Knižní monografie o nářeční skladbě východomoravské

Jiří Blažek

[Discussion]

(pdf)

Книжная монография о синтаксисе диалекта вoсточной Моравии / Une monographie consacrée à la syntaxe dialectale en Moravie orientale

Studie o východomoravské nářeční větě Věry Michálkové[1] má mezi nářečními monografiemi zvláštní postavení. Autorka nezachycuje všechny mluvnické plány tradičního dialektu, ale zvolila si pouze nářeční skladbu, a to jen její část, větu jednoduchou. Specifičnost nářeční skladby i její dosavadní malá teoretická propracovanost takovýto postup opravňují, zvláště uvědomíme-li si, že nářečním oblastem detailní rozbor skladby doposud chybí.

Tato monografie není izolovaná, nýbrž vyrůstá z intenzívního badatelského zájmu věnovaného brněnskými lingvisty nářeční skladbě a skladbě vůbec. Připomeňme zde alespoň Fr. Trávníčka a jeho Neslovesné věty, dále práce J. Bauera i dialektology v oddělení ÚJČ ČSAV, Chloupka, Balhara aj. (Chloupkovy Aspekty dialektu vyšly rovněž r. 1971 (srov. zde rec. na s. 246—250), Balharova práce je připravena k vytištění). Michálková jejich práce zná a čerpá z nich.

Autorka je plně obeznámena s hláskoslovím, tvaroslovím a slovníkem zkoumané oblasti. K nářeční skladbě přistupuje po vyjasnění řady obecných i dílčích teoretických otázek v přípravných studiích (týkají se např. jednočlenných slovesných vět [251]ve východomoravských nářečích, polovětných konstrukcí, negace aj. — jednotlivé studie jsou v práci uvedeny) a po shromáždění velkého množství souvislých nářečních textů, získaných většinou magnetofonovými záznamy. Zkoumaný nářeční úsek zachycuje 189 obcí; na jihu je vymezen Uherskobrodskem, na sev. Vsetínskem, na záp. sahá k hranicím dolsko-hanáckým, na vých. sleduje zemskou hranici. I když je tento úsek po stránce hláskoslovné a tvaroslovné relativně značně rozrůzněn, po stránce syntaktické, jak ukazuje autorka, je víceméně homogenní.

Vzhledem k strukturní a funkční odlišnosti nářečí a spisovného jazyka nemůže nářeční skladba vycházet ze skladby spisovného jazyka psaného. Struktura nářeční věty není proto ani v rec. práci zkoumána jen na pozadí spisovného jazyka, ale pokud možno je konfrontována i se stavbou věty vůbec v projevech běžně mluvených. Přitom jsou vyzdviženy strukturní rysy pro nářečí typické. (Snad více mohlo být zdůrazněno, že srovnávání se spis. jazykem psaným je řešením pouze nouzovým, jež je vynuceno dosud nedostatečným prozkoumáním skladby mluveného jazyka.) V úvodní kap. upozorňuje autorka na některé obtíže spojené s vymezením pojmu jednoduchá věta v nářečním projevu i na obtíže spojené s vyčleněním této věty z delšího mluveného projevu. Ukazuje přitom, že intonační vymezení věty uplatňované v projevech nenářečních nelze vždy aplikovat na nářečí. Právě „intonačně ne zcela jednoznačně vymezené nářeční realizace dobře umožňují různé způsoby navazování, dodatkového připojování a přičleňování různých přívětných konstrukcí“. Vyčlenění jednoduché věty z delšího mluveného projevu nářečního je ztíženo také tím, že nářeční projevy a situačně prvotní projevy vůbec jsou zde silně vázány na situaci a jen v ní plně sdělné. Na s. 11 podává pak autorka svou definici nářeční jednoduché věty. Považuje za ni „ucelenou konstrukci s vlastní mluvnicky organizovanou a realizovanou stavbou, v konkrétní situaci plně sdělnou“. Uceleností tu myslí „vnitřní formální sevřenost různého stupně, od vyjádření vztahů mluvnickými prostředky běžnými např. v jazyce spisovném, jakými jsou shoda, podřízenost ap., až ke spojením volnějším, jako jsou dodatkovost, neusouvztažnění nebo přičleňování a různé konstrukce přívětné“.

