B. Dohnal o Petru Křičkovi

Olga Uličná

[Chronicles]

(pdf)

Б. Догнал о Петре Кржичке / B. Dohnal parle de Petr Křička

V r. 1970 vydal B. Dohnal objemnou monografii o českém básníku a překladateli Petru Křičkovi a jeho překladech z Puškina.[1] Této práci předcházelo několik studií a článků, např. České překlady Puškinovy Pohádky o popovi a jeho dělníku Baldovi, SaS 28, 1967, s. 227n., Stylové problémy Křičkova překladu Puškinovy lyriky, Bulletin ÚRJL 13, 1968, s. 93 a Rytmus originálu a překladu, SaS 30, 1969, s. 380n.

Cílem této práce nebylo vytvořit portrét překladatele Petra Křičky; autorovi šlo spíše o osvětlení funkce osobnosti překladatele ve vztahu k originálu a o její historický význam v procesu osvojování velkého zjevu ruské literatury. Nejde tedy o materiálovou a popisnou monografii, ani o abstraktní teoretickou studii. B. Dohnal se zabývá jednak konkrétním výkladem básnické a překladatelské osobnosti Petra Křičky a analýzou jeho překladů, jednak dochází k obecnějším rezultátům teorie překladatelství. Metodologickým základem Dohnalovy monografie je zcela zřejmě syntetický pohled na překladatele a jeho dílo; autor neustrnul na pouhé analýze textu, ale usiloval o komplexní postižení osobnosti překladatele a jeho práce v jejich těsném propojení. Proto nazírá na překlad z nejrůznějších hledisek: estetických, sémantických, psychologických, historických i jazykových.[2]

B. Dohnal vychází ve své monografii z přesvědčení, že adekvátní překlad není pouze výsledkem objektivních faktorů (vývojového stupně básnického jazyka originálu a metody překladatele), ale i subjektivních, individuálních faktorů — vztahu překladatele k autorovi a jeho dílu, psychologického typu překladatele, jeho nadání a zkušeností. Ukazuje, že zvláště v stoletém zápase o českého Puškina nebyl rozhodujícím momentem pouze stav vývoje [267]českého básnického jazyka, ale právě básnická osobnost a tvůrčí metoda překladatele.

Východiskem Dohnalovy studie je básnická individualita překladatele. Od ní, od jejích předpokladů a možností pak Dohnal postupuje k autorovi originálu a k textům překladů.

Na Petru Křičkovi autor monografie dokazuje, jak významná je pro překladatele jeho vlastní básnická tvorba. Kromě talentu a zkušeností však musí mít překladatel schopnost proniknout do díla; musí být básnickým typem, způsobem vnímání reality i světovým názorem blízký autorovi. Platí to zejména pro překladatele lyriky, u překladatele epiky není tento požadavek tak kategorický. Aby mohl plasticky objasnit Křičkovy překladatelské postupy i jeho přístup k Puškinově individualitě, věnuje autor první kapitolu své studie původní tvorbě Petra Křičky.

Jakkoli se zdá, že se B. Dohnal poněkud nechává unést osobním zaujetím (když např. tvrdí, že Křičkova milostná poezie je typově naprosto ojedinělý případ ve světové poezii), přece nelze upřít jeho studii o Křičkovi objevnost a důkladnost. Pravda, dnes z Křičkových veršů žije jen několik básní, nicméně v české poezii po 1. světové válce patřil mezi přední lyriky a byl hodnocen jako jeden z nejpůvodnějších zjevů tehdejšího básnictví. V jeho skromném díle byly obsaženy mnohé podněty, které rozvinul a zdokonalil ve své činnosti překladatelské a které mu usnadnily zvládnutí tak těžkého úkolu, jako byl převod Puškinovy lyriky a epiky.

V kapitole „Překladatel a básník“ se B. Dohnal snaží najít nejdůležitější styčné plochy mezi těmito dvěma nesouměřitelnými básníky, Puškinem a Křičkou. Za závažný předpoklad úspěšného převodu považuje fakt obdobného psychologického typu „extrovertně intuitivního“ a z toho pramenící vztah ke skutečnosti. Za další předpoklady považuje některé obdobné rysy veršových struktur — přímé básnické pojmenování, prostotu, hutnost a hudebnost spjatou s významem.

