Přece jen priorita písma?

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Все-таки приоритет шрифта? / La priorité de la graphie existe-t-elle?

Jednou z hlavních námitek proti existenci psaného jazyka jakožto víceméně autonomní psané normy v daném jazykovém společenství bývá sekundárnost psaných jazykových projevů. Poukazuje se na to, že mluvené projevy jsou vždy prius, psané projevy posterius. Přehlíží se při tom, že problematika mluvených a psaných projevů a jejich vzájemného vztahu není ani tak věcí posloupnosti jejich vzniku, jako spíše věcí jejich funkce a funkční diferencovanosti. V tom smyslu jsme se také již před více než třemi desítiletími[1] pokusili o funkční diferenciaci mluveného a psaného jazyka (přesněji, mluvené a psané jazykové normy) v tom smyslu, že jde o dvě soustavy jazykových prostředků, jež se od sebe odlišují nejen materiálem (zvukovost - grafičnost), ale i po stránce funkční: účelem mluvené normy je reagovat na mimojazykovou skutečnost rychle a bezprostředně, zatímco účelem normy psané je reakce uchovatelná a snadno přehlédnutelná. (Jen mimochodem poznamenejme, že tento rys snadné přehlédnutelnosti [easy surveyability] zůstává významným specifikem psané normy i dnes, v době vyspělé zvukové techniky: ani sebedokonalejší „zvuková konzerva“ v podobě magnetofonového pásku se tímto specifickým rysem nemůže pochlubit.)

Před 14 lety jsme pak vztah obou norem, mluvené a psané, formulovali[2] tak, že psaná, sloužící speciálnějším sdělovacím potřebám, představuje v protikladu obou norem člena příznakového, zatímco normu mluvenou je třeba hodnotit jako bezpříznakového člena téhož protikladu. Tato funkční diferenciace je přirozeně nezávislá na diachronických okolnostech; chybí ovšem tam, kde si jazykové společenství psanou normu dosud nevytvořilo. Avšak ani existence takových společenství není v rozporu s uvedenou funkční diferenciací: v takových společenstvích se jen zatím obě funkce nediferencovaly vytvořením speciální normy pro speciálnější jazykové potřeby, zpravidla proto, že se takové speciální potřeby v daném společenství neprojevily nebo alespoň neprojevily dost naléhavě. (Není třeba dovozovat, že i toto vysvětlení z historické situace zůstává stále vysvětlením ne diachronickým, ale funkčním, tedy že zůstává ve shodě s naší koncepcí vztahu obou jazykových norem.)

Ukázali jsme již ve svých dřívějších pracích, že kdežto před druhou světovou válkou jen málo jazykovědců — mezi nimi i Bohuslav Havránek — rozpoznávalo specifickou povahu psaného jazyka a pravopisu, v období po druhé světové válce se ve světové jazykovědě stále více množí hlasy, které chápou lingvistickou závažnost psaného jazyka a psaných promluv. Přitom je pozoruhodné, že leckteré z těchto hlasů se ve své koncepci lingvistického statu psaného jazyka s naší funkční koncepcí plně shodují nebo jsou jí alespoň velmi blízké. (Platí to např. o pojetí manchesterského obecného lingvisty Williama Haase, jehož nedávnou monografii Phono-Graphic Translation, vyšlou v Manchestru 1970, jsme komentovali na jiném místě.[3])

