Henrik Birnbaum: Sketches of Slavic Scholars

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Henrik Birnbaum: Sketches of Slavic Scholars

Henrik Birnbaum: Sketches of Slavic Scholars. Slavica Publishers, Bloomington, Ind. 1998. 248 s.

 

Autor, který vystudoval slavistiku na Stockholmské univerzitě a od začátku šedesátých let působí na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, se věnuje zejména otázkám starších vývojových stadií slovanských jazyků. V recenzovaném svazku předkládá (zčásti v upravené verzi) deset svých příspěvků o předních osobnostech oboru (z toho pět o R. O. Jakobsonovi) se sedmi kratšími statěmi (nekrology, encyklopedickým heslem) o jeho dalších představitelích.

Po kratší stati o Potebňově koncepci gramatiky ruštiny (resp. východoslovanských jazyků) následuje podrobný rozbor pronikavých publikací Jagićových, z nichž dvě reagují na Miklošiče a na Potebňu (u kterého teprve jde o větnou skladbu v pravém slova smyslu) a třetí je jeho syntaktická monografie z. r. 1899. Peškovského přístup k syntaxi je pak charakterizován jako sémanticky orientovaný, ale zároveň blízký formálnímu; rozbírají se tu některé specifické problémové okruhy (např. syntaktická synonymie) a poukazuje se na to, že byl Peškovskij nejen kladně přijímán svými ruskými následovníky, ale že se stal i předchůdcem transformačního pohledu Z. Harrise (zesnulého v r. 1992, viz obsažný nekrolog P. Matthewse, Language, 75, 1999, s. 112–119).

Další stať se týká S. Ivšiće, jehož posmrtně vydaná monografie je tu charakterizována jako spojení konkrétních jevů srbochorvatštiny s rekonstrukcí předslovanského stavu. Pátou osobností je B. de Courtenay, o kterém se tu pojednává na základě toho, jak jeho dílo chápali R. O. Jakobson a E. Stankiewicz; ti se lišili zejména v pohledu na hodnotu Baudouinova díla ve vztahu k dílu M. Kruszewského.

Pět následujících studií (s. 87–208) věnuje Birnbaum, jak už jsme naznačili, některým význačným úsekům tematicky i myšlenkově neobyčejně bohatého díla R. O. Jakobsona (především jde o ty jeho části, které byly zařazeny do 1., 2. nebo 6. svazku jeho Selected Writings).

Jakobsonův přístup k problematice slovanského přízvuku se rozbírá jako klíčový pro poznání dvou základních fonologicky relevantních rysů, které umožňují vyčerpávajícím způsobem zachytit vztahy mezi pozorovanými i rekonstruovanými jevy akcentuace ve slovanských jazycích.

Připomenuto je kulturní dědictví slovanského středověku, jak ho Jakobson analyzuje v příspěvcích soustředěných do šestého svazku jeho Vybraných spisů. Zdůrazňuje se tu jeho převratný pohled na význam cyrilo-metodějské tradice, zejména se zřetelem k stáří a rozsahu kulturních kontaktů mezi západními a východními Slovany (s. 101n.). Poměrně rozsáhlá pozornost se věnuje i četným Jakobsonovým studiím o české poezii 14. i 15. století a je připojena i poznámka o retrospektivní autobiografické kapitolce z února 1982.

[150]V pojednání o knize věnované syntetickému pohledu na strukturní pojetí fonologie (Jakobson a Waugh, 1979) připomíná Birnbaum, že teorie distinktivních rysů je tu podstatně rozšířena o zpracování řady dalších jevů, od rysů redundantních (ale přesto pro fonetiku daného jazyka relevantních) až po zvukovou symboliku a její roli v poezii i v mytologii aj. Důležité jsou i poznámky autora recenzovaného svazku o Jakobsonově kritice Hjelmsleva, o jeho daleko kladnějším vztahu k francouzskému fonetikovi P. Delattrovi, a hlavně o tom, že J. neformuloval svůj pohled na podstatné rozdíly mezi svou vlastní koncepcí a fonologií transformačně-generativní lingvistiky.