V těchto pasážích autor poněkud přeceňuje stejnolehlost Puškinova a Křičkova nazírání skutečnosti a zvláště styčné plochy jejich básnických struktur. Od vnímání reality k jednotlivým prvkům básnické výstavby vede dlouhá cesta formovaná zásahy iracionálního charakteru básnického génia. Básníkovo chápání světa, jeho možnosti a snaha je vyjádřit prochází mnoha stupni tvůrčího procesu, než vyústí do výsledku uměleckého díla. V těchto pasážích Dohnal poněkud ustupuje z pozic syntetického nazírání osobnosti překladatele a zdůrazňuje jednotlivosti na úkor celku. Je natolik zaujat Křičkou jako básníkem, že zdůrazňuje spíše kvantitativní nesouměřitelnost Křičkova a Puškinova díla; opomíjí však mnohem podstatnější rozdíl v životnosti a obdivuhodné současnosti Puškinova díla ve srovnání s poměrně nedávným odkazem Křičkovým, který je téměř vyčerpán. Zdá se, že více než stejnolehlost typů pomohla Křičkovi schopnost vcítění, ochota přijímat a přejímat Puškinovo myšlení a cítění.

Nespornou příčinou Křičkova úspěchu byla kromě jazykové znalosti i zasvěcená láska k Puškinovi, spřízněnost s jeho názory a životními pocity. Puškin se stal životním vzorem a druhem českého básníka, o čemž svědčí mj. i řada Křičkových básní s puškinskou tematikou. Fragmenty některých z nich B. Dohnal poprvé uveřejnil.

Máme za to, že při Křičkových převodech z Puškina sehrála významnou roli právě jeho slabší básnická potence a méně výrazná výbojnost; jeho pokora a obdiv, ochota tlumočit cizí myšlenky a vzhlížení k autorovi jako ke svému vzoru mu nedovolily přepracovávat předlohu tolik k obrazu svému.

Škoda, že se autor monografie omezil pouze na překladatelovu koncepci Puškina, která byla nutně subjektivně a dobově omezená, a neosvětlil Puškinův zjev šířeji, obecněji a současněji. B. Dohnal se plně ztotožňuje s Křičkovým hodnocením největšího ruského klasika a bez komentáře ponechává i citované názory na Puškina z 30. let. Máme za to, že akcentování Puškinovy „harmoničnosti a prosluněnosti“ nevystihuje problematiku jeho osobnosti v plné míře, ale zjednodušuje ji. Vždyť současnému čtenáři je na Puškinovi blízká právě jeho složitost a rozporuplnost, vnitřní dynamika jeho poezie. V tomto směru je tedy Dohnalův přístup od překladatele k autorovi omezující.

Po kapitolách o Křičkově básnické osobnosti, v nichž si hledal opěrné body pro vymezení jeho překladatelské metody, směřuje B. Dohnal od individuálních a subjektivních předpokladů k objektivnějším zárukám zdařilé transpozice. Z oblastí náznaků a úvah přechází k oblastem textově prokazatelných důkazů, od synteticky [268]a deduktivně vyvozovaných závěrů k analýze a indukci.

Oddíl zabývající se překlady Puškinovy lyriky je uveden kapitolou o rytmu. B. Dohnal hodnotí rytmus jako primární složku veršové struktury a zároveň jako nejsložitější a nejméně postižitelný faktor básnického díla. Domnívá se, že Petr Křička byl jambicky disponován, což mu umožnilo maximálně se přiblížit Puškinově lyrické tvorbě. Naskýtá se však otázka, nebyl-li naopak Křičkův jamb ovlivněn Puškinem, když „sám svou lyrickou tvorbu manifestně charakterizuje puškinským jambickým rytmem a jeho nejčastějším slabičným rozsahem …“ (s. 65).

Smysl pro rytmickointonační strukturu verše v souvislosti s významem otevřel Křičkovi prostor k zvládnutí jednotlivých veršových složek v jejich dynamické jednotě. B. Dohnal precizně a přesvědčivě dokazuje, jak se překladateli dařilo realizovat rytmickointonační základnu verše.

V kapitolce o rýmu postupuje B. Dohnal od obecné charakteristiky rýmu k vytčení úlohy rýmu v jednotlivých druhových formách (lyrice a epice), pak specifikuje rým v jambických verších. Dále pojednává o rýmu v Křičkově vlastní tvorbě a nakonec o rýmech v jeho překladech. Tento postup od obecného ke konkrétnímu, zdůrazňující zasazení daného prvku do celku, je pro monografii B. Dohnala typický a v daném případě plodný.

V kapitole o eufonii B. Dohnal rozebírá Křičkovu snahu zachovat Puškinovu hudebnost a sepětí hudebnosti s významem. Zdůrazňuje i Křičkovo chápání a převádění originálu jako celku.