Nejnovější pozoruhodný příspěvek k dané otázce vyšel z pera známého amerického komparatisty Freda W. Householdera, který psanému jazyku věnuje jednu z kapitol (s. 244—264) své nejnovější monografie Linguistic Speculations, vyšlé v britské Cambridgi 1971. Zajímavá je tato kapitola už svým provokativním názvem The Primacy of Writing. I Householder zdůrazňuje, že mu přirozeně nejde o „časovou prioritu“ psané formy jazyka, ale o to, co nazývá „relativně logickou“ prioritou, již však blíže nedefinuje. Vychází ze zcela konkrétního příkladu (který [105]nijak nepozbývá přesvědčivosti tím, že je čerpán z krásné literatury) známého Burroughsova hrdiny Tarzana. Tento chlapec, vyrostlý mezi opicemi, které se ho ujaly jako několikaměsíčního sirotka po smrti jeho rodičů, osvojil si psanou angličtinu studiem obrázkového slabikáře a obrázkového slovníku, které mu zůstaly zachovány po rodičích, aniž by byl měl — až do svého sedmnáctého roku — nejmenší potuchy o tom, jak vypadá angličtina mluvená (znal podle Burroughse jen „řeč“ zvířat, podobně jako Kiplingův Mauglí, vyrostlý mezi vlky, kterého však jeho autor nenechal projít obdobným procesem seznámení s psanou lidskou řečí, jakým prošel Burroughsův Tarzan). Případ Tarzanův, při vší své literárnosti, dovádí do nejkrajnějších důsledků obdobnou situaci, na jakou bylo v pražské funkční koncepci již dříve upozorňováno, totiž časté případy jednotlivců, kteří jsou schopni s porozuměním číst texty v cizím jazyce, jehož mluvená podoba je jim ve vysoké míře cizí. Existuje ovšem rozdíl daný tím, že takový jednotlivec už ze své mateřštiny spojuje s grafémy cizojazyčných textů určité zvukové hodnoty, kdežto u Tarzana tomu tak nebylo. Jde tu však jen o rozdíl stupně, ne o rozdíl zásadní: i Tarzan přece znal jisté artikulované zvuky zvířecí „řeči“, i když je neměl asociovány s žádnými grafickými znaky, zatímco kultivovaný čtenář má s grafickými znaky zpravidla asociovány zvukové hodnoty nesprávné, běžné mu buď z mateřštiny, nebo z jiného cizího jazyka. Společným rysem je tu jak u Tarzana, tak u kultivovaného čtenáře neznalost správné zvukové korespondence příslušející daným grafickým znakům.

Householder však nezakládá svou tezi o „prvotnosti“ psané podoby jazyka pouze na uvedeném beletristickém příkladě. Zcela v duchu moderní jazykovědy si klade otázku, jak se jeví vzájemný poměr obou jazykových podob (jež označuje termíny ortografický tvar - fonologický tvar) v termínech množiny pravidel, které je třeba pro převedení jedné z těchto podob v podobu druhou. Konkrétní průzkum, kterým ilustruje řešení dané otázky, provádí na příkladě angl. fonologické skupiny /šn/: zjišťuje, kolika pravidel je třeba, aby Angličan dospěl od této mluvené podoby ke správnému pravopisnému tvaru slova tuto skupinu obsahujícího. Naopak zase zjišťuje, kolik pravidel nutno u téhož mluvčího předpokládat, aby dospěl od psaného -tion, popř. -sion k mluvenému /šn/. Dochází k závěru, že počet takovýchto pravidel je podstatně menší (a přitom mají tato pravidla obecnější povahu) při cestě od psané podoby slova k jeho podobě mluvené než při cestě směrem opačným. (Mimochodem řečeno, problematikou takových převodových pravidel se nejnověji zabývá i M. Bierwisch v pojednání „Schriftstruktur und Phonologie“, jež vyšlo jako Bericht Nr. 11, November 1971, berlínské Arbeitsgruppe Strukturelle Grammatik při akademii věd NDR. Zabývá se však výhradně pravidly, která vedou od chomskyovských underlying forms ke grafickým realizacím slov, nikoli pravidly vedoucími směrem opačným — děje se to v plné shodě s Bierwischovým předpokladem, uvedeným na s. 30, že „geschriebene Sprache die gesprochene voraussetzt“.)

Householder se nespokojuje tímto dílčím výsledkem, ale zkoumá, byť i zběžně, ještě 143 nejběžnějších anglických slov (opírá se tu o známé statistiky H. Kučery a W. Nelsona Francise), v kterých, jak známo, zhusta shledáváme velmi neobvyklé korespondence fonémů a grafémů, srov. např. do - go, does - goes, done - gone! Nicméně dospívá H. k závěru, že jeho závěry získané rozborem dílčí korespondence /šn/: -tion, -sion, platí, třebaže v poněkud menší míře, i pro tuto velmi rozsáhlou a velmi frekventovanou slovní skupinu. H. právem připomíná i známé rozbory fonologicko-grafémových korespondencí, které zpracoval švédský anglista Axel Wijk, autor nejnovějšího návrhu na reformu anglického pravopisu jeho důsledným zpravidelněním:[4] zatímco počet anglických fonémů se uvádí, podle jednotlivých škol, číslem 30 až 40, počet grafických způsobů, jimiž se tyto fonémy zaznamenávají, není podle Wijka menší než 109. Je tedy zřejmé, argumentuje H., že u pravidel vedoucích od [106]109 ke 30 jevům můžeme očekávat mnohem větší jednoduchost a obecnost než u pravidel vedoucích směrem opačným, od 30 ke 109 jevům.