První kap. se zabývá větou jako celkem a pojednává jednak o větných typech, jednak o dělení vět podle postoje mluvčího k sdělované skutečnosti. Kritériem pro klasifikaci větných typů není zde opozice jednočlennost - dvojčlennost, nýbrž opozice verbálnost - neverbálnost. Volba této opozice má opodstatnění ve velké frekvenci neverbálních výpovědí v nářečí. Věty neverbální jsou v práci tradičně děleny na věty interjekční, jmenné, adverbiální a infinitivní. Ve větách interjekčních jsou zastoupeny obvyklé typy. U typu interjekčních vět je pěkně zachycen proces poklesávání původně samostatných upozorňovacích vět se slovesem v 2. sg., v 2. pl. nebo v imper. na interjekce s funkcí kontaktovou, např. víte, počkaj, neboj(te) sa — šak ten si vypíł neboj sa (zřejmě nedopatřením se u týchž výrazů na s. 10 mluví o procesu „adverbializace“).

Nářeční věty jmenné, velmi frekventované, často nemají ve spisovném jazyce odpovídající protějšek. Bývaly proto někdy považovány za sdělně neúplné a expresívní. Michálková přesvědčivě ukazuje, že „z hlediska struktury nářečí jsou téměř všechny jmenné věty v porovnání s větami slovesnými v nenářečním projevu stejně sdělně jasné“ a odlišuje jmenné věty vskutku expresívní, v nichž mluvčí projevuje své vnitřní zaujetí jak prostředky jazykovými, tak nejazykovými. — Při třídění vět adverbiálních upozorňuje autorka na obtíže spojené s odlišením skutečných vět jednočlenných a dvoučlenných od pouhých větných „ekvivalentů“ (jsou jimi podle ní např. odpovědi na otázky zjišťovací nebo doplňovací).

K větám neverbálním byly tradičně přiřazeny i velmi frekventované věty infinitivní. Vyznačují se větší situační a kontextovou zakotveností. (Působení kontextu na inf. a vůbec neverbální věty se projevuje tím, že přísudkové kategorie slovesné věty „přesahují“ do následující věty neverbální. Pro tento jev užívá autorka [252]názvu „slovesně kategoriální transgrese“.) Hlavním přínosem části o inf. větách je detailní analýza archaických, přitom však živých inf. konstrukcí vyjadřujících modální odstíny nutnosti, možnosti a chtění, např. on býł f práci a já aj to pole aj ty ďeťi do škoły vypraviť. U jednotlivých inf. konstrukcí, některé mají i paralelu v staré češtině, přihlíží autorka k tomu, jaké možnosti má pro vyjádření stejného obsahu (expresivity i modality) spisovný jazyk. Srovnání s obecně mluveným jazykem by ovšem bylo také potřebné, i když při něm modální platnost nář. věty tak nevynikne, srov. např. né a né sa vypraviť. Část o neverbálních větách je uzavřena přehledem charakteristických nář. větných typů, nář. větných typů jim konkurujících i synonymních typů spisovných.

Věty verbální jsou rozděleny na bezpodmětné se slovesem plnovýznamovým, věty bezpodmětné se sponou, věty s neurčitým neosobním činitelem a věty s činitelem všeobecným. U obou typů vět bezpodmětných jsou připomenuty citově zabarvené věty s deiktickou částicí to, např. práská ňe to fšade, v rukách, v nohách. U vět s neurčitým neosobním činitelem odlišuje autorka věty, kde tento činitel není zastoupen vůbec (tý dráty, vedéňí strhało, słúb złámało), od vět, kde je pouze formálně naznačen zájmennými výrazy to, cosi, to cosi (v mnohých případech se tyto výrazy blíží deiktickým zájmenům a dodávají větě expresívního zabarvení). Oba typy si v nářečí vzájemně konkurují. V této části mělo být připomenuto, že typ házelo nim po kostele, doložený v staré češtině i v dialektech, zejména moravských (v nichž je vyjádřením původním), srovnával s novočeským typem (charakteristickým především pro nářečí česká) házelo jím to po kostele již J. Zubatý; o obou typech psali i jiní.[2]

Velká pozornost je v práci věnována různým větným typům vyjadřujícím všeob. osobního činitele děje. Z nich je velmi frekventovaný typ se slovesem v 3. sg. (tú potvoru neupase aňi dyby co), dále typ se zvratným tvarem nezvratného slovesa[3] (sa jezdiło kravami, né jak fčil traktór; tam se vyďełały peňíze) a větný typ se slovesem v 3. pl. (do Zlína ňa odvézli, aj ňa tam řezali). Autorka správně zdůraznila odlišnost posledního typu vzhledem k ostatním, neboť původce činnosti je v něm často víceméně znám a mohl by být slovně vyjádřen.