V kap. nazvané „Jazyková organizace“ hledá B. Dohnal způsob, jakým Křička převáděl Puškinovo básnické pojmenování a jak usiloval o zachování hutnosti, přesnosti i logičnosti jeho větné stavby. V této kapitole, materiálově i teoreticky méně podložené, se zřetelně rýsuje jeden z nedostatků Dohnalovy metody — naprosté opomíjení stylové problematiky díla a překladu. Pozorování z hlediska jednotlivých aspektů (rytmickointonačního, eufonického, lexikálního a metaforického, syntaktického) měla být výrazněji uvedena do vzájemných souvislostí a spjata pojetím stylové jednoty díla. V závěrečné kapitole, nazvané „Překlad jako tvar“ a týkající se lyriky, se tento nedostatek rovněž citelně projevuje. Dohnalovo vymezení „překladu jako tvaru“ je značně mlhavé. Metodu, přistupující k překladu jako tvaru, charakterizuje takto: „Tu je třeba prožít báseň jako tvar, odhalit její estetickosémantické dominanty, sestoupit k prožitkům, za nichž vznikala, proniknout k její emocionální základně, k její rytmickoeufonické struktuře, k její jazykové organizaci a pak ji v tvůrčím procesu rekonstituovat jako tvar“ (s. 130). Celá kapitola pak na detailním rozboru jednotlivých lyrických básní demonstruje svébytnost Křičkova převodu: jeho chápání básně jako celku a z toho pramenící funkční posuny, s jejichž pomocí budoval nový umělecký celek překladu. Na šesti překladech básně „Svůj pomník vztyčil jsem …“ např. B. Dohnal ukazuje, na čem ztroskotávalo úsilí starších českých překladatelů, kteří se co nejtěsněji přidržovali originálu, a tudíž se nevyhnuli těžkopádnostem, vyumělkovanosti a nejasnosti. Křička se odvážil odůvodněných významových změn, zacházel s předlohou volněji, a proto dosáhl působivého básnického tvaru.

B. Dohnal dochází k závěru, že Petr Křička měl individuální i objektivní předpoklady, aby mohl složitou a náročnou jednolitou strukturu Puškinova verše převést jako celek. Zdá se však, že individuálním předpokladům překladatele věnoval autor monografie nepoměrně více pozornosti než předpokladům objektivním.

V poslední části své knihy, zabývající se překlady Puškinovy epiky, použil B. Dohnal jiné metody — syntetického rozboru všech českých překladů. Nezkoumá tedy postupně jednotlivé složky veršové struktury jako v případě lyrických básní, ani necharakterizuje přeloženou epiku souhrnně, ale v jednotlivých kapitolách se věnuje Hraběti Nulinovi, Pohádce o rybáři a rybce, Pohádce o popovi a jeho dělníku Baldovi a Pohádce o caru Saltánovi. Tento přístup dává vyniknout Křičkovu přínosu k zčeštěnému Puškinovi, neboť ve srovnání plasticky vystupuje jeho vztah k originálu, způsob interpretace i metoda.

Závěrem B. Dohnal stručně hodnotí Křičkovy překlady jako významný mezník v dějinách českého překladatelství. Vysoce hodnotí zvláště překlady lyriky, protože Křička první zpřístupnil českému čtenáři významnou tvůrčí oblast Puškinova díla. Křičkovy úspěchy v překladech epiky vidí ve zkušenostech s lyrickými překlady. Máme však za to, [269]že právě epika stála překladatele méně úsilí a dodnes působí naprosto přesvědčivě, lehce a vynalézavě. V mnoha směrech předčí i novější překlady. Hledisko současného, dnešního čtenáře, jak již bylo řečeno, B. Dohnal opomíjí, ačkoli právě životnost překladu výmluvně dokládá sílu a nápaditost tvůrčího uchopení originálu a uměleckou hodnotu překladatelovy práce.

Hodnotíme-li celkově Dohnalovu monografii, musíme zdůraznit především její důkladnost, materiálovou obsažnost a přesvědčivost konkrétních rozborů. Jeho metoda se vyznačuje chápáním překladu v jeho celistvosti, neboť se snaží proniknout jak do překladatelského procesu, tak zhodnotit jeho výsledek. Od syntetického pohledu přechází k analýze a od ní se vrací zpět k celkovému vidění struktury.

Monografie je prodchnuta vřelým vztahem ke zkoumané problematice překladatele a jeho díla; autor si váží Křičkovy básnické a překladatelské osobnosti a snaží se ji pochopit a osvětlit stejně, jako si Petr Křička vážil Puškinova básnického zjevu a usiloval o zachycení kouzla jeho veršů ve svých překladech.

Přes některé dílčí nedostatky (nejcitelnějším teoretickým nedostatkem je Dohnalovo opomíjení stylové jednoty díla, které pramení z převážně literárněvědeckého přístupu k látce) je Dohnalova monografie cenným přínosem ke kritickoteoretickému bádání o překládání. Touto důkladnou, obsažnou a v jistém směru objevnou monografií byl vzdán hold dosud zanedbávanému básníku a překladateli Petru Křičkovi.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 266-269

Previous Petr Sgall: Monografie o obecné češtině

Next Jiří Kraus: Příručky nakladatelství Pinguin o sociolingvistice a o sociální komunikaci