Skrývání podmětu (Poznámky k Eisnerovým překladům Thomase Manna)
Rudolf Růžička
[Articles]
The hidden subject (Some remarks on Eisner’s translations of Thomas Mann)
1. Jako žádná jiná, je syntaktická pozice podmětu zaměřena na to, aby vyhověla svému referenčnímu statusu a využívala prostor, jenž je jí dán. Pozice podmětu může být nejrůznějšími způsoby lexikálně naplněna nebo syntakticky konstruována s cílem realizovat komunikativní intence, které chtějí referenční vztah podmětu omezovat či subtilně obměňovat. Zjištění, že se jedná o podmět, a to o gramatický podmět, samozřejmě nepostačuje k pochopení tohoto syntakticko-sémantického vztahu. Proč by měl podmět dávat přednost referenčně sémantické nezřetelnosti nebo skrývání nebo tyto skutečnosti dokonce vyžadovat? Abychom se přiblížili k vysvětlení, porozhlédneme se po jiných sémantických zvláštnostech ve vyjádření podmětu. Podmět, ať je jeho výstavba jakákoli, s lexikálním obsazením či pomocí syntaktické konfigurace, je přednostně kompetentním činitelem pro určitou sémantickou roli, je nositelem valence agentu. Tato role rovněž zahrnuje interpretaci činitele zodpovědného za popisovanou událost – zdroj události. V této syntakticko-sémantické vázanosti lze vidět hlavní příčinu zvláštního referenčního nakládání s pozicí podmětu. A z těchto úvah vyplývá rovněž přirozené omezení vůči skrývání vyjádření podmětů: omezení tohoto nakládání vůči označení osob. Shora řečené nemůže platit pro věty v pasivu, neboť v takovýchto větách se dostává předmět, který nemůže přebírat roli agentu, do pozice gramatického podmětu. Jestliže v pasivních větách, obzvláště u reflexivního pasiva, se smí objevit vyjádření agentu, pak pouze v syntakticky nižší pozici adjunktu v podobě předložkové vazby nebo zvláštního pádu. Jinými slovy řečeno: agens je ze syntaktického hlediska postradatelný, lze, či dokonce vyvstává nutnost – v závislosti na pravidlech nebo úzu v jednotlivých jazycích – se ho vzdávat. Nepřítomnost agentu, ačkoli je v sémantické interpretaci na základě logické strukturace výpovědi obsažen, slouží jako osvědčený prostředek k tomu, aby ponechával svou identitu, svůj referenční význam zcela otevřený nebo jej přenechal kontextu. Jediná verbální definice pasiva, která snad byla všeobecně přijata, vypovídá, že pasivní konstrukcí je agens nebo externí, vnější argument potlačován nebo absorbován. Bylo nasnadě rozšířit tento způsob potlačování agentu, a tím i jeho referenční interpretace přes hranici standardních tvarů pasiva. Tato extenze zasáhla nejen struktury bez přímého předmětu, nýbrž také struktury obsahující přímý předmět, který setrvával ve své pozici předmětu, jako je tomu např. v polštině.
2.1. Vlastní téma naší stati, k němuž podáváme tento úvod, jsou úvahy o tom, jak se P. Eisner ve svých překladech Thomase Manna, a to především v knihách Lota ve Výmaru a Doktor Faustus, vyrovnal s německým neosobním zájmenem man. Je však nutno podotknout, že tento termín není právě nejzdařilejším označením pro něm. man, jež přece na osobu poukazuje, neříká však, na kterou nebo které. Zájmeno man je v němčině dominujícím lexémem pro případ nespecifikování reference množiny osob. Tento lexém naráží v morfosyntaktické rovině na jasné meze: Zájmeno man sa[242]mo se vyskytuje pouze v pozici podmětu. Je nominativem paradigmatu, k němuž lze přiřadit supletivní dativ einem a akuzativ einen. Pochybuji ovšem o takové supletivnosti, protože nominativy einer a man nejsou volně zaměnitelné. Zájmeno man je pro svou výlučnou funkci podmětu často vyjádřením sémantické role agentu, aniž by byl samozřejmě vyloučen z role patientu ve větách pasivních. Také nositel této role může být skryt používáním man z rozmanitých pragmatických pohnutek. Používání zájmena man je tak rozšířené a typické, že např. J. Zubatý (1907) shrnul pod pojmem „man-Sätze“ veškeré syntaktické tvary, které slouží k omezení reference jmenných výrazů, a to především ve funkci podmětu.
