ, A.: Vícejazyčnost v díle Karla Čapka. In: Karel Čapek a český jazyk (k 100. výročí narození). UK, Praha 1990, s. 91–107.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové perspektivy. UK, Praha 1983.

MACUROVÁ, A. – MAREŠ, P.: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. Stylistyka, 5, 1996, s. 164–182.

MAREŠ, P.: „Krupař Vantoch, do you remember?“ Válka s Mloky jako vícejazyčný text. NŘ, 82, 1999, s. 57–64.

ŠVEJCER, A. D. – NIKOLSKIJ, L. B.: Úvod do sociolingvistiky. Svoboda, Praha 1983.

TROST, P.: Studie o jazycích a literatuře. Torst, Praha 1995.

 

R É S U M É

Fiktion, Konvention und Realität

Zur Mehrsprachigkeit in literarischen Texten

Der Aufsatz befasst sich mit Problemen der Mehrsprachigkeit (des Vorkommens mehrerer Nationalsprachen) in literarischen Texten. Im Vergleich zur Mehrsprachigkeit in der alltäglichen praktischen Kommunikation werden mehrsprachige literarische Texte durch eine kompliziertere Strukturierung charakterisiert, wobei interne literarische Prinzipien und eine Reihe von Konventionen die Verwendung und die konkreten Formen der Mehrsprachigkeit bestimmen. Einen wichtigen Faktor stellt die ausgeprägte kommunikative Stratifikation literarischer Texte dar. Die Mehrsprachigkeit in den literarischen Texten tritt also nicht als Abbild der Verhältnisse in der praktischen Kommunikation auf, diese Verhältnisse (bzw. die Vorstellung des Rezipienten über diese Verhältnisse) wirken jedoch als bestimmtes Korrelat, das das Verständnis des Textes beeinflusst.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: petr.mares@ff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 1, pp. 47-53

Previous Jiří Nekvapil: Z biografických vyprávění Němců žijících v Čechách: jazykové biografie v rodině pana a paní S.

Next Jiří Zeman: K lingvistické analýze moderní populární hudby: dva jazyky (čeština, slovenština) v jednom písňovém textu