Podrobně jsou probírány dva typy vět: to pravda ráno było tý vdołky (s přechodným podtypem jak potem přišło národňí výbor) a sedlská sa tančiło. K větám se všeobecným osobním činitelem zařazuje autorka jen typ druhý. Oba mají společnou absolutní neutrální podobu přísudku, obsahově i mluvnicky jsou však dosti odlišné; také dokladový materiál reprezentující jednotlivé typy se vyznačuje značnou různorodostí. Na tyto větné konstrukce v oblasti východomor. nářečí poprvé upozornil J. Chloupek.[4] První typ to ráno było tý vdołky vysvětluje aditivním připojováním souvisejícím s nedostatečnou výpovědní perspektivou mluvčího. Michálková k jeho výkladu dodává, že ne zřídka je postupné vybavování vyloučeno. Průkazně zde působí doklady, v nichž je na prvním místě substantivum a teprve za ním sloveso (ale tý strašidła ledajaké było). Nedostatečná syntaktická vázanost, společná pro oba zmíněné typy, je uváděna v souvislost s nevyjadřováním formální shody v staré češtině, kdy po několika substantivních podmětech v různém rodě stojí sloveso ve 3. sg. neutra.[5] Ve větném typu sedlská sa tančiło provádí autorka vnitřní klasifikaci podle [253]obsahové platnosti neutrální reflexívní formy slovesa. Rozlišení podtypů s významem pasívním a aktivním však není bez problémů. Domnívám se, že k větám se všeobecným osobním činitelem patří jednoznačně jen podtyp „pasívní“ (sedlská sa tančiło), v němž je nominativ substantiva cílem slovesného děje, méně již podtyp „aktivní“ (hlina sa mňe tam dostało; tož było, baúvało sa tá młádež lepší jag dnez deň), kde je substantivum skutečným činitelem děje (i když zde reflexívní forma slovesa zdůrazňuje podle autorky širší platnost a neaktuálnost děje).

Závěr kap. o větných typech byl vyhrazen problematice tzv. vět neúplných a polovětným konstrukcím. Polovětné konstrukce jsou tu definovány jako „konstrukce připojené po nekoncové pauze, opírající se sice o sousední jednotku, ale s vlastní implicitní predikací“ (vytčené větné členy a dodatkově připojené členy naproti tomu vnitřní predikaci postrádají).

U jednotlivých typů vět podle postoje mluvčího k sdělované skutečnosti je cenné i zachycení jejich citové podoby, a to s přihlédnutím k různým tzv. citovým částicím, slovesnému modu a k intonaci. (Při rozboru vět tázacích mohla však být intonaci věnována přece jen větší pozornost.) Bohatým výběrem citových částic pro různé odstíny jsou v práci charakterizovány zejména věty oznamovací. Pro citové otázky jsou uvedeny částice či, -i („-li“); poslední z nich i jako prostředek otázek doplňovacích. Je-li však otázka dłúho-i ste moseli čekat? označena jako zjišťovací a otázka dłúho-i tam býł? jako doplňovací, není zcela jasné, zda toto rozlišení lze vysvětlit kontextem nebo situací, anebo zda jde o omyl.

Častá vázanost vyjádření expresivity na negaci dala podnět k podkapitole o expresivitě v negativních sděleních. Autorka v ní vysvětluje některé specifické nářeční konstrukce (s významem výjimkovým a omezovacím) jako neviděli zme sa społem jag v zím’e, dále se zabývá funkcí negace ne v konstrukcích, kde stojí samo na místě záporné formy modálního, popř. jiného neplnovýznam. slovesa (to néňi enom naškrábať a potem né přečísť), aj. Pro celou zkoumanou oblast se uvádí neobvyklé postavení záporky u infinitivu v konstrukcích „modální sloveso + infinitiv“ (mohła sem ešče nechoďiť). Takovéto užití záporu bylo obvyklé i v staré češtině a vyskytuje se i v jiných dialektech, např. hanáckých nebo lašských. Z možností projevů mluvených vycházejí nářeční doklady, v nichž je záměrně zdůrazněna negativní platnost sdělení pouze jediným záporem ve spojení s výrazným větným přízvukem. Např. Raz ňe z nečim nepomohła, z múkú nebo živobyťim (‚ani jednou‘). Obdobné příklady lze jistě najít i v projevech běžně mluvených, např. Jedno // jediné (‚jablko‘) nebylo červivé.

Přestože je vyjadřování citovosti sledováno u jednotlivých větných typů, autorka se k němu vrací v souhrnné podkap. a dochází k některým obecným závěrům: při vyjadřování citovosti dochází většinou ke kombinaci různých vyjadřovacích prostředků (intonace, modality, pořádku slov, negace aj.). Tyto jednotlivé prostředky jsou pro vyjadřování citovosti závazné; jejich různé seskupování pak působí aktualizačně.