2.2. Zájmeno man je těžištěm našeho srovnávacího náhledu proto, že T. Mann je používá nadmíru všestranně a s kontextově variabilními záměry a interpretacemi, a P. Eisner našel ve svých překladech výstižné ekvivalenty vyznačující se citlivou souhrou s charakterem jazyka. Eisner disponuje širokým spektrem překladových variant, jejichž výběr je od případu k případu sladěn s kontextem. Ekvivalencí, které je zde dosaženo, je Eisner s to vyjádřit nuance, jež v originálu vyplývají teprve z kontextu. Chybějící standardní ekvivalent pro německé man byl Eisner schopen použít ve prospěch svých překladů. Také výraz člověk je standardní překladovou variantou nejen proto, že má úplné deklinační paradigma, zatímco zájmeno man je omezeno na nominativ a na pozici podmětu. Z tohoto omezení vyplývá například, že výraz člověk, kromě nominativu, může nahradit německé man jenom ve změněné syntaktické struktuře (1) nebo v supletivním tvaru einem/n (2).
| (1) | Člověku by se chtělo mluvit o střízlivosti, o pouhopouhé hezoučkosti… |
|
| Man möchte von Nüchternheit, von purer Nettigkeit reden… |
|
|
|
| (2) | Tu pak člověku, jakmile je jen trochu v letech, připadne leckteré vhodné zprostředkovatelství a péče o věci domácí. |
|
| Da fällt einem, sobald man nur irgend in Jahren ist, manche schickliche Negotiation und hausväterische Sorge zu… |
Lze pozorovat, že Eisner nahrazuje něm. man výrazem člověk v případech, kdy je nahlíženo na osoby jakožto na ztělesnění hodnotových komplexů, jakožto na morálně-etické reprezentanty rodu.
| (3) | …jak se má člověk zachovat, aby opravdu najisto zůstal v souladu s mocí a úspěchem. |
|
| … und wie man sich zu verhalten hatte, um auch gewiß mit Macht und Erfolg in Harmonie zu sein. |
|
|
|
| (4) | … a bezděky mohl člověk to vítězství pociťovat sotva jinak, než jako vítězství pořádku nad rebelií … |
|
| …und wider Willen konnte man kaum umhin, ihn als den Sieg der Ordnung über die Rebellion … zu empfinden. |
Srovnejme také protiklad hodnotových představ v příkladu (5):
| (5) | Člověk je křesťan tím, že… |
|
| Man ist Christ, indem man… |
|
| Člověk by měl mít obchod s koloniálním zbožím. |
|
| Einen Kolonialwarenladen sollte man haben, |
Ze způsobu, jakým jsme charakterizovali výraz člověk, je možno usoudit, že výraz člověk překládá něm. man v jeho inkluzivním způsobu čtení. Při tomto způsobu čte[243]ní se zájmeno man vztahuje na skupinu nebo množinu, k níž patří i mluvčí. Při exkluzivním čtení je mluvčí vyloučen. Zařadit man do dvou kategorií není účelné, protože interpretace inkluzivnosti nebo exkluzivnosti zcela záleží na kontextu a leckdy rozhodování není ani možné ani potřebné. Třetí osoba singuláru zájmena man implikuje formu mužského rodu posesivního zájmena (sein-), které se může vztahovat na man v inkluzivní a exkluzivní interpretaci. Dále bychom chtěli konstatovat, že něm. man má kongruenční příznaky 3. osoby singuláru a sémanticky může být plurálem. Předpokládané supletivní pády einen, einem mají inkluzivní čtení.