Diskusi, kterou J. otevřel svou teorií obecného významu, probírá B. (beze snahy o úplnost) hlavně ve vztahu ke stanoviskům S. D. Kacnel’sona, A. Wierzbické, C. H. van Schoonevelda, I. A. Mel’čuka a J. Kuryłowicze (1973, zejm. s. 35–50 a 147–150); s posledním z nich B. souhlasí v tom, že i syntaktický kontext je relevantní pro funkční analýzu takových morfematických jednotek, jako jsou pády. Připomíná se tu (s. 164), že J. s určitým časovým odstupem označil Kuryłowiczovo rozlišení primárních a sekundárních funkcí za brilantní. Dodejme jen, že relevantní jsou i příspěvky české, zejm. Skalička (1950) a Dokulil (1958), nemluvě o novějších.

Rozsáhlá studie o J. přístupu k pojmu jazykového znaku (s. 171–208) se soustřeďuje na diskusi o arbitrérnosti a ikoničnosti jazykového znaku a jazykových struktur. Uvádí se tu, že J. odmítl v tomto bodě přístup F. de Saussura a přijal až nekriticky hledisko C. S. Peirce, ačkoli jeho sémiotiku nechápal přesně v autorových intencích, místo jeho trichotomického chápání znaku (včetně pragmaticky orientovaného ‘interpretans’) zůstával u saussurovské dichotomie (‘označující/označované’), na což upozornili H. Andersen a M. Shapiro (s. 186); B. pak uvádí i příklady svědčící proti J. generalizujícímu pohledu na ikoničnost v jazyce a přiklání se k chápání základních (neodvozených) lexikálních jednotek jako převážně arbitrérních znaků. Připomíná však, že se J. významně zasloužil o to, že bylo Peirceovo dílo oživeno a nově interpretováno M. Shapirem a po něm i dalšími. B. se staví kriticky k Shapirovu chápání, založenému na pojmech diagramatičnosti a příznakovosti (známému u nás mj. díky Shapirovým přednáškám v Centru V. Mathesia, kde v návaznosti na Jakobsona také J. Bresnanová představila novější teorii optimality). Pojednává stručně i o moskevských a českých pramenech J. zájmu o umělecký jazyk i o paralelách s dílem Wittgensteinovým, Lotmanovým aj. V závěru zdůrazňuje, že pohled na jazykový znak jako v zásadě čistý symbol (i když s příměsí ikonickou nebo indexickou) zůstal pro Jakobsona, stejně jako pro Peirce, základním rysem, specifikujícím jazyk jako soustavu osobitého druhu.

V závěru knihy jsou připojeny stati o L. V. Ščerbovi (původně encyklopedické heslo), o J. Bauerovi (se zdůrazněním jeho analýzy souvětí), o M. Vasmerovi, A. Schmausovi a o třech švédských slavistech – R. Ekblomovi, A. Sjöbergovi a N. Å. Nilssonovi.

Birnbaumova kniha zdaleka není jen souhrnem faktografických údajů nebo dílčích pojednání o jednotlivých přístupech k těm či oněm oblastem slavistiky, i když jeho bohatý bibliografický aparát by snad k takovému jednostrannému hodnocení mohl svádět. Podstatný je tu především autorův zřetel k souvislostem ve vývoji slavistického (i obecně lingvistického) bádání. Tím větší je jeho zásluha o zvýšení znalosti základních publikací, které nejen mají stěžejní význam v dějinách slavistiky, ale do [151]velké míry mohou i dnes být podstatně přínosné pro lingvistickou teorii jako takovou; to ovšem platí zejména (ale nejenom) o díle Jakobsonově.

 

LITERATURA

 

DOKULIL, M.: K otázce morfologických protikladů. SaS, 19, 1958, s. 81–103; zkrác. angl. překlad v: Luelsdorff et al., 1994, s. 113–130.

JAKOBSON, R. O. – WAUGH, L.: The Sound Shape of Language. Bloomington, Ind. 1979.

KURYŁOWICZ, J.: Esquisses linguistiques, I. 2. vyd., Mnichov 1973.

LUELSDORFF, PH. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P. (ed.): Praguiana 1945–1990. Amsterdam – Philadelphia 1994.

SKALIČKA, VL.: Poznámky k teorii pádu. SaS, 12, 1950, s. 134–152; angl. překlad v: Luelsdorff et al., 1994, s. 45–70.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 2, pp. 149-151

Previous Jiří Kraus: Pozoruhodný slavistický příspěvek k pragmatice spojovacích výrazů

Next Jiří Zeman: Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk