Pozoruhodný slavistický příspěvek k pragmatice spojovacích výrazů

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

A remarkable Slavic contribution to the pragmatics of conjunctions

Jako 61. svazek knižnice Specimina philologiae slavicae mnichovského nakladatelství Otto Sagner vychází pod názvem Konjunktionale Koordination in Predigten und politischen Reden. Dargestellt an Belegen aus dem Russischen (1998, 523 s.) rozsáhlá monografie slavisty (rusisty a bohemisty) Holgera Kusseho, věnovaná pragmatickým funkcím spojek a spojovacích výrazů. Dílo se zakládá na rozsáhlém materiálu z projevů ruských kazatelů a politiků 20. stol. – mezi excerpované autory patří představitelé zásadně odlišní jak zacházením s jazykovými prostředky, tak viděním a hodnocením světa – Stolypin, Kerenskij, Miljukov, Lenin, Stalin, Brežněv, Gromyko, Gorbačev, Jelcin, metropolité Pimen, Alexej a někteří další.

K zpracování rozsáhlého a žánrově diferencovaného materiálu přichází H. Kusse dobře vybaven znalostí metodologických postupů, které mu nabízejí moderní jazykověda, pragmatika, klasická a moderní rétorika, konverzační analýza i nejnovější práce z teorie argumentace (jejímž předchůdcem bylo učení o inventio v rámci rétoriky a logiky). Samozřejmostí je pro něho úctyhodná orientace v odborné literatuře z oblasti ruské, české (z klasického i novějšího období pražského funkčního strukturalismu), německé, ale také zasvěcená znalost prací anglosaských a francouzských (např. vztahujících se k poststrukturalistické Foucaultově koncepci diskurzu a k lingvistické analýze argumentace J. C. Anscombra a O. Ducrota). Čtenář monografie rovněž uvítá i přehledové kapitoly věnované vymezení obsahu a hranic stylistiky, teorie žánrů, teorie textu, rétoriky, pragmatiky i vzájemným vztahům mezi těmito obory.

Disciplínám, které mu poskytují metodologická východiska zkoumání, věnuje Kusse ucelený a instruktivní výklad. Teorii argumentace chápe jako „gramatiku racionální promluvy vedoucí k dosažení konsenzu“, při vymezování rozsahu a funkce moderní rétoriky uvádí nejenom autory obvykle citované (R. Barthese, T. Todorova, Ch. Perelmana, H. Lausberga), ale nezapomíná ani na K. Bühlera, který se při výkladu apelové funkce jazyka právě na úlohu této disciplíny výslovně odvolává.

Přehlednou kapitolu věnuje Kusse i výchozímu pojmu monografie – diskurzu. Při jeho vymezení nevychází ani tak ze syntaktického pojetí Harrisova nebo z J. Habermase (diskurz jako racionální zdůvodnění směřující k řešení určitého problému a legitimující určité stanovisko), ale především z Ch. Morrise, podle něhož diskurz je komunikační událostí, charakterizovanou uplatněním určité řečové funkce – básnické, politické, náboženské apod. Diskurz u Kusseho zároveň vystupuje jako obecná kategorie nadřazená svým konkrétním realizacím – textům různých žánrů. (Připomeňme ještě, že Morrisovu komunikačnímu pojetí jsou blízké názory francouzského filozofa [146]Michela Foucaulta, který diskurz chápe jako uspořádaný soubor výpovědí vyjadřujících určité významy a hodnoty institucionální (ideologické) povahy – Foucaultova klasifikace různých typů diskurzu totiž nevychází z kategorie žánru, ale z ideologie specifických sociálních a názorových skupin uživatelů jazyka – rozlišuje tak např. diskurz socialistický, surrealistický, konzervativní, náboženský, feministický apod.) Ve výstavbě diskurzu se uplatňují zákonitosti syntakticko-sémantické a logické (v terminologii O. Ducrota lois du discours), sémantické (A. Greimas v této souvislosti mluví o „plánu diskurzu“ tvořeném referenčními, izotopickými vztahy v textu) a konečně komunikační, založené na Garfinkelově etnometodologii a na pracovních postupech konverzační analýzy.

Kusseho sémantický a pragmatický přístup k politickému a náboženskému diskurzu vychází z analýzy spojek a spojovacích výrazů jako té kategorie synsémantik, která vymezuje povahu vztahů mezi plnovýznamovými jednotkami textu a podstatným způsobem se tak podílí na vytváření smyslu komunikace. V rámci synsémantických slovních druhů si spojky uchovávají formální autonomii (na rozdíl od předložek, které k svému doplnění vyžadují příslušnou pádovou flexi), přesto jsou předložkám a částicím řadou vlastností blízké. Předložky ve větě jednoduché je např. možné chápat jako ekvivalenty podřadicích spojek v souvětí, v běžně mluvené řeči, zvl. v dialogu, mnohé spojky vystupují jako částice (srov. k tomu v současné češtině oblíbené takže na počátku replik a nezřídka i delších monologických vystoupení, v ruských mluvnicích, např. u Švedovové, se v této souvislosti pracuje s termínem sojuznyje časticy).