2.3. Plurál lidé je sémanticky obsáhlejší než singulár člověk, je schopen vyjádřit určitou, ale ne specifikovanou množinu a označit také – jako člověk a na rozdíl od man – význam rodu.
| (6) | …že lidé v nich začínali vidět vítěze, jež doufali již z dálky naladit k mírnosti svou oddaností, zejména však proto, že lidé jsou tvorové pokorní … |
|
| … weil man die Sieger in ihnen zu sehen begann, die man schon von weitem durch seine Ergebenheit milde zu stimmen hoffte, namentlich aber weil die Menschen unterwürfige Wesen sind… |
Jestliže je výraz lidé s to přeložit německé man v bezrodé interpretaci, lze očekávat, že také slovesný tvar 3. osoby plurálu sám tomuto účelu vyhovuje.
| (7) | …že mě z té podívané diskrétně vyloučili. |
|
| … daß man mich discret davon ausschloß. |
|
|
|
| (8) | … víc než té účasti na dokončení velechrámu, kterou mu dovedli vnuknout. |
|
| …als die Anteilnahme an der Vollendung des Doms, die man ihm einzuflößen gewußt hat. |
Zdá se, že slovesný tvar 3. osoby plurálu překládá německé man v jeho exkluzivním čtení stejně tak jako výraz lidé v případě, že je užíván bezrodově.
| (9) | …co mi lidé občas donesli o nedostatečné vlastenecké vřelosti vašeho otce. Netušilo se… |
|
| … was man mir wohl gelegentlich über Ihres Vaters Mangel an vaterländischer Wärme hat hinterbringen wollen. Man vermutete … nicht … |
3.1.1. Překlad německého man, který dominuje a dosahuje ekvivalence, je syntaktické povahy. Vraťme se k příkladu (9). Zde je man přeloženo slovem lidé. Věta (10), která bezprostředně následuje, začíná slovem man, ale toto man překládá Eisner jinak.
| (10) | Netušilo se v slavný den onoho výročí, že o několik měsíců později Napoleon unikne z Elby a uvrhne svět do nové vřavy. |
|
| Man vermutete an dem hohen Jahrestage nicht, daß wenige Monate später Napoléon von Elba entweichen und die Welt in neuen Trouble stürzen würde. |
Jak je možno vysvětlit změnu man při překladu v příkladech (9),(10)? V prvém případě jde o určitou množinu, v níž není určen žádný jedinec, ačkoliv mluvčí jednotlivce zná. Německé man se zde objevuje ve své exkluzivní variantě. V příkladu (10) musí být předpokládáno inkluzivní čtení výrazu man. Už z toho důvodu je vyloučen překlad pomocí slova lidé. Man … nicht a netušilo se v příkladu (10) se vztahují na množinu jedinců, kteří jsou označováni za anti-skupinu oněch, již připustili tak vzdálenou domněnku. V obou případech se zobrazení blíží omezené zevšeobecňující kvantifikaci: Nikdo z těch, kteří by tuto domněnku vůbec bývali mohli připustit, tak neučinil. I z toho důvodu by výraz lidé nebýval byl výstižným překladem. Rovněž [244]v příkladu (11) přistupuje Eisner k výrazu man, jenž následuje dvakrát po sobě, odlišným způsobem:
| (11) | Vědělo se o milkování s jakousi husarkou … Byla to taková tyčka … a lidé se smáli… Lidé se smáli také historce zpola skandální, zpola roztomilé … |
|
| Man wußte von seiner Liebschaft mit einer Husarenfrau … Es war eine Latte … und die Leute lachen … Man lachte auch über eine halb scandalöse, halb gewinnende Geschichte… |
