K chronologii foneticko-fonologických změn v praslovanštině

Arnošt Lamprecht

[Articles]

(pdf)

К хронологии фоиетико-фонологических изменений в праславянском языке / Chronologie des changements phonétiques et phonologiques dans le slave commun

Relativní chronologie praslovanských hláskových změn v běžném pojetí je známa, i když i tu jsou některá nejasná místa. V poslední době se této otázky dotýkají dvě znamenité vysokoškolské příručky praslovanského hláskosloví, a to kniha Marešova[1] a Stieberova.[2] Obě práce přihlížejí k starší literatuře. Mareš ji bibliograficky cituje, Stieber tak sice nečiní, praví však v úvodu, že svůj přehled praslovanského fonologického vývoje psal na podkladě studia knihy G. Y. Shevelova.[3] Sám jsem se rovněž musil touto problematikou obírat, když jsem psal svůj referát na VII. mezinárodní slavistický kongres ve Varšavě.[4]

F. V. Mareš podává ve své knize poměrně přesnou relativní chronologii založenou na vlastním osobitém pojetí vývoje — o absolutní chronologii tu nemluví vůbec —, Z. Stieber pak, vycházeje z dosavadních uznávaných názorů — podaných ovšem ve vlastní interpretaci —, sleduje jak relativní, tak i absolutní chronologii praslovanských změn. Mně osobně je bližší Marešovo pojetí praslovanského vývoje, neboť jsem k obdobným názorům, i když ne tak vyhraněně formulovaným, dospěl ve své knize i v předběžných článcích k této problematice.[5]

Pokusím se nyní podat stručný vlastní nástin, jak by taková relativní chronologie praslovanského fonologického vývoje spojená s absolutní datací důležitých změn mohla vypadat.

Tzv. I. palatalizace (k > č, g > dž > ž) nastala před monoftongizací diftongů a také před r. 500, který je přibližným mezníkem rozchodu Slovanů z jejich poslední pravlasti. Nastala také po přejetí některých slov z germánských jazyků ve III. a IV. stol., tj. po r. 375, kdy byla říše Gótů zničena nájezdem Hunů. Podle Mareše tato palatalizace souvisí s praslovanským vokalickým systémem, v němž byly ve vyhraněném protikladu vokály přední a zadní. Jde o tento systém:

i	y
ь	ъ
e	ă
ě	a

V něm ě reprezentuje dlouhé ä, e pak ä krátké, ь označuje krátké i, ъ krátké y (nejde tedy ještě o jery z pozdně praslovanského období), i, y, a jsou vokály dlouhé, ă pak je krátké a, z něhož se v pozdně praslovanském období vyvinulo o. Soudím rovněž, že takový systém v praslovanstině existoval, sám z něho také vycházím, nicméně zůstává stále otázkou,[6] zda tento systém vznikl před I. palatalizací, nebo se vytvářel paralelně s ní. Rozhodně však existoval před vznikem u z diftongu ău.

[116]Vycházíme-li z předpokladu, že I. palatalizace byla ukončena před r. 500 a že pro každou změnu je třeba počítat se spaciem asi 75 let, můžeme říci, že se I. palatalizace prováděla nejpravděpodobněji v rozmezí let 400—475 (±25 let). Pro tuto dataci mluví i přejetí názvů řek z baltských jazyků v horním Podněproví, srov. Laukesa > Lučesa, Akesa > Očesa[7] atd., s nimiž se Slované seznámili pravděpodobně v průběhu V. stol. ještě před ukončením palatalizace, i několika obdobných názvů z finských jazyků (Ižora, Seližarovka), což by svědčilo o životnosti změny dokonce ještě na sklonku V. stol.

Neřešíme tu otázku praslovanského ch a alternace ch — š. Indoevropské s bylo po i, u, r, k již dávno před r. 400 foneticky modifikováno; toto modifikované s můžeme zcela konvenčně označit znakem š. Pro provedení I. palatalizace se pak toto š rozštěpilo na š před předními samohláskami (myšь) a ch před zadními samohláskami (vьrchъ, lit. viršus).[8] Není však zcela vyloučena ani změna š > ch ještě před I. palatalizací.

V téže době, kdy se prováděla I. palatalizace, snad jen s malým časovým zpožděním směrem k přítomnosti, provedly se tzv. praslovanské přehlásky po palatálách, ’ă > e, ’a > ě, ’ъ > ь, ’y > i. Tyto změny nastaly ještě před monoftongizací diftongů (neboť ăi > ě, ale ’ăi > ei > i).

Podle Mareše (o. c. v pozn. 1) by před začátek působnosti zákona otevřených slabik patřila i první fáze tzv. III. palatalizace (kъnьƞgad > kъnьƞg’äd „kъnędza“ s velárním ƞ nebránícím palatalizaci; ale ăučeneikad „učenika“ beze změny, neboť neslabičné i v diftongu ei je sonanta, nikoli vokál). Měla by nastat dokonce před přehláskou ’y > i (’ъ > ь), neboť ve slově jъgă > jьgă „jьgo“ nedochází k III. palatalizaci. Před monoftongizaci diftongů, ale už po začátku působnosti zákona otevřených slabik (tj. po vytvoření ei, eN, er atd. s vrcholem na druhém komponentu) by patřily i Marešem postulované redukce vokálů před koncovým volně vyznívajícím N (o. c. v pozn. 1), jejichž konečným výsledkem byl jer bez sonanty, srov. vьlkăN > … > vьlkъ, pokud ovšem nepředpokládáme starší vývoj jiný, i Marešovy redukce před jinými sonantami.

Je vidět, že změn, které by bylo třeba umístit mezi I. palatalizaci a monoftongizaci, je příliš mnoho. Se zřením k tomu by se zdálo, že by bylo vhodné posunout I. palatalizaci ještě dále dozadu (k r. 375 nebo ještě dříve). To je ovšem v rozporu s působností I. palatalizace ještě v V. stol. (viz příklady Lučesa, Ižora). Zůstaneme proto raději při původní dataci (400—475) a k r. 500 (rozchod Slovanů) připíšeme působnost zákona otevřených slabik (tj. vznik ei, er, el atd. s vrcholem na druhém komponentu) a snad počátek, nikoli však dokončení monoftongizací.

Můžeme tedy po r. 500 počítat ještě s diftongy, i když jejich hlavní váha byla na druhém komponentu. Diftongický charakter na počátku nebo v první pol. VI. stol. podle Stiebera (a Shevelova)[9] dosvědčují různá přejetí, např. název města Poetovio, ležícího na řece Drávě, jehož ov (ou) chápali Slované jako svůj diftong a změnili ho pak na u (odtud nynější charvátský název Ptuj), nebo přejetí názvu Krivičů do lotyštiny, kde pův. slovanské ei bylo přejato jako ie, tedy Krievs „Rusové“, a snad i sufix -nikъ (tehdy neik-), který zní v lotyštině -nieks. Dále slovanskému diftongu, z něhož vzniklo u, odpovídá finské uo a naopak, slov. gumьno a fin. kuomina nebo fin. Suomi, kterému odpovídá ruské Sumь. O tom, že z pův. diftongu ještě nevzniklo u, svědčí i stará přejetí z románských jazyků, kde staré ū je přejímáno nikoli jako slovanské u (které tehdy ještě nebylo), nýbrž jako zadní vysoká hláska, tedy y (které později [117]v charvátštině přešlo v i), srov. charvátské názvy měst Trogir, Postire (z pův. Tragurium, Pasturium). Rovněž románské ,,temné“ o před nosovými souhláskami je do slovanštiny přejímáno jako y (ъ), srov. Rōma, Tolmōna, Bonōnia, Salōna, které daly Rymъ, Tălmynъ atd., a pak po charvátské změně y > i Rim, Tolmin, Bnin, Solin. Do této doby, kdy diftongizace ještě nebyla dokončena, by patřily i připomenuté Marešovy změny.

Koncem VI. stol. (okolo r. 600 a po něm) však již z pův. diftongu vzniklo nepochybně u (nebo zvuk mu velmi blízký), neboť románské au je přejímáno jako slovanské ăw (pozdější ov), srov. Lauretum, Lauranum, Tauriana, které nyní charvátsky znějí Lovret, Lovran, Tovrljan. O tom, že diftongizace byla v VI. století (patrně v jeho druhé půli) dokončena, svědčí Stieberem citovaný název slovanského knížete Kelagastis (z pův. Kailagastis), což by v pozdní praslovanštině reprezentovalo jméno Cělogostь.

Po provedení diftongizací vzniká okolo r. 600 (snad v l. 575—650) tzv. II. palatalizace velár, srov. kăina > käna = kěna > k’ěna > c’ěna, năgai > … > nădz’ě „nodzě“. Dosvědčují to i cizí slova přejatá v této době do slovanštiny s provedenou II. palatalizací (o. c. v pozn. 2 a 3), srov. Regino > Rezьnă „Řezno”, Gīla > Zila || Zilja (název slovinské řeky), Kivitat- > Cьvьtat- > Cavtat (místní název v Charvátsku) atd. Palatalizované veláry k’, g’ se, jak je vidět, asibilovaly, přešly v ć, dź (a to pak na větší části území dalo ź). Proces byl živý po osazení nynější Jugoslávie a celého Balkánského poloostrova, tedy minimálně po celou první polovinu VII. stol.

Stejné výsledky jako II. palatalizace má i tzv. III. palatalizace. Druhé fáze obou změn (asibilace) probíhaly asi současně nebo téměř současně. Nejasný je počátek III. palatalizace. Někteří slavisté a mezi nimi i Mareš pokládají III. palatalizaci za starší než II. palatalizace, Mareš pak soudí, že jde o změnu zcela systémovou, a klade její počátek, jak jsme již uvedli, hned za I. palatalizaci, ještě před působnost zákona otevřených slabik (srov. uvedené příklady kъnьƞgad > kъnьƞg’äd „kъnędza“, ale ăučeneikad „učenika“). Jiní ji pokládají za mladší změnu než II. palatalizace (mezi nimi i Shevelov); jako doklad tu slouží zájmeno vьsь. Jiní opět pokládají III. palatalizaci za změnu ne zcela systémovou, např. F. Kopečný.[10] Kdyby III. palatalizace byla mladší než druhá, bylo by třeba její dokončení o něco posunout (aspoň k roku 675).

Z obecně lingvistického hlediska bychom mohli o III. palatalizaci snad říci, že tu šlo o náběh k nadslabičné (slovní) harmonii, známé z jiných jazyků (uralských a altajských), kde po slabice s vokálem přední řady musí rovněž následovat slabika s vokálem přední řady. V slovanštině je tento princip uskutečněn jen po vokálech vysokých (střední vokály totiž nebyly a nízké ä je proti zadnímu a málo výrazné). V disimilační pozici (před zadním vysokým y, dlouhým i krátkým) se tato harmonie nerealizovala, vznikly by totiž dvě slabiky s i za sebou. (Ty vznikly někdy až později, po morfologickém vyrovnání, srov. otъcь.) Podmínky pro tuto nadslabičnou slovní harmonii byly jak před působností zákona otevřených slabik, tak i po celé další období do vzniku nosového ę. Pokud bylo -ьƞ(g) nebo později z něho vzniklé į, mohla se palatalizace g > g’ > dź (> ź) uskutečňovat, srov. gen. sg. kъnędza, pěnędza. V pozdějších přejetích g zůstává, srov. rus. varjagъ, kъlbjagъ (< váringr, kylfingr; Kolbjagi místní jméno v okolí Tichvinu). Byla tu teoretická možnost změny až asi do r. 750 (vznik ę). Ovšem vzhledem k tomu, že přibližně okolo r. 700 (675—750) nastává palatalizace alveolár, můžeme možnost fonetického vzniku III. palatalizace omezit koncem VII. stol. (675). Palatalizace se ovšem mohla realizovat i jako jev morfologický a slovotvorný a také se tak k novým slovům šířit. Podle Kopečného jde tu o afektační slovotvorný typ, jehož kořeny jsou starší než II. palatalizace a sahají až k palatalizaci I., srov. tęga//tęža, -isko//-išče. Ovšem i v těchto dvojicích mohlo [118]podle našeho názoru jít u členů s palatalizací o nadslabičnou slovní harmonii, srov. tęža < tьƞg’ä < tiƞgā, jíž se pak začalo slovotvorně využívat (i k účelům afektačním). Dvojice tęža//tęga (a -isko//-išče) pak vznikla morfologickým vyrovnáním tvarů palatalizovaných a nepalatalizovaných, srov. známé příklady jiných dubletních tvarů z historického období jako táhne//tíhne, váže//víže se atd. Kopečný má však plnou pravdu v tom, že vzhledem k afektačnímu využití palatalizace (srov. dodnes ťulpas, ťapat) a šíření hotových slovotvorných prostředků nelze všechny případy s palatalizací vykládat foneticky.

Další spornou otázkou[11] zůstává to, proč výsledkem II. a III. palatalizace na západoslovanském území je š a na východoslovanském (a také jihoslovanském) ś, srov. mušě-musě, vьšь-vьsь. Mohlo by tu být dvojí vysvětlení. Buď zůstalo na západoslovanském území modifikované š (po i, u, r, k) až do monoftongizace diftongů a pak se teprv rozštěpilo na š a ch (podle vzoru I. palatalizace), nebo palatalizované ś (vzniklé z ch) splynulo se š vzniklým ze sj v důsledku palatalizace alveolár, jež na západoslovanském území následovala velmi těsně za II. palatalizací (o tom viz dále).

Po dokončení asibilace palatálních velár vzniklých II. a III. palatalizací začala palatalizace alveolár, srov. medjě (či už medja?) > med’ě (med’a), světjě (světja) > svěťě (svěťa), tjudjь > ťuďь „štuždь“, (seu- >) sⁱujь > šujь, năzjь > năžь „nožь“, kănjь > kăńь „końь“, văljě (vălja) > văľě (văľa) „voľa“, tvărjenъ, > tvăŕenъ „tvoŕenъ“, pustjenъ > puščenъ atd. Podle Mareše začala tato změna na západě těsně před asibilací výsledků II. a III. palatalizace, proto je asibilace stejná, tj. c, dz nebo c, z. My se domníváme, že začala těsně po asibilaci II. a III. palatalizace. Ve slovenštině totiž výsledky asibilace velár a alveolár totožné nejsou, srov. peniaze, kňaz, ale medza, sadza, musíme tu tedy předpokládat jistý, i když menší časový rozdíl, tedy pozdější vznik dz v slově medza než v slově peniaze. Na slovanský východ pak dospěla palatalizace alveolár se značnějším zpožděním, proto výsledky se od II. palatalizace liší, srov. sveča, meža, ukraj. chodžu atd. Na slovanském jihu pak je ještě větší zpoždění, proto je tu značná pestrost ve výsledcích, srov. sveča, meja, sveća, medja, svek’a, meg’a, sveča, medža, svešta, mežda. Vzhledem k tomu je i chronologie této změny na různých částech slovanského území rozdílná. Skončila-li asibilace II. a III. palatalizace okolo r. 650, mohla na západě na ni hned navázat palatalizace alveolár (s malým zpožděním se zřením ke Slovensku). Na dalších územích mohla tato palatalizace nastat až okolo r. 700 a v průběhu století VIII. — Podle některých sovětských autorů při palatalizaci alveolár vznikly nejdříve zdloužené (zdvojené) konsonanty (jako později v ukrajinštině typ žyťťa), tj. văľľa dalo vfiĺĺa, burja > buŕŕa, světja > svěťťa atd.; teprve o něco později se ľľ, ŕŕ, ťť, žž atd. zjednodušily na ľ, ŕ, ť, ž atd. (podle nás po vzniku o z ă) a předcházející vokál se většinou zdloužil a jako nový dlouhý dostal akutovou intonaci (nový akut), srov. vóľa, kóža, búŕa. Disimilací z dlouhého (zdvojeného) měkkého čč (< ťť < tj) a dždž (< ďď < dj) můžeme také snáze vysvětlit stav staroslověnský a bulharský, tj. šť, žď (čč > šč > šť; dždž > ždž > žď), srov. svěšta, mežda.[12]

Teprve po vzniku ľ z lj v důsledku palatalizace alveolár mohlo vzniknout tzv. ľ epentetické ve skupinách pj, bj, mj, vj, tedy zemja > zemľa, kapja > kapľa atd. Je otázkou, zda toto ľ zasáhlo celé slovanské území. Na základě ústupu ľ v bulharštině a makedonštině se soudí, že ľ ustoupilo i v západoslovanských jazycích, že tedy bylo obecně slovanské. V dokladech z Řecka, jak je na základě starší literatury znovu připomíná Stieber (Lipjana, Serviana atd.), však není ani jeden doklad na ľ epen[119]tetické, vždy jen spojení labiála + j. Na západoslovanském území pak již v IX. stol., tedy za 100 let po dokončení palatalizace alveolár vznikají nové měkké labiály, srov. pol. biada, miara atd. Je třeba si položit otázku, vzniklo-li tu opravdu zemľa ze zemja a za 100 let potom zůstalo miara? Nadto i některé uváděné doklady nejsou bezvadné, např. 2 české citované doklady blváti a plváti; litevština má bliauju, tedy v bľuju je ľ původní, sloveso pľuju pak je k němu slovesem rýmovým (má i obdobný význam) a může mít ľ od něho. Zbývá tu lužické blido a vlastní jména typu Davle, Vidovle, Litovel, pol. Lublin atd., u nichž nejsme nikdy jisti, zda tu nejde o ľ sufixální. Obdobná situace je i v polštině (slova grobla a kropla mají dvě sonanty za sebou). Je tedy existence ľ epentetického v západní slovanštině problematická. Nanejvýš tu mohlo jít o náběh k jeho vytvoření (v některých dialektech a slovotvorných typech), který byl brzy zabrzděn vznikem nových měkkých labiál v důsledku počínající měkkostní korelace. Je rovněž možné, že ani na celém bulharsko-makedonském území nebylo ľ epentetické všude dotvořeno (viz doklady z Řecka!) a později ustoupilo i na tom území, kde vytvořeno bylo (o tom svědčí i některá fakta stsl. památek).

Dostáváme se nyní ke skupinám vokál + sonanta r, l, m, n v postavení mezi souhláskami. Ty ještě v době palatalizace alveolár (675—750) nemohly být rozvinuty směrem k pozdějším střídnicím, neboť ăl + j dává ăľ, srov. văľa „voľa“, ar + j dává ăŕ, srov. măŕe „moŕe“, ăn + j dává ăń, srov. kăńь „końь“. A také doklady na spojení ar, al, er, el zapsané před r. 800 (ale někdy i po tomto datu) ukazují ještě neprovedení metateze, srov. Dervanus, Ardagastos, Valdimer. Teprve po r. 800 jsou jasné doklady na metatezi, srov. Trebina (860), Zebedrach „Sobědragъ“ (864).[13] Musíme tedy počítat s tím, že ještě na počátku VIII. stol. (okolo r. 700) byly skupiny ăr, ăl, er, el s vrcholem na druhém komponentu. V nich se vokalický element dostal i za sonantu, takže vzniklo např. er^e, el^e atd. Takový stav byl ještě na sklonku VIII. stol. (okolo r. 800); svědčí o tom doklady Sracininъ (ze Sara-), dále črěšńa (z ceres-) a hlavně jméno císaře Karla Velikého (vládl 768—814) Carolus, Karl, které pak dalo v jednotlivých jazykových skupinách kraľ, króľ, koroľ atd. V československé a jihoslovanské skupině se průvodní vokalické elementy soustředily za sonantou a daly ještě před fonologickým osamostatněním o (< ă) dlouhé a, tedy trat. V polštině a lužické srbštině vznikl redukovaný vokalický element před sonantou a choval se jako jerová hláska, ă za sonantou pak dalo o, vzniklo tedy jakési tъrot, jak o tom svědčí polská vokalizace we głowie (vъ gъlově) a nedostatek změny r > ř (po p, t, k) v lužičtině, srov. trěba, prědk, ale třepać, při, dolnoluž. proch, ale pšosyś. (Na severozápadním okraji polskolechické skupiny bývá tart, srov. Stargard aj.) Ve východoslovanských jazycích vzniklo tărăt a po změně ă > o torot. Tento proces byl na východě živý ještě v IX. stol., jak to dokazuje do ruštiny přejatý turecký místní název Tamantarkan, který se pak změnil na Tъmutorokanь. Uvedli jsme jen příklady pro stanovení chronologie, v detailech odkazujeme na citovanou literaturu.

Teprve po palatalizaci alveolár, srov. kănjь > kăńь „końь“, tj. v průběhu VIII. stol., se dotvářejí nosové samohlásky (neboť jinak by z kănjь muselo vzniknout kąjь!). Vznikly tak nosovky vysoké i nízké. Vysoké nosovky však těžko udržují svou nosovost, proto brzy po vzniku splynuly s nízkými, tj. s ę a ą (srov. i franc. fin > fẽ). Stieber (o. c. v pozn. 2) však nepovažuje nosovky za samostatné fonémy, nýbrž jen za fonetické realizace skupin přední vokál + N a zadní vokál + N. Ve staroslověnských hlaholských památkách šlo o realizace eN a oN, v nichž v první půli byl převážně soustředěn element vokalický, v druhé půli pak převažoval element nazální, celek se pak rovnal dlouhému vokálu. Z takovýchto nosovek pak mohly vznikat nosovky francouzského typu, tedy ẽ, õ. Protože tyto hlásky byly dlouhé, ztotožňovaly se s existujícími dlouhými vokály, a to ẽ většinou s ě [ä], õ buď [120]s u, nebo s a. Tam, kde vznikl pár dvou nosovek nízkých, nosovky se držely déle (v polštině pak splynuly v jednu ’ą/ą a ta se pak rozložila na základě kvantitativních poměrů na ę – ą; tam, kde vznikla jedna vysoká a jedna nízká, došlo k denazalizaci (v češtině nízká > ä, vysoká > u po r. 950; obdobně je tomu i v ruštině). V podrobnostech odkazuji na cit. práci Marešovu a ostatní literaturu.

Okolo r. 800 (nebo něco málo před tímto datem) dochází k úpravám v systému vokalickém. Projevují se tu důsledky vzniku nového labializovaného fonému ū (v dvou podobách ⁱū/ū). Byly tím dány předpoklady i k možné labializaci zadních krátkých vokálů, které byly vyšší než ā a nižší než nové ū a postupně se dostávaly do téhož stupně otevřenosti, v němž jsou obvykle vokály e — o. Z pův. krátkého i, y (v běžném grafickém označení ь, ъ) tak vznikají opravdové jery ь, ъ, z krátkého ä (e) vokál e a z krátkého ă vokál o. V takovém stavu je zachycujeme v staroslověnských památkách. Vokál o je tu nepochybně již labializovaný, i když tato labializace mohla být tehdy ještě slabá. K této úpravě systému přispěla možná i ta okolnost, že v důsledku čistě fonetického krácení původně dlouhých vokálů (zejména v koncové pozici) vznikaly krátké varianty dlouhých vokálů. Původní krátké vokály, které se již dříve lišily od dlouhých stupněm otevřenosti, se ještě více přesunuly do středové polohy a byly tak kvalitativně odlišeny od zkrácených variant dlouhých vokálů. Vokál ă se přitom labializoval na o. (Pův. poměr 1. ženā — 5. ženă! se změnil na žena — ženo!) Hlavním diferenčním příznakem původních dlouhých a krátkých vokálů se vzhledem ke vzniku krátkých variant dlouhých vokálů stala kvalita a fonologická kvantita tak byla odstraněna (i když foneticky ještě zčásti trvala).

Vznik krátkých variant dlouhých vokálů a zejména pak dloužení původně krátkých vokálů (nebo zkrácených variant dlouhých vokálů) pod tzv. novoakutovou intonací (srov. čes. vóľa, kóža, pol. król, rus. vôľa, slov. žénъ > žien atd.) byly předpokladem pro obnovení fonologické kvantity. V češtině i v jiných slovanských jazycích k tomu přispěla okolo r. 900 kontrakce, jíž byla obnovena kvantitativní korelace i na konci slova (srov. dobra — dobraja > dobra — dobrá). Opětné obnovení kvantitativní korelace pak vedlo k zániku jerů, neboť ty neměly k sobě příslušné dlouhé. Zánik jerů pak znamená ve fonologickém systému konec praslovanštiny (konec působnosti zákona otevřených slabik).

Vzhledem ke vzniku o teprve okolo r. 800 mohlo nastat dloužení o na ó pod novoakutovou intonací až v průběhu IX. stol. Tím je nutno i chronologii této intonace upravit.

Po skončení palatalizace alveolár (dj > ď, tj > ť, nj > ń, lj > ľ atd.), a tedy přibližně ve stejné době jako přestavba vokalického systému na principu labializovanosti (tj. okolo r. 800 a po něm) se začíná na severoslovanském území uplatňovat větší asimilovanost konsonantů k následujícím vokálům. Vznikají tak „změkčené“, palatalizované konsonanty (franc. mouillé), zpočátku jako varianty tvrdých konsonantů, později jako samostatné fonémy.[14] Stupeň realizované fonetické palatalizovanosti byl patrně různý. Před i, ě byla palatalizovanost větší, srov. tⁱi, tⁱě, před e,[15] ä byla poměrně malá, t^ee, t^ää, nebo t^eä, např. pⁱivo, t^eep^eem^ee atd. Tato tendence k asimilovanosti je areálním jevem eurasijským;[16] je i v jiných jazycích eurasijského severu (např. v jazycích uralských a altajských). Uplatnila se proto více v severoslovanských jazycích, z jižních jazyků pouze ve východní části bulharsko-makedonských dialektů před pův. ě [ä] v přízvučné dlouhé pozici, srov. bělъ [b^eälъ] [121]> b^eal. Na území, na němž se vytvořil polský jazyk, jsou změkčené konsonanty před všemi původně předními vokály, stupeň změkčenosti se tu postupně upravil ve prospěch varianty i-ové, takže máme piec, biada, biorę, piątek. Obdobně tomu tak bylo i v severní části východoslovanského území (na území pozdějšího jazyka ruského a běloruského). Na území českého jazyka[17] byla změkčenost před i a ě (které se tu změnilo na úzkou hlásku) větší než před e. Slabší změkčenost před e byla později (na rozhraní XII. a XIII. stol.) v češtině odstraněna. V ukrajinštině došlo v historické době ke splynutí přechodového příznaku „molizace“ s následujícím vokálem nejen před e, nýbrž i před i (jako později po labiálách ve většině dialektů českého a slovenského jazyka, srov. čes. pivo); tento příznak změkčenosti se však udržel před nestejným vokálem, srov. dⁱěd (později ďid), mⁱaso, ale budete, chodyty.

S postupnou přestavbou vokalického systému po vzniku ū souvisí i depalatalizace vokálů po palatálách, později i po jiných „měkkých“ konsonantech. Nejdříve tak z pův. čě, šě, žě, jě [čä, šä, žä, jä] vzniklo ča, ša, ža, ja, srov. kričati, slušati, ležati, stăjati > stojati (změna nastala po vzniku ’u/u a před vznikem tzv. 3. ě na slovanském severu, srov. gen. sg. dušě proti jižnímu dušę, a také dříve než nastala depalatalizace vokálů po ć, dź, tedy snad v období mezi r. 600—750). Je to jev téměř obecně slovanský, výjimku tu tvoří archaické dialekty fixované v hlaholských památkách staroslověnských. Stejně tak došlo ke změně ě[ä] > ’a, ovšem jen v morfologických typech po ć, dź vzniklých III. palatalizací, srov. kъnędza, jajьca, ale nodzě, cěna. Obdobně je tomu u alveolár, srov. meďa, svěťa, moŕa, poľa.

Po vzniku změkčenosti na slovanském severu se proces depalatalizace vokálů opakuje. Nízké vokály, tj. ě[ä] a pozdější ä (vzniklé z nosového ę), dávají a, střední vokály dávají o. Uplatňuje se přitom často zřetel k následujícímu konsonantu. V polštině[18] tato depalatalizace nastala před zánikem jerů (tj. v IX.—X. století), srov. biada, biorę, ale pies. V ruštině[19] máme m’aso i p’os, což ukazuje, že změna ’e > ’o nastala až po zániku jerů (tedy nejdříve koncem XII. stol.), v ukrajinštině je žona, ale ženyty (< ženⁱitⁱi), čornyj, ale večeŕa, neboť před pův. změkčenými změna nenastává (jako v polštině i ruštině, srov. pol. czoło, ale na czele, rus. žony, ale ženskij). Tyto změny už přesahují z pozdní praslovanštiny do raných vývojových období slovanských jazyků.

Přestavba vokalického systému podle labiovelárního principu měla vliv i na zánik y. Na severu, kde vznikla měkkostní korelace, stává se y zadní variantou i-ovou po tvrdých konsonantech, na jihu pak y zaniká (v staroslověnských památkách diftongizací y > ъi) a splývá s i. Stejně tak dochází i k přesunům v jerech ještě před jejich zánikem. V srbocharvátštině a slovinštině oba jery splývají v jeden, v makedonštině a ve východoslovanských jazycích dochází k labializaci tvrdého jeru (který pak dává o). Zánik jerů (koncem X. stol. asi v l. 950—1025; na Rusi však až okolo r. 1150) je pak koncem praslovanštiny po stránce fonologické, jak jsme připomenuli již výše.

Některé změny, např. dl, tl > l (mydlo > mylo, pletlъ > plelъ) nebo změnu k’v’, g’v’ > c’v’, dz’v’ (květъ > cvětъ, gvězda > dzvězda), jsme v našem přehledu pominuli. Změna dl, tl > l se mohla provést mezi l. 550—800, přesnější chronologii se [122]neodvažujeme zatím určit (snad 575—650 jako změna následující); změna k’v’, g’v’ > c’v’, dz’v’ pak nastala v době II. palatalizace (575—650; její uspokojivý výklad je u Mareše, o. c. v pozn. 1). Jiných změn pak jsme se dotkli jen letmo, např. kontrakce a zániku nosovek, kteréžto změny nastaly na československém území v průběhu X. stol. (např. denazalizace v češtině po r. 950).

Závěr. Snažili jsme se podat chronologii nejdůležitějších praslovanských změn s přihlédnutím k jejich postupnému sledu i časově doloženým faktům. I. palatalizace proběhla pravděpodobně po r. 400 (400—475 ± 25 let), monoftongizace diftongů okolo r. 500 (475—550), II. palatalizace okolo r. 600 (575—650), palatalizace alveolár (medja > meďa, vălja > văľa „voľa“) okolo r. 700 (675—750), ľ epentetické okolo r. 750, poslední fáze tzv. metateze likvid okolo r. 800 (750—825), vznik o z původního krátkého ă okolo r. 800 (snad jen s nepatrným časovým rozdílem — různým na jednotlivých úsecích — vzhledem k předcházející změně), vznik změkčených konsonantů na slovanském severu po r. 800, změna ě > ’a, ’e > ’o v polštině v IX. až X. století (850—950), zánik jerů na většině slovanského území okolo r. 1000 (950—1025, ve východoslovanských jazycích až okolo r. 1150).

Z tohoto přehledu je rovněž patrné, že si vývoj praslovanštiny můžeme rozdělit na tři období: a) nejranější (protopraslovanské) období před r. 400 (375?); b) střední období nejtypičtějších praslovanských změn od r. 400 do r. 800, tj. do poslední fáze metateze likvid a do vzniku o z krátkého ă; je to období, v němž se praslovanština po stránce fonologické teprve vytvořila; c) pozdně praslovanské období od r. 800 do zániku jerů, a tím i do skončení působnosti zákona otevřených slabik, tedy do r. 1000 (u východních Slovanů do r. 1150). Toto pozdně praslovanské období plynule přechází do nejranějšího období postupně se vydělujících slovanských jazyků.[20]

 

R É S U M É

Zur Chronologie der phonetisch-phonologischen Veränderungen im Urslawischen

Im vorliegenden Aufsatz waren wir bemüht, auf Grund des analysierten Sprachmaterials sowie chronologisch belegter Tatsachen die Aufeinanderfolge der phonetisch-phonologischen Veränderungen im Urslawischen darzustellen, die im folgenden knapp angeführt wird: Die 1. Palatisierung verlief wahrscheinlich nach d. J. 400 (400—475 ± 25 Jahre), die Monophtongierung der Diphthonge um d. J. 500 (475—550), die 2. Palatalisierung um das J. 600 (575—650), dann folgte die Palatalisierung der Alveolare (medja > meďa, vălja > văľa „voľa“) etwa um das J. 700 (675—750); das epenthetische ľ entstand um das J. 750, die letzte Phase der Liquidenmetathese vollzog sich um das J. 800 (750—825), die Entstehung des o aus dem ursprünglichen kurzen ă [123]ist um das J. 800 zu datieren, die erweichten Konsonanten im slawischen Norden entstanden nach d. J. 800, der Wandel ě > ’a, ’e > ’o im Polnischen verlief im 9.—10. Jh. (850—950), die Jer-Vokale sind in überwiegenden Gebieten des Slawischen um das J. 1000 (950—1025) verschwunden, — in den ostslawischen Sprachen jedoch erst um das J. 1150.

Aus der eben skizzierten Reihenfolge ist zugleich zu erkennen, daß man die Entwicklung des Urslawischen in folgende drei Phasen einteilen kann: 1° die früheste Phase vor d. J. 400 (375?); 2° die mittlere Phase, in der die charakteristischen (wesentlichen) slawischen Veränderungen vollbracht wurden, und zwar in der Zeitspanne 400 bis 800, also bis zur letzten Phase der Liquidenmetathese und zur Entstehung des kurzen o aus kurzem ă; 3° die späturslawische Phase vom J. 800 zum Jer-Schwund und dadurch auch bis zur Aufhebung des Gesetzes der offenen Silben, also bis z. J. 1000 (bei den Ostslawen jedoch bis z. J. 1150). Diese späturslawische Phase geht kontinuierlich in die früheste Phase der sich allmählich abhebenden slawischen Sprachen über.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 2, pp. 115-123

Previous Dmitrij F. Markov: Dopis ředitele Institutu slavistiky a balkanistiky AN SSSR

Next Miroslav Komárek: K diachronickému studiu hraničních signálů v češtině a slovenštině