Podrobnější rozbor H-ovy argumentace v těchto bodech bude ovšem záležitostí anglistů; nás tu zajímá hlavně obecná stránka této argumentace. Není jistě nesnadno ověřit si, že ona větší jednoduchost a obecnost pravidel vedoucích od podoby psané k mluvené bude platit např. i pro češtinu a patrně pro všechny jazyky, alespoň pro ty, které si svou psanou normu vybudovaly na alfabetické základně. Tak např. je samozřejmé, že čes. pravidlo y → /i/ je velmi prosté a ovšem i obecně platné, kdežto při opačném postupu je nutno počítat se dvěma pravidly, /i/ → i a /i/ → y, z nichž ani jedno zdaleka nemůže platit obecně, ale musí být formulováno s dosti složitým výčtem okolností, za nichž se uplatňuje. Jen zcela výjimečně se v češtině objeví situace, kde pravidlo vedoucí od podoby psané k mluvené není jednoznačné a žádá si podrobnějšího vymezení bližších okolností (srov. psané ou, jemuž v mluvené řeči odpovídá někdy [ou] dvojhláskové, tedy fonologické /ou/, jindy [ou] dvojslabičné, tedy fonologické /o/ + /u/, srov. toužit : použít; vymezení pravidla by tu musilo být v termínech tvoření slov). Obdobné doklady by se ovšem našly i jinde, např. v angličtině, kterou operuje H. — viz příklady j. lead /li:d/ vést : lead /led/ olovo; dokonce i v mezích jedné a téže lexikální jednotky, j. read /ri:d/ číst : read /red/ četl. Jde tu však jak v češtině, tak v angličtině o opravdové výjimky; opačné případy jsou v obou jazycích pravidlem (srov. známé angl. případy j. meat - meet, right - write atd.; pro češtinu stačí připomenout grafickou diferenciaci příkladů j. mílí - mýlí, milý - milí atp., na jejichž funkční závažnost upozornil před více než čtyřmi desítietími v svých průkopnických statích B. Havránek.[5]

Je tedy zřejmé, že Householderem zjištěná větší jednoduchost a obecnost pravidel převádějících skutečnosti grafické ve zvukové (proti pravidlům řídícím převod opačný) je jen přirozeným důsledkem funkční specifičnosti psaných promluv, jejichž předním úkolem je — jak to u nás vystihl už A. Frinta před více než šedesáti lety[6] — mluviti „rychle a bezpečně k očím, aby příslušná představa bez obtíží se vyvolala“ (s. 36). Je jen přirozené, že tato vybavovací schopnost psané promluvy, jež je velmi vítaná čtenáři, musí být zaplacena jistými nesnázemi na straně pisatele, pro něhož platí složitější množina převodových pravidel než pro čtenáře. Proto také — jak jsme na to upozornili již jinde[7] — ústředním problémem každé pravopisné reformy je nalézt takové řešení, které by dokázalo smířit požadavky čtenáře i pisatele, požadavky samou svou podstatou protichůdné.

Mohlo by se tedy zdát, že H-ova argumentace o menším počtu převodových pravidel ve směru od grafické k mluvené formě nepřináší něco tak převratně nového, aby se to nedalo vyvodit ze skutečností již známých. Takový úsudek by však H-ově stati křivdil: obsahuje totiž i jinak mnoho zajímavého (i když je to často podáváno formou ne právě lehko přístupnou); alespoň některým z těchto dalších pozorování tu chceme ještě věnovat pozornost.