Společným rysem náboženského a politického diskurzu je v pojetí monografie dominantní postavení přesvědčovací funkce (v klasické Morrisově klasifikaci znaků jí odpovídá modus preskriptivně-hodnotící). Žánry náboženského diskurzu (hagiolektu) se vztahují buď k objektivní stránce víry (a souvisejí tedy s problematikou dogmatu, teologie, liturgie apod.), nebo k její stránce subjektivní a zahrnují tak jazykové projevy individuální zbožnosti. Ve své práci se Kusse soustřeďuje na kázání jednak proto, že jejich zvuková realizace a součinnost auditoria vytváří přímou paralelu k jeho dalšímu tématu – k řečnickým vystoupením politiků, jednak proto, že v kázáních se důsledně reflektují jak základní biblické texty (bible), tak ostatní náboženské žánry – modlitby, bohoslužebné texty, popularizace teologické problematiky apod. Naproti tomu jazyk a řeč politiky se daleko víc prolínají s běžnými způsoby vyjadřování (odvolávajícími se na common sense), které se uplatňují v každodenním životě i v činnostech regulujících oblast práva, veřejné správy, hospodářství, školství apod. Sdělnost tohoto všudypřítomného jazyka, šířeného prostřednictvím médií, je přitom neustále ohrožována automatizací řečových forem i obsahů, a tím i možnostmi jejich snadného sklouzávání do oblasti otevřené nebo skryté manipulace. (Věcně zpracované kapitoly o politické manipulaci, jejíž jazyk plný klišé – langue de bois, derevjannyj jazyk – představuje tradiční předmět zájmu lingvistů, politologů i slovesných tvůrců, se odvolávají na bohatou bibliografii zahrnující i nepříliš známé práce současných autorů ruských – Kupinové, Zybatova aj.)

[147]Lingvistickým východiskem pro hledání smyslu zkoumaných textů je v Kusseho monografii rozpor mezi základní syntaktickou funkcí souřadicích spojovacích výrazů a jejich aktuálními významy (tj. mezi spojením, Verbindung, a vztahem, Beziehung), které zároveň také modifikují a dotvářejí významy spojovaných autosémantických výrazů, konjunktů. Jinými slovy, spojovací výrazy neoznačují reálné objekty, ale poskytují čtenáři nebo posluchačovi instrukce k tomu, jak vzájemné vztahy mezi konjunkty, a tím i smysl sdělení interpretovat. S tím také souvisí skutečnost, že mnohým větám obsahujícím spojky a spojovací výrazy je možné v plné míře porozumět pouze na základě znalosti kontextů a obecně přijímaných implicitních obsahů.

S odvoláním na tradiční ruskou klasifikaci souřadicích spojek vycházející od Lomonosova rozlišuje Kusse jejich tři hlavní kategorie – slučovací (kopulativní), odporovací (adverzativní) a vylučovací (disjunktivní). Tato gramatická klasifikace se zároveň liší od přístupu obvyklého v pracích logiků, v nichž se adverzativa vesměs považují pouze za podskupinu kopulativ a kde se mnohdy ani nepočítá s polysémií spojek. Srov. např. tvrzení komentující význam věty Přijde Ivo nebo Jitka – bez čárky mezi oběma konjunkty (!): „Výrokům složeným pomocí spojky – nebo – říkáme disjunktivní výroky, krátce disjunkce“, Svoboda, 1998, s. 22, srov. též Kolářův příklad Slunce je oběžnicí Země nebo Slunce není oběžnicí Země, autorem považovaný za disjunkci (Kolář, 1999, s. 55) v rozporu s Pravidly českého pravopisu, která před spojkami a, i, ani, nebo, či užitými v jiném významu než slučovacím (tj. odporovacím, vylučovacím aj.) předepisují psaní čárky. Jde o příklad, kdy interpunkce má pro interpretaci větného významu funkci zcela zásadní. A právě nejrůznější interpretační možnosti obsažené ve větách se souřadicími spojkami představují hlavní téma Kusseho monografie. Autor se tedy soustřeďuje jednak na základní trojici koordinačních vztahů (slučovací, odporovací, vylučovací), dále na vztahy stupňovací a konečně na vnitřně velice diferencovanou skupinu vztahů textově apozičních (ve značné míře přesahujících vytčený rámec koordinace), které zahrnují jednotlivé dílčí významy specifikace, konkretizace, inkluze, rektifikace, vytčení, exemplifikace, metařečového komentáře apod. Vysokou míru dynamiky vnáší do této klasifikace konflikt mezi formou a obsahem vztahů mezi konjunkty i spojovacích výrazů, které tento vztah vyjadřují (srov. např. souvětí Vyšlo slunce (,) a (tudíž) jsme se vydali na cestu, Jakmile vyšlo slunce, vydali jsme se na cestu apod.).

Právě široce chápaným aponovaným konstrukcím (v německých mluvnicích označovaným termínem Progredienz a v ruských prisojedinenije) věnuje Kusse hlavní pozornost zejména kvůli tomu, že obvykle vystupují jako konstitutivní prvek důležitého integračního principu diskurzu – argumentace. V souvislosti s tímto tématem zároveň připomíná dvojí vývojovou tendenci filologického popisu nadvětných celků, již lze sledovat v tradicích západoevropských i ruských. Od 17.–18. stol. starší logicko-rétorický přístup a jeho terminologie (řeč – oratio, perioda, protasis a apodosis periody, antecedens a consequens argumentu, sylogismus, presupozice výroku, digrese, dilema, autokorekce, exemplifikace, koncese apod.) postupně přechází v přístup gramatický, jehož kategorie hranice věty a souvětí vesměs nepřesahují a jsou orientovány spíš na [148]formu než na obsah řeči. Tato situace se začíná měnit s utvářením moderní teorie textové syntaxe a je poznamenána oživením zájmu o tradiční logické a rétorické figury, doprovázeným návraty některých původních termínů. Čtenář monografie tak nepochybně ocení výklad syntaktické složky teorie argumentace, statusů řeči a obecných míst (srov. Kraus, 1998), doprovázený poučením o dnes již klasických pracích Ch. Perelmana, L. Olbrechtsové-Tytecové, S. Toulmina, J. Habermase i o pracích současných představitelů oboru (Öhlschlägerových, Kienpointnerových, Kleinových, van Dijka, Ducrota, Lakoffa a dalších).

V závěrečných kapitolách knihy se Kusse soustřeďuje na rozbor funkcí jednotlivých spojek a spojovacích výrazů, svůj výklad shrnuje přehledem rozdílů mezi projevy politickými a náboženskými (možnosti zkoumání individuálního stylu v rámci každého z těchto okruhů převážně ponechává stranou). Soustřeďuje se na nejrůznější prostředky přechodu od premis argumentu k závěru – na vyjádření kontrastu, komplementarity a dilematu (my, nebo oni; spása, nebo zatracení), částečného souhlasu s protivníkem (přípustky), na zdůvodnění nepopulárních opatření, na vyjádření výstrahy a varování (válku nechceme, ale své vymoženosti si ubráníme) apod. Obsahový rámec těchto inferencí vytvářejí obecná místa (topoi, loci communes) jako kulturně vázané a historicky podmíněné myšlenkové formy a stereotypy veřejného mínění poskytující instrukce k pochopení textu.

Promyšlená, na bohatém materiálu založená a bibliograficky skvěle vybavená monografie předního německého slavisty však nemusí českého čtenáře inspirovat k úvahám výhradně teoretickým. Její závěry i pracovní postupy jsou totiž přesvědčivým argumentem proti současným medializovaným a populistickým tvrzením o zbytečnosti větného rozboru a jeho pojmoslovné stránky ve škole. Prakticky každou kapitolou své knihy Kusse dokazuje, že schopnost výstižně formulovat a přesně pochopit smysl textu se o teoretickou nebo intuitivní znalost zásad větného rozboru opírá. Vědomí těchto souvislostí musí ovšem vést k tomu, že gramatická výuka musí být na komunikační funkčnosti syntaktických vztahů a na jejich souvislosti s argumentační výstavbou textu důsledně založena. Z tohoto předpokladu také vycházejí současné snahy obnovit studium rétoriky jako součást všestranného poznání jazyka a jazykové komunikace.

 

LITERATURA

 

KOLÁŘ, P.: Argumenty filozofické logiky. Praha 1999.

KRAUS, J.: Rétorika v evropské kultuře. Praha 1998.

PIŤHA, P.: Lexikální ukazatele nemožnosti dekomponovat věty s koordinací. SaS, 47, 1986, s. 96–104.

PIŤHA, P. – SGALL, P.: Koordinační vztah v generativním popisu češtiny. SlavPrag, 8, 1966, s. 329–338.

SVOBODA, V.: Základy neformální logiky. In: Základy společenských věd. Praha 1998, s. 117–165.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 2, pp. 145-148

Previous Maciej Grochowski: On the word order of Polish synsyntagmatic lexemes

Next Petr Sgall: Henrik Birnbaum: Sketches of Slavic Scholars