Po zveřejnění milkování, o němž vědělo celé město, je konstatována v obou jazycích „lidská“ reakce smíchu a posměchu u dílčí množiny těch, kteří „věděli“, slovy die Leute a lidé. Dalším důvodem k smíchu bylo Goethovo nečekané setkání se synem Augustem a husarkou, ona „historka zpola skandální, zpola roztomilá“. Zde se T. Mann vrací opět k výrazu man. P. Eisner zůstává u slova lidé, možná proto, že sloveso smát se je již lexikálně reflexivní. Výrazy vědělo se a lidé nejsou volně zaměnitelné, i když jsou oba překladem německého man. Man je indiferentní vůči rozdílům mezi oběma českými výrazy. Český reflexivní výraz může být stejně jako německé man čten exkluzivně či inkluzivně. Pojem lidé je exkluzivní nebo druhový. Při exkluzivním čtení vyvolává jisté koncepční obrysy množiny, na níž se vztahuje. Něm. man však může být přeloženo pouze reflexivním tvarem tehdy, jsou-li současně pojmenovány osoby, k nimž se vztahuje, např. adjunkcí.
| (12) | Věděl jsem dobře, jak se u Vossových smýšlí … |
|
| Ich wußte wohl, wie man bei Vossens … dachte … |
V těchto příkladech se obchází přímá identifikace v podmětné pozici jména.
3.1.2. Reflexivní neosobní konstrukce musí být bezpochyby uvedena do vztahu k reflexivnímu pasivu. V pasivu nacházíme přímý předmět v pozici podmětu, která je tímto uzavřena pro logický podmět jakožto vyjádření agentu. Podle úzu v jednotlivých jazycích je agens eliminován nebo se může objevit ve funkci adjunktu. Reflexivní pasivum přichází tedy také v úvahu jako ekvivalent německého man.
| (13) | … že člověk snadno zapomene, co on řekl. Snadno se to zapomene. |
|
| …daß man leicht vergißt, was er gesagt hat. Man vergißt es leicht. |
Snadno se to zapomene by se mohlo zdát být syntakticky dvojznačné, a to vzhledem k pasivu se zájmenem to v nominativu a vzhledem k neosobnímu reflexivu se zájmenem to v akuzativu. Ale čeština tak nestanovila parametr neosobních konstrukcí reflexivních, jak uvidíme dole (3.1.4.). Druhá věta příkladu (23) je považována za pasivum. Vzor pasivních konstrukcí neobsahujících ze syntaktického hlediska agens bylo možno přenést na věty bez přímého předmětu. Pozice podmětu – agentu zůstává prázdná, protože zde není předmět, jenž by ji zaplnil, a tak je opět dosaženo toho, že agens je skryt, zůstane bez pozice.
| (14) | Jak se proslýchá, svědčí vážená návštěva tajné komorné radové … |
|
| Man hört, der werte Besuch gehört … der … Geheimen Kammerrätin … |
Problém spočívá v tom, zda lze konstrukci proslýchá se koncepčně chápat jako abstraktní pasivum. Jak se v následující dvojici příkladů zdá, podařilo se Eisnerovi vytvořit paralelismus pasiv, zatímco v originálu zřejmě vedl rozdíl mezi stavem a procesem v sémantice slovesa k protikladu aktiva a pasiva.
| … bude se to všechno jednou musit vědět, protože se to zbádá z důvodů vzdělanostných … | |
|
| … man wird das alles einmal wissen müssen, weil es erforscht werden wird aus Bildungsgründen, … |
V následujícím příkladu se zdá být zařazení jako konstrukce pasivní na základě přítomnosti předmětu přijatelné, ale ne nezbytné.
| … že by se mělo přec využít dobové konjunktury nynějšího vlastenského pozdvižení … | |
|
| … man sollte doch die Zeitconjunctur der gegenwärtigen vaterländischen Erhebung benutzen,… |
Domníváme se ovšem, že nelze žádnou jakkoli bystrou analýzou, např. pomocí abstraktního vnitřního předmětu nebo dožadováním se příbuzného předmětu, odvozovat všechny neosobní reflexivní konstrukce smysluplně z pasiva: šlo se domů; pracovalo se pečlivěji. Je nutné podívat se blíže na nulový subjekt a shodu 3. osoby singuláru neutra, a to společně s reflexivním enklitikem.
3.1.3. Pozice enklitika se je syntakticky stanovena. Nezávisle na této skutečnosti je neosobní reflexivní konstrukce vázána na slovesný tvar 3. osoby singuláru neutra. Infinitivní tvary se zdají existovat pouze v substandardu. „Žít se tam lépe, vydrželi bychom do smrti“ (příklad M. Grepla). Jestliže tedy např. mělo se v příkladu (16) odpovídá něm. man sollte, pak je v obou případech přiřazen k modálním slovesům sollen, mít podmět vyjadřující osobu, tedy podmět, který ovšem tato slovesa ve své argumentativní struktuře nevlastní. Obě modální slovesa mají ve své struktuře predikátu-argumentu pouze jeden argument, argument propozice či věty. „Deagentnost“, otevřenost nebo skrývání agentu je vloženým slovesem (využít v příkladu (16)) přenášeno na modální sloveso a na pomocné sloveso (bude v př. (15)).
3.1.4. Dala by se očekávat jasná distribuce reflexivního pasiva a neosobní reflexivní konstrukce: Má-li věta přímý předmět, je její pasivní forma schopna obstarat potlačení nebo skrytí agentu. Nemá-li věta přímý předmět, může její neosobní reflexivní tvar dosáhnout téhož. Toto očekávání se však tak zcela nenaplňuje. V (18), (19) máme přímý předmět a pasivum:
| (18) | … že by se měla napsat divadelní hra v tomto cituplném duchu, jež by jistě vítězoslavně šla přes všechna jeviště … |
|
| … man sollte einmal ein Theaterstück in diesem gemütlichen Geiste schreiben, das im Triumph über sämtliche Bühnen gehen… müßte, … |
|
|
|
| (19) | Měl se napsat lipský společenský román. |
|
| Man sollte einen Leipziger Gesellschaftsroman schreiben. |
Přestože je zde tranzitivní sloveso i přímý předmět a ačkoliv příklad (20) se v textu nachází bezprostředně za příkladem (19), není v překladu zvoleno pasivum, nýbrž neosobní reflexivní tvar:
| (20) | … mělo se … podniknout cestu kolem světa, mělo se studovat fysiku … |
|
| (man sollte) eine Weltreise machen, sollte Physik … studieren … |
V případě zevšeobecňující elipsy přichází v úvahu samozřejmě pouze neosobní reflexivní tvar:
| (21) | Nejčastější rčení z jeho úst bylo slovo „Mělo by se“. |
|
| Die häufigste Redensart in seinem Munde war das Wort „Man sollte“. |
[246]Pokud se tranzitivní slovesa, např. v (20), obklopují modálními predikáty, zdá se být ospravedlněna hypotéza, že se přítomností těchto predikátů vytvářejí předpoklady a nutné podmínky pro používání neosobních tvarů. Srov.:
* Studovalo se fysiku.
* Psalo se divadelní hru.
3.2. Eisnerova zásoba překladových variant pro něm. man tímto zdaleka ještě není vyčerpána. 1. osobou plurálu je dána najevo empatie mluvčího vůči zcela otevřenému okruhu osob vyjádřenému výrazem man. Mluvčí začleňuje sebe sama a jiné do světa vzniklého modálně deontickým predikátem.
| (22) | Měli bychom proto jejich píseň ctít ještě víc. |
|
| Man sollte ihr Lied deswegen noch desto höher ehren, … |
|
|
|
| Máme to tomu Césarovi klást za vinu či zásluhu, jak nám obrátil mysl … | |
|
| Soil man’s dem Cäsar als Schuld anrechnen oder Verdienst, wie er uns den Sinn gewendet … |
Tento překlad je takto výrazem jednoduché empatické inkluze mluvčího a jeho nespecifikovaného okolí do agentů popisované události nebo popisovaného stavu:
| (24) | … a máme-li jej v lásce, třeba říci, že z toho, co na nás přišlo, zakusil s námi pořád ještě dost. |
|
| … und wenn man ihn liebt, so muß man sagen, daß er von dem, was über uns kam, immer noch genug mitgetragen hat. |
Volba 1. osoby plurálu jakožto překladové varianty německého man se rovněž nabízí v kontextu, ze kterého vyplývá, že mluvčí sám je podmětem a agentem. Eisner, obcházeje 1. osobu singuláru, volí z pragmatických důvodů výstižný tvar plurálu, který je osobnější, individuálnější než distanční man. Je to dr. Riemer v knize Lota ve Výmaru, jenž v následující větě hovoří o sobě samém:
| (25) | Staneme-li se však takto Goethem a píšeme jeho psaní … |
|
| Wenn man aber auf diese Weise zu Goethe wird und seine Briefe schreibt … |
Překlad pomocí varianty člověk (Stane-li se však člověk takto Goethem) by jistě Riemera, Goethova osobního tajemníka, zbavil jeho mimořádné důstojnosti.
3.3.1. Nulový podmět infinitivních vedlejších vět může být ve své arbitrární interpretaci, tj. nemá-li v nadřazené větě antecedenta, adekvátním ekvivalentem k německému man:
| (26) | Lze za to vzdávat jen a jen chválu a dík … |
|
| Man kann dafür nichts als Lob und Dank haben … |
3.3.2. Stejně tak jsou infinitivní tázací věty, a to jak přímé, tak nepřímé věty tázací, strukturovány již tak, že se upouští od lexikálně naplněného podmětu. Ve standardní němčině jsou ale na rozdíl od češtiny tázací věty s infinitivní konstrukcí vyloučeny.
| (27) | Ale jak si představit účinek, který na tu mysl měla stručná věta, … |
|
| Aber wie soll man sich die Wirkung vorstellen, welche auf dieses Gemüt die bündige Sentenz übte … |
Pro volbu takovýchto infinitivních vět je ovšem rozhodující, že jsou s to převzít také vyjádření modálních predikátů.
3.4. Koneckonců jsou také neurčitá zájmena schopna dosáhnout vzhledem ke kontextu výstižného vyjádření německého man.
| [247](28) | Donesl-li jí někdo něco zlého o něm, buď se zpěčovala věřit tomu, anebo … |
|
| Wenn man ihr Übles über ihn hinterbrachte, weigerte sie sich entweder zu glauben, oder … |
Identita donašečů je dána jejich jednáním a může být mluvčímu jistě známa. Také tázací zájmeno kdo v jeho interpretaci jakožto otevřeného neurčitého zájmena, obzvláště ve větách podmínkových, je přiměřeným překladem německého man.
| (29) | Neboť je pravda, chtěl-li kdo, byl-li toho schopen, mohl shledati rysy absurdní. |
|
| Denn es ist wahr, wenn man wollte, wenn man es über sich brachte, so konnte man Absurdes … finden. |
Eisner přeložil pouze první ze tří zde se nacházejících tvarů man, což češtině dovoluje její typologická vlastnost – že je jazykem s možností nulového podmětu. Pro záporné věty s podmětem man je tvar nikdo adekvátním překladem. Rovná se omezené zevšeobecňující kvantifikaci:
| (30) | … aby nikdo neměl právo |
|
| … damit man nicht das Recht hätte … |
3.5. Nakonec bych chtěl uvést zdánlivě odlišný, ale nesporně přiměřený překlad německého man ve zvláštním kontextu.
| (31) | Jakožto žena, jakožto matka mám všechnu příčinu, abych se se závistí – anebo tedy s obdivem – dívala na o tolik větší stálost mužnosti … |
|
| Als Frau, als Mutter hat man allen Grund, mit Neid – oder doch eben mit Bewunderung – auf eine soviel größere Beständigkeit des Männlichen … zu blicken, … |
Predikace vlastností, jakými jsou výrazy als Mutter, jakožto matka, odpovídá rozsahem množině jedinců majících tuto vlastnost. Výraz man se může vztahovat na tuto množinu nebo na jednotlivé jedince této množiny. Z kontextu jasně vyplývá, že mluvčí hovoří o sobě jakožto matce. Eisner nahrazuje německé man 1. osobou singuláru, každá jiná varianta se zdá být vyloučená: * Jakožto matka, člověk má příčinu …
4. Po těchto detailních pozorováních bychom chtěli na závěr říci, že každý, kdo čte Eisnerovy překlady Lota ve Výmaru a Doktor Faustus ihned T. Manna pochopí, může jej prožívat a vychutnávat díky Eisnerově překladu Mannovy syntaktické architektury i díky citlivé a výstižné volbě lexikálních a idiomatických ekvivalentů.
LITERATURA
KRATZER, A.: Impersonal Pronouns and Logophoricity. University of Massachusetts, Amherst 1997 (Abstract).
ZUBATÝ, J.: Die „man“-sätze (1907). In: Studie a články, II. Praha 1954, s. 470.
PRAMENY
EISNER, P.: Doktor Faustus. Český překlad. Melantrich, Praha 1948.
EISNER, P.: Lota ve Výmaru. Český překlad. Melantrich, Praha 1949.
MANN, T.: Doktor Faustus. Aufbau-Verlag, Berlin 1961.
MANN, T.: Lotte in Weimar. Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt a. M. 1996.
[248]R É S U M É
Verhüllung des Subjektes (Anmerkungen zu Thomas Mann-Übersetzungen von Pavel Eisner)
Pavel Eisner gelingt es exzellent, in seinen Thomas Mann-Übersetzungen dem Medium des Tschechischen die syntaktische Architektur und die semantisch-konzeptuelle Interpretations- und Assoziationsstärke zu verleihen, die eine dem Original ebenbürtige ästhetische Wirkung hervorbringen können. Eisners Übersetzungskunst, die Lösungen, die er findet, lassen sich gegebenenfalls als linguistische Experimente und Probleme verwenden. Ein solcher Fall ist die Wiedergabe des Pronomens man, für das es auch im Tschechischen kein Standardäquivalent gibt. Die Interpretation von man, das nur in Subjektposition vorkommen kann, ist stark kontextabhängig. Es verhüllt die Identität der durch den Subjektausdruck bezeichneten Person(en), indem es sie – sehr vergröbernd gesagt – anonymisiert oder generalisiert. Da kein tschechisches Äquivalent greifbar ist, konnte der Übersetzer in jedem konkreten Fall die Übersetzungsvariante suchen und verwenden, die explizit und „kontextunabhängig“ der im Deutschen nur aus dem Kontext hervorgehenden spezifischen Interpretation entspricht. Eisner ist treffsicher in den lexikalischen und syntaktischen Varianten für die Wiedergabe von man. Damit werden auch indirekt Wechselwirkungen zwischen Syntax und Lexik prinzipiell problematisiert.
Gustav Mahler Str. 11
D – 04109 Leipzig, BRD
Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 4, pp. 241-248
Previous Jan Králík: Studentské práce v Českém národním korpusu
Next František Čermák: Jazyková nominace: povaha a souvislosti některých univerzálií v sémantice a morfologii (polysémie, derivace a kompozice)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1