H., který už dříve neváhal vystoupit s kritickými poznámkami k některým tezím generativisticko-transformačního pojetí jazyka,[8] vrací se i v této své kapitole k některým bodům známé Chomského a Hallovy monografie The Sound Pattern of English (New York 1968).[9] Běží tu hlavně o známý generativistický předpoklad existence tzv. “underlying forms”, jež by měly v anglickém jazykovém povědomí [107]představovat základní fonologickou podobu slova, ze které vzniká konkrétní zvuková realizace aplikací určité množiny pravidel. Tak např. pro angl. slovo [neišn] předpokládají Chomsky a Halle “underlying form” /nātiōn/. Sami autoři monografie se pozastavovali nad tím, jak se tyto underlying forms zhusta shodují s psanou podobou slova v angličtině (jak se běžně říká, s etymologickým pravopisem těchto slov) a dokonce se odvážili závěru, který je v naprostém rozporu s obecným míněním všech anglistů i odborníků v teorii psaného jazyka: anglický pravopis je prý — alespoň v podstatě — vhodným vyjádřením jeho nejzákladnější fonologické stavby. Toto tvrzení je ovšem neudržitelné — výstavba mluvených promluv má své vlastní zákonitosti a fonologický systém jazyka je nutno zjišťovat jen na základě jeho zvukových realizací, nikoli na základě utvářenosti promluv psaných, jež příslušným mluveným promluvám odpovídají.

Nicméně je nepochybné, že mezi promluvami psanými a mluvenými je velmi těsný vzájemný vztah, daný osobami mluvčích, kteří obou typů promluv používají (i touto vzájemností jsme se zabývali už dříve a nejnověji o ní mnoho zajímavého pověděl W. Haas v monografii výše zde citované). A právě tímto vzájemným vztahem obou druhů promluv je dána i problematika „logické“ (nikoli ovšem genetické) priority psaného jazyka před jazykem mluveným; je to zřejmě tato problematika, která především tane na mysli Householderovi (bylo by samozřejmě daleko vhodnější mluvit tu o prioritě ne logické, ale psychologické). H. si totiž staví otázku, zdali není reálnější vycházet místo z chomskyovských “underlying forms” přímo z grafických podob slov (přirozeně zase jen u těch společenství, která si již vytvořila psané promluvy a psanou normu je regulující). V každém případě, soudí H., lze předpokládat, že v hloubkové struktuře jazyka existuje záznam každého páru, v němž si v jazyce odpovídají zvuková i grafická hodnota (např. angl. graf. ai — fonol. /ei/, podobně a-e — /ei/ atp.). I v těchto párech však podle H. přísluší v generativním procesu priorita složce grafické před fonologickou. Poukazuje při tom i na některé skutečnosti, které objevilo studium afázie: jsou např. pacienti, kteří jsou schopni vyslovit slovo teprve tehdy, když si předtím ve vzduchu rukou naznačili jeho grafickou podobu.

V našich pojmech by se teze o „logické prioritě“ grafické stránky před zvukovou dala vyjádřit asi takto: Geneticky (a to jak fylogeneticky, tak ontogeneticky) je přirozeně prius slovo mluvené; avšak v jazykových společenstvích, kde se vytvořila psaná norma jako základ psaných promluv, vydobylo si psané slovo takovou závažnost, že při konkrétním generování promluvy je možno (či dokonce nutno?) počítat s tím, že se — alespoň u mluvčích, kteří psanou normu dobře zvládli — vybavuje grafická podoba slova především a teprve pak podoba zvuková (zvláště u mluvčích, jejichž paměť je především optická). Na druhé straně ovšem je nutno pochybovat, můžeme-li platnost takového postupu zobecnit: zaujmeme-li funkční stanovisko, pak se jeví pravděpodobné, že podle funkčního typu reakce na mimojazykovou skutečnost při generování jazykového projevu vybaví se přímo zvuková podoba slova tehdy, je-li záměrem mluvčího reakce rychlá a bezprostřední, kdežto grafická hlavně tehdy, je-li záměrem mluvčího reakce dokumentární a uchovatelná. (Mimo to je dobře si povšimnout, že se při takových úvahách mluví hlavně o grafické, popř. mluvené podobě slova: méně snadné je si představit, že by mohla být přednostně generována celá psaná věta, a to i u mluvčích s pamětí především optickou.)

V jazykových společenstvích, která si dosud nevytvořila psanou normu, by ovšem taková H-ova „psaná protoforma“ (Proto-Written, jak ji nazývá) nemohla přijít v úvahu. Avšak H. pamatuje i na takové případy. Podle něho i takovéto jazyky (i když jen některé a rozhodně ne všechny) mají generativní základ, který pro ně zastává tu funkci, jež v jazycích našeho typu přísluší psané normě (H. nedost přesně říká „ortografii“). Takovým základem je v těchto graficky nezaznamenaných jazycích určitý mluvní styl, který požívá značné prestiže a slouží mluvčím za referenční standard. V některých jazykových společenstvích slouží jako pojítko nářečně rozli[108]šených menších celků; jinde je jazykem náboženských projevů, popř. se v něm memorují historické tradice, zákony, popř. kmenové mýty. (Podle H-ova výroku zastává tento orální styl u takových jazykových společenství obdobnou funkci „jako Francouzská akademie“.) Stručně řečeno, lze v takových jazykových společenstvích předpokládat existenci „mluvené protoformy“ (Proto-Spoken), z níž se teprve generativním procesem dospívá k mluvené formě. U jazyků, jež mají psanou formu, může ovšem tato mluvená protoforma existovat také, avšak jejím předstupněm v generativním procesu je protoforma psaná. Podle H-a je tu tato hierarchie:

	↗	Written
Proto-Written
	↘	Proto-Spoken → Spoken

Nemůžeme se pouštět do podrobnějšího rozboru tohoto schématu; je však nutno poznamenat alespoň tolik, že teze o prestižním mluveném stylu se jeví jako vcelku dobře fundovaná. Poněkud, byť vzdáleně, připomíná dávnou tezi L. V. Ščerby o závažné úloze, jež při fonologické interpretaci v ruštině přísluší realizaci ruských slov ve zpěvním kontextu. Při analýze některých sporných otázek české i anglické fonologie (např. při fonologické interpretaci afrikát) se nám zase dobře osvědčovalo použití lentové formy jako referenčního standardu (zhruba, výslovnost odpovídající Jonesovu výslovnostnímu stylu A). — Jindy bývá tento styl označován jako explicitní; je např. zajímavé, že použitím tohoto explicitního stylu jako referenčního standardu lze — alespoň do značné míry — vysvětlit tu skutečnost, že se v sonagrafických záznamech alegrových promluv často nesetkáváme s takovou přesností a zřetelností záznamů jednotlivých fonémových realizací, jakou bychom očekávali podle sonagrafických záznamů těchto realizací v izolaci nebo ve výslovnosti lentové.

Zdá se tedy, že tu H. upozornil na velmi závažnou skutečnost. Nicméně podle našeho soudu existence této mluvené protoformy není na téže rovině jako existence předpokládané psané protoformy, která podle H-a je při realizaci slov v jazycích majících psanou normu zásadně nutným generativním předstupněm realizace každého slova. Zdá se, že tu H. dosti nedocenil funkční hierarchizaci obou jazykových norem, mluvené a psané, hierarchizaci, která se jistě odráží i v diferenciaci generativního postupu při vytváření promluv mluvených na rozdíl od psaných.

V každém případě však H-ova kapitola o psaném jazyce (stejně jako i ostatní kapitoly jeho knihy) je velmi podnětným příspěvkem k studiu daných problémů. I když se všemi jeho tezemi nelze dobře souhlasit, je velmi závažné už to, že se jako renomovaný americký lingvista postavil — a to proti silné domácí jazykovědné tradici — do řady těch, kdo likvidují starý předsudek o inferioritě a lingvistické nezajímavosti psaných promluv a psané normy.

 

R É S U M É

Priority of Writing, After All?

In one of the chapters of his recent provocative book “Linguistic Speculations” (Cambridge 1971) Fred W. Householder asserts the ’relatively logical’, though not genetic, priority of writing over speech. His main argument is that the number of rules needed for the transformation of the orthographic into the phonological form is decidedly smaller than the number of rules required for the opposite transformation. This is certainly true, but it is just the necessary consequence of one of the main tasks of writing, noted decades ago by Sweet, Frinta and others, i.e. ‘to speak quickly and distinctly to the eyes’. — Another interesting thesis presented by Householder asserts the presence in literate language communities of ‘Proto-Written’, which H. believes to [109]constitute for the language user the genuine ‘underlying forms’ from which spoken forms are regularly generated. In non-literate communities this function is performed by the ‘Proto-Spoken’, i.e. by a spoken style enjoying considerable prestige and serving the speakers as an important referential standard, taken recourse to in doubtful cases.

Even if one can criticise H. for not evaluating duly the functional aspects of the involved problems, his theses certainly deserve attention of all students of the questions of writing.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 104-109

Previous Václav Křístek: Poznámky k problematice argotu a slangů

Next František Kopečný: Etymologie slova otrokъ