Druhá kap. pojednává o vnitřní stavbě nářeční věty. Její náplň tvoří jednak vyjadřování základních a rozvíjejících větných členů (doložené bohatým materiálem a přihlížející k vyjádřením vzájemně si konkurujícím i k vyjádřením idiomatickým), jednak problematika samostatných větných členů. — Část o samostatných větných členech vychází z menší vázanosti částí promluvy v jazyce mluveném, tedy i v nářečí; téměř každý člen nářeční výpovědi lze proto do jisté míry osamostatnit. Autorka upozorňuje na různý stupeň tohoto osamostatnění, od „prostého, pouze mluvnického vyčlenění sice mimo rozsah původní věty, ale stále ještě v rámci téhož projevu, až ke skutečně samostatné větě jmenné, intonačně uzavřené“. Zkoumá však pouze ty případy, v nichž se osamostatněné větné členy vyskytují v bezprostředním sousedství věty, k níž se váží mluvnicky i významově.

[254]Ve svém výkladu o slovosledu vychází ze srovnání prostředků, jimiž se zdůrazňuje určitá část sdělení v mluvených projevech spisovných a v nářečí. Pro nářečí konstatuje častější užívání prostředků zvukových, především větného přízvuku a intonace, a to zvláště při vyjádření části jádrové (ta není proto v necitových nář. projevech vázána pouze na postavení za východiskem výpovědi). Na bohatém materiálu pak ukazuje platnost Chloupkova tvrzení,[6] že nejen v citově zabarvených nář. projevech, ale i v necitových projevech vázaných na bezprostřední skutečnost jsou nejprve uváděny závažné části sdělení a zbytek sdělení se už jaksi jen dodává. Pro enklitika je přitom často charakteristické postavení na samém konci sdělení, např. nesm’éł teho zemňáka ukopnúť si; mysim dvanázd ďeťí m’éł on aj.

Kladně je třeba hodnotit závěrečnou kapitolu, v níž se autorka snaží zachytit soustavu nář. syntaktických prostředků navzájem si konkurujících. Sledování takovýchto prostředků má totiž nejen důležitost pro poznání struktury věty určitého dialektu, ale slouží i k zjištění vztahů k větným strukturám dialektů jiných i běžně mluveného jazyka spisovného. Poněvadž lze ovšem tuto konkurenci chápat velmi široce, omezuje se autorka pouze na dvojice paralelních skladebných prostředků se stejnou sdělnou hodnotou, které mají „stejné místo v systému jazyka určité generace a stejnou frekvenci“. Takto pojaté konkurující si prostředky jsou reprezentovány typickými vybranými dvojicemi nebo řadami. Nutno však přiznat, že jednotlivé uvedené dvojice nebo řady mají pro poznání nářeční skladby nestejnou hodnotu.

Druhá část závěrečné kap. se zabývá zeměpisným rozvrstvením syntaktických jevů uvnitř zkoumané oblasti (potvrzuje se zde známá skutečnost, že u synt. jevů lze vymezit jen jejich jádra, nikoli přesné izoglosy) a obsahuje i obecnou charakteristiku oblasti po stránce syntaktické. Srovnání se sousedními i jinými nář. oblastmi trpí zatím jejich nedostatečným probádáním. Zjištěné diference se týkají některých typů jednoduché věty a výrazné vrstvy skladebných archaismů. Pro tyto archaismy, stále ještě živé (např. přechodníky, některé typy vět inf. a jmenných, zvláštní vyjadřování negace aj.), jsou výchmor. nářečí právem považována i po stránce syntaktické za starobylá.

Studie V. Michálkové je pro dialektologii i pro syntax vůbec cenným přínosem. Znamená nový stupeň v poznání syntaktické stavby nářečí, ale řeší i některé problémy týkající se stavby věty v projevech běžně mluvených, dosud nezkoumané. Záslužné je, jak autorka důsledně přihlíží k situační zakotvenosti nářeční výpovědi, což umožňuje hodnotit jako plně sdělné i mnohé konstrukce, především neverbální, někdy považované za neúplné, ev. eliptické. Práce má velkou hodnotu dokumentární, neboť věrně zachycuje vzácný archaický nář. materiál. Výběr 30 ukázek souvislých nář. promluv je připojen na konci knihy. Škoda, že přehlednost knihy utrpěla špatnou typografickou úpravou, třebaže vyšla v naklad. Academia, nakladatelství ČSAV; nakladatelství mělo zvážit, zda je pro velmi náročnou sazbu nářeční práce vhodný nový, ještě dobře nevyzkoušený stroj.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 250-254

Previous Emil Dvořák: Dialekt a nářeční syntax z různých aspektů

Next Jiří Krámský: K otázce poměru kvalitativní a kvantitativní stránky jazyka (na příkladech z fonologie)